Kapitola II. - Polibek

A tak plynuly další dny, v područí hlubokého lesa, klidně a pomalu. Léto jim přineslo osudové setkání a doposud nepoznanou vášeň, podzimní vítr jim do života přivál bolest a zármutek.

Co chrabrému Vlkovi a křehkému princi přinese zimní sníh? Těžko říct.

„Počkej tu na mě, na chvíli si sedni a odpočiň si,“ hlesl Talan směrem k Arlenovi, který kráčel lehkým krokem po úzké pěšince hned za ním. Došli na malý skalnatý plácek, stromy okolo nerostly tak hustě a dovolily slunečním paprskům proniknout až dolů na zem. Vlk se letmo otočil a zkontroloval, zda ho princ slyšel, a pak během chvíle zmizel kdesi mezi stromy a skalami. Šel zkontrolovat pasti a Arlen věděl, že se vrátí až za chvíli a jako vždy s nějakým vydařeným úlovkem.

Pořádně se zachumlal do pláště, který mu Talan půjčil, a sedl si na kámen, který vyčníval ze země kousek od pěšinky. Dnes byl asi poslední krásný podzimní den a slunce se opravdu snažilo ze všech sil, svítilo skrze jemňoučký mlžný opar a koruny stromů, co to jen šlo.

Arlen na chvíli zavřel oči. Vítr dnes neměl takovou sílu, šuměl si a hvízdal vysoko v korunách stromů a lechtal je v podpaží. Otrhával jejich listy, zbarvené do podzimních barev, a shazoval je potměšile dolů na zem. Snášely se pomalu dolů, zakopávaly o větve, narážely do kmene stromů a zlobily se na vítr, a zašustily, když dopadly na zem ke svým sourozencům. Nad hlavou mu zakroužil dravec, bedlivým zrakem hledající další svoji potravu, kterou za chvíli nemilosrdně sevře svými pařáty a ukončí její život. Kdesi v dáli v lese křupla větev, dusot kopýtek už mladého prince ale dávno neděsil. Začal si na život zde zvykat.

Zhluboka se nadechl. Celý les zvláštně voněl, tlejícím listím a dřevem, tekoucí vodou, rostoucími houbami, mechem. Voněl životem. Přistihl se, že se mu tahle vůně líbí. Zvedl hlavu a slunce ho na pozdrav jemně pohladilo po tváři.

Arlene, mladý princi, nevzdávej to, už nikdy. Život je přece krásný.

Tiše seděl, bez hnutí, se zavřenýma očima vnímal zvuky, vůně, i podzimní chlad, který se sluneční paprsky už marně snažily přebít. Neměly na to už sílu, byl to takový poslední podzimní hřejivý polibek. A bylo to krásné. Talan se za chvíli vrátí, napadlo ho. Na jeho tváři se objevil lehký úsměv. Ne, neřekl by to nikomu, ale bylo mu dobře. Svým způsobem byl šťastný.

Protože měl to, co nikdy ve svém životě. Teď měl domov…i když možná jen na chvíli. Malý, skromný, ale nebyl tam sám. Byl tam někdo, komu na něm záleží. Poprvé v životě. Tohle byl skutečný splněný sen.

Kroky ho vytrhly z jeho snění a Arlen se s trhnutím probral. Usmál se, protože se samozřejmě vracel Vlk a v rukou měl vypaseného tetřeva a dva divoké králíky. „Máme zase jídlo na pár dní,“ zazubil se spokojeně bojovník na sedícího prince a hodil mu chycenou zvěř k nohám. Pak si dřepl, vytáhl dlouhý kožený řemen a chycenou zvěř začal svazovat k sobě, aby ji mohl odnést do srubu.

Arlen seděl a téměř bez hnutí ho sledoval. Nedokázal z něj najednou spustit oči. Jeho Vlk….jak moc se o něj staral, tolikrát mu zachránil život. Srdce ho tak zvláštně zabolelo a musel rychle zamrkat, aby zahnal jednu téměř nostalgickou slzu.

„Už to bude. Jestli sis odpočinul, můžeme jít domů,“ hlesl Vlk.

Řekl to. Řekl, dobře to slyšel - jdeme domů. Domů.

Talan pořádně dotáhl řemen a pak zvedl hlavu k Arlenovi. Trochu se zarazil, když viděl, jak na něj princ upřeně hledí a že u toho sotva dýchá. A najednou od něj taky nemohl odtrhnout zrak. Slunce, ač nemělo už sílu ohřát vzduch ani zemi, dokázalo rozzářit Arlenovy plavé vlasy a princ v té sluneční záři najednou vypadal tak…tak....Vlk to neuměl snad ani popsat, stále na něj zmámeně hleděl, na jeho modré oči zářící jako modrý plamen. Nikdy to u něj neviděl. Byla to čarokrásná chvíle.

Nejistotu, kterou měl Arlen v srdci, dokázal tento jedinečný okamžik zahnat.

Smím ho políbit? pomyslel si. Ale co když nebude chtít?

Opatrně položil svoji ruku na Talanovo rameno. Bojovník se ani nehnul, stále ho sledoval, jeho smysly byly na okamžik poblouzněny touho jedinečnou a slastnou chvílí. Pomaličku a rozpačitě se k němu nahnul. Ale Talan neuhnul ani o kousek a přivřel oči, přesně ve chvíli, kdy se Arlenovy rty dotkly jeho.

Byl to jen polibek, pro někoho obyčejný, pro Vlka a jeho křehkého prince měl však mnohem hlubší význam. Teď v tom nebyl jen sex a chtíč, vášeň milování, byl v tom dotek lásky a pochopení. Balzám pro princovu bolavou strádající duši, hluboké souznění a pochopení pro udatného bojovníka, jehož srdce si na tyto emoce a city teprve zvykalo. Byl to kousek něhy v jejich doposavad prázdných životech. I když to byl jen obyčejný polibek.

Arlen si zcela tuto chvíli vychutnal. Usmál se na Vlka, který se konečně probral.

„Pojď, jdeme,“ řekl Talan sedícímu princi, který se pomalu zvedl a zachumlal se do pláště. Vlk z něj však nedokázal stále spustit oči. Stále se na něj díval, na jeho krásnou tvář s mizejícími modřinami a to, co mu letělo hlavou, prostě musel říct. Dotkl se prsty princovy tváře a uchopil ho za bradu.

Zlobil se, ano, Vlk se zlobil. Ne na prince, ale na ty, kteří mu ublížili. Včetně těch, kterým tak věřil.

„Až uvidím Darega, tak si to s ním vyřídím…….“

Vyřídíme si to s nima…..

Arlen ucukl a jeho obličej se náhle stáhl do bolestivé grimasy.

Vyřídíme si to s nima…..

Jedno jediné slovo stačilo, aby naprosto zničilo tento krásný okamžik a nelítostně vrhlo Arlena zpět do minulosti. Do chvíle, na kterou raději zapomněl, kterou jeho paměť naprosto vymazala, snad proto, aby jeho duši uchránila před dalším strádáním. Přesto to tam bylo. Bylo to tam a chtělo to ven, ač to princi způsobí další strašlivé utrpení.

Vyřídíme si to s nima…..no tak, Arlene, vzpomeň si!

„Arlene, děje se něco?“ Vlk byl zděšený při pohledu na jeho tvář, která zničehonic zesinala, a objevila se v ní úzkost a strach. Ne, nesmí teď Vlkovi přidělávat další starosti, pomyslel si princ. Rychle se vzpamatoval.

„Nic, to je v pořádku, Talane, jen….jsem si na něco vzpomněl,“ usmál se Arlen na Vlka, ale byl to hraný úsměv, jen přetvářka pro chvilku klidu. Vlk si zřejmě myslel totéž, protože jeho pohled byl dost nedůvěřivý a znovu se ho ptal, znovu se ubezpečoval, zda je mu dobře. „Opravdu jsem v pořádku, nic mi není, neboj se. Pojď, půjdeme, než bude tma,“ ujišťoval ho překotně Arlen.

Vlk mu moc nevěřil, bylo to na něm vidět, ale nakonec se vydali na cestu, úzkou pěšinou podzimním lesem zpět k jejich srubu. Ale příval vzpomínek už nešel zastavit. Ten sen, který se před pár dny Arlenovi zdál, Deg stojící nad ním, slova, která neslyšel….

Ne, slyšel je. Řekl mu toho hodně, když ho dovlekl do té temné jeskyně, když mu způsobil bolest, která ho bude provázet až do konce života.

Tatíkovi jsem řekl, že jsi mrtvý a ten Vlk taky…

Arlen klopýtal za Vlkem a vždy, když se Talan otočil, aby zkontroloval, zda ho princ následuje, se na něj usmál. Ne, tohle musí ustát, přece nebude pořád brečet jako malý kluk. Snažil se, snažil se být silný, je přece princ. Už je dospělý, není žádné ufňukané děcko, to přece jinak nejde.

Až to tady skončím, vyřídíme si účty s nima….

Roztřásl se chladem, pevněji si přitiskl plášť k tělu. V té jeskyni byla taková zima. Pořád je mu strašná zima. V uších zase slyšel ten šílený smích, cítil chlad kamenné země, viděl tu odpornou tvář s černými zuby, bolest, když ho svazoval a mučil. Tu hrůzu, kdy si myslel, že se nemůže dožít večera. Proč každý, s kým se potkal, ho chce zabít? Vzpomínka na Talana a jejich milování. Okamžiky s ním bylo to, co ho tenkrát ještě drželo při životě. Naděje, že ho zachrání, že ho zase uvidí.

Když jste si to rozdávali u vodopádů, líbilo se ti to…..

To bylo to poslední, co mu tenkrát Deg řekl, než…. Jak to všechno mohl zapomenout? Zapomněl, ale teď je vše zpět. Cítil, jak se mu třesou nohy, sotva ho zvládly unést. Každý krok ho stál nadlidskou sílu, chlad ho sevřel do náručí, hrůza prožitého ho znovu drtivě sevřela. Měl pocit, že se nedokáže nadechnout, udělalo se mu zle od žaludku a všechno se začalo točit. Ze stromů, z Talana, jdoucího před ním, ze skal a kamenů, to vše pojednou ztrácelo svůj tvar a slévalo se v jakési barevné rozmazané šmouhy.

Proč zrovna on? Proč? Jak může být šťastný, že žije, když jen smrt by byla vysvobozením z toho všeho?

Byli už téměř u srubu, vyškrabat se po té pěšině nahoru ho stálo poslední zbytky jeho vůle i sil.  Ale věděl jedno. Musí to Talanovi říct, tohle si nemohl nechat pro sebe. Osada byla v ohrožení, vždyť je všechny mohou zabít.

„Talane,“ zasténal a Vlk se jako na povel otočil. Tušil, že není něco v pořádku, ale nechtěl se Arlena vyptávat. Nechtěl mu ublížit tím, že by ho nutil vzpomínat na to, co se mu stalo. Teď litoval, že to neudělal. Pustil na zem ulovenou kořist, stačil jen krok a byl u prince, který mu s nářkem padl do náruče, bledý a se slzami v očích.

„Promiň,“ zasténal Arlen, „promiň mi to.“ Vlk zatím dost dobře nechápal, co přesně mu má prominout, ale z Arlenova obličeje vyčetl, že je zle.

„Arlene,“ pevně ho sevřel, aby princ nespadl na zem, „Arlene, mluv se mnou, co se děje?“

„Vzpomněl jsem si. Vzpomněl jsem si, Talane. Musíš je varovat. Osada je v ohrožení, všechny je zabijí. Musíš je varovat, Vlku. Musíš….“ Víc ze sebe nedokázal vypravit, ani Talanova ochranná náruč a jeho slova mu nemohla pomoci. Bolest trhala jeho srdce a duši na kusy, svět s ním točil a až černočerná tma ho vysvobodila z této kruté chvíle.

Co mohl víc Vlk dělat? Jen odnést prince do srubu a čekat, co mu poví, až se probere. Sám byl zmatený z jeho slov. Jen neutuchající pocit, že ani zima jim nepřinese nic dobrého, se stále zvětšoval a zvětšoval.

Jeho intuice ho málokdy zklamala.

Čas ale byl, jak už sám poznal, jejich největší nepřítel.