Kapitola XVII. - Rozloučení 

 

Vypadá to, že se konečně probírá…..

Ano, konečně, snad bude v pořádku.

No tak, Arlene, probuď se…..

Nechte ho ještě chvíli, byl vážně zraněný…..

 

Hlasy, které k němu zdály doléhaly, ho vytahovaly z černé hlubiny nevědomí, táhly ho zpět do světla a světa živých. A jeden z těch hlasů mu byl povědomý, moc dobře ho znal z dnů minulých. Poslouchal je, a jen velmi, velmi pomalu si začal uvědomovat, že přese všechno očekávání kupodivu není mrtvý. Jenže otevřít oči bylo těžší než skácet statný strom. Víčka, ztěžklá únavou, horečkou a zraněním, nechtěla za žádnou cenu nahoru. Úporná bolest hlavy a těla se také hlásila o své, a jeho návrat mezi přeživší mu zrovinka neusnadňovaly.

„Arlene, no tak, prober se,“ slyšel ten známý hlas znovu a prostě se donutil je otevřít. Obličej, zprvu jako rozmazaná skvrna, posléze dostal jasnějších tvarů. Skláněl se nad ním a Arlen ho moc dobře znal. Byla to Samrin, Kendalova žena.

„Konečně“ pronesla tiše a vypadalo to, že se jí i snad ulevilo, když princ otevřel konečně oči, i když jeho pohled byl ještě nic neříkající a zmatený. Věděla, že bude ještě drahnou chvíli trvat, než se vzpamatuje a vzpomene si.

„Byl jsi v bezvědomí téměř tři dny, ale horečka ti už konečně trochu klesla,“ konstatovala s úlevou, když sáhla Arlenovi na čelo a krapet se na něj usmála. Jenže se mohla usmívat, jak chtěla, její znavený a ztrhaný obličej prozradil vše. Její oči byly smutné a uplakané, velké tmavé kruhy pod očima naznačovaly, že nejednu z posledních nocí probděla. Avšak nebylo zbytí.

Arlen zaznamenal kousek od ní jakýsi pohyb. Neznámá hnědovlasá dívka, která vypadala stejně unaveně jako Samrin, se přitočila k nim, podala jí hrnek a zase odešla.

„Napij se, alespoň trošku,“ řekla Samrin a pomohla Arlenovi nadzvednout se, podepřela ho a přidržela mu hrnek u úst. Doušek bylinkového odvaru, výjimečně ne hořkého, ale docela lahodného, příjemně svlažil Arlenova vyprahlá ústa.

Jenže to bylo asi tak všechno. Hlava prince bolela jako střep, a ještě chvíli po probuzení se nedokázal soustředit na nic jiného, sotva si dokázal uvědomit, kdo je a kde se vůbec nachází. Nepoznával nic a nikoho z toho, co bylo okolo něj. Jen Samrin. Když ho opatrně a jemně ukládala zpět na postel, stačil se trochu rozhlédnout. Ať už byl kdekoliv, nebyl to jejich srub. Velkou místnost nepoznával, zřejmě musel být v jednom z dalších větších domů v osadě. A nebyl tam sám. Na třech postelí, i na zemi na slamnících, stejně jako on, leželi další muži z klanu Vlků. Všichni zranění, buď spali či byli v bezvědomí, skrze obvazy na rukou, hrudi či hlavě jim prosakovala rudá krev. Nebyl to pěkný pohled, a princi rychle došlo, proč je Samrin tak znavená a nešťastná. Na jejích bedrech ležely jejich životy a zdraví, a tím i obrovská zodpovědnost.

A právě pohled na zraněné Vlčí bojovníky začal Arlenovy navracet paměť. Pomaličku a plíživě, se jednotlivé střípky a útržky vzpomínek na onu noc začaly vracet.

Oheň, hořící stáje, koně, které vyháněl ven, křik a řev, který se nesl celou osadou a který pohltila černá noc, krev, krvežízniví válečníci, kteří útočili a zabíjeli bez jakéhokoliv smilování.

Vzpomínka na Darega, který držel ho pod krkem a chtěl ho zabít a….

Hrůzou se mu rozbušilo srdce. Talan! Dareg ho přece bodl.

Co je s jeho Vlkem?

„Samrin, co je s Talanem?“ zasténal a sykl bolestí, protože mu právě ošetřovala zraněnou ruku.

„Zlomil sis zápěstí, chvíli bude trvat, než se ti to zahojí,“ odpověděla mu žena netečně a pokračovala dál ve své práci. Jenže princ už žádnou bolest nevnímal a už vůbec ho nenapadlo přemýšlet, kde k tomu zranění vůbec přišel. Jeho srdce bilo jako o závod, divokým strachem, strašlivou předtuchou a obavou o milovaného Vlka. Jen to ho v tuto chvíli zajímalo.

„Samrin, odpověz mi, co je s ním?“ Chytil jí za ruku, chtěl jí donutit za každou cenu, aby přestala s ošetřováním a věnovala mu pozornost, aby mu odpověděla na jeho otázku. Jenže Samrin hned neodpověděla. Dál se věnovala své práci, snad neodpovídala schválně nebo už byla příliš unavená z toho, že musela být v posledních dnech tím hlavním poslem špatných zpráv.

„Samrin, odpověz mi, prosím tě. Je…..je mrtvý?“

Znovu a neodbytně se ptal, na rovinu, upírajíc na ní svoje modré oči, plné zoufalství. Nic jiného ho nezajímalo, nic jiného nechtěl vědět. Samrin se smutně usmála a podívala se na ležícího prince. V jejích očích nebyly žádné dobré zprávy a Arlen se při pohledu na ni roztřásl. Věděl to, podvědomě tušil, že mu neřekne nic dobrého. A strašně se toho bál.

„Ne, ještě žije, Arlene. Ale je velmi vážně zraněný. Nedokážu ti teď říct, jestli se vůbec uzdraví,“ odpověděla mu tiše a rychle se odvrátila, a rukou si rychle setřela slzu, která se jí koulela po tváři. V těchto dnech bylo příliš, až příliš krutých sdělení. Pod rukama ji umírali lidé, které měla ráda, a to na ni bylo příliš.

 „Naši přišli na poslední chvíli,“ vrátila se vzpomínkách na noc, která navždy změnila životy všem v osadě, „ale Darega už jsme nezachránili, toho zabili. Velká škoda, byl to silný a statečný muž. Stačili jsme zachránit jen Talana a tebe. Inu, dobře tak. Každý lidský život je nesmírně cenný, díky za každého, který přežil.“ Její úsměv zakrýval její zármutek.

Přetáhla přes Arlena přikrývku. „Odpočívej, přijdu se na tebe ještě podívat,“ hlesla tichým, trochu nakřáplým hlasem, rychle se zvedla, zmizela ve dveřích a nechala Arlena samotného jeho žalem. Ne, bolest hlavy nebyla nic proti tomu, co teď cítil ve svém srdci. Hrůzu z toho, že jeho Vlk zemře, a zároveň neskutečnou radost z toho, že ještě pořád žije.

Žije, jeho Talan je naživu!

Na ničem jiném nezáleželo.

 

Jenže, i malé okamžiky radosti mohou vystřídat chvíle bezmezného žalu a smutku. Arlen o věděl snad ze všech nejlíp, protože ve svém životě těchto okamžiků zažil bezpočet. Velký zármutek cítil i nad osudem osady, i přesto, že lidé, kteří zde žili, mu nemálo ublížili.

Statečně bojovali válečníci z klanu Vlků, hrdinně a obrovskou odvahou bránili svůj nový, jen omylem prozrazený domov. Zadařilo se, i za cenu krutých ztrát. Téměř dvacet bojovníků, odvážných a udatných členů proslulého klanu, položilo svůj život pro ostatní. Téměř stejný počet nyní ležel v bezvědomí, po vážných zraněních téměř na kraji smrti. Další skončili s větším či menším, ovšem život neohrožujícím poraněním. Nějaký ten škrábanec se u Vlků nikdy jako zranění nepočítal.

Z Degů nepřežil ani jeden, buď zemřeli v osadě nebo se zranění rozprchli po lese. Neznali to tam tak dobře, pro zdravé a přeživší Vlčí válečníky nebyl problém v čerstvém sněhu všechny zbabělé uprchlíky najít, dokonat to, co v osadě nestačili a jejich těla naházeli do nedaleké rokle.

Ale pohled na osadu byl smutný a šedivý, stejně jako dny přicházející zimy. Sníh se mísil s blátem a krví, ohořelé zbytky domů čněly k pošmournému nebi jako umrlčí pařáty. Možná vyhráli, ale nebylo nad čím jásat. Postavit se znovu na nohy, vybudovat si nový domov nebude jednoduché, obzvláště v zimě a zda ho ponechají na stejném místě, to byla také velká otázka.

Vše bylo ještě příliš čerstvé a všichni se vzpamatovávali jen velmi, velmi pomalu. Naštěstí příroda se snad slitovala nad osudy lidí z Vlčího klanu a trochu posečkala se sněhovou nadílkou. Samrin poslala zdravé a nezraněné muže do města, aby přivedli co nejrychleji nazpět onu něžnější polovičku osady, protože potřebovala sama pomoci s ošetřováním. Přijeli o dva dny později, unavení, uštvaní spěchem byli oni i koně, ale přivezli s sebou zásoby a další posily.

Ti nejvážněji zranění muži leželi u Kendala v domě, snad proto, aby je Samrin měla sobě co neblíže, protože potřebovali tu největší péči. Dalších pět dní si poležel Arlen v posteli, než byl schopen se postavit na nohy. Nestaral se o to, jestli měl otřes mozku, nestaral se o své zraněné zápěstí. Snad nedokázal ani plakat nad tím, co zažil a co prožívá. Už na to neměl sílu. Každý den se ptal, co je s Talanem, každý den dostával tu samou odpověď.

A radost vystřídal žal.

O to větší, že Samrin ho k němu odmítala pustit. Ještě ne, říkala, ještě je brzy, všichni potřebují klid, odpočívej, najdi si jinou práci.

Nepustila ho k němu, ač ji prosil sebevíc. A její slova šla jen velmi těžko splnit. Odpočívat, starat se o Gorda, který díky bohům přežil, to možná mohl, ale klid ve svém srdci nenašel.

Bloumal jako tělo bez duše, postával u Kendalova domu doufaje, že si to Samrin rozmyslí. Že jednou vyjde na zápraží a řekne, že Vlk je vzhůru a bude zdravý. A když jednoho dne opravdu vyšla, rozbušilo se mu srdce tak, že mu málem vyskočilo z hrudi.

Jenže v jejích očích byly slzy. Když pomalu scházela ze schodů a princ viděl její sinavý obličej, věděl, že zpráva, kterou uslyší, ho srazí na kolena.

„Už nevím, co s ním. Vyzkoušela jsem úplně všechno. Rána se zdá v pořádku, ale stále má vysokou horečku. Netuším, jestli se vůbec probere, Arlene. Netuším, jestli přežije,“ řekla a hlas ji tak zvláštně přeskakoval, jak se snažila zadusit v sobě pláč.

„Pustím tě za ním, Arlene, alespoň na chvíli. Aspoň….aspoň se můžeš rozloučit.“ Rychle se otočila a odešla, zřejmě šla zkontrolovat další raněné. Anebo před ním prostě nechtěla plakat.

Její slova jako by vnímal zdálky, nedávala mu naprosto žádný smysl. Rozloučit se? Ani netušil, jak se vůbec vypotácel po těch schodech nahoru do domu. V té místnosti, ve které jeho Vlk ležel, bylo takové ticho. Smrtelné, sžírající, všepohlcující. Ležel zde tísnivý temný závoj smrti.

Talan ležel na jedné z postelí, na břiše, skrz bílé obvazy prosakovala malá červená skvrnka. To bylo místo, kam ho Dareg bodl. Arlen pomalým krokem přišel až k němu a klekl si na zem k jeho posteli. Viděl krůpěje potu na jeho čele, jemně se ho dotkl rukou. Cítil horkost, horečka jeho Vlkovi ubírala každý den sílu i život.

To byla chvíle, kdy se princovy oči zalily slzami. Jeho milovaný Vlk tu ležel, zraněný, na pokraji smrti, a jen proto, že se ho snažil ochránit. Jak je možné, že je kolo osudu dostalo až sem? Od chvíle, kdy se potkali, bylo každé jejich rozhodnutí šlápnutím vedle. Proč teď cítil takovou vinu a žal?

Rozhlédl se, neviděl nikoho, že by byl vzhůru, Samrin byla pryč. Měl malou chvíli, jak okamžik na to, aby řekl to, co chtěl. Dotkl se Vlkovy ruky, stiskl ji ve svých dlaních, jak nejpevněji mohl.

„Talane, slyšíš mě? Prosím tě, nesmíš umřít. Slíbil jsi mi přece, že se spolu vrátíme zpátky domů, k nám, do našeho srubu. Tenhle slib musíš dodržet, slyšíš mě? Moc tě prosím, Talane, nenechávej mě samotného.“

 

Neopouštěj mě, Talane, prosím.

Neopouštěj mě…..

 

 

KONEC (třetí části)