Soudce pokyne strážnému u dveří: „Vpusťte prvního svědka!“

Vstoupí Pulo. Výstižnější by bylo říct, že se dovnitř vplíží. Je shrbenější, než si ho pamatuju a při pohledu na pány ho roztřese strach. Uctivě je zdraví. Mne obchází obloukem, jako bych byl nakažený morem.

„Mluv, hrnčíři Pulo,“ vyzve ho soudce. „Zopakuj, co jsi řekl otci Sevalovi o počínání obviněného.“

„Já… totiž… no,“ koktá starý a zmlkne úplně, když ke mně zalétne vyplašeným pohledem.

„Vzpamatuj se, synu,“ osloví ho kněz sladce, jako když medu ukrajuje. „Vzpomeň si na ďábelské zaklínání, jehož jsi byl u Černého Narse svědkem. Vždyť jsi mi to sám vyprávěl. O tom čarování… no tak, podívej se na mě!“

„Jo… vlastně čarování!“ chytí se stařec a odříkává slova, jako kdyby je měl naučená, což taky nejspíš má. „Černej Nars čaroval! Vzýval Satana, aby dodal jeho lektvarům sílu! V noci se pak měnil v netopýra a pil mi krev a taky…“

„Lžeš!“ vykřiknu dotčeně. „Jsi jako Jidáš! Zrazuješ nevinného!“

Umlčí mě katova pěst. Plivu krev a všechno se ve mně bouří nad tou hroznou nespravedlností. Pula moje slova nejspíš zasáhla. Zavrtává se pohledem do země a mlčí jako zařezaný.

„Nic víc nám k tomu neřekneš?“ rozvlní soudce při řeči své tři brady.

„Nemůže!“ mračí se otec Seval. „Černý Nars ho očaroval! Vzal mu hlas!“

Já, nebo svědomí?

„Už jsme slyšeli dost,“ mávne soudce rukou ověšenou prsteny. „Přiveďte druhého svědka.“

Copak to utrpení ještě neskončilo?! Kdepak, tentokrát je to mnohem horší! Do sálu vstoupí Ajvar! Urostlý, krásný, zlatovlasý Ajvar. Srdce se mi rozbuší rychleji. Ne, neodpustil jsem mu jeho zradu, ale ani jsem na něj nezapomněl. Naše schůzky v lese trvaly dva roky a já ho tajně miloval už od dětství. Jak bych ho mohl tak rychle dostat z hlavy?

Zdá se, že on na mě zapomněl hned. Do soudní síně strčí kulatou tvář Jasa. Jasa, která nás udala knězi a tím celé tohle neštěstí způsobila.

„Jen pojď dál, dcero,“ pokyne otec Seval k lavici u zdi. Pak se obrátí k soudci a tišeji dodá: „To je Ajvarova žena. Sám jsem je před nedávnem oddal. Má strach, aby jejího muže čarodějník Nars znovu neuhranul. Proto jsem jí dovolil, že smí být přítomna u výslechu.“

„V pořádku. Mluv, Ajvare a vypověz všechno po pravdě. Kouzel se neboj, ta nad tebou tady, v přítomnosti muže církve, nemají žádnou moc.“

Když mne můj bývalý milenec míjí, ulpí na mně pohledem. Svraští nesouhlasně obočí, jakmile spatří mé podlitiny a čerstvou krev na obličeji.

„Ajvare…“ zašeptám téměř neslyšně.

Dívá se na mne. Jako by se v tu chvíli zastavil sám čas. To, co mezi námi bývalo, nelze jen tak smazat. Hledíme si do očí. Vpíjíme se pohledy jeden do druhého…

„Ajvare!!!“ zaječí Jasa.

„Už zase spřádáš kouzla?!“ hřímá kněz zpoza stolu.

Na soudcův pokyn mi kat uštědří další ránu. Pořádnou. Podlomí se mi nohy.

„Mistře popravčí, dávej na vězně lepší pozor, aby nám tady neprováděl čarodějné kejkle!“ vytkne tlusťoch katovi, který mnou s podlézavým úsměvem pořádně zatřese. Soudce se obrátí se na Ajvara: „Nuže, chlapče, můžeš bez obav mluvit. Jaké podáš svědectví o kouzlech Černého Narse?“

Jediné kouzlo mezi námi byla naše láska, chce se mi vykřiknout, ale neudělám to. Tímhle doznáním bych Ajvara odsoudil k jisté smrti. Já už jsem možná ztracený, ale on má šanci přežít. Pokud se dá manželství s Jasou nazvat životem.

„Já… vlastně nevím, co bych řekl,“ vypraví ze sebe nerozhodně kovářův syn. Setkání se mnou ho nejspíš zaskočilo. Snad ke mně ještě pořád něco cítí.

„Chápu, že jsi před tolika pány nejistý,“ přispěchá mu na pomoc vždy ochotný kněz, „ale ke strachu není důvod. Jsi tu pouze jako svědek, ne jako obviněný. To by pak samozřejmě byla tvoje situace horší. Mnohem horší…“

Dobře chápu knězovu skrytou hrozbu. Jestli Ajvar nepromluví proti mně, bude obviněn ze smilstva s mužem. Čeká ho poprava. Rozumí tomu i Jasa. Vrhne se k nerozhodnému manželovi, popadne ho za loket a rozčíleně mu cosi šeptá. Ajvar naslouchá a široká ramena mu poklesávají, až je shrbený jako stařeček.

Nakonec poraženecky přikývne a tiše, tichoučce promluví: „Nars mě uhranul. Očaroval mě, abych páchal špatné věci.“

„Skutečně?“ zajímá se soudce. „O jaké špatnosti se mělo jednat?“

Ajvar pobledne.

„Šlo o církevní záležitost,“ ozve se honem kněz. „Vše jsem již s kovářovým synem vyřešil. Ajvar učinil pokání a vzal si za ženu horlivou věřící. Jasa už se postará, aby nesešel ze správné cesty.“

O tom nepochybuju. Bude si ubohého Ajvara hlídat jako vzteklé psisko. Jediný důvod, proč se s takovou fúrií oženil musel být ten, že mu dala na vybranou – buďto ona, nebo vězení. Stejnou nabídku mu nejspíš učinil i kněz. Jen s tím rozdílem, že Ajvarova svoboda bude vykupena svědectvím proti mně. Je mi kovářova syna líto. Ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny. Jednou ohnul hřbet. Odteď už se bude ohýbat celý život. Znával jsem Ajvara jako veselého, bujného mladíka. Soudní síň opouští jako smutný, zlomený muž. Už se na mne nepodívá.

„Nuže, Černý Narsi,“ obrátí se ke mně soudce, „slyšel jsi dvě svědectví o tvé vině. Co na ně řekneš?“

„Pořád to samé! Jsem nevinný!“

„Vypovídali proti tobě dva bohabojní občané…“

„Lžou! Vymýšlejí si ze strachu a já dobře vím, koho se bojí! To otec Seval je pod hrozbou vězení donutil mluvit proti mně!“

„Mlč, bezbožníku!“ vztyčí se za stolem kněz, přičemž porazí kříž se Spasitelem. „To z tvých úst promlouvá Satan! Nyní už vidím, že bude třeba nezměrné bolesti a utrpení, aby se tvá duše osvobodila od Temného pána!“

„Klid, otče Sevale,“ poklepe ho soudce bodře po ruce, bojovně sevřené v pěst. „Sám říkáš, že je obviněný pod nadvládou zlých sil. Musíme s ním tedy mít trpělivost. Dnes již toho bylo dost. Budeme pokračovat zítra.“

Za okny vyzvánějí zvony poledne. Nastal čas oběda. Soudce pospíchá domů. Musí naplnit svůj tučný břich.

„Ty si dobře promysli,“ obrátí se na mne, „co nám zítra řekneš. Pokud budeš i nadále zatvrzelý a nepřiznáš svou vinu, podrobíme tě právu útrpnému. Tak praví zákon.“

***

Celou noc probdím schoulený ve své cele. Navzdory vyčerpání spánek nepřichází. Mysl mi stále dokola přehrává Ajvarovo a Pulovo svědectví. Má krutá paměť nevynechá jediné jejich slovo. Rozum mi radí, abych se je pokusil pochopit. Kněz je ve svém fanatismu přitlačil ke zdi. Ani jeden z nich neměl na vybranou. Tohle všechno vím a stejně mě srdce z jejich zrady bolí.

Ráno mi žalářník prostrčí malým okénkem do cely snídani. Je to mazlavá kaše neurčité chuti a pochybného složení, ale já jí stejně hltavě sním a ještě vylížu misku. Je zázrak, že si ve vyhladovělém městě někdo na vězně s jídlem vzpomněl. Po nečekané snídani přichází další překvapení, tentokrát nemilé. Do mé kobky vpluje jako černý havran kněz z Dervi. Jeho přítomnost nevěstí nic dobrého. Zvědavého žalářníka pošle pryč, zapálenou louči si nechá. Ihned pokrčí znechuceně nos nad zápachem špinavé slámy, která jistě pamatuje mnoho mých předchůdců. Otec Seval zůstane stát u zavřených dveří. Natáhne ruku se světlem a dlouze si mne prohlíží.

„Přišel jste se pokochat svým vítězstvím?!“ zavrčím na něj pohrdavě.

„Přišel jsem ti oznámit, že se zítra při výslechu přiznáš,“ pronese klidným hlasem.

„Nemám k čemu bych se přiznával! Jsem nevinný!“

„To nejsi a ty to dobře víš. Stačí jediné moje slovo a půjdeš na smrt za smilstvo s mužem a pytláctví v královském lese. Kovářův syn i starý hrnčíř by samozřejmě propadli hrdlem spolu s tebou.“

„To neuděláte! Už jste mě mohl udat dávno, ale mlčel jste. Co po mně tedy chcete?“

„Jak jsem řekl,“ usměje se sladce kněz, „chci, aby ses přiznal. K čarodějnictví, ke spolku s temnými silami…“

„Proč? Není jedno, za co budu popraven?“

„Jde o to, Narsi,“ nakloní se otec Seval tak blízko ke mně, že bych mohl spočítat dlouhé, černé chlupy, trčící mu z nosu, „že až se tě soudce otáže, kdo další se účastnil tvých ďábelských sabatů řekneš mu jména, která tě teď naučím.“

Tak je to tedy! Kněz hodlá v našem kraji započít hony na čarodějnice, jaké svého času rozpoutal v královském městě! Už stihl sestavit seznam těch, jejichž majetek by po usvědčení z čarodějnictví propadl církvi. O tom, že by mu podstatná část jmění uvízla za nehty, vůbec nepochybuju.

„Mám být vaší loutkou k rozpoutání krvavého šílenství? Proč bych to dělal? Stejně smrti neuniknu.“

„Máš pravdu, Narsi. Zemřeš tak jako tak. Rozdíl je však v tom, jak moc budeš před svou smrtí trpět.“

Tón jeho hlasu mě rozechvěje hrůzou. Už jsem slyšel, co mučící nástroje dokáží udělat s lidským tělem. Člověk je křehká nádoba. Je zranitelný mnohem víc, než si uvědomuje a než si je ochotný přiznat.

„Vy nejste služebník boží, otče Sevale. Vy jste sám Ďábel! Neudělám, co po mně chcete! Neudám lidi z Brodku!“

„Proč ne? Všichni tě tam nenávidí,“ praví s potměšilým úsměvem.

„Proč to neudělám? Protože tím by to zdaleka neskončilo! Každý z nich by na mučidlech udal další sousedy a nakonec by se tenhle kraj utopil v krvi!“

„A bylo by to tak špatné? Tato zem musí být očištěna od čarodějnic a služebníků zla!“

„Ale no tak, otče, vždyť vy sám tomu nevěříte,“ potřesu znechuceně hlavou. „Nebudu vám pomáhat hromadit krvavé peníze! Možná mě lidi nemají rádi, ale já se jim odmítám mstít vražděním!“

„Jsi hlupák, Narsi,“ změří si mne kněz pohrdavým pohledem. „Za pár hodin svého rozhodnutí zalituješ. Pak mi ještě rád vyhovíš. Jestli to vůbec přežiješ…“