Jantarové vlčí oči se mi propalují až na dno duše.

„Jen klid, kamaráde,“ couvám obezřetně ke dveřím. „Chápu, je to tady tvoje.“

Vlk vycení zuby. Dlouhé. Ostré. Smrtící.

„Už jdu pryč. Hlavně mě nesežer!“

Skočí. Jediným mocným odrazem zadních nohou se přenese přes celou místnost. Přistane mi na prsou. Je zatraceně těžký. Oba se svalíme na zem. Ležím pod ním jako přišpendlený motýl. Vlk vrčí. Z vyceněných tesáků mu odkapávají sliny. V jasné hrozbě mi upřeně zírá do očí. Nepříjemně dlouho. Děsivě zblízka. Netroufám si promluvit. Srdce mi buší jako zběsilé. Unikl jsem snad upálení jen proto, aby mne teď sežral vlk?!

Zavřu oči a myslím na Ajvara. Ne na jeho zradu, ale na rozkoš a sladkost milování, kterých se mi od něj dostalo. Ukradené okamžiky s ním byly jediným krásným v mém životě. A pak ještě matčin úsměv. Z pod semknutých víček mi vyklouznou dvě horké slzy. Pomalu se mi kutálejí po lících. Ještě se mi nechce zemřít. Náhle překvapeně zjišťuji, že tlak na mé hrudi zmizel. Vlk je pryč. Roztřeseně se vydrápu na kolena a zírám ven do noci. Ze tmy mezi stromy zasvítí jantarové oči. Přibouchnu dveře a pro jistotu je ještě zajistím závorou. Strach mne úplně vyčerpal. Byl to dlouhý, ošklivý den. Sotva se dopotácím na lůžko usnu, jako bych klesal do hluboké, temné vody.

***

Čekám na vlka. Na bílého vlka s jantarovýma očima. Přichází za mnou každý den. Od našeho prvního setkání v chatrči už mne nijak neohrožuje. Udržuje si ode mě odstup. Stojí mezi stromy a jen pozoruje. Já sedávám na pařezu před svým novým domovem a sleduju ho také. Divoké, majestátní zvíře mě fascinuje. Mluvívám k němu. Zdá se, že mi naslouchá. Možná mu chybí společnost stejně jako mně.

Teď už se celé tři dny neukázal. Mám o něj strach. V lesích řádí lovci kožešin. Ta jeho, bílá, by byla obzvlášť žádanou trofejí. Je mi smutno při představě, že už možná nepřijde. Zvykl jsem si na něj. Samota je zlá.

Mezi stromy cosi bíle zasvítí. To musí být vlk! Můj vlk! Pospíchám do stínu prastarých dubů. Tam ho najdu. Sotva sem dovlekl zchvácené tělo. Leží na boku a ztěžka oddechuje. Jazyk mu visí z otevřené tlamy. Ze zadní nohy trčí šíp. Dřík je zlomený těsně nad krví slepenou srstí. Zřejmě se ho pokoušel vyrvat zuby. Přiblížím se na tři kroky. Vlk zvedne hlavu. Přidřepnu si a odvrátím pohled. Snažím se mu po psím způsobu sdělit, že nejsem hrozba, že se nechci prát. Snad tomu rozumí.

„Neboj se, kamaráde, pomůžu ti,“ broukám vemlouvavě a sunu se blíž. Konečky prstů se dotknu bělostné srsti. Teď před zimou je dlouhá, s hustou podsadou. Váhavě pohladím pevný bok. Vlk ze mě nespouští jantarové oči.

„Chudáčku, kdopak tě postřelil?“ šeptám, když se dlaní přiblížím k ráně. Šelma vycení nebezpečně ostré zuby. Moudře vycouvám.

„Vrátím se,“ ujistím ho a pospíchám k domu. Uvnitř je přítmí a voní tam bylinky. Sbíral jsem je po celý čas své nedobrovolné samoty. Léčivé rostliny jsou všude kolem, stačí je jen utrhnout. Vzpomínal jsem na máminy rady a dělal si zásoby na zimu. Čaj proti nachlazení mi v budoucnu možná zachrání život.

Natáhnu se pro sušené květy měsíčku. Nad ohništěm mi v kotlíku vře voda. Odstavím jí, hodím do ní bylinky a nechám je vylouhovat. Potřebuju kus čisté látky. Žádnou navíc samozřejmě v domě nemám. Vyřeším to tak, že si utrhnu dlouhý pruh ze své nedávno prané haleny. Je to sice moje jediné oblečení, ale co, tady v lese můžu chodit třeba nahý. Veverky a srny tím určitě neurazím. V rohu místnosti je velká pavučina. Vyženu jejího nohatého majitele a tkanou nádheru si omotám kolem ruky. Pavouci v domě nosí štěstí a jejich křehké dílo je pro léčitele hotový poklad.

Zamířím zpátky k vlkovi. Leží pořád na stejném místě. Zatím moc nekrvácí, ale to se rychle změní, až mu vyjmu šíp z rány. Pak už možná nebudu mít ruku, pomyslím si nevesele. S téměř sebevražedným odhodláním popadnu zlomený dřík pevně prsty. Je kluzký krví. Vlk varovně zavrčí. Snažím se to nevnímat. Přeci nenechám zemřít svého jediného přítele! Pořádně zaberu a železný list šípu vyklouzne z masa. Vyřine se krev. Vlk zavyje bolestí a ztratí vědomí.

Uleví se mi. Teď můžu pracovat v klidu. Úleva ovšem zmizí v okamžiku, kdy se mi pod zakrvácenou dlaní začne vlčí noha měnit v lidské stehno. A nejen to! Proměňuje se celá šelma! Končetiny a trup mění tvar i rozměry, vlčí morda se zplošťuje do podoby lidského obličeje. Špičaté slechy jsou náhle obyčejnýma, člověčíma ušima. S výkřikem uskočím. Vytřeštěnýma očima zírám na nahé, mužské tělo. Vlkodlak! Nečekám, až se probere a dá si mě k večeři. Otočím se na patě a prchám domů. Zabouchnu za sebou dveře a pro jistotu je ještě zajistím těžkou, železnou závorou. Roztřesou se mi kolena. Svezu se na podlahu a modlím se tak úpěnlivě, jako ještě nikdy v životě. Kněz vždycky tvrdil, že mě musel zplodit nějaký démon, proto mám tak snědou pleť, jenže já v Boha věřím. Věřím v jeho lásku. On nemůže za špatnost lidí, kteří mu slouží.

Bázlivě vykouknu úzkým okénkem. Mezi stromy bíle svítí lidské tělo. Pořád tam leží. Krvácí. Jestli mu nepomůžu, bude brzy mrtvý. Jako kdybych znovu slyšel mámu. Zlobí se. Vyčítá mi, že klidně nechám umřít člověka.

„Vlkodlaka, mami,“ zašeptám do ticha domu.

Vracím se k lesu. Jsem vyděšený, ale musím to udělat. Ještě nikdy jsem nikomu neodmítl pomoc. Nejsem tak docela bezbranný. Pro jistotu držím v levačce nůž. Jeden ze vzácných pokladů, které jsem objevil v domě. Dá se vůbec takovým malým kouskem kovu zabít vlkodlak? Loudám se k ležícímu muži. S každým krokem můj strach roste. Znám příběhy o vlkodlacích, jako dítě jsem jich vyslechl spousty. Pro nešťastníka, jenž se takové bestii dostane do spárů, to nikdy nekončí dobře a já, hlupák, se mu jdu nabídnout dobrovolně!

Hrůza mi mění kolena v tvárný vosk. Už jsem skoro rozhodnutý utéct zpátky do domu, když spatřím vlkodlakův obličej. Má v něm vepsáno nezměrné utrpení. Bolest až příliš podobnou lidské. Rychle, mělce dýchá a rána ve stehně silně krvácí. Jestli mu okamžitě neposkytnu pomoc, je s ním konec. S tíhou odpovědnosti za jeho život pokleknu vedle něj. Kotlík s vodou jsem při svém zběsilém úprku naštěstí nevylil. Pečlivě vymyju ránu výluhem z měsíčku. Dávám si záležet, aby tkáň byla skutečně čistá. Už jsem viděl, co dokáže udělat špína v otevřeném zranění. Pacient by nakonec přišel o nohu, pokud ne rovnou o život. Do vymyté rány vtlačím smotek pavučiny. Tahle opomíjená věcička dokonale staví krvácení. Obvážu stehno cárem ze své košile. Později přidám i med, který jsem před pár dny s nemalými obtížemi ukradl lesním včelám. Ten podpoří hojení a zabrání hnisání poškozené tkáně.

Vstanu a kriticky obhlížím svojí práci. Víc prozatím udělat nemůžu. Ne dřív, než noha přestane krvácet. Můj vlkodlačí pacient je mladý a dostatečně silný. Nyní už to záleží jen na něm. Zbývá vyřešit, co s ním. Kdyby se jednalo o člověka, nebo o obyčejné zvíře, neváhal bych a vzal ho s sebou domů. Jenže tohle je vlkodlak. Vl-ko-dlak! Pohlédnu k nebi. Obloha je čistě modrá, bez jediného mráčku. Nevypadá to, že by mělo začít pršet. Vlkodlak bude muset zůstat v lese. Ne, že by mne to mrzelo. Noci však bývají chladné. Podzim se nachyluje k zimě, a je to znát. Zakryju mužovu nahotu kožešinou ze svého lůžka a ještě na něj naskládám větvičky s uschlým listím. Vlkodlak zavrčí, ale oči neotevře. Roztřesený hrůzou zmizím v domě.

***

Ráno mě probudí déšť, šumící za okny. Otevřu dveře. Z kovově šedé oblohy se řinou provazy vody. Rozběhnu se za vlkodlakem. Leží pod úplně promočenou přikrývkou a kůži má nebezpečně studenou. Pokud ho nechám venku, zemře. Stojím před dilematem všech léčitelů – mám zachránit svého pacienta, pokud to znamená ohrozit tím vlastní život? Vím dobře, jak by se rozhodla máma. Povzdechnu si a dám se do výroby jednoduchého smyku. Poslouží mi k tomu dvě silné větve, mokrá kožešina a provaz. Muže na smyk opatrně převalím a sám se pasuji do funkce tažného zvířete.

Můj bezvládný náklad je zatraceně těžký. Už jsem říkal, že nejsem žádný silák. Hekám a navzdory chladu se ze mě řine pot. K chatrči se sotva dovleču. Smyk dveřmi neprojde. Popadnu svého pacienta za ruce a z posledních sil ho vtáhnu dovnitř. Mokrý a vyčerpaný se svalím na podlahu vedle něj. Budu muset zatopit, nebo to oba odneseme pořádným nastydnutím. Na okamžik zavřu oči. Jen na chvíli. Nechci spát, jenom potřebuju popadnout dech a nabrat trochu sil. Když oči znovu otevřu, zírám do jantarových zraků šelmy! Do očí vlka v obličeji člověka!