Ranní sluneční paprsky prozařovaly celé okolí parku a horlivě upozorňovali na svou přítomnost. Všechno se mi zdálo krapet nejisté a rozmazané. Promnul jsem si obě oči a vyndal jsem z mé tašky červené pouzdro. Právě jsem v ruce držel mého úhlavního nepřítele, který si ráčil se mnou bojovat. Obezřetně jsem pouzdro sledoval a věnoval pozornost jen a jen jemu. ,,Ach, já ty brýle nechci!“ Zakřičel jsem z plných plic. Lidé v okolí se na mě mírně pootočili a nejistě pokračovali ve své cestě do školy či do práce.

,,Huh.“ Uklidnil jsem své podvědomí, jak jen to šlo a přesvědčoval se o správném rozhodnutí. Nandal jsem si brýle s černými obroučkami a nenápadně pouzdro uklidil do tašky.

 ,,Nevěděl jsem, že nosíš brýle.“ Ozvalo se za mnou, jako ozvěna, která zněla hluboko v mé duši, bez zavání. Vystresovaně jsem se otočil a brýle hodil na zem, když jsem spatřil Hideakiho usměvavou tvář. ,,O-o čem to mluvíš? Jaké brýle?“ Hideaki se nechápavě sehnul, zvedl brýle, mou vinou ležící na zemi a nevěřícně se na mě podíval.

,,Tyhle.“ Mával mi před obličejem s tím, co ještě před chvílí nemuselo zařadit mezi můj majetek. ,,Teda páni. Kde se tu ty brýle vzaly?“ Snažil jsem se zamaskovat svůj předešlý čin a poškrábal se za krkem. ,,Jsi hrozný lhář.“ Řekl pobaveně a volnou rukou si zakryl usměvavá ústa plná perleťově bílých zubů.

,,Ale víš, že ty brýle se mohly rozbít? Jestli si nechtěl, abych tě v nich viděl, proč si je neschoval do tašky?“ Odpověď na jeho dotaz nebyla ani z daleka v dosahu a já jen stěží pokračoval v myšlenkovém pochodu. Mlčky jsme pokračovali v naší cestě do školy a pozorovali ostatní studenty. Na předešlou otázku… nezná odpověď nikdo. Ani já.

 ,,Makoto, jak dlouho už ty brýle máš?“

,,Asi 3 měsíce.“ Zkonstatoval jsem, bez únikové cesty. ,,A proč je nenosíš.“ Otázal se nechápavě s pohledem v oblacích a vyhledával jejich povědomé tvary. ,,Protože v nich vypadám divně.“ Zamumlal jsem, tak aby byla možnost, že mě nikdo neuslyší. Možná by bylo lepší o tom nemluvit vůbec. Jen to naznačit. Však víte. Mimicky…

,,Na tom přece nesejde. Hlavně, že v nich vidíš. Jak zlé to je?“

,, 2, 5…“ Hideaki se přede mě postavil, natáhl ke mně ruku s brýlemi a svým pohledem mě donutil si je vzít. Tohle na něm opravdu nesnáším. Budu si muset pořídit repelent proti přesvědčivosti mileneckých partnerů. ,,Musím i ve škole?“

,,Tam je to nejdůležitější. Bez nich nic nepřečteš. “Podíval jsem se do země a Hideakiho společnost mě přesvědčila. Nechtěl jsem si přiznat, že má pravdu. Ale nic jiného mi nezbývalo. ,,Fajn, budu je nosit.“ Řekl jsem zklamaný, ze své nulové průbojnosti. ,,To jsem rád.“

Hideaki mě něžně chytil za ruku a já sebou cukl. Byl jsem sice překvapený, ale neprotestoval jsem. Jeho ruka byla hřejivá a příjemná. Nechtěl jsem ji pustit.

Byla to naše chvíle. Jen naše…

***

,,Ahoj.“ Řekl jsem a vydal se směrem k mé třídě, do druhého patra, při čemž, vyšlapání schodů mě téměř usmrtilo. Sedl jsem si do své lavice a složil věci na stůl. Připravil jsem si na hodinu a jen bezhlavě čekal, až zazvoní. ,,Hej, Makoto! Už jsi to slyšel?" Okřikla mě Chichiro s nadšením v očích. ,,Co bych měl slyšet?" Otočil jsem se dozadu, už s předešlým očekáváním. ,,Páni, ty máš brýle? Ah, ale to není to, co jsem chtěla říct. Dneska k nám má přijít nový spolužák." Zaujatě pokyvovala hlavou, jako by mluvila o něčem životně důležitem. ,,Vážně? To zní celkem zajímavě." Řekl jsem se zájmem, který pomalu opadal, se vzpomínkou na cestu do školy. ,,Holky, které ho už viděly, říkali, že je to fešák."

,,Už se těším.." Sdílená nadšenost se prudce vypařila, jako pára z vařícího nápoje a byl jsem obklopen myšlenkou, na další nepříjemnou reakci k mým brýlím. Chichiro se zasněně podívala do stropu a podezřele se smála. Znám Chichiro už dost dlouho a ona je schopná toho nového spolužáka klidně sníst. Doslova!

Mé zběsilé myšlenky o zábraně kanibalizmu se vypařily při suchém, ledovém zazvonění, které upozorňovalo na začátek hodiny. Učitelka uspěchaně vešla do třídy a pohodila sešity, které měla v ruce na stůl. ,,Dobré ráno děti." Řekla vesele, i když tak nevypadala. ,,Dobré ráno." Řekla třída jednohlasně.

Sedla si do své židle, projela pohledem třídní knihu a s nepřerušovaným pohledem po třídě zapisovala chybějící spolužáky. ,,Tak, zapoměl si někdo něco?.. Skvěle." Oznámila  bez odpovědi a nehledala pravdu. ,,Jistě jste slyšeli, že by se k vaší skupince odpadlíků měl přidat nový spolužák." Poťukávala propiskou do rytmu hodin. ,,Přidá se k vaší třídě už dneska a měl by dorazit každou chvílí. Mezitím si otevřeme učebnice na straně....." Vyrušilo ji klepání na dveře. Bylo hluboké a těžké.

,,Dále." Opáčil Kaito sedící nejblíže u dveří a pyšnil se nad svou prací. Dveře se s vrzáním otevřely a mně se v ten moment zastavilo srdce. Pár spolužaček včetně Chichiro radostí zaječelo a celá třída si uvědomila, že nový spolužák dorazil.

,,Dobrý den." Řekl, jakožto samozřejmost. ,,Vítej." Řekla paní učitelka. Nováček se postavil před tabuli a představil se.

,,Dobrý den, jmenuji se Sachio Fukuyama a ode dneška s vámi budu chodit do třídy." Co to má být? Proč je Sachio tady? Nestuduje náhodou v Osace? 

,,Děkujeme, že ses nám všem představil. Teď se prosím posaď." Řekla učitelka. Sachio se vydal k mé lavici a já začal značně panikařit. Ne! Sem nechoď! 

Samozřejmě, posadil se vedle mě. Snažil jsem se schovat za učebnicí ale marně.

,,Tak, kdo by chtěl být Sachiův týdenní zástupce?" Otázala se třídní. Všchny dívky ve třídě se samozřejmě přihlásili a některé dokonce spadli ze židle. Učitelka projížděla třídu svým stíhavým pohledem, ale to skončilo, když svůj pohled zastavila v jednom bodě.

,,Makoto, budeš Sachiův týdenní zástupce."

Neeeeeeee!!!!!!!!

,,Fajn." Zamumlal jsem.

Sachio se na mě otočil a daroval mi nevídaný úsměv. ,,Budu se těšit na tvou spolupráci." Řekl nevinně.

To určitě. Stačil mi jeden den, abych poznal, že nejsi žádný andílek se svatozáří. Tak to na mě nezkoušej!

Úsměv jsem mu automaticky oplatil a učitelka začala svůj další, hodinový výklad.

***

Začal jsem si balit věci po hodině a s donucením se otočil k vedlejší lavici. Fakt se mi do toho nechce, ale je to moje povinost. Ach. ,,Ahoj Sachio. Chceš si koupit oběd?" Otázal jsem se zdvořile.

,,Děkuji, ale nemám peníze." Řekl se slaďoučkým úsměvem. ,,To je dobrý. Mám peníze navíc, takže ti to koupím." Obětoval jsem se. ,,To nemusíš. Nějak to zvládnu." Začal si uklízet nové učebnice.

,,Nech si tu svou skromnost a pojď." Chytil jsem ho za zápestí. V průběhu cesty jsem ho pustil a on mě poslušně následoval.

Došli jsme k  pultu s občerstvením a začali se rozhlížet po něčem chutném. Chňapl jsem po zázvorovém bochánku  a čekal na Sachia. ,,Vybráno?" Otázal jsem se.

,,Um, chci to, co máš ty."

,,Dobře." Vzal jsem do ruky druhý bochánek a podal je prodavačce. Zaplatil jsem danou částku a podal jeden bochánek Sachovi. ,,Děkuju."

,,Jasně.“ Oba jsme se do bochánku zahryzli a pomalu žvýkali. ,,Půjdem na dvůr?"

,,D-dobře." Vyšli jsme na školní dvůr a posadili se na lavičku. Na školní dvůr chodí relaxovat asi všichni ze školy. Je to příjemné místo plné jasné zeleně. Sachio si prohlížel nové prostředí a dál jedl svůj bochánek. ,,Jak se stalo, že si teď můj spolužák." Otázal jsem se s upřeným pohledem. Sachio se zakuckal a já na jeho tváři zachytil mírnou červeň.

,,Ehm, no..... Ještě nedávno jsem studoval v Osace. Bydlel jsem u strýce a tety, kteří mě živili a studium platili. Ale před měsícem se jim narodila dcera a už pro mě neměli místo. Řekli teda, že mám jet zpět k rodičům ale, že mi i nadále můžou platit školu v Ocase. Já jsem však nechtěl být na obtíž a navíc jsem nechtěl každý den dojíždět takovou dálku. No a tak jsem tady."

***

,,Teď jse tělocvik. Máš oblečení?" Otázal jsem se. ,,Ehm, ne." Řekl bez obalu.

,,Mám náhradní, takže ti půjčím."

,,Ne, to je......" Skočil jsem mu do řeči. ,,Na, zkus si to. Vypadá to, že máme stejnou velikost, ale člověk nikdy neví." Řekl jsem. ,,Dobře."

Začal se pomalu svlékat a zkoušel si mé oblečení. ,,Je ti to?"

,,Jo, akorát." Odpověděl. Taky jsem se začal svlékat a pro jistotu si prohrábl vlasy.

,,Makoto, ti kluci si o tobě povídají." Řekl Sachio. ,,Nech to plavat. Pomlouvání je pro ubožáky." Oznámil jsem lhostejně.

,,Eh, Makoto....." Nedokončil.

,,Makoto, ty se teda nezdáš." Řekl...... Neobtěžoval jsem se zapamatovat si jméno. ,,Ty cucfleky na zádech máš od svojí holky?" Pokračoval.

Snažil jsem se udržet chladnou hlavu, ale tohle už je moc. ,,O čem to mluvíš?" Podíval jsem se na svá záda.

Uviděl jsem několik nevýrazných modřin v nerovné řadě a cukl sebou. Hideki, já tě zabiju! ,,Ach, to jsou jenom modřiny." Řekl jsem nenápadně.

,,To určitě. Tak kdo to udělal? Chichiro? Kazumi? Nebo snad Minako?"

,,To ne. Udělal to Hi........." Zarazil jsem se. ,,No?"

,,Hi...... Hi.... Hi...." Stále jsem nic nevymyslel. (Nezapamatoval jsem si jméno) mě obezřetně a posměšně pozoroval a já dostal závrať. V místnosti bylo pochmurné ticho a já nevěděl co mám dělat. ,,Hihi, hahaha." Rozesmál jsem se.

Celá místnost se na mě otočila a nevěřícně pozorovala. Rychle jsem na sebe hodil tričko a dál se hloupě smál. ,,Poslyš, už to neber. Jo?" Řekl jsem první věc co mě napadla.

,,Co jsi to řekl?" Okřikl se na mě a chytil mě za tričko. Vyzvedl mě do vzduchu a třásl se mnou. Sachio se mě snažil slovně zachránit, ale moc mu to nevyšlo.

,,Nech ho na pokoji. Takhle budeme mít jen problémy!" Přidal se Sachio. ,,To ty budeš mít problémy." Řekl kluk stojící za námi a udeřil Sachia.

Sachio dopadl na podlahu, na štěstí vypadal v pořádku.

,,Cos to udělal?! Pusť mě!" Vzpíral jsem se. Tak to jsem asi neměl říkat. Vzpěrač se volnou rokou napřáhla a udeřil mě do obličeje. Z nosu mi začal téct značně silný proud krve, který jen více nabíral na síle.

,,To byl teprve začá....." Zarazil se, když mu někdo zaťukal na rameno a mírně se otočil.

,,Nevzpomínám se, že bych ti dovolil na Makota sahat." Řekl Hideaki, který se zřejmě na hodinu trochu zpozdil. ,,Co?" Otázal se nechápavě ( Pořád nevím jméno).

,,To mělo znamenat, abys ho pustil." Řekl a udeřil ho do břicha.

(Nevím jméno) mě pustil a v bolestech se svalil na zem. ,,Hideaki." Řekl jsem šťastně s krvavým obličejem.

,,Vypadáš nádherně." Řekl oronicky. ,,No, že jo." Zasmál jsem se.

Ostatní se dali znovu do řeči jako by se nic nestal,  když v tom...... ,,Co to sakra je?!" Zakřičel (avšak s klidným výrazem) Náš učitel tělocviku.

,,Proč jsou zdi od krve a proč Mintaro se Sachiem leží na zemi?"

,, Za 1. chtěli jsme vymalovat. Ty bílle zdi se nám zdáli moc suché, a za 2. ...... No coment." Odpověděl Hideaki. ,,Fajn, kdo vymyslel, že se bude malovat?" Otázal se učitel.

Všichni zbystřili a ukázali na Mintaroa. ,,A proč je Mintaro ve stavu - Za chvíli umřu- ?"

Všichni zbystřili a ukázali na Hideakiho. Učitel se na Hideakiho obezřetně podíval a dal si ruku v bok.

Hideaki jen pozvedl ramena a zasmál se. No jo, co jsem mohl čekat.

,,Ehm, já za to taky můžu. Urazil jsem Mintaroa, takže jsem se taky účastnil." Přiznal jsem se. ,,Vidím....."

,,Um, ehm, j-j á taky. Vyprokoval jsem Mintarovi kamarády  a skončilo to takhle. Omlouvám se." Řekl Sachio. ,,Fajn, po hodině za mnou zajděte do kabinetu. Stejně je tohle poslední hodina. Pak si promluvíme." Všichni jsme společně kývli a byli posláni na ošetřovnu.

***

,,To bude malér." Řekl Sachio. ,,Tak nějak jsem to očekával." Přidal se Hideaki.

,,Ehm, děkuju, že jste mi pomohli." Poděkoval jsem. Sachio i Hideaki použili dvojčecí komplex a uspokojili mě svým úsměvem.

,,To je přece jasný." Řekl Hideaki. ,,Kamarádi musí držet při sobě. Jak v dobrém, tak v zlém." Přidal se Sachio.

Pokračovali jsme v cestě na ošetřovnu. Já s rozbitým nosem, Sachio s naraženou rukou a Hideaki..... To vlastně ani nevím. Ale, čím si jsem naprosto jistý je, že jsem dnes zjistil, že Sachio není tak špatný, jak se mi na poprvé rýsoval. No a taky, jaký to je mít zlomený nos. Vlastně to ani tak nebolí. Je to ten nejkrásnější pocit, jaký jsem v životě, kdy měl.