Kapitola VI. - Dareg

A tak pomalu, a naštěstí zatím bez jakéhokoliv incidentu, plynul den za dnem. V osadě bylo pořád rušno, všude byly slyšet údery sekyr a mužské hlasy, stavělo se ostošest, aby se všem příchozím zajistilo co možná nejpohodlnější ubytování.

O pár dní později dorazili z města a jeho okolí další mužští členové Vlčího klanu, snad dalších třicet či čtyřicet. Statní bojovníci mladšího i staršího věku, všichni přišli bránit svoje druhy a jejich domov. Byla to otázka cti, nebudou přece jen pořád utíkat. A popravdě, Degové byli jejich nesmiřitelnými protivníky už nespočet let, takže poslat je navždy do horoucích pekel a skoncovat to s nimi jednou provždy, nebyla zase tak špatná myšlenka.

Kendal, snad v obavách o život něžnějšího pohlaví a jejich nejmenších, poslal pak s doprovodem do města většinu žen a jejich dětí. Nechtěl naprosto nic riskovat. Muži se ubrání, ale ženy? V osadě jich zůstalo jen pár, včetně jeho ženy Samrin, protože početnému mužskému osazenstvu musel někdo zajistit pravidelnou stravu, a především Sarmin nechtěla svého muže za žádnou cenu opustit. A kromě toho, její ruce a obsáhlé vědomosti, které měla o léčení a ošetřování nemocí a ran, se mohou hodit. Nikdo nepočítal s tím, že by po chystající se bitvě nebyl ani jeden raněný. Léčitelky byly mezi lidmi Vlčího klanu vždy velmi ceněné.

Zásob měli dost, muži jich sebou z města přivezli dostatek, a tak jejich život v osadě mohl začít. Inu, nebylo tak úplně přesně podle Arlenových představ, protože jejich poklidný a tichý život ve srubu, v náručí zeleného hvozdu, tady vzal rychle za své.

Kendal je, stejně jako ostatní, pěkně rychle zapřáhl do místního života, i když každého úplně jinak. Arlen se nakonec zase staral o zvířata, která zde měli, i když to mu vlastně vůbec nevadilo. Dělal to předtím, tak proč ne i teď. Občas pomáhal Samrin, která měla spoustu práce s vařením a úklidem, a zbytek času strávil péčí o starého Gorda, kterého se báli kvůli jeho nemoci převézt do města. Cesta byla dlouhá a náročná, a Samrin měla strach, aby ji vůbec přežil. Nevadilo mu to, dělal to rád a Gordův spokojený úsměv mu byl velkou odměnou.

Snad jen trochu smutnil z toho, že někdy svého Vlka téměř celý den neviděl. Pravda, Talan byl téměř neustále s ostatními spolubojovníky někde venku, ze začátku pomáhal se stavěním nových příbytků v osadě, pak ho Kendal dal na hlídky, takže buď chodil ve dne s ostatními Vlky hlídat stezky, nebo měl hlídku v osadě během noci. Na jednu stranu byl rád, věděl, že si nemusí dávat pozor, aby nikdo nepoznal, co ke svému Vlkovi cítí. Nemohl se na něj dívat tak, jak ve srubu či tenkrát v lese, kdy se políbili, nemohl se ho dotknout, ani letmo. Mohl s ním jednat maximálně jako se svým přítelem, ale ne jako se svým milencem. S odstupem, chladněji, bez jakýchkoliv náznaků.

Zatím to zvládali oba, ale když byla možnost a Talan náhodou neměl noční hlídku, když starý Gord pod vlivem odvaru na spaní od Samrin usnul, tak tehdy se na chvíli vykradl ze svého místa na spaní. A tehdy, v noci, si mohli s Talanem ukrást alespoň krátkou sladkou tajnou chvilku jen pro sebe. Láskyplný polibek, něžné pohlazení, hřejivé objetí, či pár něžných a povzbuzujících slov.

A Talan nic nenamítal, byť byl třeba po celém dni na nohou vyčerpaný a znavený. Byl rád, že může mít alespoň na malou chvíli svého prince u sebe. I jemu chyběl klid a soukromí jejich domova. Protože v osadě narvané lidmi, s hlídkami neustále se pohybujícími se venku a staříkem s lehkým spaním, si o nějakém vášnivém milování mohli nechat leda tak zdát. Vždyť kdykoliv se mohlo stát cokoliv, někdo mohl zaťukat na dveře, či něco mnohem horšího.

Nebezpečí se teď ukrývalo někde venku a mohlo udeřit krutou ranou kdykoliv. Pomalu, plíživě, se nad osadou začala stahovat mračna, ale nebyla to mračna bouřková. Mraky, z nichž nebude padat sníh či déšť, ale krvavé kapky pomsty a zloby.

Jenže ani jeden z milenců, ani Vlk, ani jeho krásný princ netušili, že ta největší hrozba na ně číhá přímo v osadě.

„No tak, vstávej,“ zahučel Talan na Arlena, který se válel na zemi ve sněhu a skuhral. Podzimu byl definitivní konec a zima se pomalu začala hlásit o slovo. První sněhová nadílka přišla zcela nečekaně brzy, ale sněhu bylo zatím jen tak po kotníky. Nebe se na ně ale mračilo celý den a bylo jisté, že jim dolů určitě ještě nějakou tu sněhovou vločku shodí.

Sice jich bylo málo, ale kdykoliv měli Talan a Arlen volnou chvilku, když nebyl Vlk na hlídce a Arlen neběhal mezi Gordem a neobstarával zvířata, trénovali. Arlen sice uměl s mečem zacházet, přece jen něco málo se na hradě naučil, ale jeho bojové schopnosti nebyly zrovna valné a Vlk nechtěl nic ponechat náhodě. A nejen to, ve volných chvílích ho brával do lesa, učil ho klást pasti a rozdělat oheň, najít si bezpečný úkryt a potravu. Učil ho přežít. Před Arlenem nikdy nahlas nevyslovil to, co mu letělo hlavou. Že to bude třeba on, kdo útok Degů nepřežije, že může zemřít, a Arlen se bude muset umět postarat sám o sebe. Každá vědomost se mu do budoucna může hodit.

„Vstávej,“ řekl drsně a přiložil mu hrot meče k hrudi a jemně přitlačil. Arlen přivřel oči, bylo vidět, jak to v něm vře, protože to nebylo poprvé, kdy potupně skončil ve sněhu nebo v blátě. Vlk se zachechtal a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy.

„Nemrač se. Spadneš…umřeš. Vypadne ti meč z ruky….umřeš, rozumíš mi?“ zeptal se zakaboněného prince, který zvedal svůj meč se země a oprašoval ze sebe s brbláním sníh. Pokračovali ještě dobrou půl hodinu a Vlk ho rozhodně nešetřil, utočil na něj tvrdě a rychle, výpad za výpadem, útok, krytí. Arlen se snažil zůstat na nohách, seč jen mohl, bránil se, ale několika dalším tvrdým střetnutím se zemí se nevyhnul.

„No, lepšíš se,“ zhodnotil jeho výkon Vlk, když se Arlen znovu snažil vyškrábat na nohy, ale na rozdíl od Talana se vůbec nesmál a jeho myšlenku taky rozhodně nesdílel.

„U všech bohů, Talane, tak já mu léčím jizvy a ty mu uděláš další,“ ozval se nimi ženský hlas. Samrin se smála, v rukou měla malou mísu s koláči a šla směrem k nim.

„Nesu vám něco na zub,“ pravila a podala misku Arlenovi, který byl mimochodem rád, že dnešní trénink tímto asi skončil.

„Kendal tě prosím, abys šel k němu, asi s tebou potřebuje mluvit,“ sdělila Samrin Talanovi, který jí to odkýval a naštvanému princi pravil, že pokračovat budou zítra.

„No jo,“ vzdych si Arlen a snažil se rozhýbat, protože zadek a svaly ho bolely z dnešních pádů ažaž, „jdu se podívat na Gorda.“ Talan se otočil a vydal se za Samrin, a Arlen zamířil směrem k jejich srubu. Stačilo projít jen okolo dvou domů a stájí a byl tam.

Proběhl kolem domů a rychle zahnul směrem ke stájím, hlavu plnou myšlenek. Prošel kolem nich, ještě mrkl na koně v ohradě, zda mají dost krmení, zahnul za roh a ….. narazil přímo na Darega. Nebo spíše do něj nechtíc v té rychlosti vrazil. Nazrzlý svalnatý bojovník se vynořil před ním zničehonic, ještě s jedním z místních. Bylo to tak rychlé, malý okamžik, že se mu prostě nestačil vyhnout. Natož cokoliv jiného. Pro Darega to však byla úžasná příležitost, jak si objekt své nemilosrdné šikany znovu podat, zvlášť, když nebyl Vlk nablízku a jak už Dareg zjistil, princ mu zřejmě nikdy neřekl, jak moc ho během jeho pobytu v osadě ponižoval.

„Kam čumíš, ty královská špíno,“ zasyčel vztekle bojovník, jeho tmavé oči se zúžily do malých škvírek, i přes vousy zarostlou tvář viděl Arlen jeho nenávistnou grimasu.

„Neumíš dávat pozor?“

„Neviděl jsem tě,“ zahučel Arlen, a i když to pravil omluvně, ono slovíčko promiň prostě neřekl. Ne, jemu ne, Dareg byl ten poslední, kterému by se chtěl omlouvat. Dobře viděl ty jeho pohledy plné zloby, které k němu směřovaly vždy, když byl v dohledu. Chtěl ho obejít, pokračovat v cestě, ale nezadařilo se. Dareg mu úkrokem stranou prostě vstoupil do cesty.

„Omluv se, ty spratku.“ V Daregově hlasu bylo tolik zášti, jenže i když z něj šel strach, Arlena ani ve snu nenapadlo něco takového udělat. Všechno se v něm náhle vzepřelo, jeho horkokrevná královská hlava si to přebrala po svém a on se na něj podíval, zpříma a nebojácně. Těch chvílí, kdy v něm nejen Talan viděl hrdého krále, bylo málo, ale když nastaly, stálo to za to. Daregovi bylo ihned jasné, že se žádné pokorné omluvy od prince už nikdy nedočká a že ten mladík, který se ho tak bál, je pryč.

O to víc ho to naštvalo. „Kdybys neměl za zadkem Talana, vypadalo by to trochu jinak, co, princátko?“ zavrčel bojovník, pomalu rudnoucí vzteky, protože nedostal to, co chtěl.

„Ne, bylo by to naprosto stejné, i kdyby tu nebyl, Daregu. Nebojím se tě. Ty už mi nemůžeš nic udělat,“ hlesl Arlen a díval se mu přitom do očí. A věděl, že tomu tak opravdu je. Po tom, co zažil s Degem, šílenou krutost, bolest a utrpení, mu už Dareg víc ublížit nemohl. Ani slovem, ani činy. Tedy, alespoň si to myslel.

„Ty spratku, kvůli tobě máme jen problémy. Ta běhna, co tě porodila, tě měla utopit jak prašivýho psa hned, jak ses narodil,“ zařval vztekle Dareg.

Ach ano, tentokrát se to Daregovi znovu povedlo. Naprosto nevědomky našel další citlivé a bolavé místo v Arlenově duši. Jeho matka….. „Jak si dovoluješ takhle mluvit o mé matce, Daregu. Na to nemáš právo,“ vykřikl rozzuřeně Arlen, kterému se při Daregových slovech doslova zatmělo před očima, a aniž přemýšlel, ve vzteku do bojovníka strčil. Bylo to špatné, hodně špatné a unáhlené rozhodnutí.

A o vteřinu později už jeho krk svírala silná ruka a miska, kterou držel v ruce, mu vypadla na zem a koláče skočily v blátě. Nemohl se bránit, Dareg, který se postavou a silou mohl rovnat Talanovi, měl stisk doslova železný. Arlen chytil jeho ruku, snažil se osvobodit, ale marně. Jeho sevření zesílilo, začalo se mu nedostávat vzduchu a Darek si ho přitáhl k sobě a vytáhl ho za krk nahoru, že sotva dosáhl na zem.

„Nebýt tebe, tohle by se nikdy nestalo, ty dobytku. Pošpiníš tady úplně všechno,“ syčel Dareg vztekle a Arlen zoufale lapal po dechu. Nedostávalo se mu kyslíku, před očima se mu začalo dělat šedo, a když mu došlo, jakou udělal hloupost, bylo už pozdě.

„Zlomím ti vaz a budeme mít konečně všichni pokoj,“ slyšel jeho hlas plný zloby, ještě před tím, než začal pomalu ztrácet vědomí.

A pak uslyšel ještě něco.