Škubl jsem sebou a celý zpocený se posadil na lůžko. Tělo se mi třáslo ze vzpomínek, které se mi vynořily v hlavě, hned poté, co jsem usnul. Někdo mě chytil za ramena. Že by Toshiro? Pootočil jsem hlavu, abych se podíval, kdo to je. Normálně bych po něm okamžitě vystartoval, ať dá ze mě ty svoje špinavý pracky pryč, ale momentálně jsem byl za to rád. ,, Co se ti zdálo? Vypadáš, že se každou chvíli zhroutíš.‘‘ promluvil na mě Yukio. Nebyl jsem schopný mluvit. Skrčil jsem nohy k sobě, chytil se za kolena a pohoupával se dopředu a dozadu. Madračka se mírně zhoupla poté, co si na ní Yukio sedl. Objal mě zezadu a tím i zastavil moje pohoupávání. Pevně mě sevřel a zašeptal mi do ucha: ,, Neboj se, už je dobře. Byl to jen sen.‘‘ Ne, není dobře! A nebyl to jen sen! Kdybys jen věděl… že to byly vzpomínky… Opravdu jsem někoho srazil? A pokud ano, koho? Nebo jsem jen do něčeho naboural? Řekli mi, že to moje matka nepřežila… ale ona se mnou v autě nebyla… Nebyla ona ta osoba? Doufám, že ne! Ale co by se ji potom mohlo stát? …

Začal jsem se hystericky smát na celé kolo a poté brečet. Yukio povolil sevření a jednou rukou mi zakryl pusu. Začal jsem sebou mrskat a snažil se od něj dostat pryč. Povedlo se mi to. Stál jsem bosý u postele a koukal na něj s úsměvem na rtu a se slzami v očích. Poté jsem se otočil a přistoupil k oknu. Podíval jsem se ven na oblohu. Krásně svítily hvězdy. Zrak mi spočinul na jedné, obzvlášť krásně třpytící se a zamával ji. Připomínala mi mou matku, ta vždycky vyčnívala z davu svou krásou. Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a pozoroval ji, než jsem se opět podíval na Yukia. Ten se už přemístil a stál kousek ode mě. Musí si myslet, že jsem blázen… pomyslel jsem si.

Nic neříkal, jen se na mě díval. Přistoupil jsem tedy k němu blíže a zeptal se ho na rovinu. ,, Zabil jsem ji…?‘‘ ,, Koho?‘‘ ,, Nedělej, že nevíš! Svou matku přeci!‘‘ zvýšil jsem na něj hlas, ale ne tak, aby mě slyšel někdo na chodbě. ,, Um, takže si pamatuješ, co se stalo předtím, než jsi naboural?‘‘ ,, Odpověz mi!‘‘ křikl jsem na něj. ,, Co přesně si pamatuješ?‘‘ zeptal se mě smutným hlasem. ,, Jel jsem za…‘‘ chtěl jsem říct, že Toshirem, ale to bych zase musel vysvětlovat, kdo to je… nebo ne? ,, deště, díky kterému jsem pořádně neviděl na cestu. Když jsem se podíval pořádně, všiml jsem si, že někdo stojí uprostřed silnice a dupnul na brzdu. Jenomže tím, jak pršelo, byla cesta kluzká. Stočil jsem volant a pak přišla velká rána… To je vše.‘‘ Ani jsem moc nelhal. ,, Pak už si jen pamatuju, jak jsem se tu probudil.‘‘ dodal jsem nakonec a čekal na jeho reakci.

Jen stál a díval se mi do očí. Jeho odpověď stále nikde. ,, No tak! Řekni už něco!‘‘ křičel jsem na něj a už mi bylo jedno, jestli mě někdo uslyší. Kráčel pomalu ke mně s kamenným výrazem. O krok jsem ucouvl dozadu. Natáhl ke mně ruku a položil mi ji na rameno. Čekal jsem, že něco řekne, ale on stále mlčel. ,, Hej! Posloucháš mě vůbec?!‘‘ křičel jsem po něm a odstrčil jeho ruku z mého ramene pryč. ,, Na něco jsem se tě ptal, tak mi odpo…‘‘ nestihl jsem dokončit větu. Svými rty se přisál na ty mé. Chce mě takhle umlčet? Nebo se snaží vyhnout odpovědi…? Znamená to tedy, že… Vůbec to nechápu!

Uhnul jsem hlavou a tím oddělil i naše rty. Couval jsem od něj dozadu, ale on kráčel stále ke mně. Nakonec jsem narazil do zdi. Jeho ruce přistály na zdi u mé hlavy, každá z jedné strany. Jsem v pasti, nemůžu jít proti němu silou, neměl bych sebemenší šanci… pomyslel jsem si. Se zaťatými zuby a strachem v očích jsem ho sledoval. Už nechci, aby se to opakovalo… musím rychle něco vymyslet… Nenápadně jsem se rozhlížel kolem sebe a hledal únikovou cestu. Žádnou jsem však nenašel. Moje jediná záchrana by byla, kdyby teď někdo přišel. Netrpělivě jsem těkal očima z Yukia na dveře. Někdo mě přeci musel slyšet… nebo ne? Měl bych znova začít řvát? Nasucho jsem polkl a otevřel pusu, že začnu křičet a volat o pomoc, ale Yukio toho, jak jinak, než využil. Strčil svůj jazyk do mé pusy a začal si hrát s tím mým. Okamžitě mě napadlo, že bych ho mohl znova kousnout. S tím ale počítal, tak mi jednou rukou pořádně stiskl čelist, takže jsem ji nemohl zavřít. Jasně, stejnou chybu už znovu neudělá… Tím mi ale uvolnil průchod z jedné strany. Neváhal jsem ani vteřinu a okamžitě se vyrval z jeho sevření a utekl ke dveřím. Chtěl jsem odtud rychle zmizet, ale když jsem se snažil otevřít dveře, nešlo to. Zamčené? On je zamkl?!  Podíval jsem se za sebe. Yukio stál přímo za mými zády. Zvedl ruku přibližně do výšky svojí hlavy a já si všiml, že má na prstu zavěšený klíč. ,, Chceš ho?‘‘ zeptal se mě takovým tónem, kterým mi jasně naznačoval, že po mě bude něco chtít, ale nebude to příjemné. Alespoň ne pro mě.

Hlasitě jsem polkl a přemýšlel, co udělám. ,, Copak? Bojíš se?‘‘ zeptal se mě pobaveně. To se jako vážně musíš ptát…? ,, Neboj se, není to to, co si myslíš.‘‘ Vůbec jsem mu nevěřil. ,, Jen budu chtít… malou pusu?‘‘ Překvapeně jsem se na něj podíval. ,, No co tak na mě koukáš? Chceš mi dát něco víc?‘‘ zeptal se mě a zasmál se. ,, N-Ne, to rozhodně ne!‘‘ ,, No tak vidíš.‘‘ řekl a už se ke mně skláněl. V hlavě se mi začaly promítat všechny možné scénáře, které by mohly nastat, kdybych mu ji dal. ,, Ne! To se nikdy nestane!‘‘ zařval jsem a vší silou mu jednu vrazil pěstí. Zaúpěl bolestí, sklonil hlavu a oběma rukama si zakryl nos. ,, Agh.. to schytáš! Chtěl jsem být na tebe milý a ty takhle?!‘‘ Pozoroval jsem, jak mu po rukou stéká pár kapek krve. Nemohl jsem si pomoct a usmál se. Pak ale zvedl hlavu. Podíval jsem se mu do očí a úsměv mě rázem přešel. Byly chladné, až mi z nich přejel mráz po zádech. Tak to jsem podělal.

Yukio se ke mně otočil zády a zalezl do koupelny. Po chvíli jsem uslyšel proud tekoucí vody. Teď se musím vypařit! Pomyslel jsem si a pohledem prozkoumával místnost. Musí tu být něco, čím bych mohl ty dveře otevřít… Nic takového jsem bohužel nenašel. Voda přestala téci a já začal být nervózní.

Yukio vylezl z koupelny a šel směrem ke mně. Z jeho nosních dírek vyčuhoval kousek toaleťáku. Dobře mu tak! Čím blíže byl ke mně, tím více jsem byl vyděšený. Zastavil se pár centimetrů přede mnou a jednou rukou mě chytil za krk. Jeho stisk každým okamžikem sílil. Začal jsem lapat po dechu a snažil se dostat z jeho sevření. Moc se mi to nedařilo. Čím více jsem se hýbal, tím to bylo horší. ,, Ag.. p-pusť m-mě!‘‘ vydal jsem ze sebe z posledních sil. ,, A co za to?‘‘ ,, Dě-dělej!‘‘ ,, A uděláš vše, co budu chtít?‘‘ zeptal se mě a více stiskl. Ucítil jsem ještě větší tlak v hlavě, než před chvílí. Vyhrál. Pokud jsem nechtěl umřít, nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. Vítězoslavně se usmál a pustil mě.

Padl jsem na kolena a rukama se chytil kolem krku. Co to do něj vjelo? Málem mě udusil…! Sklonil jsem hlavu k zemi a začal zhluboka dýchat. Při každém nádechu i výdechu to bolelo, ale více mě bolel fakt, že teď budu muset udělat, co bude chtít. Při pomyšlení na to, co se tu za chvíli může odehrát, jsem pevně zavřel oči a zatnul zuby.

Ucítil jsem prsty na svojí bradě, které mi ji pomalu zvedaly nahoru. Otevřel jsem oči a než jsem stačil cokoliv namítnout, přitiskl své rty na ty mé. Snažil se jazykem probojovat dovnitř, ale já mu to nedovolil. Odtáhl se. ,, Něco jsi mi slíbil. Uděláš vše, co budu chtít. Nebo jsi už zapomněl?‘‘ řekl klidným hlasem. ,, Chceš to připomenout?‘‘ dodal a jeho ruka sjela z brady na moje ruce, kterými jsem si stále držel bolavý krk. Neodpověděl jsem mu a kousl se do rtu. Ušklíbl se a zkusil to znovu. Opět jsem ho nepustil do svých úst. ,, Ty jsi vážně natvrdlej, víš to?‘‘ Jen jsem se na něj díval a přemýšlel o tom, jak odtud vypadnout. A hlavně od něj! Dveřmi to nepůjde, leda bych mu vzal klíč, který ani nevím, kam dal… V koupelně se taky neschovám, dveře od ní nejdou zamknout, a kdybych se o ně opíral svou vlastní váhou, snadno by mě odstrčil… Už mi tedy zbývá jen jedna možnost. Hlasitě jsem polkl. Jednu ruku jsem sundal ze svého krku a chytil ho za košili. Přitáhl jsem si ho rychle k sobě a políbil ho.

Pozoroval jsem jeho vyděšený pohled. Tohle jsi nečekal, co? Pomyslel jsem si a v duchu se zasmál. Po chvíli zavřel oči a povolil mi vstoupit jazykem do úst. Dobře, dobře. Tohle se mi líbí. Uvolni se Yukio… Oběma rukama mě chytil za hlavu a více k sobě přitiskl. Rukou, kterou jsem ho držel za košili, jsem mu zatlačil na hruď a tím mu naznačoval, aby si lehl. Téměř okamžitě to pochopil, a aniž by se naše rty rozpojily, tak učinil. Volnou rukou jsem ho pohladil po vlasech. Na chvíli otevřel oči a poté zase zavřel. Tak se mi to líbí… Vískal jsem ho ve vlasech a cítil, jak jeho ruce povolují. Využil jsem toho a poodtáhl se. Usmál jsem se na něj a sklonil se k jeho uchu. ,, Uvolni se.‘‘ pošeptal jsem mu a poté ho jemně kousl do lalůčku. Jeho ruce začaly sklouzávat dolů, z mojí hlavy, až na zem. Teď jsem se mohl volně pohybovat. Obkročmo jsem si na něj sedl a sklonil se k němu. Políbil jsem ho na ústa a poté jel jazykem níže. Začal jsem ho líbat na krku a přitom mu odepínal košili.

Poté, co jsem mu ji celou odepnul, jsem rukama prozkoumával každičký sval na jeho odhalené hrudi. Není ani zdaleka tak vypracovaná, jako od Toshiry… Podíval jsem se mu do očí a snažil se rozpoznat, jak se asi teď cítí. Měl neutrální výraz.

Slezl jsem z něj, abych se mu mohl dostat pod kalhoty a trenky. Když jsem položil ruku na jeho rozkrok, zarazil jsem se. Je tak… tvrdý! … Takže se mu to líbí… ,, Nevěděl jsem, že jsi rád dole.‘‘ řekl jsem pobaveně. ,, Sklapni!‘‘ zařval po mě. ,, Ale, ale. Klídek.‘‘ Po těchto slovech jsem mu odepl knoflík u kalhot a rozepl buntek. Nevěřím, že to vážně udělám… Co to se mnou je?...

Rukou jsem mu lehce pohladil ztopořený úd a zaslechl jeho tišené zasténání. A mám tě! Pomyslel jsem si a neubránil se úsměvu. Naklonil jsem se k němu a začal ho líbat na krku, zatímco mu moje prsty dráždily špičku. Kdyby tu místo něj byl Toshira,… Jemně jsem ho kousl a poté se odtáhl. …jak by se asi tvářil? Natáhl ke mně ruku a přitáhl si mě zase k sobě. Zadíval jsem se mu do očí. Viděl jsem v nich touhu a žádostivost. Kousl mě do rtu a poté jazykem zuřivě zkoumal vnitřek mých úst. Teď je správná chvíle… Poodtáhl jsem se a mezi naše rty vložil ukazováček.

Přestal jsem mu dráždit špičku a posadil se. Šibalsky jsem se na něj usmál a začal mu oběma rukama stahovat kalhoty i s trenkami až po kolena. Jen mě sledoval a čekal, co udělám. Sehnul jsem se k jeho klínu. Nesmím myslet na to, že je to Yukio… Nesmím myslet na to, že je to Yukio… opakoval jsem si v hlavě pořád dokola. Jednou rukou jsem mu chytil penis a lehce olízl špičku. Podíval jsem se na něj a všimnul si, že si jednou rukou zakrýval ústa. Usoudil jsem, že se mu to líbí a tak v tom pokračoval. Tentokrát jsem si ho vzal do úst celý. Nebyl zrovna dvakrát velký, tak mi to ani moc nevadilo.

Zatímco jsem pomocí svého jazyku a úst odváděl jeho pozornost, volnou rukou jsem mu prohledával kapsy u kalhot a snažil se najít klíč od dveří. Nemá ho?! Počítal jsem s tím, ale i tak trochu doufal, že by ho mohl mít u sebe. Dobrá, ještě chvilku ho budu připravovat a pak to udělám… Jazykem jsem obkroužil jeho uzdičku a sjel s ním až dolů, kde jsem začal laskat jeho varlata. Očkem jsem po něm koukl a … kousl ho.

Zaúpěl bolesti a stočil se do klubíčka. Využil jsem situace a přiběhl k oknu, otevřel jsem ho dokořán a zadíval se ven. Pohledem jsem si vyměřoval vzdálenost. Bude to možná trošku bolet, ale co mi zbývá…? Kousl jsem se do rtu a podíval se na Yukia. Stále se svíjel v bolestech a nadával.

Jednu nohu jsem přehodil přes rám okna a už se chystal udělat to samé i s druhou, když v tom jsem uslyšel jak na mě Yukio křičí. ,, Ne-Nedělej to!‘‘ Pohlédl jsem na něj a čekal na jeho další slova. Místo nich však přicházelo bolestivé úpění. Pohledem jsem se vrátil zpátky k trávníku a křoví, které se nacházelo pár metrů pod mým oknem. Začal jsem se potit a zhluboka dýchat. Teď nebo nikdy! Rozkázal jsem si sám sobě. Přehodil jsem i druhou nohu a pevně se chytil rámu. ,, Je-ještě po-řád to chceš vědě-t?‘‘ ozval se Yukio. Otočil jsem k němu hlavu a tázavě se na něj podíval. ,, O čem to mluvíš?‘‘ Sledoval jsem ho, jak si opatrně zapíná kalhoty. ,, Ty moc … dobře víš…‘‘ odvětil mi a už se zvedal ze země. Rozbušilo se mi srdce, když se ke mně přibližoval. ,, Tak co?‘‘ zeptal se mě. ,, Um…‘‘ Chci to vědět? Chci znát odpověď na svou otázku? Kdyby to byla pravda… co bych udělal? … Nenáviděl bych se za to, až do konce svého života…

,, Ne…‘‘ odpověděl jsem mu nakonec zbaběle. ,, Dobrá. Jak myslíš…‘‘ řekl a položil své ruce na hřbety těch mých. ,, A neblbni prosím tě. Jak tě znám, skočil bys přímo do toho křoví a zlomil si nohu.‘‘ zašeptal mi do ucha a opřel své čelo o mé rameno. Nehnutě jsem seděl a sledoval lidi, kteří kráčeli po chodníku. Nikdo se sem ani nepodíval, kdybych skočil a vážně si něco udělal, nechali by mě tam ležet… Odfrkl jsem si.

,, Prosím, pojď zase dovnitř.‘‘ požádal mě Yukio. Ani nečekal na moji odpověď a chytil mě kolem pasu. Jedním prudkým pohybem mě vtáhnul dovnitř a odvlékl na postel. Seděl jsem na ní a koukal na zeď před sebou. Yukio stál vedle a rukou mi zamával před obličejem, ale když viděl, že nereaguji, sklonil ke mně hlavu. Cuknul jsem sebou a podíval se do jeho očí. ,, Kde jsme to skončili?‘‘ zeptal se mě. Nevěřícně jsem na něj hleděl a nechtěl věřit vlastním uším. Vážně? Vážně chce pokračovat?!

,, Chceš pořád ten klíč, nebo snad ne?‘‘ Nevěděl jsem co dělat.

,, Nech si ho!‘‘ vypadlo ze mě nakonec.

,, Pff… s tebou není žádná sranda… kde se poděl ten Akio, kterého jsem znal?‘‘

,, Je tu pořád. To ty ses změnil…‘‘ podotkl jsem.

,, Hele, nesváděj to na mě!‘‘ křikl po mě a narovnal se. ,, Kdyby nebylo Toshira… byl bys teď můj a tohle se vůbec nemuselo stát!‘‘

,, J-Jak to myslíš?! Odkud znáš Toshira?! A.. já a tvůj? No promiň, ale mám přítelkyni!‘‘ vyštěkl jsem po něm a zatnul pěsti.

,, Přítelkyni? Myslíš Michiko?‘‘ zeptal se mě a zasmál se.

,, Co ti na tom přijde vtipné?!‘‘

,, O tu jsem se postaral…‘‘ odvětil mi a mrkl na mě.

,, Cos ji udělal?!‘‘ ,, Neboj, neublížil jsem ji… alespoň ne fyzicky.‘‘ Ztuhnul jsem s pusou dokořán. Co ji udělal?!

,, Co je? Stála mi v cestě.‘‘ Ne… to snad ne… prosím, ať je v pořádku!

,, Vyklop to ze sebe! DĚLEJ!!‘‘

,, Uklidni se. Ještě nás někdo uslyší… Jen jsem ji řekl, ať si nedělá starosti. Že už je ti mnohem lépe…‘‘ na chvilku se odmlčel a pak dodal, ukazujíc prstem nahoru ‚, …tam. Byl jsi pár dní v kómatu, takže to ani nebyla moc lež.‘‘ To si ze mě snad dělá prdel?! On jí řekl… že jsem umřel?!?! Byl jsem tak v šoku, že jsem nebyl schopný ze sebe vydat jedinou hlásku.

,, Jenže se to nějak zvrtlo… Chtěl jsem se na tebe jít podívat a zkontrolovat tě, protože je to přece jen moje práce. Ale najednou z tvého pokoje vyběhla s křikem sestřička a pelášila si to rychle přes celou chodbu, jak kdyby viděla ducha. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je to Michiko. To jsem si zjistil až později. No nicméně, jsem se šel podívat, kvůli čemu tak vyváděla. Když jsem tě tam uviděl, jak stojíš na vlastních nohou a koukáš do papírů, spadl mi kámen ze srdce… Nebyl jsem si ale jistý, jestli si na mě zase někdy vzpomeneš… Jsem rád, že ano. Ale ohledně toho incidentu s tvou smrtí mi, díky Michiko, hrozí vyhazov…‘‘ Celou dobu jsem ho napjatě poslouchal a nechtělo se mi tomu věřit. Michiko je ta šílená sestřička? Proto ječela, když mě uviděla… Ale proč pak za mnou nepřišla? A co tu vůbec dělala? Vždyť ještě studuje…

,, Víš…‘‘ pokračoval po chvíli Yukio ,,…Mám takový nápad… určitě máš plno otázek… co kdybychom si někdy zašli někam sednout a já bych ti na ně odpověděl?‘‘ zeptal se mě a usmál se.

Párkrát jsem zamrkal a pak odpověděl. ,, Em, nejsem si jistý… otázky mám, ale nechci s tebou být nikde o samotě… jistě mě chápeš…‘‘ ,, Ale no ták! Nechápeš srandu.‘‘ Srandu? Já, že nechápu srandu?! Panebože! Vždyť jsi mě znásilnil! Celý jsem zrudnul vztekem. ,, Dělej, jak myslíš. Nikdo jiný ti je nezodpoví… Nikdo.‘‘ Potom se ke mně otočil zády a namířil si to ke dveřím. Uslyšel jsem cvaknutí zámku. Odemkl? Ani jsem nepostřehl, odkud vytáhl ten klíč... Otevřel je a ještě předtím, než vylezl ven a zavřel za sebou, na mě pohlédl. ,, Ještě jedna drobnost… víš…, to jak jsi mě kousl dost bolelo… chtěl bych ti to nějak oplatit. Takže… odpověď na tvoji otázku je … ano.‘‘

Zíral jsem na něj s otevřenou pusou a oči se mi zalily slzami. To… to nemůže být pravda… Určitě si ze mě zase dělá srandu… Já… přece bych nikdy… neublížil své vlastní… matce…!!!

Zavřel jsem oči a promítal si moment, který se odehrál těsně před tím, než jsem naboural, zatímco se mi po tváři kutálely slzy, směrem dolů po bradu, ze které odkapávaly na moje ruce položené na stehnech. Pevně jsem sevřel tepláky a celý se rozklepal.

To nemůže být pravda… co tam dělala?! … Zase mám v hlavě spousty otázek! Vážně mi na ně může odpovědět pouze Yukio? Co bych měl udělat?

Rukou jsem si setřel slzy a postavil se. Nazul si bačkory a vykročil ke dveřím. Chytil jsem kliku a pomalu otevíral dveře. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel na chodbu. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal Yukia. Nebyl nikde na dohled. Vzpomněl jsem si, kde je jeho kancelář, tak jsem šel rovnou k ní. Zaklepal jsem na dveře a čekal na svolení, abych mohl vstoupit. Nikdo se však neozýval. Zkusil jsem to tedy znovu. Stále bylo ticho. Pokusil jsem se otevřít dveře a kupodivu šly. Nakoukl jsem dovnitř a zvolal ,, Yukio? Jsi tady?‘‘ Bylo hrobové ticho. Vstoupil jsem nakonec dovnitř a namířil si to rovnou k jeho pracovnímu stolu. Byly na něm pohozené štosy papírů a otevřený notebook. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli náhodou neuvidím něco zajímavého. Nic, co by upoutalo mou pozornost, tu nebylo. Jedině ten notebook. Vrátil jsem se zpátky ke dveřím a vykoukl hlavou ven. Nikdo zrovna nebyl na chodbě, tak jsem je potichu zavřel. Šel jsem k jeho stolu a sedl si na židli. Podíval jsem se na obrazovku a nevěřil vlastním očím. Zrovna tam problikávaly fotky… moje fotky.

Podle toho, co říkal, bych neměl být překvapený, ale… nebyly to obyčejné fotky. Tyhle pořídil… tajně. Na jedné z nich jsem seděl v kavárně, na druhé jsem čekal u autobusové zastávky, na další si ručníkem vysušoval vlasy… Taky tu byly fotky, na kterých jsem měl dlouhé vlasy. Je to asi tři roky zpátky, to jsem zrovna experimentoval se vzhledem. Tak moment! On mě celou tu dobu sledoval?!

Už jsem to nemohl vydržet a stiskl jednu z kláves. Obrázky zmizely a před očima jsem měl jeho plochu. Přečetl jsem si názvy jednotlivých složek a u jedné se zarazil. Byla pojmenovaná Akio-chan. Ze zvědavosti jsem ji rozklikl. To, že tam byly moje fotky, mě už tak nešokovalo. Ale to, že tam byly dva textové dokumenty pojmenované Toshiro a Michiko, to ano.

Rozklikl jsem si jako první Michiko. Prolétl jsem si očima obsah. Vypadalo to, jako deník křížený s kalendářem. Byl tu její rok narození. Datum, kdy jsme se prvně potkali. Datum, kdy jsme si prvně vyšli, kde jsme byli, co jsme dělali... A spousta dalšího. Nejvíce mě ale zarazila věta: Michiko je dcerou zdejšího doktora Z.Daikiho a je zde na praxi. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že Michiko vlastně studuje medicínu. Ale neměl jsem tušení, že Daiki je její otec…

Zajímalo by mě, jaký vztah mají k sobě Yukio a Daiki. Daiki se na něj dost vyptával… Že by mu Michiko řekla o tom, jak ji Yukio lhal ohledně mé smrti? Nebo se nějak dozvěděl, že nás Yukio celou dobu sledoval? …

Zatřepal jsem hlavou, abych se vytrhl z přemýšlení. Zavřel jsem dokument a rozklikl si ten druhý. Bylo to obdobné jako u Michiko. Byly tam různá data, ale většina z nich byly z doby, co jsem v nemocnici. Bylo u nich například napsané: Zase se kolem něj ochomejtal. nebo Pozoroval ho z lavičky.

U posledního data bylo připsané: Dneska se tu opět neobjevil, že by to už konečně vzdal?

Podíval jsem se na kalendář v počítači a zjistil, že je to den staré. Ale on u mě přece včera byl… Pak jsem si pro jistotu zkontroloval i předchozí data a najednou mi to došlo. Chodil ke mně v noci proto, aby nepotkal Yukia! Takže se znají, ale jak? …

Cvaknutí dveří mě vylekalo a já pohlédl na osobu, která stála přede mnou. ,, Co si jako myslíš, že děláš?‘‘ zeptal se mě naštvaně Yukio. Rychle jsem se postavil a roztřeseným hlasem odpověděl ,, N-Nic.‘‘ ,, Jako nic to nevypadalo…‘‘ Obešel si stůl a zastavil se kousek ode mě. ,, Víš, že vstoupit někde bez povolení a prohledávat osobní věci je neslušné?‘‘ ,, A někoho šmírovat slušné je?!‘‘ vyjel jsem po něm. Vytřeštil na mě oči a vypadalo to, že mu došla slova. Naštvaně jsem odkráčel ke dveřím a zabouchl za sebou.

Když jsem došel do svého pokoje, začalo už svítat. To byla dlouhá noc… Teprve teď na mě všechno dopadlo v celé své síle a já se zhroutil na podlahu.

---

Probudily mě něčí hlasy. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, komu patří. Kousek od lůžka, na kterém jsem ležel, stáli Daiki a Toshiro. Nerozuměl jsem jim, takže těžko říct, o čem se bavili. Hned jak mě zaregistrovali, jako na povel utichli a přišli ke mně.

,, Jak se cítíš?‘‘ zeptal se mě Daiki.

,, Eh, dá se to…‘‘ odpověděl jsem mu a podíval se na Toshira. Ten se na mě usmál a letmo mě políbil na čelo. Co to dělá?! Vždyť je tu Daiki!

Cítil jsem, jak mi lehce zrudly tváře. Daiki se jen krátce zasmál a poté řekl ,, Tomu říkám bratrská láska. Tak já zase půjdu. Ale dlouho tu nebuďte, musí se pořádně vyspat.‘‘ ,, Vždyť já vím.‘‘ odvětil Toshiro a mávl mu rukou na rozloučenou.

,, Bratrská láska?‘‘ zeptal jsem se ho hned poté, co Daiki zmizel. ,, Um, řekl jsem mu, že jsme nevlastní bratři… Vadí?‘‘

,, N-ne. Co se stalo?‘‘ zeptal jsem se, ještě trošku ospale. ,, No, podle toho, co mi řekl, ses sesypal. Prý z nedostatku energie. Jíš pořádně?‘‘

,, Tady? A jíst pořádně? Viděl jsi, co mi tu dávají za jídlo? Jestli se tomu tak ovšem dá říkat…‘‘

,, Hele, nepřeháněj, jo?‘‘ ,, Já? Kdeže… a co tu vlastně děláš?‘‘

,, Zavolal mi Daiki.‘‘

,, Cože? Kde na tebe vzal číslo?‘‘ zeptal jsem se ho udiveně.

,, No, je to otec Michiko, ne?‘‘ To jsem vážně jediný, kdo to nevěděl? ,, Zašel jsem za ním a požádal ho, že jestli se něco stane, tak ať mi ihned zavolá.‘‘

Jo, vážně jsem byl jediný…

,, Co se tak tváříš? Neříkej mi, že jsi o Daikim nevěděl… Vážně ses o ní moc nezajímal, co? I když musím přiznat, že mě to trochu těší.‘‘ Usmál se na mě a chytil za ruku.

Mám rád jeho teplo…

,, Už budu muset jít.‘‘ řekl po chvíli ticha. ,, Chceš, abych zašel pro Michiko?‘‘

,, To bych byl rád, chci se jí na něco poptat.‘‘

Úsměv se mu po mé odpovědi vytratil. Jen kývl hlavou a pustil mi ruku. Sklonil se k mému uchu a zašeptal: ,, Budu na tebe čekat.‘‘ Poté odešel. Co? Kde na mě bude čekat?

Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevila sestřička. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to Michiko. Plaše se na mě usmála a vstoupila dovnitř. Sedla si na židli u mého lůžka. Nejsem si jistý, jestli tu ta židle byla i předtím, ale to je nepodstatné.

,, Ahoj.‘‘ pozdravil jsem ji a nuceně se usmál. Neměl jsem náladu se na ní usmívat poté, co jsem viděl Toshirův skleslý výraz…

,, A-Ahoj. Dlouho jsme se neviděli…‘‘ Bylo na ní poznat, že je nervózní. Nechtěla se mi ani pořádně podívat do očí.

,, Můžu se tě zeptat na pár otázek?‘‘

,, Jistě.‘‘

,, Dobrá, tak tedy…‘‘ Nevím, kde začít…

,, Proč jsi utekla, když jsi mě uviděla?‘‘ Vím to, ale chci se jen ujistit…

,, Ten den jsem měla zrovna službu. Okita ke mně přiběhl, celý bledý a řekl mi, že jsi měl autonehodu. Právě tě ošetřovali a my z toho čekání málem zešíleli. Pak tě odvezli na pokoj, kde zjistili, že jsi v kómatu. Můj otec mě utěšoval, že se za pár dní probereš… Uběhly tři dny, a ty ses ani nepohnul… Začínala jsem mít strach. Poté jsem se ještě od svého otce dozvěděla, že jsi přitom srazil svou matku. Se vší pravděpodobností si tu přišla vyzvednout nějaké léky, a když se vracela domů…‘‘ Ona brala léky? Nikdy jsem si toho nevšiml… ,, Byla jsem pořádně v šoku. Pokaždé, když jsem si na tebe vzpomněla, jsem začala brečet… Ale věřím, že jsi to neudělal schválně…‘‘ ,, Jasně, že jsem to neudělal schválně! Za koho mě máš?!‘‘ skočil jsem ji do řeči. Pohlédla na mě. ,, Vím, že jsi jel za Toshirem…‘‘ Její oči se zalily slzami. Nevěděl jsem, co ji mám na to říct, tak jsem raději mlčel. Vytáhla z kapsy kapesník a setřela si z obličeje stékající kapky slz. ,, Každopádně… další den za mnou přišel Okita a, jak kdyby toho na mě bylo málo, mi oznámil, že se už nikdy neprobereš…‘‘ Odmlčela se a v rukou muchlala mokrý kapesník. ,, Když jsem se na tebe přišla podívat… Byla jsem v šoku. Šel jsi k oknu a já… Nešlo to! Myslela jsem si, že mám z toho všeho halucinace!‘‘ Znova začala brečet.

,, Ještě něco, co bys rád věděl?‘‘ zeptala se mě, když se trochu uklidnila.

,, Vím, že se to teď moc nehodí, ale nedá mi to. Musím se zeptat… Odkud znáš Toshira?‘‘

,, Čekala jsem, že se mě na to zeptáš,‘‘ řekla trochu pobaveně ,, Párkrát jsme se tu potkali. Pár minut po tvé nehodě, se tu na tebe vyptával. Když jsem mu řekla, že jsi můj přítel, vypadal překvapeně. Taky jsem ho každý den viděla, jak byl u tebe na pokoji. Pokaždé tě držel za ruku a nosil ti kytice. Bylo mi jasné, že nebudete ‘‘jen kamarádi‘‘ … Zeptala jsem se ho, jestli mezi vámi něco je. Řekl mi, že je to pouze jednostranná záležitost. Trochu se mi ulevilo. Ale poté, co jsem zjistila, že jsi jel v ten den za ním… to, že jsi mu dával přednost přede mnou… to už mě zabolelo. Takže jsem usoudila, že jediné, co je jednostranné, je moje láska k tobě…‘‘ Chci ji říct, že se plete… ale sám si ještě nejsem stoprocentně jistý… ,, A potom je tady další fakt, když se tě můj otec vyptával, jestli si na mě vzpomínáš, tak jsi mu prý řekl: Pamatuji si její krásný úsměv a postavu. Nevzpomněl sis na moje jméno… Ani na to, co mám ráda… Myslím si, že kdybys mě měl opravdu rád, tak i po tom všem by sis na to vzpomněl… a taky bych se vsadila, že jsi ani nevěděl, že je to můj otec. Nikdy ses o moje rodiče nezajímal…‘‘ Bohužel… měla pravdu… jako přítel jsem totálně selhal…

,, Jestli už nic vědět nepotřebuješ, tak půjdu.‘‘ řekla a už se zvedala. Rychle jsem ji chytil za ruku a stáhl k sobě. ,, Je tu ještě jedna věc, kterou bych ti rád řekl…‘‘ Podle jejího výrazu jsem soudil, že ví, co teď přijde. Narovnala se a poslouchala mě. Poté, co jsem domluvil, vyškubla svou ruku z mého sevření a dodala ,, Chápu to. Díky, za tvojí upřímnost.‘‘ Po těchto slovech odešla. Bylo mi jí trochu líto… ale co jsem měl dělat?...

Hleděl jsem do prázdna a nad vším přemýšlel… Takže Daiki je otcem Michiko… Jak se to ale dozvěděl Toshiro? Sice jsem se mu párkrát o Michiko zmiňoval, ale... Co mi uniká…? A jak se znají Toshiro s Yukiem? A proč mě pořád Yukio sledoval? Mohl za mnou kdykoliv přijít, ale od té doby, co jsme začali chodit na střední, to neudělal, proč?...

,, Oh, promiňte, že vás ruším, ale měl byste něco sníst.‘‘ řekla mi sestřička, která stála ve dveřích s tácem v ruce.

Posadil jsem se a vzal si ho. Dneska zase žádná sláva… ,, Děkuji.‘‘

Hned jak odešla, tak jsem se pustil do jídla. Po chvíli jsem to do sebe nějak nasoukal a tác položil na stolek jako obvykle.

Zajímalo by mě, kam se včera večer poděl Toshiro… Vůbec mě nenapadlo se ho zeptat, když tu před chvíli byl. Vím, že tu nemohl zůstat, kdyby tu někdo přišel a uviděl nás při… Moment! On přeci zamknul! Kde vzal klíč?!

,, Toshiro!!‘‘ vyjelo mi omylem z úst.

,, Ale copak? Akio-chan se nám zamiloval?‘‘

Podíval jsem se na osobu opírající se o futra. Už podle oslovení ‚Akio-chan‘ jsem poznal, o koho jde.

,, Co tu chceš? Zase mě šmíruješ?!‘‘ zeptal jsem se naštvaně Yukia.

Odfrkl si. Vstoupil dovnitř a zavřel dveře. ,, Ne… Přišel jsem ti to vysvětlit.‘‘ řekl trochu otráveně. Sedl si na židli u mého lůžka. Nechápavě jsem ho sledoval. Co to dělá? Opřel se lokty o kolena a semkl ruce.

,, Odejdi! Nechci, abys mi to vysvětloval! Je mi to naprosto jasné!‘‘ křičel jsem po něm a postavil se. ,, Ach jo… takže jestli to chápu dobře, tak jsi mě zase odřízl, viď?‘‘ Zase?

,, Kdy jsem to udělal prvně?!‘‘ zeptal jsem se ho naštvaně.

,, Když jsi byl na střední.‘‘ ,, Co? Pokud vím, ty jsi byl ten, co se vracel pozdě večer! Tak to laskavě nesváděj na mě!‘‘

,, O to nejde!‘‘ ,, A o co tedy?‘‘ ,, Mohl jsi alespoň napsat zprávu! To by tě nezabilo, ne? Ale ty jsi to neudělal! Ani jedinkrát! Místo toho ses poflakoval s jinejma!''

,, Tak zadrž! To platí i pro tebe! Proč já bych měl psát jako první?! A můžu se poflakovat, s kým chci!‘‘

,, Protože jsi mi to slíbil! Už jsi snad zapomněl?!‘‘ ,, Na co jako?!‘‘ ,, Aha… dobrá tedy… tak sis na mě nevzpomněl, jak jsem si myslel. Nevadí. Nejspíše to tak bude lepší.‘‘ řekl klidným hlasem a usmál se na mě. Na co jsem zapomněl?

,, Tak já tedy jdu. Tady už nemám co dělat.‘‘ Vstal a kráčel ke dveřím. ,,Měj se…‘‘ dodal a otevíral dveře. Rychle jsem k němu přiběhl a chytil ho oběma rukama za paži. ,, Počkej…‘‘ Pohlédl na mě a já viděl v jeho očích vlastní odraz.

,, Vysvětli mi to… prosím.‘‘ ,, Cože jsi to tak najednou změnil názor?‘‘ Nepřestával jsem se mu dívat do očí. ,, Jen nechci, abys odešel…‘‘

Usmál se na mě a volnou rukou mě pohladil po hlavě. ,, Bude lepší, když to nebudeš vědět. Věř mi. Nechci, aby ses mi zase stranil…‘‘ ,, To už bude stejně jedno. Po tom všem, cos mi udělal‘‘ chtěl jsem pokračovat, ale skočil mi do řeči. ,, Promiň.‘‘ ,, Už je trochu pozdě, nemyslíš?‘‘

,, Promiň,‘‘ Viděl jsem, jak mu po tváři stékají slzy. ,, nechtěl jsem to udělat… ale tak dlouho jsem čekal… tak dlouho… na příležitost. A když se mi konečně naskytla, tak jsem neuvažoval a skočil po ní po hlavě. Vážně se ti omlouvám…‘‘ Tak dlouho čekal? Příležitost? Odvrátil ode mě pohled a vysmekl se mi z rukou. Otočil se ke mně zády a rukou si otíral slzy. Poté se na mě zase podíval. Viděl jsem jeho zarudlé oči a bylo mi ho líto. Přistoupil jsem k němu a chvilku na něj jen koukal. Co.. co mám udělat? Pak jsem ho pevně objal kolem pasu a zabořil mu svou hlavu do jeho hrudi. Slyším jeho srdce… bije rychle a hlasitě… Vlastně naprosto stejně, jako moje, když je poblíž Toshiro… Ucítil jsem Yukiovy ruce na těch svých. ,, Co to děláš?‘‘ ,, Objímám, blbečku…‘‘ ,, A-Ale proč?‘‘ ,, Vypadal jsi na to, že to chceš…‘‘ ,, Ne! Jdi ode mě! Hne-ed!‘‘ Zvedl jsem hlavu, abych se mu mohl podívat do tváře. Byla celá rudá. Mmm… vypadá roztomile, když je v rozpacích... pomyslel jsem si. ,, Dle tvého výrazu si myslím, že jsi rád.‘‘ řekl jsem mu pobaveně. Syknul a snažil se mě odstrčit. Netrvalo dlouho a vzdal to. Sklonil hlavu dolů a tichým hlasem řekl: ,, Ty už jsi zapomněl, co jsem ti říkal, než jsme šli na střední?‘‘ Neodpověděl jsem mu. Vážně si to nepamatuju… ,, Tak já ti to teda řeknu… ale slib mi, že se mi nebudeš stranit.‘‘ ,, Um.‘‘

,, Stalo se to večer před naším prvním dnem na střední. Byli jsme na kopci, který byl kousek od města, jestli si na něj pamatuješ...‘‘ Ano, na ten kopec si vzpomínám. Často jsme si tam hrávali. ,, Pozorovali jsme zapadající slunce a přitom jsi mi slíbil, že budeme i nadále přáteli. Byl jsem v tu chvíli neuvěřitelně šťastný. Když slunce zapadlo, lehli jsme si na záda do trávy a pro změnu sledovali hvězdy. Vytvářeli a pojmenovávali si vlastní souhvězdí. Taky jsme si vyprávěli všechny naše zážitky a mě pak došlo, že tohle všechno právě končí. Že už na sebe nebudeme mít tolik času… a ucítil jsem, jak mě něco ostrého bodlo do srdce. Když jsem se na tebe podíval, vypadal jsi šťastně. Chtěl jsem ti to už delší dobu říct, ale pořád jsem neměl odvahu. Tam jsem ji konečně našel, stejně jako teď. Takže ti to můžu zopakovat. Poslouchej mě pořádně… a tentokrát to nezapomeň.‘‘ Asi tuším, co teď přijde… ,, Miluji tě.‘‘

* ,,Miluji tě.'' Koukal jsem na něj a skoro ani nedýchal. Tmou se táhlo ticho. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. ,,Eh, nemusíš na to nic říkat... jen jsem si už nemohl pomoct, promiň mi to. Ale... budeme pořád kamarádi, ne?'' ,, Jo... napíšu ti, už musím jít. Měj se.'' Vstal jsem a s nepřítomným pohledem se vrátil zpátky domů. *

Ztuhnul jsem. Věděl jsem, že to řekne, ale netušil jsem, že mě to až tak vyvede z míry. ,,Důvod, proč jsem tě sledoval, je prostý. Chtěl jsem o tobě vědět vše, co jen šlo. Když jsem tě uviděl v parku s ním,‘‘ Ani nemusel říkat jeho jméno, bylo mi jasné, že mluví o Toshirovi. ,, a ještě k tomu v noci… docela mě to šokovalo. Přišel jsem blíže, abych mohl odposlouchávat váš rozhovor, a vy jste z ničeho nic utekli. Nechápal jsem to a vrátil se zpátky domů. Přemýšlel jsem nad tím, čím je on výjimečný. Zanedlouho jsem tě pro změnu viděl s holkou… s Michiko… moji bývalou spolužačkou. Zabolelo mě to víc, než jsem si myslel. Doslova jsem se z toho sesypal… Sledovat tě, bylo hodně bolestivé, ale nemohl jsem si pomoct, protože tě…‘‘ Prosím, ať to znovu neříká… ať neříká, že mě... ,, miluju!‘‘  Ale ne… On to vážně udělal… Polkl jsem a cítil, jak je moje tělo zaplaveno teplem. Ale ne tím příjemným. Začaly mi vlhnout dlaně a začal jsem panikařit.

Proč jsem to udělal? Proč jsem ho nemohl nechat v klidu odejít? … Tohle by se nikdy nestalo, kdybych nepotkal Toshira! Žil bych si normální život! Měl bych jasno ve svých citech! Všichni by byli šťastní a zdraví! Vážně… vážně tě začínám nenávidět… Toshiro!!