Pevně mi chytil obě ruce a celým svým tělem mě tlačil ke zdi. Snažil jsem se z plných plic řvát o pomoc. Vzápětí se přisál na mé rty, aby mě umlčel. Hlavou jsem kroutil všemi směry, abych ho ze sebe setřásl. Když pochopil, o co se snažím, zkroutil jednu moji ruku do nepřirozené polohy. Zaúpěl jsem bolestí.

Ani to mě však neodradilo a hned, jakmile začal jazykem prozkoumávat vnitřek mých úst, jsem ho kousl. Možná to bylo silněji, než jsem si myslel… řekl jsem si v duchu, když se po mých chuťových pohárcích rozlila kapka tekutiny chutnající po železe.

To ho však nabudilo ještě víc.

Jednou nohou mi vjel mezi ty mé, mírně rozkročené nohy, a kolenem mi začal třít úd. Bylo to příjemné, ale už jsem se mu znovu nechtěl nechat podvolit. Vší silou jsem mu dupnul na nohu. ‘‘Ahg…‘‘ vydal ze sebe tiché, bolestivé zaúpění a dotyčnou nohu zvedl. Okamžitě jsem využil jeho momentální nestabilnosti a škubnul oběma rukama do strany. Okamžitě letěl k zemi, a jelikož mě stále držel, spadl jsem na něj. Safra… tohle mi nevyšlo… Co teď?

Stiskl mi ruce ještě pevněji a převalil mě na záda. Pořád jsem se nevzdával a ze všech sil vzdoroval. Kopal jsem nohama a doufal, že se mi ho podaří trefit. Bohužel marně. Už mi docházela energie. Nemohl jsem se ani pohnout, byl moc těžký. Tahle situace... se mi ani trošku nelíbí.

‘‘ Nepřipomíná ti to něco, Akio-chan? ‘‘ zašeptal. He? Co to?

‘‘ Ne prosím… já už to… znovu nechci!‘‘ vydal jsem se zase stěží, jelikož jsem se nemohl pořádně nadechnout.

‘‘ Ale copak? Už mě slyšíš? A neříkej, že se ti to minule nelíbilo.‘‘

‘‘ Slez ze… mě… bolí to…‘‘

‘‘ Mmm… Slezu z tebe pod jednou podmínkou.‘‘

‘‘ Jakou?.. ‘‘

‘‘ Budeš…‘‘ pak se sklonil a zbytek věty mi zašeptal do ucha.

‘‘ T-To snad nemy…slíš vážně, že ne?!? V žádném… případě! ‘‘

‘‘ Hah, v tom případě máš smůlu. Připrav se… ‘‘ Po těchto slovech mi přejel mráz o zádech.

Musím odtud rychle pryč!

‘‘ …na něco, o čem budeš ještě dlouho snít…‘‘ Jeho hlas zní tak… krutě? Povýšeně? Hmpf, spíše by ho vystihovalo… ďábelsky?

‘‘…Akio-chan.‘‘ Dokončil větu a zajel mi rukou pod košili. Začínal jsem si myslet, že už není cesty zpět. Začal můj krk obdarovávat něžnými polibky. Budu TO muset udělat… pokud nechci, aby mě opět znásilnil.

*BUF*

Jako na povel jsme se oba otočili směrem, kterým přišel ten zvuk. Viděl jsem něčí siluetu, jak se k nám bleskurychle blíží. Než jsem se nadál, už byl ze mě Yukio pryč. Zhluboka jsem se nadechl a pokoušel se dostat ke dveřím.

*TŘÍSK* Něco se rozbilo…

*PRÁSK* ‘‘Agh… co … co si myslíš, že děláš?!‘‘ ‘‘Já?! A co ty?!!‘‘ Odvětila Yukiovi neznámá osoba.

*FLÁK* Tak tahle rána musela sednout…

Když jsem se konečně dostal ke dveřím, nahmatal jsem spínač a rozsvítil.

Chvíli jsem mžoural očima, než jsem si na světlo zvykl.

Kousek od okna stál, celý potlučený a krapek od krve špinavý, Yukio. Přímo před ním stál chlap, který ho stále držel za límec a byl v nápřahu.

‘‘ DOST! ‘‘ zařval jsem, jak nejvíce to jen šlo. Myslím, že jsem vzbudil celý špitál…

Neznámý mírně pootočil hlavu směrem ke mně, ale ruku nechal stále nahoře, připravený kdykoliv Yukiu udeřit.

‘‘ Jsi v pohodě? ‘‘ zeptal se mě.

‘‘ Um, nic mi není. ‘‘

‘‘ Vy dva se znáte? ‘‘ otázal se Yukia s vyděšeným výrazem. Ani se mu nedivím, taky jsem v šoku…

‘‘ Tak trochu. ‘‘ odpověděl a zdálo se mi, že se i trochu usmál.

Zíral jsem na něj a pokoušel si rozpomenout, kdo to může být. ‘‘ Promiň, ale nemůžu si vzpomenout, kdo jsi…‘‘ chtěl jsem ještě něco dodat, ale skočil mi do řeči. ‘‘ V pohodě. Však ty si jednou vzpomeneš, chce to jen ještě trochu času. ‘‘ Tentokrát bylo na něm jasně znát zklamání, i když se pořád usmíval, v očích se mu jevil smutek. Pošeptal něco Yukiovi, poté ho pustil a se sklopenou hlavou odešel. Kdo? Kdo to byl?

‘‘ Promiň Akio-chan… nechtěl jsem ti ublížit… jen jsem si prostě nemohl pomoct, když jsem tě viděl, jak u toho okna masturbuješ… ‘‘ Celý jsem zrudnul. Ach bože… on to všechno viděl?! To je snad zlý sen!... Po těchto slovech i on odešel z pokoje se smutným výrazem ve tváři.

Stále jsem se ještě z tohoto incidentu vzpamatovával. Rozhlížel jsem se po pokoji. Uff… naštěstí tu není žádná krev… Jen jsou tu střepy od vázy, kterou se jim podařilo při rvačce rozbít. Začal jsem je sbírat, abych na ně náhodou nešlápl a nepořezal si nohy.

‘‘ Co se tu stalo?! Slyšela jsem nějaké rány a křik! Jste v pořádku?! ‘‘ zeptala se mě sestřička, která zrovna vešla do mého pokoje.

‘‘ Oh, moc se vám omlouvám. Nic mi není. Chtěl jsem jít jen na záchod, ale po cestě jsem zakopnul a spadnul na stolek, na kterém stála váza. Ta se z něj nakonec skutálela a roztříštila se po zemi. Ještě jednou se moc omlouvám. ‘‘

‘‘ Nechte to, já to uklidím, vy si běžte zase lehnout.‘‘

‘‘ Ne, je to moje vina. Uklidím to sám. Děkuju. ‘‘

‘‘ Ne, jste pacient! Udělejte to, co jsem vám řekla, za chvíli jsem zpět. ‘‘

Postavil jsem se a šel si lehnout na lůžko. Páni… její výraz se tak rychle měnil… nejdříve strach, poté starost a nakonec naštvání. To mi připomnělo i Yukiu, také měl tři výrazy, které se rychle měnily, nejdříve vztek, poté strach a nakonec smutek. Ale - mě stále neznámý chlap – měl jen 2 výrazy, které jsem u něj viděl, a to byl vztek a smutek.

Na otázku od Yukii jestli se známe, odpověděl ‘‘ Tak trochu. ‘‘ Ale nepřipadal mi povědomý. Jsem si jistý, že jeho obličej jsem viděl prvně. ‘‘ Však ty si jednou vzpomeneš, chce to jen ještě trochu času. ‘‘ Vzpomenu? Příbuzní nejsme… Jsme snad přátelé? A vůbec… co tu dělal tak pozdě večer?!

‘‘ Ah, promiňte, že jsem se zdržela. ‘‘ řekla udýchaně sestřička, která tu před chvíli byla.

‘‘ Dobrý večer, omluvte mě, že vás ruším tak pozdě…‘‘ Vy? Mě? Nebyl jsem to náhodou já, kdo tu řval na celé kolo? To já bych se měl omluvit vám…

‘‘… bylo mi řečeno, že se vám vrátil sluch, je to tak Akio-san? ‘‘ No jo! Úplně jsem na to zapomněl!

‘‘ Um, ano. ‘‘

‘‘ V tom případě bychom vás už mohli příští týden propustit domů, co říkáte? ‘‘

‘‘ Budu moc rád, děkuju. ‘‘ odvětil jsem s úsměvem na tváři. Konečně odtud vypadnu a budu zase žít normální život! Ale hlavně budu pryč od Yukii a toho divného chlápka.

‘‘ Tak já tedy jdu, dobře se vyspěte. ‘‘ Kývl jsem a on odešel.

‘‘ Přinesla jsem vám novou vázu, tak na ní buďte prosím opatrnější. ‘‘

‘‘ Budu, moc vám děkuju. ‘‘

‘‘ Nemáte zač. Chcete dát do ní obě kytice, nebo mám tu zvadající už vyhodit? ‘‘

Obě? Ony jsou dvě? Vždyť tu byla jen jedna! Podíval jsem se na sestřičku, která je držela v rukou. Zase rudé růže? Kde se tu vzaly? … Možná ten zvuk, který jsme předtím slyšeli, byla ta kytice, která spadla na zem… To ale znamená… že ji přinesl… ten chlap? Proč by mi je ale nosil? A v tuhle noční dobu?

‘‘ Nechte mi tu obě prosím. ‘‘

‘‘ Dobře. ‘‘ otočila se a vložila je obě do vázy. ‘‘ Tak tedy dobrou noc. ‘‘ zhasla a odešla z místnosti.

‘‘ Však ty si jednou vzpomeneš, chce to jen ještě trochu času. ‘‘ Hmm… trochu času říkáš? Nemohl jsi mi alespoň nějak napovědět, kdo jsi? … Nebo…  mají snad být ty kytice nápověda?