Probudily mě paprsky ranního slunce, které se sem dostaly škvírou mezi závěsy.

Ležel jsem na lůžku a přemýšlel o včerejšku.

Zase mi v hlavě vyskočila věta: ,, Však ty si jednou vzpomeneš, chce to jen ještě trochu času. ‘‘ …

Zapojil jsem všechny své mozkové buňky a snažil se rozpomenout, jak vypadal.

Ten chlápek měl na sobě modré džíny a černou bundu… jenže tohle mi moc nenapoví…

Dobrá tedy … už to šrotuje… Ano! Měl taky krátké, a tuším, že byly hnědé, vlasy!

,,Vy dva se znáte?‘‘, ‘‘ Tak trochu.‘‘ … hnědé, krátké vlasy… a známe se… hnědé, krátké vlasy a známe se… kdo..?

No jo! Už vím kdo to je! To je ten divný chlápek co mě zachránil před pádem! A včera… včera mě opět zachránil… a já mu zase nepoděkoval!!

Ale co tu dělal? A proč mi přinesl další kytici? I když… třeba ani nebyla pro mě… Řval jsem přeci o pomoc, ne? Musel být poblíž, tak to slyšel a přiběhl na pomoc…

Musím mu tu kytici vrátit!

Posadil jsem se na lůžko a pořádně se protáhl. Áá… všechno mě bolí… Ne! Tohle mě nezastaví! Musím ho najít a vrátit mu ji!

Nazul jsem si papuče a šel ke dveřím. Chytil jsem kliku a chtěl otevřít. Ale za dveřmi jsem slyšel někoho mluvit…  Mmm… je fajn zase slyšet. Pomyslel jsem si a usmál se.

Nebylo mu moc rozumět, tak jsem přiložil své levé ucho na dveře a chtěl odposlouchávat. Ale jako by to ten někdo tušil a přestal mluvit. Hlavu jsem trochu odtáhl ode dveří a najednou…

*TYŠ*

,, Ágh….‘‘ zaúpěl jsem bolestí.

Někdo mě praštil dveřmi do hlavy.

,, Moc se omlouvám! ‘‘ omlouvala se mi osoba, která právě vešla dovnitř.

,, Oh, to nic..‘‘ ,zalhal jsem, ‘‘..moje chyba. ‘‘

,, Ukažte, podívám se na to. ‘‘

Když jsem zvedl hlavu a podíval se na osobu, neubránil jsem se úsměvu. Daiki… dlouho jsem ho neviděl.

,, Budete tam mít jen malou bouli. ‘‘ řekl a trochu se uchichtl. To je poprvé co slyším smích od té nehody… je to tak osvěžující. Nemůžu si pomoct a taky se zasměji.

,, Tak a teď k věci. Přišel jsem za vámi, abych se vám omluvil za špatnou informaci, kterou vám sdělil jiný doktor. Domů vás nepustíme dříve, jak za měsíc. Vaše poranění mozku bylo vážné. Proto si vás tu ještě necháme na pozorování.

A je moc dobře, že už zase slyšíte. Teď bude o dost snadnější a rychlejší se dorozumět. Musím vám totiž položit pár otázek. Prosím..‘‘ , natáhl svou pravou ruku směrem k lůžku, ,, ..posaďte se. ‘‘

Poslechl jsem ho a šel si sednout na lůžko.

.. Ehm.. Takže, nemotá se vám někdy hlava? ‘‘

,, Ne. ‘‘

,, Nemáte pocit zvracení? ‘‘

,, Ne. ‘‘

,, Nemíváte z ničeho nic tmu před očima? ‘‘

,, Ne. ‘‘

,, Dobrá. Zatím to vypadá dobře. ‘‘ řekne a usměje se. ,, Na začátku jste si nepamatoval své jméno, že? ‘‘

,, To je pravda. ‘‘

,, A poté, co jsem vám ho sdělil, si ho už pamatujete? A pokud ano, řekne mi ho? ‘‘

,, Ano, už vím. Hatsu Akio. ‘‘

,, Velmi dobře. Můžete mi o sobě říct všechno, co víte, prosím? ‘‘

,, Narodil jsem se 21. 5. 1996, jsem svobodný muž, bydlím v Tokiu. ‘‘

,, To je vše? ‘‘ zeptal se mě s udiveným výrazem a něco si načmáral do lejster, které si s sebou přinesl.

,, Bohužel ano…‘‘ odpověděl jsem mu sklesle. Rád bych mu toho o sobě řekl více… na jakou školu chodím, svoje koníčky,… ale nic z toho nevím.

,, A co vaše rodina a přátelé, vzpomínáte si na něco? ‘‘

Netrvalo dlouho a spustil jsem.

,, Jsem jedináček. Moje matka… umřela…‘‘ Opět mi začaly stékat slzy po tváři.

,, Vím, že je to pro vás těžké,… ale mohl byste, prosím, zase pokračovat? ‘‘ zeptal se mě s rázným a starostlivým tónem v hlase.

,, A-Ano.. Mám pár přátel. Jedním z nich je Yukia, který zde, shodou okolností, pracuje. ” Proč mu lžu? Yukia už není můj přítel… po tom vše, co mi udělal už jim ani nebude…

,, Myslíte Okitu Yukia? ‘‘ zeptal se mě překvapeně.

,, Ano. ‘‘ Proč je tak překvapený?

,, Co o něm víte? ‘‘

,, Nic moc. Přítel z dětství. Byli jsme spolu skoro pořád. Ale pak jsme šli každý na jinou střední, a přestože bydleli hned vedle nás, tak jsme se přestali vídat. ‘‘

,, Všechno? ‘‘

,, Ano. ‘‘ opět jsem zalhal. Nedělalo mi to moc velkou radost. Ale přeci mu nebudu říkat, že mě tady, v tomhle pokoji, znásilnil a že se o to pokusil i dnes v noci…

,, Dobrá. ‘‘ odpověděl mi a nevěřícně se na mě díval.

Co když to ví a jenom mě zkouší, jestli mu říkám pravdu? Ale jak by to mohl vědět?

,, Teď mi řekněte… Máte nějakou přítelkyni? ‘‘

,, Ano, mám. ‘‘

,, Můžete mi prozradit její jméno? ‘‘

,, To bohužel nemůžu. Ne že bych nechtěl… jen si ho nepamatuju…‘‘ Další lež… i kdybych ho věděl, neřekl bych mu ho. Je to sice milej chlapík, ale ty jeho výrazy, když mě tu zpovídá, se mi ani trochu nelíbí.

,, A co o ní víte? ‘‘

,, Pamatuju si její krásný úsměv a postavu. ‘‘

,, No jo… typický chlap. ‘‘ řekl a zasmál se.

Huh, typický chlap jo? Spí typický chlap s chlapem a onanuje u okna, kvůli jinému chlapovi, když má přítelkyni? … Asi těžko…

,, A co váš otec? ‘‘

,, Ten není věčně doma. Je totiž pilot. ‘‘

,, Dobře. Mám sice ještě plno dalších otázek..‘‘ To nejste sám. ,,.. ale pro dnešek mi to bohatě stačí. Na shledanou. ‘‘ Ještě mi ve dveřích zamával na rozloučenou a poté zmizel.

A teď zpátky k mému původnímu plánu.

Vstal jsem z lůžka a kráčel ke kyticím.

Poté jsem vzal do ruky tu novou a přičichl k ní. Té vůně se nikdy nenabažím…

Vyšel jsem z pokoje a rozhlížel se, kterým směrem se vydám tentokrát. Když jsme se střetli poprvé, přicházel zprava… Vydal jsem se tedy tím směrem. Třeba budu mít štěstí a natrefím na něj… pomyslel jsem si v duchu.

Procházel jsem kolem spousty dveří, na kterých byly různé cedulky. Pokoj č. 23, 24, 25, ordinace, ordinace, kancelář, úklidová místnost,… četl jsem si je sám pro sebe. Zastavil jsem se u dveří, po mé pravé ruce, na kterých byl napsán ‚Únikový východ‘. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli je vzduch čistý. Až na pár uklízeček byl. Ale stejně jsem počkal, až se ztratí z mého dohledu. Nechci, aby mě napráskaly.. i když, co by jim bylo do toho? Já toho nadělám… Po pár minutách čekání, konečně odešly.

Dobrá tedy.

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř … nebo spíše … vyšel ven.

Ocitl jsem se v nějakém parku. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu.

Rozhlížel jsem se po okolí a můj zrak spočinul na nedaleké lavičce.

Seděl na ní muž a koukal se někam nahoru. Když jsem k němu přišel blíže a zadíval se stejným směrem jako on, poznal jsem, že se dívá do mého pokoje. Ale ne! Co teď? Musím pryč!

Otočil jsem se a chtěl se vrátit, ale už bylo pozdě. Zaregistroval mě.

,, Ahoj. ‘‘

,, A-Ahoj… promiň, myslel jsem si, že je tu někdo jiný, musím jít. Měj se. ‘‘

,, Počkej! Neboj se, já nekoušu. ‘‘

,, Já se nebojím! ‘‘ štěkl jsem po něm.

,, S kým jsi si mě spletl? ‘‘

,, To je jedno, do toho ti nic není. ‘‘

,, Komu ji neseš? ‘‘ zeptal se a koukal se na kytici růži, kterou jsem držel v ruce.

,, Jednomu chlápkovi, včera ji u mě zapomněl. ‘‘

,, Proč myslíš? ‘‘

,, Proč myslím co? ‘‘ zeptal jsem se ho nechápavě.

,, Proč myslíš, že jí u tebe zapomněl? ‘‘

Nechci mu říkat, co se včera večer stalo…

,, Prostě to vím. ‘‘ odsekl jsem mu.

,, Klííd. Nemusíš se hned rozčilovat. ‘‘ řekl mi a zasmál se.

Začíná mě pěkně štvát…

,, Teď už ale fakt musím jít. Ahoj. ‘‘ řekl jsem a kráčel, naštvaným krokem, zpátky. Ještě jsem zaslechl, jak se zasmál, než jsem vlezl zpátky do nemocnice.

Odpochodoval jsem naštvaně do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře. Měl jsem na stolku nachystanou snídani, ale ani jsem se jí nedotkl. Po tom všem mě přešel hlad…

Vrátil jsem kytici zpátky do vázy. Zkusím ho najít později… až tam nebude ‚pan úžasný jen z dálky‘…

Přistoupil jsem k oknu a podíval se, jestli tam pořád je. Je tam… nic jiného jsem ani nečekal. Sedí na lavičce, kouká se sem a … mává?! Rychle jsem se skrčil. Vážně mě začíná štvát… Po chvíli jsem se zase narovnal. Není tam! To je snad ještě horší, než kdyby tam byl. Co když šel za mnou? Co budu dělat?! Mám se jít někam schovat? Nebo mám dělat, že spím?!

Zvolil jsem si druhou možnost. Zalezl jsem do postele a pořádně se zachumlal do deky. Chvíli jsem tam jen tak ležel a měl napjaté uši. Pořád nic… asi falešný poplach… A vůbec! Proč mě pořád pozoruje? Jestli po mě něco chce, tak ať za mnou přijde a řekne mi to!

*ŤUK ŤUK*

Asi jsem to zakřikl… Zavřel jsem oči a dělal, že spím.

Někdo otevřel dveře a zase je za sebou zavřel. Slyšel jsem kroky, které přicházely k mému lůžku. Skoro jsem ani nedýchal a čekal, co bude dál.

,, Já vím, že to jen hraješ. ‘‘ zašeptal mi do ucha. Byl to ten z lavičky. Poznal jsem ho podle hlasu… Nijak jsem nereagoval a pokračoval v hraní.

,, No jak chceš … zvrhlíku.. ‘‘ Chtěl ještě něco dodat, ale přerušil jsem ho. ,, Zvrhlíku?! ‘‘ zařval jsem po něm a švihem se posadil. Ještě, že má tak rychlé reakce, jinak bychom se o sebe praštili hlavami… A ta moje už toho má za sebou dost…

,, No nemyslí si, že jsem tě neviděl masturbovat u toho okna. Koukal jsi se přitom na mě, viď? ‘‘ řekl a šibalsky se usmál. Cože? I on mě viděl? Celý jsem zrudnul.

,, Jsi roztomilý, víš to? ‘‘

,, To víš, že jo… jestli po mě něco chceš, tak mi to řekni a nesleduj mě pořád, je to otravné. ‘‘ řekl jsem mu naštvaně.

,, Tak zaprvé, není to otravné, když jsi se z dívání na mě udělal, no ne? A zadruhé, já nic nechci, to ty jsi chtěl. ‘‘ Cože?

,, Já něco po tobě někdy chtěl? Jedině tak, abys mi dal pokoj.‘‘ zeptal jsem ne s nechápavým a překvapeným výrazem ve tváři.

,, Ou, tak to trošku zabolelo, hele. Ale omlouvá tě tvá nevědomost, takže budu dělat, že jsem to neslyšel. ‘‘ řekl a pousmál se. ,, No ale k věci. Chtěl jsi někomu vrátit kytici, kterou si tu zapomněl ne? ‘‘

,, Um, ano, to jsem chtěl…‘‘ On ho našel? Kvůli mně? ‘‘ Ty víš, kdo to byl? ‘‘ pokračoval jsem.

,, Ano.‘‘ řekl a zasmál se.

Koukal jsem na něj v domnění, že mi sdělí, kde ho najdu. Další slova, ale od něj nepřicházela.

,, Můžeš mi prosím říct, kde ho najdu? ‘‘ zeptal jsem se opatrně.

,, Stojí přímo před tebou. ‘‘

Nevěřil jsem vlastním uším. To on mě zachránil? On? To proto mě pořád sledoval? Chtěl tu kytici celou dobu zpátky? Tak proč si o ní neřekl venku!

Vstal jsem a šel pro kytici. Opatrně jsem ji vytáhl z vázy a přišel k němu. Natáhl jsem ruce i s kyticí před něj. ,, Na! Vracím ti jí. ‘‘ řekl jsem a čekal až si jí vezme. Místo toho se zase zasmál.

,, Ale hlupáčku. Ta je pro Tebe. ‘‘ řekl a poplácal mě po hlavě. Zrudnul jsme ve tvářích a kouknul na něj. To myslí vážně?

,, Můžu se zeptat… proč? ‘‘

,, Máš je rád, ne? A taky jsem si všiml, že ti ta první vadne..‘‘ On mi přinesl i tu první?!

,, Jak víš, že je mám rád? A kdo vlastně jsi?! ‘‘

,, Už jsem ti jednou říkal, že si vzpomeneš, ne? ‘‘

,, Jo, ale nechceš mi alespoň nějak napovědět?..‘‘

,, Napovědět říkáš? Ty rudé růže ti nepomohly? No očividně ne… tak tedy dobrá…‘‘

Vzal si mojí ruku a políbil jí.

Hlavou mi probleskla vzpomínka. Teď mi najednou začaly věci do sebe zapadat.

Koukal jsem na něj s pusou dokořán. Je to vážně … on?

Neváhal ani chviličku a vlepil mi francouzák. Tenhle je jiný, než od Yukii… je více … procítěný. A hlavně… je od Něho… Když jsem skončil s rozplýváním se nad tímto polibkem, všiml jsem si, že ležím na posteli a on na mě obkročmo sedí. Sklonil se ke mně blíže.

Díval jsem se na něj. V očích se mu leskl chtíč. Těžko říct, jestli byl v jeho očích či mých. Opět mě začal líbat. Pohrával si s mým jazykem a zároveň ho učil, jak se má správně pohybovat.

Chtěl jsem se ho dotknout… jeho tváře… ale nedovolil mi to. Ruku, kterou jsem k němu natahoval, mi položil vedle hlavy, dlaní vzhůru a propletl si se mnou prsty. Cítím jeho teplo, jak se rozlévá celým mým tělem…

Volnou rukou mi začal mi začal odepínat košili. Po odepnutí posledního knoflíčku, se naše jazyky a rty odpojily. Narovnal se a sundával si i on tričko. Koukal jsem na něj… na jeho krásně vypracované tělo… Páni, mám chuť se do něj zakousnout, jako tehdy…

Dlaní mi začal pomalu jezdil po hrudi. Když zavadil prstem o mou bradavku, celý jsem se zachvěl. Usmál se a políbil mi jí. Zčervenal jsem… Nezůstal však jen u jednoho polibku. Zatímco si s ní hrál jazykem, rukou mi zakryl ústa. To jsem tak hlučný? Ani jsem se nevšiml, že vydávám nějaké zvuky…

Na chvíli přestal dráždit mou bradavku. ,, Sice jsem zamkl, ale to neznamená, že nemusíme být potichu. ” řekl a doširoka se usmál.

Rukou mi zajel pod tepláky a začal mi třít úd. ,, Tady to máš nejradši, že? ” Po těchto slovech zajel na mé nejcitlivější místo a já tlumeně zaúpěl. Ano… nemůžu pořád uvěřit, že je tady… Jak to, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si na něj vzpomněl? Ale je tady… a ví, co mám rád…

,, Promiň, ale už to déle nevydržím… ” řekl jsem a chtěl to zakončit, ale…, ,, Ne! Ještě to chvíli vydrž.. ” přikázal mi.

Rozpojil naše ruce, sundal si kalhoty a hodil je na zem. Chytil mě za boky a mírně nadzvedl. Poté do mě vstoupil. Musím být ve tváři celý červený… nechci, aby mě tak viděl… Chtěl jsem si rukou zakrýt tvář. ,, Nedělej to. Chci tě vidět. Chci vidět jestli si to užíváš. ” oznámil mi. Ah.. je tak… sladký… Poslechl jsem ho tedy a ruku stáhl zpět.

Začal pohybovat pánví dopředu a dozadu.

Cítil jsem jeho, naprosto tvrdý penis, a nemohl se ho nabažit.

Nejprve se pohyboval pomaleji, ale poté dělal rychlé a tvrdé přírazy. Začaly se mi po tváři kutálet slzy.  Je to tak vzrušující a bolestivé zároveň… Slyšel jsem jeho sténání, které se snažil tlumit, stejně jako já, přes zavřenou pusu.

Poté najednou přestal s přírazy a já ucítil, jak jsem se naplnil jeho spermatem. Jeho výraz zračil blaho. Jsem rád, že se mu to líbilo… ale co já?

Sklonil svojí hlavu k té mé. ,, A teď ty… ” řekl zadýchaně. A kousl mě do ucha. Ano, mé druhé nejcitlivější místo… 

Už jsem to dál nevydržel a moje sperma se dostalo na svobodu za doprovodu mého výkřiku: ,, To-shi-ro…”

Usmál se na mě a pevně objal. ,, Takže sis už vzpomněl? .. Že ti to trvalo. ” řekl s pobavením.