Kapitola VII. - Svár

„Pusť ho, Daregu!“

Jediná Arlenova záchrana, jeho Vlk, se najednou objevil přímo u nich. Za minutu dvanáct, dalo by se říct, a jeho silný hlas se rozlehl pomalu celou osadou.

„Pusť ho, slyšíš,“ zahalekal a Dareg po něm sekl vzteklým pohledem. Ovšem jeho razantní pokyn si samozřejmě přebral po svém, a s dusícího se prince prostě odhodil na zem jako mršinu. Tvrdý dopad už Arlen sotva vnímal, nicméně se konečně mohl zhluboka nadechnout. Ležel v blátě a ve sněhu, kašlal a snažil se dostat do plic co nejvíc blahodárného kyslíku.

Talanův hlas byl slyšet široko daleko a někteří z bojovníků, kteří byli poblíž, se objevili vmžiku u stájí. V klidné osadě byl každý menší rozruch vítaný, a když to vypadalo na šarvátku, o to líp. Hned, jak Dareg Arlena pustil, po něm Talan chmátl a pevně ho chytil za kabát a clouml s ním stejně, jako on před chvíli s princem. Nikdo z okolo postávajících Vlků se do toho rozhodně nehodlal míchat, oba to byli postavou stejně silní a robustní válečníci a dostat se mezi ně, to by bylo jako dostat se mezi dvě skály. Padající skály.

„Neopovažuj se na něj ještě sáhnout, Daregu, rozumíš?“ zasyčel vztekle Vlk a pořádně s Daregem zatřásl. Měl chuť ho zabít, vždyť za všechnu tu šílenou bolest, co si Arlen v posledních týdnech musel vytrpět, mohl jen a jen on.

„Ty toho špinavýho královskýho spratka budeš opravdu pořád bránit? Copak to nezvládne sám,“ ušklíbl se Dareg, očividně připravený kdykoliv se pustit s Vlkem do jakékoliv potyčky. Jízlivý škleb v jeho obličeji Talana dráždil ještě víc a jeho ruka sevřená v pěst naznačovala, že od toho, aby Darega pořádně praštil, nemá už moc daleko.

„Nech ho být, rozumíš, ten kluk ti nic neudělal, Daregu, tak ho nech už konečně být,“ zasyčel Talan Daregovi do obličeje, ale odpovědí mu byl jen další uštěpačný úšklebek.

„Jeho otec zničil naši zemi, naše rodiny, naše životy. A ty toho královskýho spratka dotáhneš až sem. Pošpinil jsi tím celou osadu i náš klan, rozumíš, a to se neodpouští,“ odpověděl mu nazrzlý bojovník až příliš temným hlasem. V jeho očích byla hluboká nenávist, zášť ke všemu, co jen mohlo představovat a mít spojitost s králem Raonem. Nic jiného neviděl, nic jiného nevnímal.

Tak tohle byla silná slova, a velmi krutá urážka, protože Vlk si na cti a svém klanu zakládal.

„Ty….“  Rozzuřený Talan nemohl v tu chvíli najít tu správnou nadávku, kterou by Darega, který se začal jízlivě chechtat, počastoval. Popadl ho oběma rukama….

„Talane, ne, prosím, nech ho být. Je to moje vina,“ zasténal Arlen, stále ležící na zemi, který se konečně pořádně nadechl a snažil se postavit na nohy. Moc se mu to nedařilo, ale cítil se provinile. Nechtěl, aby se kvůli němu Talan s Daregem porvali, protože vlčí šarvátky nikdy nekončily jen pár šrámy.

„Ale, ale, slyšíš to svoje princátko,“ zachechtal se Dareg posměšně a Talan měl už před očima rudo. „Neměl bys ho poslechnout, co?“ řekl posměšně, a Talan už zvedal pěst s tím, že Darega konečně pořádně praští do toho jeho křivého zahnutého nosu.

Nestačil to. „Jděte od sebe, hned!“ Kendalův hlas zaburácel jako hrom celou osadou a bojovníci, kteří stáli v kruhu okolo Talana a Darega, o krok s respektem couvli, a všichni se jako na povel otočili směrem, kterým k nim jejich starý velitel rychlým krokem blížil.

„Tak dost,“ zařval Kendal znovu, protože Talan pořád svíral Daregův kabátec, a chuť pořádně zmlátit toho zrzouna, co se mu vysmíval do obličeje, ta ho pořád nepustila.

„Nechte toho, slyšíte mě,“ zahřměl Kendal znovu a Talan zcela neochotně šklebícího se Darega pustil. Couvli od sebe, oba načepýření, jak kohouti na smetišti, jen po sobě skočit. Starý kmet už byl u nich a na rozdíl od ostatních neváhal postavit se mezi ně.

„Zbláznili jste se? Na krku máme Degy a mí dva nejlepší bojovníci se tady rvou jako malí kluci,“ řval na ně vztekle, až oba ještě o krok couvli. Přeci jenom, byl to jejich velitel a oba si ho velmi vážili. Kendal je oba sjel tvrdým pohledem a stejným pak i Arlena, klečícího na zemi a viděl i fialové otisky na jeho krku. Bylo mu jasné, odkud vítr vane, ale nehodlal tu teď řešit žádné žabomyší války.

„Konec šarvátky, a vy tady koukáte na co? Nemáte co na práci?“ zařval na okolostojící vlčí bojovníky, tedy na ty, kteří ještě nestačili zmizet, když se Kendal objevil. A i ten zbytek se raději, tváří v tvář naštvanému veliteli, taky honem rychle vytratil.

„A vy dva ke mně, hned,“ zavrčel na Darega a Talana Kendal, otočil se na patě a zmizel mezi domy. Dareg se na Talana podíval, znechuceně se ušklíbl, odplivl si a vydal se směrem za kmetem. Dobře věděli, co bude následovat, a že si je Kendal ještě pěkně v soukromí podá.

V Talanovi to neskutečně vřelo. Takhle vzteklý a ponížený se snad nikdy necítil. Podíval se na Arlena, který se snažil pomalu vstát, popadl ho v podpaží a vytáhl ho na nohy. Beze slova ho dotáhl do srubu. Když prudce otevřel dveře, Gord, klimbající na lavici u ohniště, se probral ze svého spánku a udiveně se na ně podíval.

„Sedni si,“ zahučel Talan a posadil Arlena na lavici u stolu, tak razantně a rychle, že princ vyjekl. Bolestí i strachy. „Talane…“ vytřeštil na svého Vlka oči, a bál se, při pohledu na rozezlený Vlkův obličej.

„Talane, já ti to vysvětlím,“ začal princ, ale Vlk nechtěl nic slyšet. Ještě teď měl rudo před očima, protože nic nikdy nebylo pro bojovníky klanu Vlků důležitější než jejich čest a odvaha. Prošla už dost těžkými zkouškami kvůli králi Raonovi, bylo těžké si ji udržet, pokud možno bez poskvrny. Hodně, hodně těžké. A právě proto, že celý klan roky vedla jeho rodina, o to těžší bylo pro Talana vstřebat Daregova slova. Jenže hněv, který cítil a který teď ovládl jeho mysl, se obrátil proti tomu jedinému, který si ho nezasloužil.

„Už nikdy se mnou takhle nemluv před ostatními, rozumíš mi?“ obořil se zničehonic Vlk na Arlena, který zůstal sedět jako opařený, ústa otevřená v němém úžasu. A snad i trochu děsem, protože z Talana šel v tu chvíli strach. Nikdy ho takhle rozzuřeného neviděl. Ani při jejich prvním setkání, kdy ho měl Vlk odvést kamsi do hor a zabít, z něj nešel takový strach jako teď.

„Talane, já…“ Princ to nestačil ani doříct. „Tak rozuměl jsi mi?“ zařval na něj Talan znovu a princ, teď už s tváří bledou jako sníh venku, jen mlčky kývl.

Talan se otočil, a ještě před předtím, než vztekle práskl dveřmi, slyšel princův tichý zoufalý hlas.

„Talane!“

Pěknou chvíli Talanovi trvalo, než se mu celá záležitost rozležela v hlavě. Hned, co odešel ze srubu, vydal za Kendalem, který jemu i Daregovi řekl své. A rozhodně to nebylo nic pěkného, hezky od plic jim vynadal, ale místo smíření spíš oba bojovníky víc popudil proti sobě. To ale ještě nevěděl. Dareg s dalším nenávistným pohledem odešel pryč, Talan už se do srubu nevrátil, protože to prostě potřeboval rozdýchat. Sám, pokud možno, tedy alespoň do chvíle, kdy mu nezačala hlídka.

Jenže pak na hlídce mu Tiron, válečník, který byl s Daregem u celého incidentu, pěkně zatepla vysypal, co se vlastně stalo. Kdo ví, zda mu bylo prince líto nebo tím sledoval něco úplně jiného. A když k tomu ještě přidal pár historek, které se tu odehrály s princem za Kendalovy nepřítomnosti, Talanova naštvanost na Darega zase o něco stoupla. Až bude po všem, tak si toho zrzavýho parchanta podá.

Zároveň ho začalo i hryzat svědomí. Byl až příliš tvrdý na svého prince. Najednou si uvědomil, že opět nedokázal dodržet svůj slib, že tu bude princ v bezpečí. Šel sem, kvůli němu, a zase na to doplatil. Zase ho ponižovali, Dareg dobře věděl, co říct, aby je krutým slovem smetl oba. Jak bolestivá musela být jeho slova pro prince. A on na něj ještě křičel, bez rozmyslu a bez vědomí toho, co Arlenovým slovům předcházelo. Princ se o něj bál, nic víc. Jak těžce před několika týdny bojoval o jeho život, o každou kapku krve, nadechnutí, sousto, které pozřel. O jeho srdce a duši. A teď ho sám srazí na kolena.

Neměl stání, nedokázal se soustředit, o půlnoci se nechal vystřídat a vrátil se zpět do srubu. V ohništi to praskalo, a chlad zimní noci vystřídalo příjemné teplo. Gord spal, první, co Talana praštilo do ucha, bylo jeho chrápání.

No, jen dobře, pomyslel si.

Arlen seděl u ohniště, schoulený do klubíčka, rukama objímal svoje nohy, čelem opřený o kolena. Oči měl zavřené, snad usnul unavený po celém dnešním zničujícím dni. Vlk tiše přešel ke stolu, odložil meč i svůj kabátec. Zadíval se na svého krásného prince, kterému se jeho plavé rozpuštěné vlasy v záři ohně zbarvily do oranžova. Nešel si lehnout, Talan věděl, že čeká na něj. Přešel k němu, sehnul se a opatrně ho vzal do náručí. Arlen se rázem probudil.

„Talane,“ zašeptal a ovinul svoje ruce kolem Vlkova krku. Talan ho opatrně položil na svůj slamník.

„To je tvoje místo,“ zašeptal Arlen rozpačitě, snad i s malou bázní v hlase, ale Vlk jen zavrtěl hlavou. „Dnes ne, dnes je naše, Arlene.“

Dveře byly dobře zajištěné, tak co. Nikdo je překvapit nemohl. Lehl si vedle něj a Arlen věděl, že už je všechno v pořádku. Vlk se opatrně dotkl jeho namodralého krku.

„Bolí to?“ zeptal se a princ mlčky zavrtěl hlavou. Krk, za který ho svírala Daregova železná pěst, to bylo to poslední, co ho bolelo, a Vlk to věděl. Největší ránu do v jeho srdci zanechala slova, která mu řekl. Opatrně přejel prsty po princově tváři, jeho oči opuchlé od pláče mu prozradily, jak moc prince trýznilo to, co se před pár hodinami stalo.

„Nezlob se na mě, Talane. Slibuji, že už to nikdy neudělám. Mě to v tu chvíli nedošlo, prostě jsem jen nechtěl, abys se s Daregem kvůli mně popral,“ zašeptal Arlen zkroušeně, svoje modré smutné oči upírajíc na Vlka, který ho stále něžně hladil po tváři. Ačkoliv nebyl Vlk na žádné něžnůstky stavěný, nemohl si pomoct, prostě nemohl. Najednou mu strašně chybělo jejich soukromí a milování. V těchto vzácných chvílích, strávených s princem, prostě roztával jako led na jaře pod náporem prvních slunečních paprsků. A stačily mu k tomu jen jeho oči a úsměv, byť ho bylo v poslední době jako šafránu.

„Já to vím. Ty jsi prostě horká královská hlava, Arlene. Ale nemáš se za co omlouvat, Tiron mi řekl, co se stalo,“ odpověděl mu a Arlen sklopil oči, aby Vlk neviděl jeho žal. Co mu tak mohl říct?

„Proč jsi mi nikdy neřekl, co ti Dareg a ostatní prováděli? Tiron mi všechno pověděl. Proč jsi to neřekl Kendalovi,“ zeptal se ho, a Arlen zavřel oči a jen lehce zavrtěl hlavou.

„Na co, Talane? Přece nebudu žalovat jako malé děcko. Prostě jsem se rozhodl, že to vydržím. Ztrácel jsem naději, ale pořád jsem ve skrytu duše doufal, že se jednou vrátíš,“ zašeptal a poprvé se usmál. „A vrátil ses, to je nejdůležitější.“

Jenže to, čeho se Arlen tak moc bál, se dnes stalo skutečností. „Říkal jsem ti to, Talane. Budou tě nenávidět kvůli mně. Mě nenávidí kvůli mému otci, tebe budou, protože mě chráníš,“ zašeptal zkroušeně a Talan se zamračil.

„Nemyslím. Dareg je výjimka, věr mi to.“ Ne, tohle mu Arlen moc nevěřil. Vlka si možná ostatní váží kvůli jeho otci, ale on se tu nikdy líp mít nebude.

„Mrzí mě, co ti Dareg dnes řekl. Neměl takhle o tvé matce mluvit. Všichni ví, že královna byla velice laskavá žena,“ pokračoval Vlk, hledajíc aspoň nějaká slova útěchy pro smutného prince. Na úrodnou půdu ale nepadla, nikdy by ho nenapadlo, jak hlubokou ránu v Arlenovi rozjitří. Co začal Dareg, on nevědomky dokončil.

Princ těžce vzdychl a zničehonic Talana pevně objal. „Proč o ní mluvil? Proč o ní takhle mluvil, Talane. Ona jediná mě měla ráda. Nikdo jiný, nikdo, jen ona…než ji otec….“ Nedořekl, náhlý těžký vzdech přerušil jeho slova a jen křečovité sevření Vlkovi prozradilo, jak moc krutá je pro prince vzpomínka na matku. Až překvapivě. Podle toho, co se říkalo, zemřela královna náhle po těžké nemoci.

Ale kde byla skutečná pravda?

Prořekl se, to bylo jisté, o to víc Arlenova vskutku velice divná odpověď v Talanovi podnítila zvědavost. Možná až příliš velkou. Ale zeptat se musel.

„Arlene, co se vlastně stalo s tvojí matkou?“