Kapitola III. – Rozhodnutí

„To je hodně vážné,“ zabručel Vlk a zadíval se do ohně. Plameny olizovaly praskající dřevo, ve srubu bylo příjemné teplo, rozsvícená lucerna na stole ozařovala slabým svitem jeho ustaraný obličej.

Arlen ležel pod přikrývkou, pobledlý, a díval se na zadumaného Vlka. Když se probudil, postupně mu odvyprávěl vše, na co si vzpomněl. Kousek po kousku, každou větu, kterou Deg pronesl, mu pověděl. Musel, byť jejich zdánlivý klid tím vzal za své. Poklidné žití se zase promění v boj o přežití.

„Musíš je varovat,“ vzdychl Arlen a zavřel oči. Jen z představy toho, co by Degové mohli napáchat v nic netušící osadě, ho mrazilo. Krve a utrpení už viděl dost, nechtěl vidět další. „Co když jsem si vzpomněl pozdě, co když už je….“ Nedořekl, spolkl ta poslední slova a zavtěl hlavou.

„Nemyslím si to,“ pronesl tiše Vlk, „ale nesmíme ztrácet čas. Hned zítra se tam vypravíme. Musíš jim všechno říct.“ Bylo vidět, že urputně přemýšlí, snad i další vráska mu přibyla na čele. Arlen se spíš divil, že ještě kvůli tomu všemu, co se v poslední době děje, nezačal ještě šedivět.

Ano, zachránit osadu, to ano. Ale znovu tam jít? To se Arlenovi nechtělo.

 „Můžeš tam jít sám, Talane? Stačí, když jim řekneš, co jsem ti řekl, ne?“ Snažil se z toho vymluvit, protože nechtěl už nikoho z nich vidět. „A možná ti ani nebudou věřit, když jsem ti to řekl já.“

„To si nemyslím,“ pousmál se na něj Vlk, ale jeho úsměv nedokázal zakrýt starosti, kterých teď měl najednou plnou hlavu. Byli to jeho lidé, klan, který jeho předkové, praděd, děd i otec vedli po generace. Ačkoliv události a války krále Raona mnohé věci změnily a nyní byl vůdcem Kendal, měl o ně starost. Jeho otec těm lidem zachránil životy a on udělá totéž. Nedopustí, aby se jim cokoliv stalo, byli jeho krev. A věděl, že jeho slovům uvěří. Jen nesměla přijít pozdě.

„Běž tam sám, Vlku, prosím,“ zkusil mu znovu Arlen nenápadně podstrčit svoji myšlenku, ale Vlk to rezolutně zamítl.

„Ne, teď už tě v žádném případě nenechám samotného. Zítra ráno vyrazíme do osady, všechno jim povíme a vrátíme se zpět,“ trval na svém i přes srdceryvné Arlenovy námitky. Jenže měl takový pocit, že i jejich návrat zpět do srubu bude tak trochu nereálný. Ne, tohle chtělo strategii a dobře si každý krok promyslet, každá chyba by mohla být smrtící. A hlavně nespouštět prince z očí. Už tenkrát si slíbil, že ho ochrání, a bohužel v tom krutě selhal. A ne jednou. Teď už si dá větší pozor.

Arlen si tiše povzdychnul. Přestal protestovat, věděl, že Vlk nepovolí ani o kousek a neměl sílu ho přemlouvat a dohadovat se s ním.

Stále myslel na to, že kdyby tenkrát Vlk udělal svoji práci, možná by si žil už někde v klidu a bez problémů. Jenže on to neudělal, a teď byli tady. Mohl od něj odejít, ale neodešel. Pořád byl tady.

A on nedovolí, aby jim to, co se v jejich životech odehrálo, stálo v cestě. Pokud bolesti a krutosti, které byly všude okolo nich dovolí, aby je ničily, jejich životy budou plné marnosti a zármutku, zcela nenaplněné a zoufale, zoufale prázdné. Láska tam nebude mít místo. Něco se prostě už musí změnit.

Bylo to vážné a těžké rozhodnutí pro mladého zranitelného prince, jenž teprve stál na prahu té opravdové dospělosti a z něhož se teprve v budoucnu stane muž, který bude chránit ostatní. Ve dvaceti letech by to bylo nesnadné a obtížné rozhodnutí pro kohokoliv. Nikdo by si takový osud nezasloužil.

Kdy nastane ta pravá chvíle? Kdy se z mladého chlapce stane muž?

„Dobře, ráno půjdeme,“ řekl potichu a jemně zatahal Vlka, sedícího a zadumaně hledícího kamsi do prázdna, za rukáv. Nedalo mu to, měl toho tolik na srdci, co chtěl svému Vlkovi říct. Pomalu se posadil.

„No tak, měl bys ležet,“ probral se Talan ze svých myšlenek, otočil se k němu, a chtěl ho znovu uložit a přikrýt, ale Arlen zavrtěl hlavou a rychle ho chytil za ruku.

„Ne, počkej, Talane. Víš, že jsem ještě neudělal jednu věc? Ještě jsem ti vlastně nepoděkoval za to, že jsi mě tolikrát zachránil. A taky za to, že jsi se o mě staral,“ usmál se na překvapeného Vlka. „Děkuji ti.“

Vlk měl pocit, že přesně tato slova si od něj nezaslouží. Srdce se mu sevřelo, usmál se, jeho výčitky mu však zabránily jeho díky přijmout celým srdcem. Přesto se nedokázal ubránit tomuto okamžiku, přitáhl si Arlena k sobě a prostě ho jen sevřel do náručí. Prostě ho jen potřeboval obejmout.

„Odpusť mi to, Arlene. Odpusť mi, že jsem tě neochránil. Že jsem tě nechal samotného mezi lidmi, kteří tě nenáviděli, protože jsem si bláhově myslel, že je to pro tebe to nejlepší. Že jsem přišel pozdě a on ti tolik ublížil. Odpusť mi to.“

Ta pravá chvíle vás občas překvapí, protože přijde zcela nečekaně. Nebylo zbytí, muselo to vše ven. Ven z jejich bolavých srdcí. Talan se omlouval, držíc svého prince v náručí, stíral jeho hořké slzy bolesti, tišil jeho rozjitřenou duši, která už tak dlouho krvácela a trpěla. A princ poslouchal jeho slova, která ho prosila za odpuštění, uklidňoval jeho srdce a mysl, co mu jen síly stačily.

Dlouho hovořili, dlouho mluvili, jen noc byla jejich tichým, mlčenlivým svědkem. A vše, co slyšela, se nechala pro sebe.

Ale tento okamžik potřebovali oba. Snad proto, aby mohli některé věci z minulosti nechat za sebou. Aby jejich srdce byla připravená na budoucnost.

Oheň v ohništi dávno dohořel, světélko v lucerně se rozkmitalo v posledním záchvěvu, les spal i mladý princ ve Vlkově náručí našel konečně trochu klidu a usnul, kupodivu poklidným spánkem bez tíživých nočních můr. I Vlk našel po jejich rozhovoru ve svém srdci alespoň na chvíli pokoj a mír.

A déšť padající z nebe byl téměř očistný.

Alespoň pro tuto jedinou noc. Jako by staré končilo a nové začínalo.

A ten zcela nový den je přivítal podmračenou oblohou, čerstvým vzduchem, který občas proťal ledový větřík ze severu. Ve studeném vzduchu byl cítit sníh. Vlk vytáhl Arlena z postele časně ráno, do osady to přece jen byl docela velký kus. Museli vyrazit hned, jak se začalo rozednívat, protože dny byly už v tuto dobu krátké a Vlk měl v plánu vrátit se zpět ještě za světla.

Arlen se zachumlal do teplého kabátce a čekal před srubem, až Talan vyjde ven. Zhluboka se nadechl a zvedl hlavu, nastavil svoji tvář ledovému větru. Na nose mu přistálo cosi studeného. Z nebe se sneslo několik bílých vloček, první malí poslíčci zimy, dopadaly na Arlenovu tvář, rozpustile ho zalechtaly a pak se natruc rozpustily v maličké kapičky vody. Nechal se chvíli hýčkat tím okamžikem, až do chvíle, než Vlk vyšel ze srubu.

„Přestaň se kochat, musíme jít,“ zasmál se, když tam viděl Arlena tak stát, hledícího zasněně k nebi. Cesta do osady byla ještě docela schůdná, jen ranní mrazíky v kombinaci s mlhou a deštěm pokryly stezky a kameny ledovou krustičkou. Občas to klouzalo, museli jít opatrně a cesta jim trvala téměř dvě hodiny. Když se dopoledne objevili v osadě, vyvolalo to nemalé překvapení.

„Kendal tu není, ale vítejte,“ zasmála se na Samrin, když se objevili na prahu jejich domu. „Šel zkontrolovat úly, dávali jsme v jich létě do lesa dalších třicet,“ vysvětlovala, zatímco je usazovala ke stolu v jejich domě. Pravda, vlčí medovina, jejíž tajnou recepturu si Vlci střežili jako oko v hlavě, místnímu králi velice chutnala a čím víc jí měli, i pro sebe, tím líp. O malou chvíli měli před sebou dva pořádné hrnky chutné zlatavé tekutiny, a Arlen poděkoval a s chutí se napil.

Bylo to neskutečně lahodné, s jemnou příchutí bylinek a koření. Bylo v ní cítit teplo, léto, vůně květin a stromů. Vlastně ji ochutnal poprvé. Nikdy mu nedali napít ani kapku, když tu byl ty tři nekonečně dlouhé měsíce.

Samrin přiložila do ohniště a sdělila Talanovi, že se Kendal určitě vrátí, co nevidět. „Šel jenom na skok,“ usmála se a pak se její ustaraný pohled zaměřil na Arlena. Dobře viděla modřiny na jeho tváři, a dobře věděla, co se stalo. Nedalo jí to….

„Ehm, Arlene, Kendal říkal, že jsi byl zraněný. Můžu se na tebe podívat, než přijde? Vlk se o tebe určitě dobře staral, ale chci si zkontrolovat, zda jsi opravdu už v pořádku,“ požádala ho s co největší opatrností. Přece jenom, ona byla ta, kterým se říkalo léčitelky, jejíž vědomosti a zázračné ruce dokázaly uzdravit nejednoho nemocného.

Arlen ale zamítavě zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji Samrin, není potřeba, už jsem v pořádku.“ Jenže tentokrát se přidal i Vlk. „Jdi,“ kývl hlavou směrem k ní, „ať se na tebe podívá, pro jistotu.“ Arlen se zvedl, zcela neochotně a Samrin ho zavedla do malé místnůstky vedle kuchyně, kde nyní seděli.

Talan se na chvíli pohroužil do svých myšlenek, nasával do nosu vůni místa a pečeného masa nad ohništěm, a vychutnával si horkou medovinu. Dveře se otevřely až o deset minut později. Samrin vyšla, bledá téměř jako smrt, rty pevně sevřené a Vlk se lekl, že snad co chvíli začne plakat. Aspoň tak na to vypadala.

„Když mi Kendal řekl, že je zraněný….u všech bohů, netušila jsem, že až takhle,“ vydechla prudce a rychle si otřela oko. „Rány jsi mu ošetřil dobře, dobře jsi to udělal. Ale zůstane mu hodně jizev,“ snažila se to zamluvit, ale nešlo to. Zavrtěla hlavou, přikryla si rukou ústa, a teď se opravdu téměř rozplakala. „Jak strašně musel trpět. V tomhle věku, je tak mladý….řekni mi, co mu ta stvůra všechno udělala?“ podívala se na Talana se slzami v očích, ale ten pokrčil rameny.

„Jestli ti to neřekl princ sám, já ti to nepovím, Samrin. Pokud je všechno v pořádku, jenom dobře, prosím, neptej se ho a nemluv o tom, ano?“ řekl jí Vlk a Samrin na to jen smutně kývla hlavou. Moc dobře chápala, co tím Vlk myslí. Arlen se objevil o chvilku později, chvilku trvalo, než se oblékl. Samrin mu věnovala milý úsměv, pravila, ať si pořádně odpočine, dolila mu medovinu a začala chystat oběd.

Kendal se objevil asi o hodinu později a ani on neskrýval překvapení, když viděl jejich nečekanou návštěvu. Talanovi bylo až líto, že mu musí jeho úsměv a dobrou náladu zkazit takovou drastickou zprávou. Ale nebylo zbytí. Když mu řekl, proč jsou vlastně tady, tvář starého muže se nebezpečně zamračila.

„To je zlé, zlé, opravdu zlé,“ zabručel, když mu Arlen odvyprávěl, co všechno mu Deg řekl, když ho držel v zajetí. Tedy, téměř všechno, některé detaily samozřejmě vynechal. Byly až příliš intimní, a stejně se týkaly jen jeho a Vlka. Pro bezpečnost Vlčí osady byly nepodstatné.

„Samrin,“ otočil se Kendal ke své ženě vařící oběd, „zajdi pro chlapy.“ Rychle za tím dodal ještě pár jmen. Samrin se otočila, dala si ruce v bok a zamračila se na něj tak hrozivě, že i starý, válkou otřískaný bojovník trošku couvl. Ušklíbla se a vyšla z kuchyně. O chvíli později se začala místnost plnit statnými muži. Kendalův dům byl z osady největší a tato místnost, sloužící jako kuchyně byla taky dost veliká, využívali ji i jako jakousi poradní místnost, kde se muži scházeli vždy, když se potřebovali o něčem poradit.

A porada mohla začít.