„Tak a jsme tady.“ Řekl Hideaki když mě doprovodil k mému domu.

„Děkuju že si mě doprovodil až sem.“ Zamířil  jsem ke dveřím.

„Makoto….“

Otočil jsem se „Ano?“

„Miluju tě.“ Řekl a políbil mě na tvář.

V mžiku jsem zkameněl a celý zrudl.

„Tak se měj, lásko.“ Zamával a odešel.

No, tak počkat. Tohle jsme si nedomluvili. Vždyť spolu chodíme sotva dvě hodiny. Nemá právo mě líbat.

Sledoval jsem zloděje polibků několik dalších minut, než úplně zmizel z dohledu.

 

Nadechl jsem se a otevřel dveře.

„Jsem doma.“ Řekl jsem nahlas.

Nikdo, nikde. Že bych byl doma sám?

 

Má představa se vypařila ve chvíli, kdy se ke mně přiřítila velmi povědomá žena.

 „Kde sakra vězíš? Víš jak jsem se o tebe bála? Proč si aspoň nezavolal?“

„Pro-Promiň mami, zapomněl jsem si doma telefon.“ Řekl jsem opatrně po tom co jsem byl slovně potrestán.

„No a kde si byl? Už je po sedmé hodině.“

„No víš, když jsem jel autobusem přejel jsem zastávku, dostal jsem se do vedlejšího města a….. Ztratil jsem se.“

„Já to říkala mami.“ Ozvala se Aki z obývacího pokoje, kde hrála videohry.

„Ach, ….. Dobře. V pořádku, ale příště si dávej větší pozor. Měla jsem o tebe opravdu strach.“ Řekla zoufale.

„Omlouvám se. Už se to nestane.“

„Dobře, nebudeme se tím déle zabývat. Pojďme se najíst.“ Vybídla mě.

 

Všichni tři jsme si sedli v jídelně na svá místa a začali jíst různorodé sushi. Po celém dni bez jídla, jsem do sebe cpal, co se dalo a mám dokonce pocit, že jsem toho snědl víc, než sám vážím.

 

U stolu bylo pochmurné ticho a atmosféra napjatá. To  se tak moc zlobí? Vždyť jsem se omluvil. A navíc, může za to Hideaki.

 

Ale určitě to byla větší zábava než ve škole. Velmi jsem si to s ním užil…… Možná bychom si to měli zopakovat.

 

 

 

 

 

„Jak ses mohl ztratit když s tebou byl Hideaki?“ Otázala se Aki.

„No, to by bylo na dlouho.“

„Prosím, nebavte se o tom.“ Řekla mamka se slzami v očích.

„M-Mami co se děje?“ Otázal jsem se starostlivě.

„Bála jsem se. Tak strašně jsem se bála. Myslela jsem že mě opustíš stejně jako ti dva.“

 

 

„To bych nikdy neudělal. Nesmíš takhle přemýšlet. Nikdy tě nenechám samotnou. Neměj strach.“ Uklidňoval jsem ji.

„Vím, vím to. Ale ten pocit…. Nesnáším ho. Už ho nikdy nechci zažít!“

„Je to v pořádku mami, jen se uklidni a zapomeň na ně, ano?“

,,Máš pravdu. Omlouvám se že nám ničím rodinný večer.“

,,Ale prosím tě. Vůbec ho neničíš. Právě naopak.“

,,Přesně tak mami. Musíš myslet taky trochu pozitivně.“ Přidala se Aki.

,,Děkuji děti. Nevím co bych bez vás dělala.“ Utopila nás ve svém objetí.

,,Dobře mami, taky tě máme moc rádi, ale prosím už nás pusť.“ Snažil jsem se zabránit dvojnásobné vražně.

Neklidný výdech se rozléhal po celé místnosti a naplňoval nepříjemné ticho.

Máma se zvedla od stolu, vzala talíře a odešla do kuchyně.

Společně s Aki jsme vyšli do druhého poschodí a rozešli se opačnými směry, do našich pokojů.

 

Otevřel jsem dveře od pokoje a protáhl si ruce.

 

Ahhh jsem tak unavený, že bych usnul klidně i ve stoje.

Popošel jsem k posteli a svalil se na ni, jako bych ztratil všechnu rovnováhu. Cítil jsem, jak mi padají víčka, když v tom….. Crrrr

Znaveně jsem se natáhl pro telefon, ležící na nočním stolku a bezmyšlenkovitě ho zvednul „Haló.“ Řekl jsem.

„Ahoj lásko.“ Ozvalo se na druhé straně.

Zloděj polibků….

 „Víš tak mě napadlo, jestli bys nechtěl zítra přijít na návštěvu. Moje sestra bude slavit narozeniny a bude tu celá rodina. Chtěli by tě poznat a tohle mi přijde jako vhodná příležitost. Přijdeš?“

„Zítra?“ Nedokončil jsem.

„Sobota.“ Řekl.

„Ahhh jasně přijdu. V kolik?“ Otázal jsem se.

„Před obědem.“ Řekl zamyšleně Hideaki.

„Dobře, budu tam.“

„Tak jo, budu se těšit. Miluju tě.“ Rozloučil se. 

P-Proč se červenám i když spolu jen telefonujeme? To je to se mnou tak špatný?

 

Jeho sestra bude mít narozeniny…. Asi bych měl koupit nějaký dárek. Možná květiny, je to jednoduché a nic tím nezkazím. Perfektní.

Ale to až zítra, teď mě nezajímá nic jiného než má postel.

 

Nastávající ráno.......

 

 „Tak jaké bych si měl vzít oblečení?“ Zamyslel jsem se.

„košili, obyčejné triko, svetr….“

„Hideaki říkal že se mu nejvíc líbíš v košili.“ Ozvala se z chodby Aki.

„Díky.“ Odpověděl jsem rozhodnutě.

Počkat, cože? Co jsem to právě řekl? To jsem na něm vážně tak závislí? ......

„Kam se tak strojíš zlato?“ Optala se mamka s košem špinavého prádla v ruce.

„Jdu na narozeninovou oslavu k Hideakimu. Řekl že členové jeho rodiny by mě chtěli poznat.“ Odpověděl jsem uvazujíc si kravatu.

„Hideaki má narozeniny?“

„Ne, jeho sestra.“

Máma se otočila čelem k otevřeným dveřím mého pokoje a  pozorně si mě prohlédla.

„Moc ti to sluší.“ Řekla a usmála se.

„Děkuju.“ Úsměv jsem jí oplatil.

„No tak já půjdu.“ Řekl jsem.

„Užij si to zlato.“

Vzal jsem si tašku, obul se a vyrazil. Vyšel jsem ven a ucítil silný náraz letního vánku v obličeji.

„Nádhera.“řekl jsem si pro sebe

 

Cestou k Hideakimu jsem koupil květiny (přesněji, různobarevné růže) a snažil se je nezničit.

Hideaki bydlí stranou od města, velmi klidné okolí a milí lidé. Ani autobusy sem nejezdí.

 

„Tak a jsem tady.“ Uklidnil jsem se.

Ale co to? Vždyť tu nejsem poprvé. Už jsem u Hideakiho několikrát byl. Proč jsem tak nervózní?

Dobře, uklidni se.

Přistoupil jsem k dřevěné brance a stiskl zvonek. Chvíle očekávání byla čím dál napjatější.

Po chvilce se otevřely dveře a vyšel neznámý muž. Vysoký (asi 172 cm). Měl hnědé vlasy, podobné jako Hideaki, jen trochu tmavší. Hnědé oči vyčnívající na dokonalém obličeji……. Tvář jako anděl.

„Ehm, dobrý den. Bydlí v tomto domě Hideaki Fukuyama?" Zeptal jsem se, i když jsem si byl odpovědí jistý.

Chvíli si mě podezíravě prohlížel a pak se otočil směrem k zahradě.

„Hideaki! Shání se po tobě nějaké rozkošné děvče! Můžeš sem jít?" Zavolal a usmál se na mě s výrazem -chvilku strpení-.

C-Co prosím?! Já jsem kluk! Co pak to není dost jasné?

„Co to zase plácáš Atsushi?“ Ozval se povědomí hlas, který každou vteřinou nabíral  na síle.

„Už jsem ti pře……. Och, Ahoj Makoto.“ Řekl Hideaki.

Jen jsem zamával a usmál se na něj. Po tom co jsem právě slyšel, nemám sílu mluvit.

,,Kdo je to Hidaki? Tvoje přítelkyně?" Otázal se takzvaný Atsushi.

,,Ne-e, těsně vedle. Je to můj nejlepší kamarád." Řekl s úšklebem Hideaki.

,,K-Kamarád......... Aha, omlouvám se. Nechal jsem se oklamat tvým neobvyklým vzhledem." Řekl a zastrčil si svou ofinu za ucho, přesně tak jak to dělá Hideaki.

Co prosím?

,,T-To je v pořádku. Nic se neděje."řekl jsem bezmyšlenkovitě

 

,,Ehm… Můžeme jít." Odkašlal si Hideaki.

,,J-Jistě, jdeme."

Hideaki mě chytil za ruku a odtáhl na zahradu. Všude barevné květiny a různé ozdoby do záhonů. Plno neznámých tváří, splývajících do jednoho celku.

 

,,Ach, Makoto. To je doba co jsem tě naposledy viděla." Řekla nárazově Hideakiho matka, která zřejmě neměla daleko od infarktu po tom, co mě viděla.

"Tolik si vyrostl, a ještě ke všemu do krásy.Hideaki o tobě pořád mluví. Jak si úžasný a chytrý. Jak moc tě má rád a jak by chtěl být jako ty."

,,Mami, přestaň ho zatěžovat takovými hloupostmi." Řekl poníženě Hideaki.

,,O-Opravdu?"

,,Ano. Nebo třeba -Makoto je můj nejcennější poklad- a -Nic jiného než jeho, po mém boku nepotřebuju-„ Řekla a předváděla různá gesta.

S lásky plným úsměvem jsem daroval svůj pohled Hideakimu.

,,Nic nového....." Řekl jsem potichu.

Chvíli jsme se jen všichni tři usmívali, když v tom náš necíleplný rozhovor přerušil další neznámí hlas.

,,Je fajn že se bavíte, ale co takhle se věnovat oslavenci." Řekla žena v azurových šatech.  

Do černa zbarvené vlasy a smaragdově zelené oči společně tvořili sympatický vzhled. Perfektně stavěné tělo a na venek vysoká inteligence.

"D-Dobrý den." Řekl jsem užasle.

Žena mi darovala polichocený úsměv.

,,Ahoj." Řekla a nastavila ruku.

,,Ehhh....." Nechápal jsem.

,,Květiny…“ Řekla s úsměvem.

,,Ach, jistě. Všechno nejlepší." Vyhrkl jsem.

Žena si květiny vzala a představila se.

,,Děkuju…. Jmenuju se Izumi, a ty jsi?

"J-Já jsem Makoto. Hideakiho mil....... Kamarád."

Jak můžu být tak nepozorný? Málem jsem řekl, že jsem Hideakiho milenec. Musím se trochu krotit.

,,Jsme ráda, že si při….“ Nedokončila Izumi.

,,Izumi! Pojď sem prosím." Ozvalo se zdálky.

,,Promiň, na chvilku si odskočím." Řekla a odešla.

 

 

,,No, a co kdybyste vy dva přinesli nějaké sushi?" Přidala se Hideakiho mamka.

 Hideaki jen kývl a společně jsme vyrazili dovnitř domu.

Moderní, uklizený domek. Nic se tu za tu dobu nezměnilo. Bíle vymalované zdi a ladící doplňky.

 

Vstoupili jsme do kuchyně a každý na své místo u linky.Hideaki začal sushi plnit různými druhy ryb a já je začal krájet.

Mrazivé ticho naplňoval jen zvuk ostří kuchyňského nože krájející ryby.

 

,,Závidím ti. Celou tvou milující rodinu." Řekl jsem dál krájejíc lososa.

Hideaki se svou prací přestal a podrážděně se na mě podíval. Přistoupil blíž ke mně a z boku mě objal.

,,Promiň, nechtěl jsem, aby sis otevřel staré jizvy." Řekl provinile.

Položil jsem nůž na linku a schoval svůj obličej dlaněmi.

,,Omlouvám se, jsem hrozný milenec."

,,Ale to s tím přece nemá nic společného."

,,Ale má…. Všiml sis, že od té doby co jsem ti vyznal lásku, brečíš čím dál častěji?… Omlouvám se."

Rozbrečel jsem se ještě silněji a Hideaki si mě otočil čelem k němu.

,,Podívej se mi o očích.".

Zavrtěl jsem hlavou na znak odmítnutí.

,,Prosím."

Odtáhl jsem ruce od obličeje a podíval se na Hideakiho.

,,Co jsem pro tebe kdy udělal? Jsi ke mně tak hodný a věnuješ mi tolik svojí lásky. Nepřijde ti zbytečné plýtvat jí pro  někoho, jako jsem já?"

Hideaki se zamračil a chytil mě za ramena.

,,Miluju tě pro to, jaký jsi...... Nikdo si nevybírá, do koho se zamiluje. Ale i přes to že jsem se zamiloval zrovna do kluka, jsem spokojený, co se tebe týče. Nikoho lepšího si nemůžu přát."

,,J-Já taky ne. Po tom co všechno se mezi námi stalo si neumím život bez tebe představit. Já tě potřebuju." Řekl jsem prosebně.

Hideakimu se rozzářili oči a usmál se. Vší silou mě objal a držel.

 

 

 

Mírně jsem odstoupil. Zavřel jsem oči, stoupl si na špičky a čekal (že by instinkt?).

 

,,C-Co se děje." Otázal jsem se po tom, co jsem si uvědomil že Hideaki o můj polibek nestojí.

,,Je moc brzo. Chci, aby náš první polibek byl výjimečný."

Naše pohledy se střetly a Hideaki mi setřel slzu z obličeje.

 

,,Ehm...... Promiňte, že vás vyrušuju, ale všichni už mají hlad." Řekl chlapecký hlas podobný Hideakimu.

Oba jsme se otočili směrem k chodbě.

O rám dveří se opíral mladý chlapec na chlup stejný jako Hideaki. Jediný rozdíl mezi nimi byla výška.

,,Jasně, už jdeme." Řekl Hideaki a vzal do rukou tác se sushi které jsme připravili.

Chytil jsem druhý tác a snažil se dohnat Hideakiho.

Procházel jsem vedle Hideakiho klonu a pocítil kolem sebe nepříjemnou auru.

Jeho hrozivý pohled mě bodal do zad až k hlavním dveřím a v ten moment jsem si uvědomil, že vydržet do konce oslavy bude boj na život a na smrt.