Někdo mě držel za ruku. Chtěl jsem se podívat kdo to je, ale moje tělo mě nechtělo za žádnou cenu poslechnout. Kdo to může být? Matka? Někdo z mých přátel? Nebo snad přítelkyně? Z mého přemyšlení mě najednou vytrhly kapky vody, které mi ztékaly po tváři. Byly to slzy, ale nepatřily mně. Opět jsem se pokoušel otevřít oči, ale bezúspěšně. Něčí ruka mě pohladila po tváři a setřela veškeré slzy, které na ní dopadly. Byla tak hřejivá. Bohužel mi nebyla povědomá. Kdo to může být? Na dámskou ruku je moc velká… Ještě jednou mě pohladila, a poté zmizela i s rukou, která mě držela.

 ***

               KDO? Ano, to je teď otázka, která mi pořád vrtá hlavou. Kdo byla ta záhadná osoba, která mě přišla navštívit? Jak dlouho tu byla? Přijde ještě?

Když jsem se posadil na nemocniční lůžko, vstoupila dovnitř sestřička s tácem jídla v ruce. Usmála se na mě a podala mi ho. S radostí jsem ho přijal a pustil se do jídla. Ani nevím, jak chutnalo, měl jsem tak velký hlad, že to do mě jen padalo. Ale to se dalo čekat od člověka, který tři dny nic nejedl, jenom spal. Když jsem dojedl, položil jsem tác na prázdný stolek vedle mě.

Rozhlížel jsem se po místnosti. Hledal jsem něco, co by mi napovědělo, kdo mě přišel navštívit. Nic, vůbec nic tu není, kromě toho tácu a papučí. Co když se mi to jenom zdálo? Ne, nemožné. Ty hřejivé ruce… To nemohl být jen sen! Opatrně jsem se postavil, přece mi jen ještě nebylo nejlépe, a kráčel pomalu k oknu, které se nacházelo na druhé straně pokoje. Byl jsem sotva v polovině své cesty, když v tom mi někdo poklepal na rameno. Polekal jsem se a uskočil o kousek dál. Byla to další sestřička. Koukala na mě ještě vyděšeněji, než já na ní. Papíry, které ještě před pár vteřinami držela v ruce, padaly k zemi a ona utíkala pryč z pokoje. Nechápal jsem. Když jsem se konečně vzpamatoval, klekl jsem si a posbíral je.

Nedalo se na ně nepodívat. Hatsu Akio, 21.5. 1996, muž, svobodný,… Ano, byly to osobní údaje. Chtěl jsem si to přečíst celé, ani nevím proč, ty údaje byly stejně někoho jiného. Ale než jsem to stačil udělat, někdo mi je sebral.

Myslel jsem si, že je to zase ta sestřička, ale byl to nějaký chlap. Vysoký, vypracovaný s černými, krátce zastřiženými vlasy, měl na sobě upnuté černé tričko, rozepnutou bílou košili  a černé džíny. Chytil mě za ruku a táhnul pryč z pokoje. Co je? Co se děje? Lítalo mi hlavou. ,, No tak! Chlape! Zadrž! Aspoň si mohl počkat, až se obuju!!‘‘ řval jsem po něm, ale naprosto mě ignoroval. Dorazili jsme do ordinace.

Rychle mě posadil na židli a stoupnul si přede mě. Začal otvírat pusu, jako by chtěl něco říct, ale žádná slova nepřicházela. Nepřestával a přibližoval svůj obličej k mému. C-Co se děje? Říkal jsem si, když měl obličej už moc blízko mému. Jeho oči, které se dívaly do těch mých, mi naháněly husí kůži. Byly plné… jak bych to jenom popsal… snad… nenávisti? Začal jsem svojí hlavu odtahovat, co nejdále to jen šlo. Chyběl už jen kousek… kousek a naše rty by se setkaly.

              O co se tu snaží? Co je vůbec zač? Začal jsem se třást, bál jsem se toho co by teď mohlo přijít. Už jsem se chystal zavřít oči, když v tom se pousmál a opět narovnal. S nechápavým výrazem jsem ho sledoval. Do papírů, které stále držel v ruce, začal něco psát. Ani jsem si nevšimnul, odkud vzal tu tužku. Po chvíli se na mě podíval a ukázal mi jeden z papírů. ,, Ty mě neslyšíš, co? ‘‘ V tu chvíli mi to docházelo, neslyšel jsem cvaknutí dveří, když vstupovala sestřička, ani jak jí padaly ty papíry… To proto je upustila a utekla, když zjistila, že jsem hluchý? To přeci nedává smysl… Se smutným výrazem jsem se na něj podíval a přikývnul. Pohladil mě po hlavě a usmál se. Proč se usmívá? Není to nic veselého… Sklopil jsem hlavu a koukal do země. Před očima se mi objevil další papír s textem. Přečetl jsem si ho a rychle vymrštil hlavu nahoru, abych se na toho muže podíval. Chvíli jsem si ho důkladně prohlížel a poté zavrtěl hlavou doleva a doprava. Přikývnul a usmál se ještě více, než předtím.

Poté mě doprovodil zpátky do mého pokoje a odešel. Lehl jsem si na lůžko. Tak sobecký chlap… pomyslel jsem si, když jsem si balil do deky nohy, aby se zahřály. Když jsem se řádně zachumlal, přicházela na mě únava. Zavřel jsem oči a ještě předtím, než mě stačily lapit sny, se mi opět před očima objevil ten papír. Stálo na něm: ,, Víš kdo jsem?  ‘‘.