Ušitrhající zvuk vycházející z mého budíku mě donutil s námahou otevřít oči. Paprsky slunečního svitu odrážející se od bílé zdi pokoje, probodly můj pohled. Jako bych byl slepý, nic jsem neviděl.

Po tom co si mé oči zvykli na denní světlo, jsem zmoženě vstal z postele. Pomalu jsem došel k šatníku a vytáhl první kalhoty s tričkem, které jsem spatřil. Úplné černé džíny a bílá košile společně tvořily sladěný outfit.

 Vyšel jsem z pokoje a sešel dolů po schodech.

 „Dobré ráno zlato. Dáš si čaj?“ zeptala se mamka vřele.

 „Dobré……ano dám,“ řekl jsem už trochu energičtěji.

 Mamka se otočila a zmizela v kuchyni.

 Vešel jsem do jídelny, kde už u stolu seděla moje sestra a sedl jsem si na své obvyklé místo.

 „Dobré ráno Aki.“

Aki jen kývla hlavou a dál se věnovala své snídani. Vyhrnul jsem si rukávy a začal jíst své natto.

Vychutnával jsem si sousto po soustu mamčiny fazolové kaše a mezitím si máma sedla ke stolu společně s mým čajem, který mi podala.

Okamžitě jsem se z hrnku napil a pochválil mámě snídani, která už byla z talíře dávno pryč. Uklidil jsem po sobě ze stolu a zašel si do pokoje pro tašku. Když jsem sešel dolu, Aki už měla umyté nádobí a společně jsme vyrazili do školy.

„Ahoj mami,“ rozloučili jsme se společně.

 „Ahoj děti.“

 „Jasně, měj se,“ řekl jsem a máma zmizela z dohledu za dřevěnými dveřmi.

Společně s Aki jsme došli na autobusovou zastávku a čekali na autobus. Ještě jednou jsem si v hlavě zkontroloval, jestli jsem nic nezapomněl a mezitím byl autobus na zastávce.

 Nastoupili jsme a kvůli velkému množství lidí jsme oba museli zůstat stát.

 Po chvíli klidné projížďky jsme dojeli na další zastávku a Aki vystoupila.

 „Ahoj, uvidíme se doma,“ řekl jsem s úsměvem.

 „Ahoj a neztrať se po cestě.“

 „No promiň?!“ odsekl jsem, ale dřív než mě Aki mohla slyšet, zaklaply se dveře.

 Když jsem se uklidnil, ponořil jsem se znovu do klidné jízdy.

„Prsa nebo zadek?“ uslyšel jsem a hrůzou nadskočil.

 Otočil jsem se a za mnou stál Hideaki.

 „Ach, ty perverzáku víš, jak si mě vyděsil?“ řekl jsem překvapeně.

 „Pfff……já a perverzák? Zrudnul si hned, jak jsem na tebe promluvil.“

 „To není moje chyba. Nemáš mluvit o takových věcech.“

 Hideaki se na mě přátelsky usmál a přivřel své smaragdově zelené oči.

 „Makoto, miluju tě.“

  Proč mé srdce tak rychle bije? Vždyť to není normální!

 N-Ne že by mi to přišlo nechutné. Podle mě je to celkem běžná věc ale já a Hideaki jsme přátelé z dětství. Z jistého úhlu se máme rádi, ale z jednoho druhu lásky se těžko dělá jiný.

 „T-To už jsem slyšel včera,“ řekl jsem napůl v rozpacích.

 „Pokud někdo někoho miluje, snaží se to své drahé polovičce opakovat co nejčastěji, aby získal klíč od jeho srdce. Chápeš?“.

 „Nějak tomu nemůžu přijít na kloub.“

 „V tom případě mám před sebou ještě hodně dlouhou cestu,“ řekl zamyšleně.

 Podrážděně jsem se na Hideakiho podíval, když v tom….

 „Ahhh!" (to byl můj křik)

 „Makoto,jsi v pořádku?“ otázal se potom, co jsem spadl při prudkém zastavení autobusu.

 „J-Jo jsem v pořádku…. Ten řidič by se měl naučit pořádně řídit,“ řekl jsem a pozvedl tvář k Hideakimu který mě držel jako svou budoucí nevěstu.

 Ohromeně jsem sebou cukl, když jsem si uvědomil že Hideakiho tvář je jen pár centimetrů od té mojí. Oba jsme byli zticha bez jediného nádechu či mrknutí.

 „Šťastnou cestu kluci," ozvalo se pobaveně za námi.

Oba jsme se podívali na dveře autobusu a uvědomili si, že jsme u naší školy. Ale dřív než jsme se stihli zvednout, dveře se zaklaply a autobus se rozjel dál. Rychle jsem se zvednul a vyděšeně pozoroval Hideakiho.

 „T-To je dobrý. Vystoupíme na příští zastávce a dojdeme ke škole pěšky. Další zastávka přece není daleko,“ řekl s výrazem “uklidni se“.

„Fajn, máš pravdu. Nic se neděje. Hlavně žádný strach.“