Vlkodlak v polovině přeměny se potácí ke dveřím. Tělo mu kroutí křeče, částečně lidský trup pokrývá hustá, bílá srst. Náhle mne pazoura s ostrými drápy popadne pod krkem a přirazí ke zdi. Obličej bestie se přiblíží těsně k mému. Už v něm stěží rozpoznávám Vidarovu podobu. V uších mi zaburácí hluboké, hrdelní vrčení. Z vražedně ostrých tesáků odkapávají zpěněné sliny.

„Vidare!“ vykřiknu bez sebe hrůzou. Marně se pokouším najít ve stvůře muže, s nímž jsem prožil tolik rozkoše a štěstí.

„Miluju tě…“ splyne mi ze rtů spolu s přiškrceným dechem. V jantarových očích se mihne cosi známého. Krátký záblesk lidskosti. Snad. Třesoucími se prsty bázlivě pohladím bílou srst na jeho krku. Zaváhá. Pak mne se vzteklým zavrčením odhodí přes půlku místnosti. Otřeseně se schoulím na podlaze.

„Pryč… musím… pryč!“ vyrazí ze sebe vlkodlak cosi mezi výkřikem a zavytím. „Zabil… zabil bych tě!“

Zvíře v něm přebírá rychle vládu. Vlk nechce odejít. Touží zůstat a vrhnout se na bezbrannou kořist. Vidím boj, jenž Vidar svádí sám se sebou. Na podlahu za ním kane krev z jeho nohou a rukou. Jakmile je venku, odplazím se ke dveřím. Zabouchnu je a ještě zajistím závorou. Kdyby vlkodlak chtěl, snadno by je vyrazil. Naštěstí má Vidar dost sil, odvést šelmu pryč od domu. Slyším jeho bolestné skučení. Vzdaluje se. Mění se v děsivé vytí vlka na lovu.

Zády se opírám o dveře. Třesu se jako osika a jsem vyděšený k smrti. Celé hodiny nepřítomně zírám před sebe, než mne udolá neklidný spánek.

***

„Narsi!“ vzbudí mě naléhavý hlas za dveřmi.

Ani nevím, kdy jsem usnul. Uzoučkými okny proudí do místnosti jasné denní světlo.

„Vidare! Jsi v pořádku?“ vyhrknu a natáhnu se po zajištěné závoře.

„Neotvírej! Jenom poslouchej! Odcházím, Narsi…“

„Kdy?!“

„Teď.“

„To přece nemusíš!“

„Musím! Byl jsem hlupák když jsem uvěřil, že bych mohl žít jako normální člověk! Že bych mohl milovat! Zabil jsem svojí rodinu! Nechci mít na svědomí i tebe!“

„Kam půjdeš?“

„Nevím. Vrátím se k vlčí podobě. Nemám právo být člověkem. Narsi, opatruj se…“

Žal mi sevře hrudník železnou obručí.

„Vidare! Počkej!“ otevřu se zoufalým výkřikem dveře. Je pryč. Odešel.

„Miluju tě…“ zašeptám do ticha lesa. Seschlé, umírající listí se mi pomalu snáší k nohám. Stromy pláčí pro zelené ratolesti, jejichž svěží tělíčka zkroutila a vysušila blízkost zimy na troud. Já truchlím pro pohřbenou naději. Jak snadno a rychle jsem uvěřil, že mám právo na trochu obyčejného štěstí! Možná je chyba ve mně. Musí být přece nějaký důvod, proč mě všichni které miluju opouštějí!

Vrátím se do domu a zhroutím se na postel. Je to jenom mžik, kdy jsem v ní prožil závratnou vášeň i lásku. Zabořím tvář do přikrývky. Cítím z ní Vidarovu vůni. Z hluboka jí nasaju a… rozpláču se.

***

Zase jsem sám. Podzim přešel v zimu a já pořád nedokážu dostat Vidara z hlavy. Závěje sněhu mě uvěznily v domě. Mám spoustu času na vzpomínání. Vracím se k těm krátkým okamžikům, které nám byly dopřány. Kéž by jich tak bylo víc! Nevyčítám Vidarovi, že mě opustil. Vím, že ho k tomu vedla láska. Přesto toužím být s ním. I kdyby mne to mělo stát život!

Zima se zdá být nekonečně dlouhá. Samotný člověk, zavřený mezi čtyřmi stěnami, může snadno zešílet. Nemám k tomu daleko. Začal jsem rozmlouvat sám se sebou.

Jedné noci, kdy venku zuří sněhová bouře a žádný rozumný tvor by z úkrytu nevystrčil ani nos, se rozrazí dveře mého domku. Proti bělosti závějí se rýsuje lidská postava. Napadne mě jediné – Vidar! Rozběhnu se k němu. Radost mi vhání ruměnec do tváří. Příchozí se mi zhroutí do náruče. Podpírám třesoucí se tělo. Vetché, vyzáblé tělo starce.

„Pomoc!“ splyne neznámému ze rtů.

Neptám se ho na jméno ani na to, co hledá v téhle slotě uprostřed divočiny. Instinkt léčitele nade mnou převezme vládu. Odvleču starce k lůžku a než ho na něj položím, svléknu mu promočené šaty. Hadry by bylo výstižnější slovo. Muž je vyzáblý a podvyživený. Všimnu si otoků prstů a kloubů, zapříčiněných pokročilým revmatem. Ten člověk musí trpět strašnými bolestmi. Je div, že došel až sem. Dlouze si mne prohlíží, až je mi to nepříjemné. Vím, že svým odlišným vzhledem upoutávám pozornost, ale vůbec se mi to nelíbí.

„My se známe?“ otážu se příkřeji, než jsem chtěl.

Stařec zavrtí hlavou.

„Odkud jsi?“ zeptám se ho vlídnějším hlasem.

„Z Dervi,“ zachraptí a chrčivě se rozkašle, jako by mu v hrudi burácela vzdálená bouře.

Sáhnu mu na vrásčité čelo. Je rozpálený horečkou. Přikryju ho vrstvou kožešin a v kotlíku nad ohněm uvařím vodu. Nasypu do ní hrst drobně nařezané vrbové kůry. Ta dokáže účinně srazit nebezpečně vysokou horečku. Dávám jí svému pacientovi pít celý den a vstávám k němu i v noci. Stejně bych se nevyspal. Blouzní a křičí ze spaní. Chladivou vodou mu omývám zubožené tělo a kromě vrbové kůry mu dopřávám také čaj z jitrocele a plicníku. Je to vyčerpávající, ale nestěžuju si. Vlastně jsem rád, že se můžu něčím zaměstnat, a že už tady nejsem sám.

Má péče se vyplatí. Po několika dnech je jasné, že stařec, který se mi představil jako Pulo, je z nejhoršího venku. Mám radost. Vím, že by na mne byla máma pyšná. Možná i Vidar… ne! Na něj teď myslet nechci!

„Kde ses tady vzal?“ zeptám se pacienta, jakmile je schopný souvisle mluvit. „Z Dervi je to lán cesty.“

Naštěstí! V Dervě žije kněz, jehož přičiněním jsem se stal štvancem.

„Hledal jsem jídlo a zabloudil jsem,“ přizná se neochotně stařec.

„Víš, že za pytlačení v královském lese je provaz?“

„A víš to ty?“ mávne na mě okousaným stehnem z ušáka, kterého jsem ulovil včera.

„To je to ve městě tak zlé, že riskuješ krk pro trochu masa?“

„Zlé a ještě horší!“ odplivne si staroch. „Zima je dlouhá a zásoby už dávno došly. Samozřejmě si vždycky můžeme nějaké jídlo koupit, ale ceny už vyšplhaly tak vysoko, že si ho mohou dovolit jenom bohatí. My chudí…“

…umíráme hlady, doplním si okamžitě. Vím dobře, jak to ve velkých městech chodí. V dobách válek a hladomorů bývají postižena nejhůř. Z odlesněné krajiny kolem hradeb zmizí nejdřív zvěř. Pak jsou do posledního plesnivého kořínku vyjedena pole. Uvnitř měst nikdo nic nepěstuje a ta zvířata, která se tam chovají, jsou snědena jako první. Mohou se dovážet zásoby, ale jsou tak drahé, že si je většina obyvatel stejně nemůže dovolit. Mezi vyhladovělými lidmi, natěsnanými v malém prostoru obehnaném hradbami, brzy vypuknou choroby. Ty se šíří rychlostí ohně, protože mrtví zůstávají ležet na ulici a není nikdo, kdo by je spálil a zastavil tak nákazu. Tohle všechno Dervu nejspíš čeká, jestli bude zima příliš dlouhá.

„Neumíš si představit, jak hrozné to teď ve městě je, Narsi,“ pokračuje zlomeným hlasem staroch. „Žiju sám se svojí snachou. Syn mi v létě zemřel, přejel ho vůz se splašenými koňmi. Rozdrtil mu nohy a my neměli na doktora. Snacha je těhotná a jestli se pořádně nenají, přijdu o ní i o to nenarozené vnouče!“

Slzy mu kanou do šedivých vousů. Stírá si je hřbetem vrásčité, upracované ruky. Je mi ho nesmírně líto, ale neexistuje nic, čím bych mu mohl pomoci. Snad jenom jediná věc…

Jakmile je dost silný, aby se dokázal vrátit domů, podám mu ranec plný zmrzlého masa. Je to velká část mých zásob na zimu. No co, půjdu si ulovit jiné, a když mne sníh nepustí z chalupy, trochu hladu vydržím. Jsem mladý.

„To nemůžu přijmout!“ ošívá se Pulo, ale oči mu při pohledu na jídlo svítí radostí.

„Jen ber, pro to těhotné děvče. A dej pozor, ať tě nechytnou vojáci u brány. To maso by tě stálo život.“

„Děkuju, Narsi! Jsi dobrý člověk!“ popadne mě starý za ruku, a než mu v tom stačím zabránit, pokryje jí polibky pichlavými od rozježených vousů.

Dívám se za ním, když odchází. Bude mi chybět. Už zase jsem sám.

***

O pár dní později vyjdu před dům, abych si užil vzácných slunečních paprsků. Světlo odrážející se od sněhu mne na okamžik oslepí. Vyhřívám se na něm a div nepředu jako kočka.

„To je on!“ třeskne kus ode mě známý hlas. Kněz z Dervi?!

Obrátím se tím směrem. Dlaní si stíním oči, abych lépe viděl. Jsou tam! Tři jezdci a jeden pěšák! Jejich tmavé siluety se výhrůžně tyčí mezi stromy. Kněz na vraníkovi, kterého tak dobře znám, dva po zuby ozbrojení vojáci a muž bez koně je – Pulo! Stařík, jemuž jsem zachránil život!