Příští setkání s knězem je v mučírně. Katův pomocník mne sem dovlekl a mistr popravčí je již připraven mezi svými nástroji hrůzy. Soudce tentokrát dřepí za mnohem menším stolem, který nepůsobí ani zdaleka tak důstojně. Na nos si tiskne navoněný kapesníček a netváří se vůbec šťastně. Písař vedle něj si zachovává nezůčastněný výraz, zato otec Seval vypadá, že se na příští okamžiky vyloženě těší. Rozhlížím se po kamenné místnosti osvícené několika loučemi, zasazenými do držáků na stěnách. Neklidné světlo kreslí po zdech strašidelné stíny. Mnohem děsivější jsou však nástroje na lidské utrpení, rozmístěné všude kolem. Palečnice, španělská bota, skřipec a kleště na trhání jazyků i masa z těla…

„Černý Narsi, ptám se tě znovu,“ zahuhlá soudce přes kapesník, „přiznáváš se k čarodějnictví a k spolčování s temnými silami?“

„Ne!“ snažím se odpovědět pevně, ale hlas mi selže do trapného zakňučení.

„Pak tedy konej svojí povinnost, mistře popravčí!“

Přiskočí ke mně dva katovi pomocníci, muži ještě odpornější než jejich mistr a každý mne popadne z jedné strany. Násilím mě posadí na židli a přimějí mne natáhnout spoutané ruce před sebe. Kat mi oba palce vstrčí do palečnice. K zbláznění pomalu točí malou kličkou a tím stlačuje dvě železné destičky, vylepšené hroty, těsně k sobě. Mezi nimi jsou mačkány moje ubohé prsty. Přichází bolest. Hroty se mi zabodnou do kůže i do masa. Zatnu zuby. Z pod nehtů mi teče krev. Pak už je červená tekutina všude. Tiše zaúpím. Kat neúprosně utahuje palečnici. Z očí mi vyhrknou slzy. Úžící se prostor mezi destičkami mění mé prsty v krvavou kaši. Vykřiknu bolestí.

„To stačí,“ poručí soudce.

Drkotají mi zuby. Roztřásá mě šok z bolesti. Přes slzy vidím písaře, počítajícího peříčka na husím brku a vnímám i upřený pohled kněze. Koutky úst se mu zdvíhají v nepatrném úsměvu. Ví dobře, že tohle dlouho nevydržím. Pak budu jeho. Udělám, cokoliv mi poručí.

Ale teď ještě ne!

„Nuže,“ pobídne mne soudce, „doznáváš se ke své vině?“

„Prozraď, kdo všechno se účastnil tvých ďábelských sabatů?!“ zaútočí kněz jako rozdrážděný sršáň.

„Nic takového jsem nedělal,“ šeptám do krve prokousanými rty. „Všechno je to lež! Jenom lež!“

Na soudcův pokyn mi kat nasadí na pravou nohu španělskou botu. Železné čelisti prohnutým tvarem uzpůsobené k nasazení na holeň, mají stejně jako palečnice na vnitřní straně vyčnívající hroty. Za strašných bolestí mi drtí lýtko i holení kost. Tentokrát teče krve mnohem víc. Křičím, až mi selhává hlas. Bráním se, ale katovi pacholci mne drží pevně. Hubený kluk jako já pro ně nepředstavuje žádnou námahu. Z utrpení mě vysvobodí milosrdná mdloba. Hlava mi poklesne na prsa a svět kolem zčerná.

***

Probudí mne chlístanec ledové vody. Lapám po dechu a nechápavě se rozhlížím. Ležím na slámě. Jsem zpátky ve své cele. Nade mnou se sklání kněz s hořící pochodní, u dveří se šklebí žalářník s prázdnou putýnkou. Ještě z ní kape voda.

„Už se probral, můžeš jít. Chci vězni poskytnout duchovní pomoc. V soukromí!“ odežene ho netrpělivým pohybem ruky otec Seval.

Vyčkává, dokud se za žálářníkem nezavřou dveře. Pak mne tiše osloví: „To, co jsi zažil dnes, byl pouhý první stupeň tortury. Jsou ještě dva další, mnohem krutější. Ty nevydržíš.“

„Dokud se nepřiznám, nemůžete mě odsoudit,“ šeptám ochraptělý křikem a marně se pokouším vstát. Bolest v rukou a v pravé nouze je strašlivá.

„To máš pravdu. Dokud nebudeme mít tvé plné doznání, zákon nám nedovoluje vyřknout nad tebou rozsudek. Bohužel pro tebe to znamená, že tě budeme mučit tak dlouho, dokud neřekneš co chceme slyšet.“

„Nemůžu se přiznat k tomu, co jsem neudělal!“

„Ale můžeš,“ usměje se kněz, „a taky to uděláš. Třetí stupeň tortury nevydrží nikdo. Zlomí se i muži mnohem silnější a statečnější, než jsi ty.“

„Proč právě já?“ zašeptám vyčerpaně. „Proč mě tolik nenávidíte?“

„Protože jsi červ ve zdravém jablku!“ nakloní se ke mně, takže si hledíme zblízka do očí. „Jsi pozůstatek pohanství, který může strhnout dobré věřící zpátky do temnoty uctívání stromů a nevázaných orgií. Je třeba tě vytrhnout jako zkažený zub, než všechny otrávíš!“

Otřesu se nad nenávistí v jeho slovech, ale zeptám se znovu: „A ti ostatní, jejichž jména mám před soudcem vyslovit a tím je odsoudit ke stejnému utrpení, jako je teď moje? Čím ti vás popudili?“

Zarazí se. Zkoumavě si mě prohlíží z pod huňatého obočí. Nakonec zavrčí: „To není tvoje starost! Ty si koukej zapamatovat ta jména!“

Odříkává je přede mnou jako modlitbu. Opakuje je stále dokola, abych nezapomněl ani jediné. Až na dva nikoho z nich neznám. Nejsou to lidé z Brodku.

„Stejně je neudám,“ zašeptám malátně, když kněz skončí.

„Ale udáš. Možná ne zítra, ale pozítří určitě. Věř mi!“

***

Dalšího dne ráno jsem znovu v mučírně. Katovi pacholci mě sem museli dovléct. V rozdrcených prstech mi bolestivě cuká a nohu mám děsivě oteklou. Nejspíš mám zlomenou holenní kost. S nataženýma rukama i nohama mě položí na skřipec. Kolem zápěstí a kotníků mi pevně utáhnou pouta.

„Doznáváš se ke své vině?“ otáže se mne s nadějí v hlase soudce. Je znát, že je mu pobyt v mučírně krajně nepříjemný. Všechny ty bolestné výkřiky, pachy a krev… jistě by radši seděl nad do zlatova vypečenou husičkou a nacpával si břicho.

Zkazím mu radost, protože zavrtím hlavou. Otylý muž s povzdechem mávne kapešníčkem na kata. Mistr popravčí předvede v úsměvu prořídlý chrup a dá se do práce. Mechanismus skřipce táhne mé ruce na jednu a nohy zase na druhou stranu. Mám pocit, že se každým okamžikem musím roztrhnout. Bolí to. Moc to bolí. Po včerejšku už nedokážu křičet. Jen sípám. Pokouším se tahu bránit, ale je to nad mé síly. Málem se rozpláču úlevou, když kat skřipec povolí. Ležím, zírám do stropu očouzeného kouřem z mnoha loučí a třesu se.

„Přiznej se a tvé utrpení skončí,“ sklání se nade mnou soudce. „No tak, chlapče, už se přeci přiznej!“

„Jména! Řekni jména svých spoluviníků!“ dere se ke mně z druhé strany kněz.

„Nemám… co bych… přiznal,“ vydechnu skrze drkotající zuby. Ani se na ně nepodívám. Jejich dotírání a naléhavé hlasy mne děsí. Nespouštím oči ze stropu, jako by odtamtud měla přijít záchrana. Záchrana… žádnou už dávno nečekám. Zůstávám mezi lidmi sám. Vždycky na okraji společnosti. Vždycky nepochopený a nenáviděný.

Kat znovu utáhne skřipec. Tentokrát mnohem víc. Svaly a vazy se mi napínají k prasknutí. Ramena a kolena se vyklubují. Chrčím a po tvářích se mi řinou slzy. Bolest je tak strašlivá, že už jí nedokážu snést. Poprvé v životě si přeju zemřít. Vzdát to, abych už nic necítil. Abych měl klid.

„Řekni ta jména!“ vyje mi do ucha nepříčetný kněz.

„Tak už se přiznej!“ nabádá mne otcovským tónem soudce.

Kývnu. Ten jediný pohyb mi roztrhá duši na cáry.

„Doznáváš se ke zločinu čarodějnictví?“ zeptá se pro jistotu ještě jednou soudce.

Znovu přikývnu.

„Ta jména!“ dotírá kněz. „S kým jsi se účastnil čarodějných sabatů?“

„S… nikým. Byl jsem… sám.“

„Lžeš! Udej své spoluviníky! Kate, pokračuj v natahování!“

„Ne!“ zvýší snad poprvé hlas soudce. „Obviněný se přiznal, nemá smysl pokračovat v mučení!“

Úleva se mi rozlévá celým tělem. Na chvíli. Písař škrábe brkem po pergamenu. Zapisuje mé doznání. Pořád ještě bych mohl všechno odvolat, ale to by znamenalo další mučení. Vždycky jsem bojoval, i v předem ztracených bitvách, nyní se však vzdávám. Už chci mít klid. Třebaže ten klid bude věčný.

Kněz se přitočí k soudci a rozčíleně šeptá: „Měli bychom pokračovat ve výslechu! Jsem si jist, že by nám toho řekl mnohem víc! Už delší dobu mám podezření, že kupec Karis a jeho žena by mohli mít pletky s čarováním. A taky zlatník…“

„Otče Sevale, vzpamatuj se!“ zahřímá soudce. „Obviňuješ z čarodějnictví nejbohatší občany města! Znám tvojí minulost a v žádném případě nedopustím, abys v Dervě rozpoutal to samé šílenství, jako v královském městě! Černý Nars se přiznal a tím to končí. Kdyby nebylo oněch dvou svědků jeho zločinu, ani bych ho neobžaloval. Radím ti, otče Sevale, věnuj se kázání v kostele a nevoď mi sem další pomatené ubožáky!“

Rozhořčený kněz se chystá protestovat, ale přísný výraz soudce ho umlčí. Na tlustém muži je znát úleva. Jistě už se vidí co nejdál od tohoto strašného místa.

Otec Seval se nade mne nakloní a se škodolibostí, v níž probleskuje ostří nenávisti, mi zašeptá do ucha: „Brzy se zase uvidíme, hlupáku! Doprovodím tě na popraviště a budu se dívat, jak hoříš! Nechť tvoje hříšná duše nikdy nedojde pokoje!“

***

Na popraviště mne vezou v káře, tažené malým ryzáčkem. Nemůžu se hýbat. Mám vykloubená ramena, potrhané svaly a vazy a zlomenou pravou nohu. Horečka mnou lomcuje tak, že sotva vnímám, co se děje kolem. Navzdory tomu nelze přehlédnout dav, srocený podél mé křížové cesty. Zvědavost je silnější než strach. Všichni touží vidět nebezpečného čarodějníka. Musím být pro ně zklamáním – zkrvavený kluk, bezvládně se povalující na rozvrzaném voze. Lidé nespokojeně mumlají. Můžu být rád, že je ve městě hlad a ulice pokrývá sněhová břečka. Jsem ušetřen kamenování a shnilé jídlo po mě taky nikdo nehodí, protože ho radši snědí.

Dav se spořádaně zařadí za káru. Poprava je vždycky velkou událostí. Vítanou zábavou. Je to něco na způsob jarmarku a pouličního divadla. Venku za hradbami je připravena hranice. Samozřejmě, že mne nebudou upalovat ve městě. Nikdo si nepřeje završit mou popravu velkolepým požárem vesměs dřevěných domů. Kolem mohutného kůlu, pevně zapuštěného do země, je vysoko naskládáno dřevo. Tam už brzy skončí můj život. Můžu jenom doufat, že mokré palivo nebude hořet a já se tudíž udusím kouřem dřív, než mne olíznou plameny. Slyšel jsem, že kdo má peníze podplatí kata a ten ho milosrdně uškrtí, než hranici zapálí. Jsem chudý, katovo milosrdenství tedy čekat nemůžu. Mohu se jen modlit v milosrdenství Boží.

Mistr popravčí si mne přehodí přes rameno stejně jako při našem prvním setkání a kráčí se mnou ke kůlu. Jeho pomocníci drží mé hroutící se tělo ve vzpřímené poloze, zatímco mne kat pevně omotává masivními řetězy. Jednu smyčku mi ovine i kolem krku. Stačilo by silněji zatáhnout… prosebně se na kata zadívám.

„Tak snadný to mít nebudeš, nuzoto!“ věnuje mi znechucený úšklebek a nechá mne tam stát samotného.