Kapitola I. – Sen

Jak krásné je snít, když ten sen můžete prožít s někým, koho máte rádi?

Svítilo slunce, obloha byla blankytně modrá, bez jediného mráčku, který by mohl zkazit tento nádherný a svěží letní den. Arlen se protáhl a pomalu se rozhlédl po okolí. Byli zase u vodopádů, u těch, u kterých se tenkrát tak nádherně s Vlkem milovali. Slyšel je, jak krásně šumí, ve vodě se odrážely paprsky slunce, modravá obloha a zelené koruny stromů plné trylkujících ptáků. Prostě idylka.

Bylo mu horko, opatrně si svlékl šaty, co měl na sobě a odložil je na zem. Chtěl si naplno užít hřejivých slunečních paprsků, trošku se opálit a užít si toho nádherného klidného dne, nejlépe proloženého nějakou tou osvěžující koupelí v chladivé vodě.

O kus dál uviděl na zemi ležet plášť. Beztak je Vlkův, pomyslel si a rychle se na něj uvelebil. Měl pocit, že je stále tepleji, rukou si setřel krůpěje potu z čela, ale přesto ještě na chvíli nastavil svoji tvář hřejivé sluneční lázni. Mohl bych jít do té vody, napadlo ho, ale to už nestihl. Talan se náhle objevil vedle něj, na jeho nahém robustním těle se leskly krůpěje vody, s nádherně opálenou kůži, svoje dlouhé havraní vlasy měl rozpuštěné. Usmíval se na něj a Arlen ho něžně pohladil po tváři, když se k němu Vlk sklonil.

Zase se neoholil, pomyslel si při pohledu na jeho strniště na tváři. Bylo to drsné a Arlena to příjemně vzrušovalo. Jak opojný to byl pocit, když se Talanovy rty dotkly jeho tváře. A pak ho políbil, vášnivě a drsně, tak jak to uměl jen jeho Vlk. Arlen vzdychl v napjatém očekávání. Talan pokračoval, na krku našel jeho citlivé místo a pak pomaličku pokračoval dolů. Záplavou něžných polibků pokryl jeho hruď a pak si jazykem začal hrát s jeho bradavkou.

Arlen sykl vzrušením, jeho nehty se zaryly Talanovi do zad. Nemohl si pomoci, vzrušení stoupalo, chtěl víc a víc, zasténal, když Vlk pokračoval směrem dolů a jazykem zajel do jeho pupíku. Bože, asi zemřu, jestli to bude ještě takhle protahovat, pomyslel si.

Jenže Vlk ho zřejmě hodlal utrápit, zastavil se u jeho podbřišku, pomalu jeho kůži přejížděl jazykem a Arlen cítil v břiše příjemné mravenčení. Tiše zakňoural, nemohl to už déle vydržet a neklidně se zavrtěl. Bylo to k nevydržení, k zbláznění. Jen celý ten slastný okamžik mu kazilo to protivné vedro….

Cítil, jak Talan uchopil jeho penis a jemně jeho špičku přejel jazykem. A znovu a znovu, jemně ho laskal a rukou ho třel a mnul. Arlen zasténal, snad se Vlk rozhodl, že ho utýrá k smrti tím, že bude jeho vzrušení protahovat na maximum, až z toho zešílí.

Talane, zakňoural potichu, už to nevydržím, nevydržím to.

Nevydržím to, jak mě můžeš takhle trápit? Zavřel oči, ten zvláštní pocit ho naprosto ovládl, vzrušení a rozkoš ho naplňovala a cítil, že se blíží k vrcholu. Neklidně se zavrtěl a otřel si pot z čela. To horko bylo nesnesitelné. Chtěl víc, víc, čekal na ten bouřlivý vrchol….

A pak slunce zmizelo, nějaký stín před ním mu zakryl slunce a Arlen otevřel oči v očekávání, že nad sebou spatří svého Vlka.

Jenže tam nestál Talan. Byl tam Deg.

Zrůda z hlubin pekla se na něj smála, viděl ten odporný úsměv z vyceněnými černými zuby, špinavé nechutné monstrum se k němu stále více a více přibližovalo. Chtěl utéct, ale nemohl se ani hnout. Nemohl se hýbat, nemohl nic, jen zděšeně zíral na tu šerednou tvář plnou zloby.

Šklebil se na něj a něco mu říkal, viděl, jak na něj mluví, ale nebylo mu rozumět.

A pak vytáhl dýku, její ostří se oslnivě zablesklo v poledním slunci a……

„Ne, ne…Talane,“ princův výkřik proťal noční ticho a on teď, v sevření hrozivé noční můry, volal toho jediného, který mu mohl pomoci a který ho z ní mohl osvobodit.

Probuzení bylo spásou, sevření, které ucítil o okamžik později, ho zcela probralo a Vlkův konejšivý hlas ho pomalu zklidňoval.

„V pořádku, Arlene, jsem tady. Byl to jen sen, jen sen. Uklidni se.“

Jak moc byl Arlen rád, že Talan byl ještě vzhůru. Ve srubu bylo světlo, lucerna na stole vydávala lehce zemdlenou záři, leč snažila se, co mohla, a zbytek světla dodalo sálající ohniště. Vlk se usadil na postel, pohled na třesoucí se princovo tělo a jeho vyděšenou tvář plnou bolesti mu zase přidal další vrásku. Nutno říct, že v poslední době mu jich tam přibylo poměrně dost.

Na čele se princi leskly kapičky potu a on se ho opatrně dotkl. Bylo rozpálené a Arlenovy oči se leskly jako dvě tůně. Stačil jen jeden dotek a Vlk hned věděl, co se děje. Horká princova tvář a rudé tváře mu jeho podezření jen potvrdily.

„Už zase máš horečku,“ vzdychl, když mu stíral pot z čela. „Ještě tu mám nějaké bylinky od Samrin, uvařím ti je,“ řekl a usmál se na Arlena, který se pomalu snažil vzpamatovat ze snu, který mu nabídl hned dvojí zážitek. Sex a smrt, to byla drsná kombinace. A zvláště ta první část, u všech bohů….Arlen si až teď uvědomil, že je vzrušený a zrudl ještě víc. Talan jen natočil hlavu a podíval se dolů na vzdouvající se deku nad jeho rozkrokem, a pak zpět na něj.

„Doufám, že se ti zdálo o mě,“ pravil spiklenecky, pak odešel udělat ty bylinky a nechal Arlena, ať si to rozdýchá sám. Tedy tu první část. Na tu druhou se ho neptal.

Nikdy se ho neptal, netroufl si. Arlen o svých snech nechtěl nikdy mluvit, a on mu zase svým vyptáváním nechtěl způsobit další zbytečnou bolest. Jen čekal, připraven na okamžik, kdy se bude Arlen potřebovat vypovídat. Ale chtěl, aby o tom začal sám, až bude připraven, až bude cítit, že nastala ta pravá chvíle. Pak mu nabídne svoji náruč a podporu. Možná ze sebe Arlen část vykřičel, ale to rozhodně nestačilo.

Do malého kotlíku nad ohništěm nalil trochu vody a přiložil pár kousků dřeva do ohniště, do vroucí vody pak nasypal trošku bylinek ze sáčku od Samrin. O chvíli později se srubem vinula omamná vůně bylin a Arlenovi se znovu začaly zavírat oči únavou.

„Ještě neusínej, posaď se,“ řekl potichu Vlk a znovu si přisedl k němu na postel. Arlen neochotně poslechl. Chtělo se mu spát, ale zároveň se bál usnout. Jenže, stejně tak se to bál Vlkovi říct. Už tak s ním měl spoustu starostí a nechtěl ho tím zatěžovat.

„Neměl jsi mi pomáhat s tím dřevem, věděl jsem, že to nedopadne dobře,“ zabručel nazlobeně bojovník a opatrně mu vtiskl princi do ruky hrnek s horkou tekutinou. Arlen se trochu zašklebil, tyhle Vlkovy odvary bytostně nesnášel, protože byly hořké a nechutné, byť pomáhaly srazit horečky velice účinně. Jenže to bylo pořád dokola. Pár dní byl klid a pak se zase objevily, zničehonic, a prince znovu na pár dní upoutaly na lůžko. Talan to samozřejmě přisuzoval jeho dlouhému uzdravování, protože jeho zranění byla velice vážná. Vykřesat prince z nejhoršího ho stálo nemalé úsilí a práce.

Od chvíle, kdy ho zachránil, uplynuly více než tři týdny. Rány na princově těle se pomalu zacelovaly, zůstávaly z nich malé či větší jizvičky, které se buď ztratí, nebo mu zůstanou jako věčná památka na drastický zážitek s Degem. Modřiny se postupně ztrácely, i díky hojivé masti, kterou na ně Talan používal, podlitiny mu splaskly. Na obličeji už měl jen pár droubounkých modřinek, hrály všemi barvami, ale pomaličku se vstřebávaly.

Modřiny zmizí, rány na těle zmizí. Ale ty na duši zůstávají a Talan věděl, že se budou vstřebávat hodně, hodně dlouho. U tohoto citlivého křehkého prince možná až do konce života. Teď se ho ale snažil vyléčit alespoň po té fyzické stránce a postavit ho na nohy. Když to šlo, Arlen už vstával z postele a vždy, za pečlivé asistence Talana, který ho pro jistotu nespouštěl z očí, kdyby ho zase nedej bože napadla nějaká hloupost, mohl alespoň před srub na slunce a na vzduch. Šli spolu už i do lesa, Arlen občas Vlka doprovodil, když šel na lov.

A dnes ho princ uprosil, aby mu mohl pomoci se dřevem na zimu. Každá zásoba se jim bude v zimě hodit. Talan štípal a Arlen rovnal dřevo za srub do velkého rázu. Společná práce pomáhala princi pookřát, ovšem následky téměř celodenní námahy byly pak o něco horší.

„Neměl jsem ti to dovolit,“ brblal nazlobeně Vlk, zatímco Arlen nesouhlasně vrtěl hlavou.

„Ne, nezlob se, Talane, prosím, jsem rád,“ omlouval se, a trošku rošťácky do Vlka drcl rukou a díval se na něj s tak prosebně smutným štěněcím výrazem, že Vlka mrzutost rychle přešla.

Ne, na něj ne, na něj se nehněval, to spíš na sebe. Ale byl rád za každou chvíli, kdy se Arlenovi na tváři objevil klid a úsměv. Jak by mu tyto chvíle, které ho tolik naplňovaly radostí, odepřít? Vždyť byly tak vzácné, a Vlkovi tak drahé, že by je nevyvážily všechny poklady světa.

Přikývl, seděl dál na posteli, dokud Arlen s notným reptáním nedopil ten odvar, uložil ho a pečlivě přikryl usínajícího prince přikrývkou.

Rád by mu popřál krásné sny. Ale zatím mohlo zůstat pouze u přání.