„Jménem krále Kessama jsi zatčen, Černý Narsi!“ oznámí mi zvučným hlasem jeden z vojáků.

Na nic nečekám a rozběhnu se na druhou stranu. Prchám pryč od lidí, dál a hlouběji do lesa. Vojáci se rozjedou za mnou. Mají koně. Já mám jenom strach, který mne pohání jako bič. Kličkuju mezi stromy stylem vyplašeného zajíce. V létě bych zalezl do hustého mlází a nechal své pronásledovatele bloudit v kruzích. Teď v zimě mne bezlisté větve buků a bříz těžko schovají.

Vojáci pokřikují jako honci při štvanici. Obkličují mě. Sněhové závěje mi svazují nohy. Námaha při jejich zdolávání krade sílu. Vím, že neuniknu, ale stejně se nevzdávám. Na zpocených zádech mi přistane jeden z vojáků. Svalíme se do sněhu. Bojuju. Rvu se jako divoká kočka. Škrábu, koušu, oháním se pěstmi. Jsem léčitel, vím kam uhodit, aby to bolelo. Bohužel můj soupeř má zbroj a železem okované rukavice. Vítěz je jasný předem.

Když se mnou skončí, jsem samá modřina a boule a vidím jen na jedno oko. Voják mi sváže zápěstí konopným provazem, nasedne na koně a konec lana připevní k sedlu. Silně za něj škubne a mně nezbývá nic jiného, než potupně klopýtat za jeho grošákem.

„Tady ho máte, otče Sevale,“ přivleče mě ozbrojenec před kněze. „Bránil se, jako by ho posedl rarach!“

„Taky že ano,“ pokýve muž v sutaně důležitě hlavou. „Tento ubohý hříšník propadl zlu a je tudíž naší svatou povinností, navrátit jeho duši zpátky Bohu. Všemi prostředky!“

Dobře vím, co to znamená. Budou mne mučit, dokud se nepřiznám ke všemu, co si oni usmyslí, a nakonec stejně skončím na zapálené hranici.

„Ty sám jsi nejhorší zlo!“ obviním nenávistně kněze. Umlčí mne vojákova pěst v železné rukavici. Klesnu do sněhu a plivu krev.

„Vidíte? To z něj promluvil sám Ďábel! Udělal jsi dobře, Pulo, že jsi ho udal!“ obrátí se otec Seval na schlíple se tvářícího staříka. „Díky tobě bude zachráněna jeho zkažená duše. Na, zde je tvá odměna.“

Hodí Pulovi váček s cinkajícími mincemi. Takže můj zachráněný pacient mě prodal! Snad díky tomu aspoň nakrmí svou těhotnou snachu. Pulo vezme peníze a honem je schová. Není pochyb, že se přede mnou stydí. Uhýbá očima. Nedokáže snést můj pohled. Stejně jako Ajvar. Zase další, kdo mne zradil!

Stařík koně samozřejmě nemá. Do města se musí vrátit pěšky. Postaví se stranou mezi stromy, aby nechal kněze s vojáky projet. Když ho míjím, schválně na něj upřu vyčítavý pohled.

„Chytili mě s masem,“ zašeptá tiše, aby nás nikdo jiný neslyšel. „Nemůžu jít do vězení, mojí snachu by to stálo život! Bylo to buď ty, nebo ona. Promiň!“

***

Cesta do Dervi se zdá být nekonečná. Ačkoliv se držím ve stopách vyšlapaných koňmi přede mnou, je brodění se sněhem k smrti vyčerpávající. Většinu sil mě stál můj splašený úprk před vojáky a neúnavně kráčející grošák mi nedá odpočinout. Klopýtám za pohupujícím se koňským zadkem a vlhký provaz mi rozdírá zápěstí. Mou situaci nijak nevylepšuje kněz, který jede na vraníkovi vedle mě a vytrvale odříkává modlitby. Snad vážně věří, že tím zachrání mojí duši.

Před soumrakem konečně spatřím hradby. Ještě nikdy jsem v Dervě nebyl. Za celý život jsem nevystrčil nos z rodné vesnice a nyní mne čeká návštěva velkého města. Návštěva první a zároveň poslední.

„Tohle už nebude zapotřebí,“ strhne kněz pergamen přitlučený na městské bráně.

Jsem na něm vcelku věrně vyobrazen já. Malíř mě však obdařil zlým, vychytralým výrazem očí a ústy zkřivenými v krutém úšklebku.

„Víš, co je tam napsáno?“ otáže se mě s neskrývaným potěšením kněz.

Samozřejmě, že to nevím. Neumím číst. Nikdo koho znám to neumí. Číst dokáží jedině duchovní a učenci. Dokonce i mezi šlechtici to zvládne jen málokdo.

„Píše se tady,“ zapíchne kněz prst do písmen pod obrázkem, „že jsi nebezpečný čaroděj. Taky je tady odměna za pomoc při tvém dopadení.“

Tak proto si mne Pulo při našem prvním setkání tak divně prohlížel. Nezradil mě jenom kvůli penězům, i když ty pomohou přečkat starci a jeho těhotné snaše zimu. K udání ho vedl také strach. Strach z obávaného čaroděje, jímž podle pergamenu jsem. Obyčejný muž jako Pulo církvi bezmezně důvěřuje. Slova kněze jsou pro něj slovem Božím.

Hned za hradbami mne obklopí hluk a zápach. Po tichu lesa zažívám nyní šok. Grošák, jehož zadek mi celou cestu ukazuje směr, se boří hluboko do rozježděného bahna. Neposkvrněná čistota sněhových plání se tady změnila v hnědočerný marast. Špiní nohavice až ke kolenům a zouvá mi promočené boty. Nechám je utonout v ledové břečce. Napjatý provaz mi stejně nedovolí zpomalit.

Ačkoliv jsem únavou sotva při vědomí, neujdou mi známky nemocí a podvýživy na lidech kolem. Všichni patří k chudině, boháči by si nešpinili drahé šaty v bahně. Ti se přepravují jedině na vozech, nebo na hřbetech koní. Derva má rozlehlé náměstí, na němž se v lepších časech konají trhy. Vévodí mu honosně vystavěná radnice. Tam zasedá městská rada, soud a ve sklepeních se nachází obávané vězení.

Tak mi to alespoň vysvětlí jeden z vojáků s dovětkem: „Tohle teď bude tvůj novej domov, čarodějníku!“

Kněz se se mnou loučí s hrozbou v hlase: „Až se uvidíme příště, bude to u výslechu. Do té doby zpytuj své svědomí!“

Voják, za jehož grošákem jsem se cestou do Dervi potácel, mne odvede do podzemní kobky. Uštědří mi ránu železnou rukavicí, po níž se zhroutím na zem. Schoulím se do plesnivé slámy, jíž je podlaha pokrytá. Z kamenných zdí dýchá vlhko a chlad.

„Třeseš se, čaroději?“ dloubne do mne voják botou. „Je ti zima? Už brzo se zahřeješ, žádnej strach. Já sám přihodím na hranici polínko, aby plameny šlehaly vejš!“

Pevně semknu víčka. Jsem příliš vyčerpaný, než abych dokázal promluvit. Slyším, jak za vojákem zapadly dveře. Zvenku klapne těžká závora. Rázné kroky se vzdalují. Jiné, mnohem tišší, se blíží ze všech stran. Množství malých nožiček šustí mezi stébly. Krysy! Otevřu oči, přestože mne obklopuje naprostá tma. Se zuřivým výkřikem se oženu spoutanýma rukama, aby mé nechtěné spolubydlící věděly, že ještě žiju. Že se nenechám tak snadno sežrat. Zatím…

Po krátkém a neklidném spánku, rušeném pískotem zvědavých hlodavců, se vydám na obhlídku své cely. Nemusím chodit daleko. Prostor kolem mne je nepříjemně stísněný. Až příliš těsný pro svobodné dítě lesů. Padá z toho na mě ošklivý pocit, jako bych se měl každým okamžikem udusit. Tápu svázanýma rukama po stěnách. Kameny jsou slizké plísní. Jako ve studni. Jako bych tu byl zaživa pohřbený.

Zhroutím se zpátky do slámy. Páchne po předchozím obyvateli téhle kobky. Zavřu oči. Stejně nic nevidím. Úpěnlivě se modlím. Moc to nepomáhá. Zkusím si tedy představit les. Jeho velebnou krásu a bohatý život, ukrytý pod klenbou korun stromů. Ani to však nedokáže zahnat mou hrůzu z příštích okamžiků. Nakonec se ponořím do vzpomínek na Vidara. Na jeho bledou kůži, vonící mužem a zároveň zvířetem. Na objetí jeho silných paží. Na horký dech na mojí šíji, když jsme se milovali.

„Vidare…“ zašeptám do mrazivého ticha cely. Odpovědí mi je pouze poplašené šustění krysích nožek ve staré podestýlce.

Za nekonečně dlouhou dobu, nebo možná jen za pár hodin, protože čas v tichu a temnotě ubíhá docela jinak, mi žalářník strčí dovnitř misku s vodou. Lačně jí vypiju, i když je zatuchlá a páchne bahnem. Zaženu myšlenky na množství nemocí, které si lze přivodit pitím špatné vody. Větší nebezpečí teď pro mne představuje městský kat.

Najíst, zdá se, nedostanu. Škoda. Mohl jsem se podělit s věčně hladovými krysami. Třeba by se přestaly pokoušet uhryzat mi prsty a chodidla. Místo jídla se objeví velký, holohlavý chlap s hořící loučí v ruce. Přivřu před světlem bolestně oslněné oči.

„Bojíš se ohně, pekelníku?“ zachechtá se lamželezo s placatým nosem rváče a notně prořídlým chrupem. „Však si ho užiješ až dost! Už brzo!“

Tolik asi k otázce, jaký osud mne čeká!

„Vstávej, pse!“ zatřese se mnou chlap neurvale. „Panstvo čeká!“

I kdybych se chtěl zvednout, nemůžu. Svaly, namožené nekonečnou cestou závějemi, mne odmítají poslechnout.

„Zatracená práce!“ zakleje hromotluk a bez větší námahy si mě přehodí přes rameno.

Nese mne o dvě patra výš. Schody jsou už notně ošlapané a příkré. Chlap funí a nadává. Při každém kroku mu čelem narážím do svalnatých zad. Páchne jako starý kozel.

Sotva můj nevrlý nosič vstoupí do rozlehlého sálu v prvním patře radnice, je samý úsměv a podlézavá úslužnost: „Už vám ho nesu, milostiví pánové. Bránil se, pekelník jeden! Zkoušel na mě svoje kejkle, ale já se nedal! Na mě si žádnej čarodějník nepřijde!“

Lhář jeden!

„O tom nepochybujeme, mistře popravčí,“ praví blahosklonně tlustý muž, roztékající se za dlouhým stolem. Udržet si ve vyhladovělém městě tak rozměrný břich je umění. A nebo neskutečná bezohlednost. Jak se to vezme. Taky riziko, protože spolu s nepřeslechnutelnou dýchavičností to předpovídá vážné problémy se srdcem.

Tlusťoch nesedí za stolem, ozdobeným velkým křížem, sám. Po levici má vyschlého, hubeného mužíka, jenž třímá v ruce husí brk a před sebou má rozvinutý pergamen. Písař. Po břichatcově pravici mne nenávistně pozoruje kněz z Dervi – můj úhlavní nepřítel.

„Vy 'ste byl dycinky uznalej, pane soudce,“ zašklebí se kat na tlusťocha a rázně mě postaví doprostřed místnosti. Abych se mu nezhroutil k nohám, drží mě za lem košile, div mne neuškrtí.

„Jsi Nars, řečený Černý?“ otáže se celkem vlídně soudce.

Přikývnu. Písař namočí přiostřený hrot brku do inkoustu a škrábe s ním po zažloutlém pergamenu.

„Víš, ž čeho jsi obviněn?“ zeptá se mne znovu tlusťoch.

„Nejsem si vědom ničeho, čím bych se provinil!“ podaří se mi pronést pevným hlasem, přestože se uvnitř třesu strachy. Kněz ze mě nespouští zlé oči. Zatím mlčí. Tuším, že to nevydrží dlouho.

Soudce pokyne písaři a ten začne překvapivě zvučným hlasem předčítat: „Černý Nars z Brodku, poddaný krále Kessama, je obviněn z nečistých spolků s temnými silami, z uhranutí několika osob a z čarodějnictví.“

Zarazím se. O milování s Ajvarem a pytlačení v panském lese nepadlo ani slovo. Přitom každý z těchto činů by znamenal rozsudek smrti. Důkazů k mému usvědčení má kněz dost, tak proč mne chce obvinit právě z čarodějnictví? Jakou hru to se mnou rozehrál?!

„Doznáváš svou vinu?“ osloví mne soudce vlídně, jako by mluvil s duševně chorým. Zachránilo by mne, kdybych zahrál blázna?

„Jsem nevinný!“

„Lžeš!“ vykřikne kněz hlasem přetékajícím záští. „Mám svědky, kteří se stali oběťmi tvého čarování!“

„Pak tedy nemluví pravdu!“

„Vážně?“ ušklíbne se kněz. „Můžeš jim to povědět do očí!“

Soudce pokyne strážnému u dveří: „Vpusťte prvního svědka!“