Kapitola IV. - Rozepře

Porada začala. A trvala docela dlouho.

Arlen se statečnou tváří, ve které Vlk nepostřehl ani náznak strachu, bojovníkům řekl, co všechno se dozvěděl během svého únosu. Většina pozorně poslouchala, jen Dareg, který zde byl k Vlkově i Arlenově nelibosti též, se občas ušklíbl. Nenávistnými pohledy propichoval jak prince, tak Talana, ale ani jeden si toho nevšímal. Přese všechno, Arlen si zachoval klidnou a téměř kamennou tvář, na což byl Vlk v tu chvíli náležitě hrdý.

Všem bylo jasné, že situace je více než vážná.

„Hlídky jsme posílili už dávno, ale vypadá to, že budeme muset ještě přidat,“ pronesl vážně Kendal a čelo se mu svraštělo starostí. Už od chvíle, kdy zjistili, že se v jejich blízkosti pohyboval Deg, byli muži mnohem ostražitější a zesílené hlídky vlčích stráží hlídaly osadu i její okolí mnohem bedlivěji.

Ovšem myšlenku, která mu proletěla hlavou, zřejmě sdíleli i ostatní. „Tak to jsme měli docela štěstí, že ještě nezaútočili. To by nám pak ani ty hlídky nestačily,“ hlesl zamyšleně, a jen tak mimochodem, jeden ze sedících mužů, a nejen Talan pokýval hlavou na souhlas.

„Ano, v tomto případě se na nás štěstí opravdu usmálo. Nicméně, musíme předpokládat, že za ty tři měsíce, co se tu pohyboval a sledoval nás, toho ví už dost,“ pravil vážně směrem k sedícím spolubojovníkům. „Tušil jsem, že je něco špatně, ale byl hodně chytrý a obezřetný, nenechával po sobě skoro žádné stopy. Sledoval nás dost dlouho, naše zvyky, aby věděl, co se v osadě děje. Kolik máte v noci hlídek a v jakém počtu, kolik lidí je v osadě během dne, když muži odcházejí na hlídky pytláckých stezek, jak často a v jakém počtu chodíte do města. Hledal čas a dobu, kdy je osada nejzranitelnější. To není úkol na týden, tohle si musel dobře obhlédnout,“ pokračoval Talan a většina mužů jen přikyvovala. Ano, v tomhle měl pravdu. Včetně toho, že se v jeho hledáčku ocitl i on. A kdyby nenapadl Arlena, nikdo by o něm nevěděl.

„Předpokládám, že se vždycky na čas vytratil a šel informovat ten zbytek. Těžko říct, kdy se ta jeho tlupa tady zjeví. Jednou jim dojde, že se ten zmetek neobjevil a že je asi mrtvý. A vzhledem k tomu, že už to bude téměř měsíc, asi to bude brzy,“ dodal Vlk a už si nebral moc servítky. Byl rád, že ta zrůda je mrtvá. A ještě mnohem raději byl, že si král Raon v tuto chvíli myslí, že jsou mrtví. Všichni, Vlčí klan, Arlen i on. A jestli si byl něčím jistý, tak tím, že Degové si v rámci jejich nemilosrdné pomsty nechají tohle malé tajemstvíčko pro sebe.

„Dobře, dobře,“ kývl Kendal, „teď jsme tedy ve výhodě. Víme o nich. A znají-li naše zvyky, musíme je změnit,“ usmál se. Ostatně, i počasí by teď mohlo být na jejich straně, blížila se zima, sníh znamenal zasypané pytlácké stezky, které se staly neprůchozí a jediná možnost, jak se přes hranice dostat, byly cesty kolem strážních věží. Ale i ty byly hůř průchozí.

„Pokud bude málo sněhu, stejně projdou,“ utrousil další z mužů, „a jak všichni známe Raonovy vojáky, nikdo z nich se jich nebude ptát, kam jdou. Prostě je pustí a budou dělat, že je neviděli,“ dodal, a měl pravdu. Na druhou stranu, i klan Deg byl velmi dobře vycvičený. Pokud budou chtít projít neviděni, tak prostě projdou. Nicméně, pokud boj s Vlky prohrají, nikdo se pak nedozví, kam se poděli. I to by pro všechny byla spása, zbavili by se jich a jejich tajemství by zůstalo zachováno. A tato možnost Talanovi připadala jako nejpravděpodobnější.

Možná právě ta letitá nevraživost a nenávist je nakonec všechny zachrání. Třeba bude konečně štěstěna konečně i na jejich straně.

„Dá se říct, že teď jsme vůči nim přece jen ve výhodě. Víme o nich, a víme co chystají, a můžeme se na to připravit,“ pravil rozvážně Kendal a pak se otočil ke dvou mužům sedících téměř vzadu v místnosti.

„Enete, Berne, vy dva, hned jak skončíme, vyrazíte do města a přivedete posily. Čím víc nás bude, tím líp,“ řekl rázně a muži beze slova přikývli. Ne všichni z klanu Vlků, kteří byli přinuceni kdysi odejít z jejich rodné země, zůstali zde v osadě. Někteří z klanu žili ve městě a jeho okolí, ale v případě ohrožení se Vlčí klan dokázal rychle a velmi pevně stmelit.

„Pokud budete potřebovat, pomůžeme,“ řekl najednou Talan směrem ke Kendalovi. Koutkem oka postřehl, jak sebou Arlen trhl a podíval se na něj. Jeho slova se princi moc nezamlouvala, v tváři mu to bylo znát, ale nijak Vlkovi nechtěl před ostatním oponovat.

„Pomůžete?“ uslyšel sarkastický Daregův hlas, „už jste pomohli. Dobře víme, kvůli komu o nás ví,“ poznamenal jedovatě a propíchl Arlena nenávistným pohledem. Prostě si tuhle poznámku nedokázal odpustit, sžíravá nenávist v jeho nitru byla mnohem silnější než zdravý rozum.

„Jestli chceš někoho obviňovat, tak mě. Byl jsem to já, kdo ho sem přivedl a ty dobře víš, že jsem o osadě neměl tušení,“ odsekl Talan a opětoval Daregovi jeho pohled. V místnosti bylo náhle pěkně dusno, které naštěstí duchapřítomně rozsekl Kendal.

„Dost hádek,“ zavrčel starý kmet a rázně se zvedl z lavice, na které seděl, „teď máme spoustu práce a možná málo času. Můžete jít, zbytek vyřešíme postupně. Zesilte hlídky,“ houkl na muže, ukončil poradu a všichni se zvedli a spěšně odešli.

Když osaměli, Kendal se otočil na Talana. „A tebe chci tady samozřejmě vidět co nejdřív. Bojovník jako ty se nám bude nesmírně hodit.“ Arlen sklopil oči, snad poprvé od chvíle, kdy začala jejich porada. Kendal se na něj podíval. „No jo, a tebe taky, no. Pokud umíš alespoň trochu s mečem, třeba budeš taky k užitku.“ Talan přikývl, z Arlenovy tváře se toho moc vyčíst nedalo.

„Sbalíme si pár věcí a zítra přijdeme,“ slíbil Vlk Kendalovi, který se s nimi, zřejmě velice spokojen, že zde Vlka bude mít, byť s nepříliš chtěným doprovodem, rozloučil.

Vydali se zpět, na cestu k jejich srubu, ale tahle cesta byla neskutečně tichá.

„Já se tam nechci vrátit, Talane!“

Něco podobného Talan od prince očekával, jen netušil, na kdy si to Arlen nechá. Po cestě moc nemluvil, ale hned jak došli k srubu, řekl si Vlkovi své. Talan to docela chápal, návrat do místa, mezi lidi, kteří ho neměli zrovna moc v lásce, se mu nemohl ani trochu zamlouvat.

Vzpomínky na chování Darega a ostatních, posměšky, urážky a ponížení, které tam musel snášet, byly dalším bolestivým místečkem v Arlenově duši. Nikdy Vlkovi neřekl, co se tam dělo, přece nebude žalovat na jeho vlastní klan jako malý kluk. Ale představa, že by to měl snášet znovu, pro něj byla nesnesitelná.

„Nezlob se, Talane, já prostě nemůžu. Nechci se tam vrátit,“ řekl znovu a o trochu razantněji, přesto Vlk postřehl v jeho hlase smutek a lítost.

„Nemáš se čeho bát, Arlene, budu tam s tebou a budu na tebe dávat pozor. Nic se ti nestane,“ snažil se ho Vlk ukonejšit, leč prince nepřesvědčil ani náhodou. Jen se na něj vzdorovitě podíval, ta jeho horkokrevná královská osobnost se přece jen občas projevila, a Talan v něm na malý okamžik viděl toho krále, jako při jejich prvním setkání. Vznešeného, hrdého, nezlomeného hrůzami, které prožil. Vlastně byl za to v tu chvíli rád. Jenže to opět přišlo ve špatnou chvíli. Arlen otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak se jen zamračil, zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu.

Talan si domyslel, co měl na srdci. Rychle ho chytl a přitáhl ho k sobě a pevně ho stiskl ve svém náručí. „Já vím, vím, co jsi chtěl říct, Arlene. Že už jsem ti to jednou slíbil a zklamal jsem tě. Ale prosím tě, prosím, jsou to moji lidé, jde jim o život a já jim musím pomoci. Udělej to kvůli mně, moc tě prosím.“ Ach ano, i výčitky svědomí v něm hryzaly, přece jen, i když neúmyslně, Dega k osadě přivedl on. Pokládal to za svou povinnost pomoci jim.

Nejen strach o jeho klan, ale i o princův život, ten především, ho donutil prosit, což tak úplně často ve svém životě nedělal. Ale nechat ho tady, samotného? To bylo pro Talana naprosto nemyslitelné.

„Slibuji ti, že se sem pak vrátíme,“ zašeptal mu do ucha a princ jen smutně pokrčil rameny. Co mohl dělat? Jak by Talanovi, který se o něj tolik stará, mohl tohle odepřít. Chápal jeho obavy, chápal jeho potřebu pomoci lidem, kteří byli ve smrtelném nebezpečí. Jeho pocity teď prostě musely jít stranou.

„Jen kvůli tobě,“ hlesl Arlen s hořkostí v hlase, a vymanil se z Vlkova sevření. „Musíme se sbalit,“ řekl posmutněle Vlkovi a zamířil do srubu.

Byl to takový souhlas nesouhlas, ale pořád to bylo lepší, než kdyby ho tam musel dostat násilím, což by Vlk rozhodně nechtěl. Byť to bylo rychlé vítězství, mělo lehce trpkou pachuť. Vydal se za Arlenem do srubu, prohrábl ohniště a rozdělal oheň, aby měli na noc dostatek tepla a rozsvítil lucernu na stole. Arlen nemluvil, jen si tiše balil svých pár věcí, které ve srubu měl, a atmosféra byla vůbec taková lehce napjatá. Každý si myslel na své. Arlen si tiše zoufal a doufal, že přítomnost Talana ho ušetří v osadě dalšího trápení a Talana měl plnou hlavu všeho ostatního. Degů i rozzlobeného prince.

Jenže, Talan netušil, že návrat do osady není ta jediná věc, kterou má princ na svém královském srdíčku.

Setmělo se, byl čas jít spát. Talan se opláchl, Arlen už ležel v posteli, zavrtaný až po nos po přikrývkou a vypadalo to, že snad už i spí. Opatrně si lehl vedle něj a zavřel oči. Přál by si usnout, ale měl v hlavě příliš mnoho starostí, které mu sladký spánek neustále odháněly do daleka.

A Arlen taky nespal. Až když se princi jejich rozhovor před srubem rozležel v hlavě, trochu se zastyděl za svoje chování. Jejich první rozepře, kvůli takové hlouposti? Jak mohl sobecky myslet jen na sebe, když tu jde o životy lidí. Po tom všem, co pro něj Vlk udělal?

Opatrně se otočil na bok a podíval se na Talana ležícího vedle. Věděl, že nespí.

 „Omluvám se, Talane,“ řekl potichu, „odpusť mi to. Byl jsem sobec, nechtěl jsem tě nahněvat.“

Úsměv na Vlkově tváři mu prozradil, že tak horké to zase nebude. „V pořádku, Arlene, já se na tebe nezlobím. A teď spi, ráno musíme brzy vstávat.“

Na nějaké spaní neměl princ ani pomyšlení. A rozhodně potřeboval říct to, co měl ještě na srdci. Jak ho vůbec může, jen tak, poslat spát? Jejich poslední noc, poslední noc zde, na tomto osamělém odlehlém místě, kde není ani živáčka a on mu řekne, ať spí? No to snad nemyslí vážně?

„Já….já,“ Alen urputně přemýšlel, jak to ze sebe vlastně dostat, „jen jsem chtěl říct, že tam….už nebudeme sami. Vždyť se na tebe nebudu ani moct podívat, aby nikdo neměl podezření,“ vyhrkl ze sebe najednou a byl rád, že ve slabém světle ohniště nebylo vidět, jak mu zčervenaly tváře studem.

Talan se nepřestal usmívat, protože mu samozřejmě došlo, o čem princ mluví. Jejich tajemství musí být zachováno.

„Neboj se, vždycky se nějaká chvilka najde,“ ubezpečil nervózního prince vedle sebe.

„No jo, ale to zase budu muset být potichu....“