„Ty si mě prohlížíš?!“ zaburácí mi u ucha Vidarův chraplavý hlas.

Leknutím nadskočím: „Neprohlížím!“

„Chtěl jsi zblízka vidět zrůdu?!“

„Ty nejsi zrůda!“ zamračím se a vstanu.

Popadne mě za zápěstí a strhne zpátky k sobě. Až příliš prudce. Dopadnu hrudí na jeho nahá prsa.

„Hezky voníš,“ zalechtá mne na krku jeho nos. Větří jako pes na stopě.

Přisaje se mi ke rtům v polibku, připomínajícím spíš kousnutí. Vnikne mi jazykem do úst a bezohledně je plení.

„Tohle jsi chtěl?“ zavrčí, když se ode mne konečně odtáhne.

Vytrhnu se mu. Tentokrát mi to dovolí. Sotva popadám dech. Konečky prstů si pohladím opuchlé rty a hlesnu: „ Proč jsi to udělal?“

„Protože jsi to chtěl.“

„Takže to mám brát jako poděkování za záchranu tvého života?“

Zasměje se: „Tak daleko moje vděčnost nesahá. Kdyby ses mi nelíbil… ale ty se mi líbíš.“

„To co jsme udělali je proti Bohu i lidským zákonům!“

„V Boha už dávno nevěřím a na lidi kašlu. Pojď sem,“ vztáhne ke mně ruku. Kožešina z něj sklouzne a odhalí ztopořený penis. Zdá se být příliš velký. Něco takového bych do sebe nikdy nepojmul!

„Ublížíš mi?“ zeptám se opatrně.

„Když si to nebudeš vysloveně přát…“

„Nebudu!“

„Beru na vědomí. Tak už pojď,“ usměje se a já mu náhle ležím v náruči. Znovu mě líbá, nebo možná já líbám jeho. Je to zvláštní pocit. Není jako Ajvar a já se s žádným jiným mužem nikdy nemiloval. Vidar je mnohem drsnější, ale zároveň také vynalézavější. Nenechávám se jenom vést, snažím se být učenlivým žákem. Zajímalo by mne, kde se to všechno naučil. Scházejí se snad vlkodlaci na orgiích při úplňku?

Vidar laská prsty i jazykem moje bradavky. Potůčky slasti se mi od hrudi sbíhají do klína. Hlasitě zasténám. Myslím, že se mu to líbí, a tak sténám ještě víc. Přisaju se mu k šíji jako upír. Ne jednou, mnohokrát. Jeho kůže vypadá v měsíčním světle velmi bledá. Zanechávám na ní zarudlé značky. Velké ruce mi hnětou zadek. Jeden prst drze zabloudí dovnitř. Vzdychnu a chytím se jeho trčícího údu jako záchranného lana. Je tvrdý jako kámen. V mé ruce sebou žádostivostí cuká.

„Je příliš velký!“ zašeptám polekaně.

„A to vadí?“

„Roztrhneš mě!“

„Neboj se,“ popadne mne v bocích a vyzvedne na svoje pevné břicho, jako bych nic nevážil. „Budu něžný, slibuju.“

Strčí mi penis mezi půlky. Nepokouší se vniknout dovnitř. Místo toho se věnuje mému přirození. Rytmicky ho tře drsnou dlaní a hraje si s mými varlaty. Vrním blahem jako kočka. Ani si nevšimnu, když se vzrušením vlhký žalud otře o mojí dírku. Vniká do mne pomalu a já snad zapomínám i dýchat. Vidar se nadzdvihne na loktech a spojí svá ústa s mými. Tuším, že se snaží odvést mou pozornost, ale i tak to pekelně bolí.

„Mám přestat?“ zašeptá když si všimne, že mám v očích slzy.

Zavrtím hlavou a veden sebevražedným odhodláním dosednu do jeho klína. Velký úd ve mně vězí až po kořen. Zalykám se bolestí a neodvažuji se pohnout.

„Jsi úžasný,“ usměje se Vidar a znovu se pustí do hry s mým penisem.

Pomáhá to. Cítím, že se uvnitř uvolňuji. Pokusím se trochu nadzdvihnout a opět klesnu zpátky. Tlak ve vnitřnostech už se nezdá být tak hrozný. Začnu se pohybovat odvážněji. Milencův úd mi uvnitř dráždí místečko, které mne dohání k šílenství. Hlasitě sténám a jedu na svém divokém hřebci. Vidar mne popadne v pase a sám udává tempo. S výkřikem mu vystříknu na svalnaté břicho. Můj ochočený vlkodlak přiráží ještě rychleji, ačkoliv bych nevěřil, že je to vůbec možné. Při vyvrcholení mě stiskne tak pevně, div mne nepřeštípne v pase. Zmoženě klesnu na jeho širokou hruď. Hluboko uvnitř sebe ještě stále cítím horkost jeho semene. Navzdory chladu noci jsou naše těla zbrocená potem. Vidar si mne přitáhne blíž a zakryje nás kožešinou. Usnu s prsty zabořenými v záplavě jeho vlasů.

***

Následující dva dny nevylezeme z postele. Nemůžeme se nabažit jeden druhého. Jsme nadšení ze vzájemné lidské blízkosti i z objevování tajemných zákoutí a citlivých místeček našich těl. Milujeme se místo snídaně i místo oběda. K večeři zhltneme studené zbytky a milujeme se zase.

***

„Zítra nebudu moct chodit,“ postěžuju si, když se třetí noci přitulím k Vidarovi v posteli.

„Takhle tě mám nejradši,“ přivine se mne milenec ještě těsněji k boku, „když jsi unavený po milování a jenom můj. Zítra půjdu lovit. Noha mě už skoro nebolí, a když vydržela tohle naše řádění…“

Schovám úsměv na jeho hrudi. Jsem šťastný. Vidar mluví, jako když k sobě patříme. Neutíká, sotva si se mnou užije. Hladím ho po zádech. Pod prsty cítím drsný povrch starých jizev.

„Kdo ti to udělal?“

„To je už dávno. Nechci o tom mluvit.“

„Svěř se mi, uleví se ti,“ naléhám, hnán náhlou touhou poznat svého milence se vším všudy. „Já ti o sobě řekl všechno.“

„Jenže ty jsi byl nevinná oběť hloupých pověr, Narsi. Já se skutečně provinil. Zasloužím si každičkou ze svých jizev.“

„Tomu nevěřím!“ zdvihnu k němu oči. „Řekni mi to, prosím! Jak se z tebe stal vlkodlak? Nebo ses tak už narodil?“

Mlčí tak dlouho až mne napadne, že usnul. Když konečně promluví, má tělo napjaté jako tětivu luku těsně před výstřelem: „Tak dobrá. Když to chceš slyšet… ale budeš litovat! Narodil jsem se jako zemanský synek. Matka mne milovala a rozmazlovala, otec býval často pryč a já se svobodně toulal kolem naší tvrze. Jednou jsem na kraji lesa narazil na starého vlka. Byl vychrtlý a vypelichaný, ale zároveň i obrovský a vzteklý k nepříčetnosti. Vrhl se na mne a prokousl mi ruku.“

Ukáže mi předloktí, poznamenané stopami po velkých zubech. Soucitně mu každou z jizev políbím.

„Křičel jsem tak, že se seběhli lidé z tvrze. Vzteklého vlka ubili a mne odnesli k matce. Odmítla poslouchat varování o vlkodlačí nákaze a povolala lékaře z města. Zachránil mi život, aspoň to tak z počátku vypadalo. Sotva jsem dokázal vstát z lůžka zjistil jsem, že se mi všichni vyhýbají. Dokonce i otec si ode mne udržoval chladný odstup. Jediná matka mě milovala a chránila snad ještě víc.“

„Matky už jsou takové,“ pronesu tiše. „V jejich očích zůstáváme těmi nejúžasnějšími na světě, ať provedeme cokoliv.“

Vidar přikývne a pokračuje ve vyprávění: „Rostl jsem a už to vypadalo, že mě vlkodlačí kousnutí nijak nepoznamenalo. Jenže pak, jedné noci…“

„Jestli nechceš, nemusíš o tom mluvit,“ hlesnu stísněně, když poznám bolest v jeho hlase. Už si vůbec nejsem jistý, že to chci poslouchat.

„Musím. Jestli se mnou hodláš zůstat, měl bys vědět všechno!“ nabere dech, jako by se chystal skočit do hluboké vody. „Té noci mi bylo právě třináct let. Vzbudila mě strašlivá bolest. Neměl jsem tušení, co se to se mnou děje. Kosti se mi prodlužovaly a mohutněly. Z prstů mi tekla krev, jak z nich vyrážely ostré drápy. Tělo obrůstalo chlupy. Jakmile jsem se změnil ve vlka, ustoupilo mé lidské vědomí do pozadí. Vládu převzala šelma. Nevěděl jsem co dělám, když jsem vtrhl do matčiny komnaty. Spala tam i s mojí malou sestřičkou…“

„Vidare, dost! Nechci to slyšet!“

„Jen poslouchej ať víš, s jakou zrůdou chceš spojit svůj život! Obě jsem je roztrhal! Otec se zbrojnoši přiběhli pozdě. Vrhli se na mě. Byl jsem ještě mladý, nezkušený. Po chvíli urputného boje mě udolali. Otec mne s pláčem proklel a uvěznil v podzemní kobce. V bezvědomí se mi vrátila lidská podoba. Vzpomínka na hrůzný čin uvrhla mou mysl do šílenství. Tehdy mi zbělely vlasy.“

Hladím jeho dlouhé, stříbřité prameny. Hladím mu i zasmušilou tvář. Je na tom hůř než já. Mě odsoudili moji sousedé, ale Vidara nenávidí vlastní rodina. A co hůř, nenávidí se on sám.

„Jak ses dostal z vězení? Otec tě pustil?“

„Ani náhodou!“ zasměje se hořce. „Otec mě nechal zbičovat. Když se mu zdálo, že se kat málo snaží, ujal se toho sám. Skoro mi sedřel kůži z těla. Nechal pro mne postavit šibenici. Za smrt jsem měl zaplatit smrtí. Bylo mi to jedno, už jsem nedokázal jasně přemýšlet, jenže zvíře v mém nitru nehodlalo zemřít. Když mě vedli na popravu, změnil jsem se ve vlka. Mohl za to strach. Tenkrát jsem to ještě nedokázal ovládat. Zaútočil jsem na své věznitele a trhal je na kusy. Pak jsem prchl do lesa. Od té doby jsem se k tvrzi nepřiblížil a lidem se vyhýbám.“

„Až doteď.“

„Až doteď a nevím, zda dělám dobře. Bojím se, že ti ublížím.“

„Říkal jsi, že už to dokážeš ovládat.“

„To ano, ale pořád jsou situace, kdy… au!!!“

„Co je?! Bolí tě ta rána?!“

„Ne, cítím se jako když… ale to přece není možné! Dneska není úplněk!“

Běžím ke dveřím a vykouknu ven. Vysoko na obloze spatřím zářivou měsíční kouli.

„Dneska JE úplněk!“ hlesnu zdrceně.

„Jak jsem mohl zapomenout?! Vždycky si dávám takový pozor! AAA!!!“

Vrhnu se k němu: „Vidare, co je ti?!“

„Běž pryč!“ odstrčí mě hrubě. „Za úplňku proměnu… nedokážu… ovládat! Vlk ve mně… je… obzvlášť silný!“

Strnulý strachy sleduju, jak se mění. Tělo se mu protahuje a mohutní. Na bledé kůži vyráží ještě bledší srst. Obličej se protahuje do vlčí mordy. Z čelistí vyrůstají zuby šelmy. Vražedně ostré tesáky. Když na mne vlkodlak upře zuřivé, zlé oči, vykřiknu hrůzou.