„Čer-nej Nars je ča-ro-děj!“ prozpěvují děti a drze na mě dorážejí jako rozjívená štěňata.

„Kuš, haranti!“ dupnu na ně beze zloby. Se smíchem se rozutečou. Žiju tady už osmnáct let. V téhle vsi jsem se narodil, a přesto v ní zůstávám cizákem. Děti mi nechtěly ublížit. Opakují jen slova, která slýchají u rodičů. Dospělí jsou mnohem horší. Plivou mi do zad jízlivé poznámky, které bolý. Moji sousedé a příbuzní…

Zastavím se uprostřed okrouhlé návsi. Dřevěné domky, které jí rámují, se k sobě tisknou jako vyplašená kuřata. Nad doškovými střechami se vysoko k nebi tyčí ostré obrysy vzdálených hor. Ta jejich výška! Ta mocná síla! Chaloupky v jejich stínu vypadají maličké a nicotné, stejně jako lidé v nich se svými osudy.

„Nevšímej si jich, Narsi,“ zastaví se u mě kovářův syn Ajvar a přátelsky do mne drcne svalnatým ramenem. Málem kvůli němu přistanu zadkem na rozbahněné cestě.

„Tobě se to řekne,“ povzdechnu si unaveně, „na tebe se nikdo skrz prsty nedívá.“

Proč by taky měl? Kovář je všude váženou osobou. Bez jeho zručné práce se železem by nikdo nezoral pole, ani nevyjel do války. Tahle úcta samozřejmě přechází i na jeho syna, který tohle povolání jednou převezme. Ajvar je navíc pohledný, přátelský a zlatovlasý. Všichni tady na severu mají světlé vlasy i oči. To jenom já jsem černá vrána. Doslova. Mám snědou pleť a tmavé vlasy. Moje máma vypadala jako typická seveřanka, takže jsem tenhle netradiční zjev musel zdědit po otci. Asi. Nevím to jistě, protože jsem ho nikdy nepoznal.

Přes náves projíždí vůz tažený bujným, černým hřebcem. Je to krásný kůň s dlouhou hřívou a štíhlýma nohama. Takové zvíře si nikdo z místních dovolit nemůže. Patří knězi z Dervi, města vzdáleného od našeho Brodku půl dne pěší cesty. Přijel dát poslední pomazání starému Klemovi.

„Je tvůj otec doma?“ zavolá kněz, jehož malá a vysušená postavička není na kozlíku téměř vidět, na Ajvara. „Potřebuji jeho služby. Kůň ztratil po cestě podkovu.“

Můj zlatovlasý přítel přikývne a mně šeptne do ucha: „Po klekání budu čekat na našem místě. Teď jdi do kovárny, táta tě bude potřebovat. Však víš, bez tebe toho černýho janka neoková.“

Ajvar se otočí na patě a rychle mě opustí. Nechce si rozhněvat kněze. Bojí se kyselého človíčka v sutaně stejně, jako všichni ve vsi. Kovářův syn se ho obává o to víc, že kdyby se kněz dozvěděl o našich tajných schůzkách, znamenalo by to katastrofu. Za lásku muže k muži jsou v tomhle království kruté tresty. Já z božího služebníka strach nemám a tvrdě za to platím. Však taky sotva mě kněz zahlédl, pokřižoval se, jako by se před ním zjevil samotný ďábel a rozmáchl se po mně bičem.

Pospíchám do kovárny. Mistr Tavros je chlap jako hora. Když se rozzuří, což se s jeho náturou stává často, dokáže dát ránu horší, než koňský kopanec. Je jediný ze vsi, kdo mi nabídl práci. Ne že by se mu mě, odstrkovaného sirotka, zželelo. Mistr uvažoval prakticky. Umím uklidnit i ty nejdivočejší koně tak, že při kování stojí jako beránci. Dokážu léčit zvířata. Uměl bych uzdravovat i lidi, ale nikdo ze vsi ke mně pro bylinky nepřijde.

Dokud žila máma, sousedé k nám občas pro pomoc zabloudili. To už museli být na umření. Tehdy jim byli „coura a její parchant“ dobří. Prosili o pomoc a málokdy něčím zaplatili. Sotva se jim ulevilo, neměli pro mámu hezčí slovo, než „čarodějnice“. Vím, že jí to mrzelo a často kvůli tomu proplakala noc když si myslela, že už spím. Až do její smrti jsem jí přemlouval, abychom z Brodku odešli. Svět je přeci tak veliký!

„Svět je sice velký,“ říkávala smutně, „ale lidé jsou všude stejní, Narsi. Neumím nic jiného než léčit a tady mě alespoň znají. Když je jim ouvej, přijdou si ke mně pro radu i pro pomoc. Jinde bych byla jen přivandrovalá čarodějnice. Udali by mě církvi. Víš, co s takovými jako já dělají…“

Věděl jsem to. Hranice s moudrými ženami plály po celém království. Stejně jsem nepřestal naléhat. Nemohl jsem uvěřit, že by to kdekoliv mohlo být tak zlé jako tady. Máma umřela před pěti lety a já zůstávám v Brodku. Proč? Drží mne tady láska k Ajvarovi. A taky strach z neznáma. Jako většina prostých lidí jsem nikdy nebyl dál, než za hranicí rodné vsi. Kdyby se mnou šla máma, odvážil bych se vydat do neznáma. Sám si netroufám.

„Kde se couráš, lenochu?!“ zapráská kovář sumčími kníry. „Zase si počítal vrabce na nebeský báni?!“

Pokrčím rameny. Mlčím. S kovářem se nikdy nehádám. Tahle práce a jeho syn je to poslední, co mi ještě zbylo. Přistoupím k neklidně podupávajícímu hřebečkovi. Černou srst má mokrou potem. Kněz ho málem uštval a pomáhal si i bičem, jak prozrazují stopy na koňských bocích. Vraník neklidně švihá ohonem a uši má zlostně přitisknuté k hlavě. Zneklidňuje ho pach kovářské výhně, Tavrosův hromový hlas i hluk kladiva, které formuje novou podkovu. Přitáhnu si hřebečkovu ušlechtilou hlavu blíž a přátelsky mu dýchnu do rozšířených nozder. Tiše, tichoučce mu domlouvám, až konečně narovná kornoutky uší a stočí je ke mně. Pohladím jeho klenutou šíji a podrbu ho v dlouhé hřívě. Cítím, že se pomalu uvolňuje. Začíná mi důvěřovat. Pokaždé je to stejné. Zvířata mne mají ráda. Snad vědí, že jsou mi blízká. Že jim neublížím. To jenom s lidmi nedokážu najít společnou řeč.

Rád pozoruju kováře při práci. Závidím Ajvarovi, že se může tomuto umění vyučit, jenže já jsem na kovařinu stejně příliš slabý. Mám štíhlou, nevysokou postavu, kdežto mistr černého řemesla musí být kus chlapa.

Tavros buší kladivem do štáfu – železné tyče, kterou svojí šikovností formuje do tvaru podkovy. Svaly na zpocených pažích se mu napínají, kovadlina zvoní pod přesně odměřenými údery kladiva. Zachytím mistrovo pokývnutí a zdvihnu vraníkovu přední nohu. Tavros přiloží horkou podkovu na kopyto. Syčí to a páchne připálenou rohovinou. Koně to nebolí, ale nelíbí se mu zápach ani hluk. Tichým broukáním ho znovu uklidním. Mistr podkovu na kovadlině ještě doupraví a ochladí jí v putýnce s ledovou vodou. Když jí hřebíky – podkováky přitluče na kopyto, je hotovo. Právě včas. Od chalup k nám dlouhými kroky pospíchá kněz. Sutana za ním vlaje jako havraní křídla.

„Ten nám tady ještě scházel!“ zavrčí kovář a odplivne si. Nahlas by něco takového samozřejmě nevyslovil.

„Dobrá práce, mistře,“ zatváří se kněz potěšeně. „Zde je tvá odměna.“

Kovář stiskne v dlani minci a mrzutě se otáže: „Starý Klem už to má za sebou?“

„Dorazil jsem právě včas, abych mu udělil poslední pomazání. Jeho duše byla obtěžkána mnoha hříchy, ale nyní už je s Pánem. Vykoupil se štědrým darem pro kostel.“

Na dotvrzení jeho slov začne vyzvánět umíráček. Kovář se pokřižuje a já ho napodobím. Klem byl zlý, kyselý dědek, který mi nikdy nic dobrého neudělal, ale je mrtvý. Všechny křivdy by měly být pohřbeny spolu s ním. Každopádně teď už je mi jasné, proč kněz málem uštval koně. Chtěl zastihnout Klema naživu, aby z něj vymámil všechen majetek. Mužík se na mne zle zamračí, jako by mi četl myšlenky.

„Mistře kováři, prozraď mi, proč u sebe stále zaměstnáváš Černého Narse?“ otáže se jedovatě.

Tavros mlčí a tváří se nejistě jako kluk, přistižený při lumpárně. On, nejsilnější chlap ze vsi! Kohokoli jiného by vypráskal z kovárny potěhem, ale na zástupce církve si netroufne.

„Je ti známo,“ doráží kněz, „že takoví jako on dokáží uhranout koně, takže nadobro zchromne?! Je to syn čarodějnice…“

„Koně si zchromíte sám, k tomu moje čáry nepotřebujete!“ vmetu mu do tváře rozzuřený tím, že urazil mámu. „Ženete to ubohé zvíře bičem, div nevypustí duši! Taky uzdění používáte příliš ostré! Zraňuje mu hubu do krve!“

„Ty si dovoluješ mě kárat, bezbožníku?!“ křičí kněz o to víc, že se stopy jeho surového zacházení s koněm nedají zapřít.

„Nekáže snad Bůh o soucitu a lásce? Možná byste si měl znovu přečíst Bibli!“

Kněz otevře ústa v údivu nad mou troufalostí. Velmi se tím podobá leklé rybě.

„Vypadni!“ pronese kovář nebezpečně tichým tónem.

Chci se ohradit, ale jeho tvrdý pohled mi to nedovolí. Je mi jasné, že tenhle vyhazov neplatí jen pro dnešek. V kovárně jsem skončil. Knězova zapadlá očka svítí škodolibým potěšením. Odcházím s hrdě vztyčenou hlavou. Nedopřeju mu tu radost, aby viděl můj žal.

Navzdory tomu mne jeho slova, pronesená k Tavrosovi, zabolí: „Je dobře, že ses ho zbavil. Ovládá ho zlo, já to poznám. Škoda že jsem ve zdejší farnosti nepůsobil už v době, kdy žila jeho matka. Nenechal bych tu čarodějnici bez trestu!“

Kousnu se do rtu, abych na kněze nevykřičel svojí zlost. Vím dobře, že čeká na sebemenší důkaz mého spojení s černou magií. Je to ambiciózní muž. Dřív prý kázal přímo v královském městě, jenže byl příliš zapálený pro hon na čarodějnice. Dokud lovil jenom mezi prostým lidem, králi to nijak zvlášť nevadilo. To se však rychle změnilo ve chvíli, kdy se fanatický kněz pokusil upálit na hranici bohatou a vlivnou šlechtičnu. Toho se páni zalekli. Kam by to vedlo, kdyby si církev dovolovala i na ně?! Bylo třeba se kněze zbavit. Obvyklé drastické metody nepřicházeli v jeho případě v úvahu. Vliv církve v království příliš zesílil. Zařídili alespoň jeho přeložení na druhý konec země – do Dervi. Ve své nové farnosti kněz dosud nezískal u vrchnosti takovou podporu, aby mu prošla kdejaká svévole. Horlivost ho však nutí nenechat na pokoji žádného hříšníka. Sám se divím, že mě ještě nikdo ze sousedů neudal církvi. Snad jim v tom doteď bránila přízeň, kterou mi kovář prokázal tím, že mne u sebe zaměstnal. Tavros je ctěný a vážený muž. Svým způsobem nade mnou držel ochrannou ruku. To teď skončilo. Asi bych měl opravdu z Brodku odejít. Jenže co Ajvar? Bude mne můj milovaný následovat?

Ve vsi zvoní klekání. Nastal čas mé schůzky s Ajvarem. Pospíchám za ním na naše tajné místo k lesu.