Pevně utažené řetězy nutí mé zmučené tělo stát ve vzpřímené poloze. Předčítají můj rozsudek. Neposlouchám je. Bloudím očima ve sroceném davu. Ajvara ani Pula mezi lidmi nevidím. Uleví se mi. Mé ošklivé, ponižující smrti budou přihlížet jen cizí, anonymní lidé. V některých obličejích čtu strach z čaroděje, v jiných zvědavost. Někdo se zvráceně těší na nadcházející hrůzné divadlo a v několika tvářích rozeznávám soucit. Nikdo však na mou obranu nevystoupí. Nebudou riskovat život pro neznámého, tolik odlišného a podivného člověka.

Exekuci přihlíží i soudce s městskou radou a samozřejmě nechybí otec Seval. Prodere se ke mně dřív, než mne neprodyšně obklíčí vysoká hradba ze dřeva.

„Ještě si můžeš vysloužit rychlou smrt,“ šeptá mi had v sutaně. Ostatní nejspíš považují jeho promluvu ke mně za duchovní podporu odsouzenci. „Stačí vyslovit ta jména a já se postarám, aby ti kat tvé utrpení zkrátil.“

„Jděte k čertu!“ plivnu mu do obličeje.

Pomalu si rukávem očistí tvář. Oči má zlé, když tiše říká: „Tam jdeš ty! Za své odporné hříchy se budeš smažit v pekle!“

„Pak se tam tedy brzo setkáme!“

Knězi se zlobou zkřiví obličej, ale už nepromluví. Vrátí se zpátky mezi přihlížející panstvo. Nepochybuju, že by hranici nejradši podpálil vlastní rukou. Neudělá to. Hodlá si před svými farníky udržet masku dobrotivého duchovního. Možná za mě i uroní slzu.

Vidím kata s hořící loučí v ruce. Zdvihnu oči k nebi. Z ocelově šedé oblohy se sypou první sněhové vločky. Dopadají mi na horečkou rozpálený obličej, tají a mění se ve slané slzy. Slyším popravčího nadávat. Mokré dřevo nechce hořet. Jeho pomocnící přinášejí další louče. Zapraská malý, nesmělý ohníček. Klestí na několika místech přeci jen chytlo. Spíš čadí, než že by hořelo. Z hluboka se nadechnu a rozkašlu se. Chci to mít rychle za sebou. Začíná hustě sněžit. Lidé si zakrývají hlavy kápěmi. Přes kouř a bělostnou nadílku sotva vidím před sebe. Nad vším se vznáší knězův pisklavý hlas. Modlí se za mou duši. Nepochybně proto, aby zamířila rovnou cestou do pekla. Dýmu je stále víc. Slzí mi oči a už to není pouze strachem z umírání. Kašlu. Sotva popadám dech.

V davu přede mnou vypukne zmatek. Chvíli mi trvá, než si toho všimnu. Jsem příliš zaměstnaný umíráním. Lidé křičí. Prchají do všech stran. Zakopávají jeden přes druhého. Mnoho z nich končí povalených v blátivé břečce. Pořád ještě nevidím, čeho se tak bojí. Městská rada utekla mezi prvními. Strážní jim zbraněmi neurvale klestí cestu vyděšeným davem. Soudce není dost rychlý. Padl po zádech do bahna. Bezmocně se tam převaluje jako velký, tlustý brouk. Vedle něj se zjeví vlk. Obrovský, bílý vlk! Postaví se mu předníma nohama na vypouklé břicho a ohrne pysky v nenávistném zavrčení.

„Vidare! Ne!“ snažím se překřičet panující zmatek. Nechci mít na svědomí soudcův život. Nebyl zlý ani krutý, přestože bezesporu mohl. Pouze ctil zákon. Sice špatný zákon, ale jiný muž na jeho místě by jistě mohl být mnohem horší.

Vlk mne váhavě poslechne. Zapomene na strachy kvičícího soudce a jediným mocným odrazem zadních nohou přeskočí doutnající klestí. Už v okamžiku dopadu se začíná měnit. Z kouře se vedle mne vynoří krásný, bělovlasý muž.

„Vidare…“ lapám po dechu mezi záchvaty kašle.

„Vydrž! Hned tě odsud dostanu!“

Divoce škube za řetězy, až mi s řinčením spadnou k nohám. S nimi se poroučím k zemi i já. Vidar mě zachytí na poslední chvíli.

„Promiň, nemůžu…“ zdvihnu k němu omluvný pohled.

Popadne mě do náruče. Znovu skočí. Oheň se mihne pod námi. Na kratičký okamžik mi zahřeje záda. Na druhé straně se oba svalíme do sněhu. Vidar se při dopadu stočí tak, aby mne ochránil svým tělem. Sípám a lačně se nadechuju čerstvého vzduchu. Můj zachránce mě už zase zvedá. Sykám bolestí, ale neprotestuju. V jeho náruči se cítím v bezpečí. Klíží se mi oči. Tolik bych chtěl spát…

„Neopovažuj se mi umřít!“ okřikne mě Vidar a já jasně rozpoznávám pod jeho výhrůžným tónem strach. „Nesmíš mě opustit! Ne teď, když jsem tě konečně našel!“

Vyčerpaně se na něj usměju: „Neboj, tak snadno se mě nezbavíš.“

Položí mě něžně na vůz. Na ten samý, v němž jsem byl na popraviště přivezen. Zapřažený ryzák se plaší a ve vyděšených očích mu svítí bělmo. Určitě ho děsí Vidarův vlčí pach. Snažím se ho ukonejšit vemlouvavým hlasem. Moc to nepomáhá. Máme štěstí, že kola vozu uvízla hluboko v bahně, jinak by s ním už dávno odjel někdo z prchajících lidí. Vidar se postaví k zadní části káry. Zapře se, napne mohutné svaly a pořádně zabere. Přitom křikem povzbuzuje koně, aby zabral do postraňků. Já můžu všemu jen bezmocně přihlížet.

Pohled mi zalétne k popravišti. Vytrvale padající sníh zadusil osamělé plamínky, váhavě se rozhořívající v klestí. Nyní už se z hranice jenom kouří. Oblaka dýmu zamořují celé okolí. Jsou jako neprůhledný závoj, který nás odděluju od okolního světa. Náhle v kouři zachytím pohyb. Někdo se blíží. Utíká. Ne pryč do bezpečí, ale přímo k nám. K čaroději a vlkodlakovi. Kněz! Má nepříčetný výraz. V ruce třímá meč!

„Vidare!“ vykřiknu varovně, ale už je pozdě. Dlouhé ostří tne vlkodlaka do levého boku. Bledou kůži zkropí čerstvá krev. Vidar klesne na koleno, jako by poklekal před králem.

„Pekelná stvůro!“ ječí kněz a rozmachuje se mečem.

Zmítám se zoufalstvím, ale jsem bezmocný. Naprosto k ničemu. Mohu jen přihlížet tragédii. Kněz jedním dechem plive jedovaté kletby a zároveň vzývá nebesa na pomoc. Úzké rty mu pokrývá pěna, jako vzteklému psovi. Oči má vytřeštěné ve fanatickém zápalu. Ostřím zbraně dotírá na Vidarovo hrdlo. Zaúpím. Bože nedopusť, abych o něj přišel!

Vidar se s bolestným šklebem narovná. Dlaň si tiskně k boku. Mezi prsty mu protéká krev. Jeho jantarové oči žhnou a dlouhé, bílé vlasy povlávají ve sněhu a splývají s padajícím sněhem. Kněz je proti němu směšně maličký a ubohý ve své lidské nedokonalosti. Pořád má však meč. Bez váhání se vrhá proti mnohem silnějšímu protivníkovi. Zešílel ze strachu, nebo všechno odlišné nenávidí tolik, že klidně obětuje život?

Dostat se k otci Sevalovi není zdaleka tak snadné. Bodá kolem sebe jako rozzuřený sršáň. Konečně Vidar máchne silnou paží a zachytí dotírající ostří. Sevře ho v dlani. Nedbá na to, že má ruku prořízlou až na kost. Nakopne kněze do břicha. Malý mužík odletí po zádech do sněhu. Vidar odhodí meč a skloní se nad ním. Nevšímá si knězova křiku ani pěstiček, které se po něm ohánějí. Popadne otce Sevala za řídké vlasy a zakousne se mu do hrdla. Působí to děsivě, neboť Vidar je dosud ve své lidské podobě. Trhá a žvýká silnými, bílými zuby, které nyní do ruda zbarvila horká, prýštící krev.

Kněz se zmítá a chrčí. Netrvá to dlouho a zhasne jako sfouknutá svíce. Uleví se mi. Na světě bude o jednoho netvora méně. Kára se mnou divoce škubne. Koník vyjančený pachem čerstvé krve zabírá do postraňků. Strach mu dodává netušenou sílu. Cukne to a kola jsou z mazlavé břečky venku. Vidar má co dělat, aby naskočil dřív, než kůň i s povozem zmizí v dáli.

Ryzáček se splašeně rozcválá směrem k lesu. Pach Vidarovi krve ho povzbuzuje k ještě zběsilejšímu tempu. Otřesy vozu mi působí nezměrnou bolest. Poslední co vidím než ztratím vědomí, je Vidar s divokýma očima a krví potřísněnou, širokou hrudí, pevně třímající opratě. Vypadá jako krásný, ale strašlivý bůh z pohanských časů…

***

Proberu se v nízké, tmavé jeskyni připomínající vlčí noru. Ležím blízko plápolajícího ohniště. Navzdory téměř popálenému boku mne roztřásá zima a bolest. Cítím, že umírám. Život ze mne vyprchává s každým vydechnutím.

„Už jsem se bál, že se neprobudíš,“ nakloní se nade mne Vidar. Svým mohutným tělem mě hřeje z druhé strany, kam už teplo ohně nedosáhne.

To přijde, chce se mi říct, ale mlčím. Nač ho trápit předem? Místo toho zašeptám: „Neměl jsi mě zachraňovat. Mohlo tě to stát život.“

„Hloupost! Mě jen tak něco nezabije! Jsem stvůra, zapomněl si ?“

„V Dervě jsem poznal mnohem horší stvůry…“ zachvěju se při vzpomínce na mučírnu a šílené oči kněze.

„Odpusť, že mi to tak dlouho trvalo,“ pohladí mi Vidar něžně tvář. „Hrozně jsi mi scházel, ale neodvážil jsem se tě znovu vyhledat. Nechtěl jsem ohrozit tvůj život. Pak mi jednou cestu zkřížil mladý pár. Muž a žena. Neviděli mě. Skrýval jsem se v lese, ve své vlčí podobě. Ti dva se hádali. Zpozorněl jsem, když padlo tvé jméno.“

„Ajvar!“ vydechnu bolestně.

„Ano, ta žena mu tak říkala. Hned mi došlo, že je to tvůj bývalý milenec. Ten, který se tě přede všemi zřekl. Měl jsem sto chutí ho zabít!“

„Neublížil si mu, že ne?“

„Ne!“ zavrčí vlkodlak, jako by toho ještě pořád litoval. „Plížil jsem se za nimi a poslouchal. Zjistil jsem, že tě uvěznili v Dervě a čekáš na popravu. Hned jsem se za tebou rozběhl a stejně jsem málem přišel pozdě.“

„Jsem šťastný, že jsi se mnou teď…“

… v této poslední chvíli.

„Nikdy jsem tě neměl opouštět!“ zachmuří se Vidar. „Odteď už se od tebe nehnu ani na krok! Jenom… řekni mi, jaké byliny potřebuješ přinést z tvého domu, abych tě mohl ošetřit. Já tady nic nemám, většinou si vystačím s jazykem.“

„Nevracej se tam!“ vyhrknu v náhlé panice. Chci ho popadnout za ruku, ale vykloubené paže a rozdrcené palce mi odmítají poslušnost. Bolest a strach mi vžene slzy do očí.

„Jen klid, dám si pozor. Kdyby se tam potloukali vojáci, vyhnu se jim. Nebo se s nima vypořádám po svém,“ vycení Vidar dokonalé zuby ve vlčím úšklebku.

„Nechci, abys kvůli mně zabíjel!“ otřesu se. Před očima mi vytane krvavý konec otce Sevala.

„Nezabil jsem člověka od doby, kdy mi bylo třináct,“ pronese můj milý vážně a já vím, že vzpomíná na svojí matku a malou sestřičku, „ale ten kněz… to, co ti udělal… on nebyl člověk, jen krvelačná bestie! Zrůda mnohem odpornější, než jakýkoliv vlkodlak! Nelituju toho, co jsem mu provedl!“

Ani já toho nelituji. Zabití otce Sevala zachránilo mnoho nevinných od smrti upálením. Bohužel, pro mě už je pozdě…

„Nikam nechoď, Vidare. Sám jsi zraněný a…“

„To nic není,“ mrkne na mě, „podívej. Bok už mám skoro zahojený.“

Nevěřícně zaostřím na jeho ránu. Zdá se být čistá. Už se dokonce zajizvila.

„Jak jsem říkal,“ zazubí se Vidar, „mi zrůdy máme tuhý kořínek.“

„To je dobře,“ vydechnu unaveně. „Slib mi, že na sebe dáš pozor… až tady nebudu.“

„O čem to mluvíš?! Budeš v pořádku! Vyléčíš se! Potřebuješ jenom bylinky a…“

„Já se nevyléčím, Vidare. Umírám! Copak to nechápeš?!“

„Ne! Nechápu! Nedovolím ti jen tak to vzdát! Bojuj, Narsi! Neopouštěj mě teď, když jsme se konečně našli!“

„Nemám sílu bojovat. Nechci! Po tom, co se mnou udělali… byl by ze mě mrzák!“

„Řekni, co mám udělat s tvýma vykloubenýma rukama!“

„To nemá cenu.“

„Řekni mi to!“

S odevzdaným povzdechem mu popíšu, jak vrátit ramenní klouby zpátky na své místo. Pozorně mi naslouchá.

„Na, zakousni se!“ strčí mi mezi zuby kus klacku.

Pokusím se protestovat, ale jeho odhodlaný pohled mne umlčí. Je rozhodnutý zachránit mě za každou cenu. Možná to potřebuje, aby se necítil tak bezmocný. Snad mu to později pomůže překonat žal. Poslušně se zakousnu do dřeva. Jsem přesvědčený, že je tahle další bolest naprosto zbytečná, ale pro klid jeho duše budu trpět rád. No, rád… v okamžiku, kdy se dotkne mé pravice, mi všechny nervy v těle explodují neskutečnou bolestí. Vidar je nezkušený. Usazení kloubu na správné místo mu okamžik trvá. Chrčím a modlím se za mdlobu, která nepřichází.

Když je po všem, ležím vyčerpaný na smrt a sotva dýchám. Vidar mi stírá pot z čela. Konejší mne ve své náruči. Když se mi podaří pohnout prsty, celý se rozzáří: „No vidíš, už je to lepší!“

Vypadá tak nadšeně, ale já už nechci, aby se živil planou nadějí. Tiše, ale pevně pronesu: „Musíš se smířit s tím, že odcházím.“

„Nedovolím ti…“

„Mám rozdrcenou nohu. Už se na ní nikdy nedokážu postavit. Skřipec mi potrhal svaly a kdoví co ještě. V krvi mi koluje jed ze zhnisaných ran, který mě pomalu zabíjí… jsem příliš slabý. Nedokážu s tím bojovat. Promiň.“

„Měl jsem tě najít dřív! Je to moje chyba!“

„Nesmíš se obviňovat. Poslouchej, měl jsem umřít v ohni a teď jsem tady s tebou. Ve tvém objetí. Jsem vděčný za každý okamžik, který mi Bůh po tvém boku dopřál…“ zavřu oči. Mluvení mě vyčerpalo. Chci spát. Usnout v bezpečí Vidarovi náruče. Zapomenout na všechno zlé…

„Já to nevzdám, Narsi! Slyšíš?! Ještě existuje jedna možnost!“

Závojem umírání pronikne Vidarovo zaúpění. Přiměje mne otevřít oči, které chtěly už navždy zůstat zavřené. Nade mnou se tyčí bílý vlk. Vypadá hrozivě, ale já se ho už nebojím. Odevzdaně mu nastavím hrdlo. Zakousne se… do mé ruky. Další z mnoha bolestí. Cítím ostré zuby, pronikající kůží a masem. Pak se nové rány začne dotýkat vlhký jazyk. Vlk leží vedle mě a něžně mi olizuje ruku. Mísí své sliny s mou krví.

„Snad nechceš…“ víc neřeknu. Konečně mne pohltí milosrdná mdloba.

***

Následující dny mi splývají v horečném blouznění a v utrpení měnícího se těla. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale když se probudím, raší venku před jeskyní první, nesmělá stébla trávy.

„Vítej mezi živými,“ zazubí se Vidar.

Nos mi zaplaví desítky pachů a vůní. Většinu jich znám, ale tentokrát jsou mnohem výraznější. Také můj sluch jako by se zázračně vylepšil.

„Co to se mnou je?“ otážu se zmateně.

„Ty nevíš? Zapomněl jsi na dar od bílého vlka?“

Ach ano! Ta bolest kousnutí, a pak pečující jazyk…

„Ty jsi mě proměnil?!“

„Je mi to líto, Narsi, ale byla to jediná možnost,“ svěsí Vidar hlavu. „Jenom vlkodlačí schopnost regenerace tě mohla zachránit. Vím, že mi nikdy neodpustíš, že jsem z tebe udělal zrůdu, ale nemohl jsem tě nechat zemřít. Pochopím, jestli mě začneš nenávidět…“

„Blázníš?!“ rozesměju se na celé kolo. „Já jsem šťastný!“

„Ty se na mě nezlobíš?“ zatváří se Vidar vyjeveně. Pohled na něj mne rozesměje ještě víc. Vyskočím na nohy. Ano, vyskočím, protože pravou nohu mám už zase dokonale zdravou, stejně jako palce na rukou. Celý se najednou cítím plný života a síly.

„Proč bych se zlobil?“ roztančím se po jeskyni. „Daroval jsi mi zdraví i nový život. Konečně můžeme být spolu! Teď už nás nic nerozdělí!“

„Asi ano,“ pronese Vidar pomalu a obličej se mu stále víc rozjasňuje úsměvem. „Přesně tak! Máš pravdu, Narsi!“

Uvelebím se mu v klíně, paže mu omotám kolem krku a dlouze ho políbím.

„Víš, Narsi,“ pronese tiše, když se od sebe konečně odtrhneme, abychom popadli dech, „bál jsem se, že mi nikdy neodpustíš. Proměnil jsem tě ve zvíře…“

„Radši budu jako zvíře s tebou, než člověk s takovými, jako jsou ti v Brodku a v Dervě!“

***

V dalších dnech se učím používat své vylepšené smysly. Vlkodlačí schopnost regenerace mě zcela vyléčila. Zůstaly jen jizvy. Ty na duši se hojí nejdéle. Naštěstí mám vedle sebe Vidara. Jeho láska mi dává sílu když ne zapomenout, tak aspoň ošklivé vzpomínky přijmout a odsunout je do své minulosti, kam patří.

Mám Vidara po boku i při své první proměně ve vlka. Samozřejmě je to za úplňku. Bolí to, když se moje tělo rozpouští ve zvířecí podobě, ale utrpení v Dervě bylo horší. Jakmile úspěšně projdu vlkodlačí iniciací, mohu se měnit, kdykoliv mě napadne. Mám výhodu Vidarových letitých zkušeností. Nic nemusím složitě objevovat sám .

S jarem mi nadcházejí krásné časy. Nenasytně se s Vidarem milujeme v lidské podobě a páříme se v té vlčí. Svobodně se spolu proháníme nekonečnými lesy a lovíme zvěř. Naučil jsem se oceňovat chuť čerstvě prolité krve a syrového masa. Na stopě kořisti se zalykám vzrušením a stejné opojení zažívám ve Vidarově náruči. Jsem šťastný tak, jak jsem se nikdy neodvažoval doufat. Už nejsem sám. Jsme dva a dva jsou smečka. Dva jsou rodina.