,,A co ke mně cítíš ty?‘‘ zeptal se mě Yukio. Co cítím? Co bych měl cítit? ,,Nenávidíš mě teď?‘‘ ,,N-Ne! To rozhodně ne!‘‘ Nemůžu ho nenávidět… Všechno to byla moje chyba… Co mu mám říct? Co bych měl teď udělat? Nechci ho ranit, ztratit, ale ani s ním být. Potřebuju, aby mě teď někdo přišel vysvobodit!

  ,,Tak co cítíš, když ne nenávist?‘‘ prolomil po chvíli ticho. ,,Já-já nevím…‘‘ odpověděl jsem mu popravdě a sklonil hlavu. Povzdechl si a poté vzal do dlaní mou tvář. Lehce ji zvedl a daroval mi letmý polibek. ,,A co teď? Pořád nevíš?‘‘ Zavrtěl jsem hlavou a ustoupil o krok dozadu. ,,Dobrá. Přijdu později, mezitím si pořádně promysli svou odpověď. Zatím.‘‘

Poté co odešel, jsem si lehl do postele a s rukou přehozenou přes oči přemýšlel nad odpovědí. Co jsem v tu chvíli cítil? Nenávist? Lásku? Znechucení? … Ne, ani jedno z toho… bylo to… bylo to nijaké. Nedokážu si představit, že bychom spolu byli… Potom, co mě znásilnil… Á! Ne! Nechci na to myslet! Jak? Jak ho mám odmítnout, aniž bych ho ranil a ztratil? To snad ani nejde… Už mě to přemýšlení uspává…

,,Hej, hej! Akio, vzbuď se!! Slyšíš mě? Hej! No ták! Aki-‘‘ ,, Kdo to je…?‘‘ zeptal jsem se rozespale. ,,Musím se tě na něco zeptat.‘‘ ,,To-Toshiro?‘‘ ,,Michiko!‘‘ ,,Oh, promiň… co potřebuješ?‘‘ ,,Víš, že nás Yukio sledoval?‘‘ ,,Eh?‘‘ ,,Našli jsme v jeho počítači fotky a zípisky.‘‘ ,,No…‘‘ Co ji mám říct? Pravdu? Nebo dělat blbého? ,,… vím o tom….‘‘

,,Co? Jak? Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi nezavolal policii?!!‘‘ řvala po mě a rvala za košili. ,,Hej! Uklidni se!‘‘ křičel jsem po ní a chytil ji za předloktí. Pevně jsem ho stiskl a povolil, až když se uklidnila. Vysmekla se mi a hlavu zabořila do mé hrudi. Pohladil jsem ji po vlasech. ,,Zítra… Zítra ho vyhodí…‘‘ ,,To přece jen tak nemůžou, ne?‘‘ ,,Zavolali jsme to policii… probrali to s nimi a došli k závěru, že pokud nechce velké komplikace, bude muset odejít z práce, jelikož tady pořád ještě jsem a hodlám tu i pracovat… nechci, aby tu byl… Jistě mě chápeš. Bude ode mě držet odstup. A taky, pokud budeš chtít, aby si ho držel i od tebe, tak se bude jednat u soudu. To už je ale zcela na tobě. Podle mě… by to tak bylo nejlepší… ‘‘ ,,Počkej, počkej! Zpomal! Nějak to moc nechápu… Jak přiměješ ředitele, aby ho odtud vyhodil? Vždyť ti nic neudělal… Nebo ano?‘‘ ,,Ne, neudělal. Ale to neznamená, že nic neudělá! Mám strach! Proto nechci, aby tu taky pracoval! A známe se s ředitelem, jistě mě pochopí a vyhoví…‘‘  ,,Může se zeptat, jak jste se dostali do jeho počítače?‘‘ ,,Můj otec ho už delší dobu podezříval… byla to jen otázka času, kdy bude vhodná příležitost mu vlézt do kanceláře, když bude pryč a bude ho mít zapnutý…‘‘ ,,Chápu…‘‘ ,,Nebude ti vadit, když tu přes noc zůstanu…?‘‘ zeptala se mě opatrně. ,,Jistěže ne.‘‘ odpověděl jsem ji a usmál se. ,,Pojď se trochu prospat než bude ráno, já si mezitím sednu na židli.‘‘ Jak jsem řekl, tak i udělal. Pozoroval jsem ze židle její spící tvář. Vypadá jako panenka…

Naklonil jsem se k ní blíže, jako bych ji chtěl políbit, ale pak si to rozmyslel. Ne… tahle ústa se už dotknou jen jediného člověka… pomyslel jsem si a pousmál se.

Podíval jsem se na okno a přistoupil k němu. S očima jsem sjel k oné lavičce, jestli ho tam náhodou neuvidím. Nikdo tam nebyl. No jasně, vždyť je pořád noc…

Bylo mi horko, tak jsem si odepl pár knoflíčků na košili a otevřel dokořán okno. Opřel jsem se ramenem o rám a nahlas si povzdechl. Cvakly dveře. Otočil jsem se k nim a nestačil se divit. ,,Yu-Yukio? Co tu děláš?‘‘ ,,Přišel jsem si pro odpověď, ale jak vidím… Dal jsi mi ji i s názornou ukázkou…‘‘ Nechápal jsem, co tím myslím. ,,Takže jste zase spolu?‘‘ ,,C-Co?‘‘ ,,Nedělej blbýho! Je očividné, že jste teď spolu spali!‘‘

,,O čem to mluvíš? Tak-tak to není!‘‘ ,,Tak co dělá ve tvé posteli? A proč jsi tak zpocený? No?!‘‘,,Přišla mi říct, že zítra letíš! A mě bylo horko!‘‘ ,,Aha, takže o tom už víš… A… mám to chápat tak, že… mě máš… taky rád?‘‘ ,,Co?! Nic takového jsem neřekl!‘‘ ,,Jsi hrozně tvrdohlavý…‘‘ poznamenal Yukio. Hodil jsem na něj naštvaný pohled.

,,Teď a tady chci slyšet tvou odpověď.‘‘ řekl Yukio a přistoupil o pár kroků ke mně. Srdce mi začalo bušit. Nevím… nevím, co mu mám říct… ,,Víš já… já s tebou… Nechci tě ztratit…‘‘ Přiběhl ke mně a pevně mě objal. Co? Proč? ,,Eh… myslím, že jsi mě špatně pochopil… já ti lásku nevyznával…‘‘ řekl jsem opatrně a netrpělivě čekal na jeho reakci.

,,Já vím… tohle, tohle je jen začátek… nebudu na tebe už tolik tlačit…‘‘ po těchto slovech mě stiskl ještě víc. ,,To-to bolí…‘‘ ,, Oh, promiň.‘‘ řekl a povolil. ,,Ještě je tu jedna věc, kvůli které jsem přišel…‘‘ ,,Jaká?‘‘ zeptal jsem se ho překvapeně.

,,Zítra tě už mají pustit domů.‘‘ ,,Vážně?‘‘ ,,Jo,... mohl bych tě doprovodit?‘‘ Ne! Rozhodně ne! ,,Promiň, ale zvládnu to sám. Děkuji…‘‘ ,,No jak myslíš.‘‘ řekl a pustil mě. ,,Už půjdu… jo a, počítej s tím, že tě přijdu někdy navštívit…‘‘ Poté odešel. Co se to teď proboha stalo…? Vrátil jsem se zpátky na židli a na chvilku zavřel oči.

,,Akio. Je ráno. Vstávej…‘‘ Zvedl jsem hlavu a promnul si oči. ,,Michiko? Jak ses vyspala?‘‘ Zasmála se. ,,Dobře, dobře. Moc děkuji. Ale tebe musí bolet za krkem…‘‘ ,,V pohodě.‘‘ řekl jsem ji a usmál se na ni. ,,Tak já jdu, zatím se měj.‘‘ Zamávala mi na rozloučenou a zmizela za dveřmi.

Zase jsem zůstal sám v pokoji. Sedl jsem si na zem pod okno a opřel se o stěnu. Takže dneska je den D. Už bylo na čase… je tu samá nuda, když tu není Toshiro, Yukio nebo Michiko. Kde vůbec Toshiro je? Říkal, že mě bude čekat… ale kdy a kde? Na lavičce?! Rychle jsem se postavil a podíval se na ní. Nikdo. Sedl jsem si zpátky. Kde může být? … Co teď dělá? … Přijde za mnou…?

Až do oběda jsem tam jen tak seděl a přemýšlel nad Toshirem a Yukiem. Pořád mi nešlo pár věcí do hlavy. Nakonec mě z přemýšlení vytrhl písklavý hlas sestřičky, která mi nesla oběd a křičela po mě, ať nesedím na té zemi, a že až to dojím, tam můžu jít domů.

Poslechl jsem ji, došel si pro tác a sedl si na okraj postele. Všechno jsem to snědl a položil tác na stolek.

Pořádně jsem se protáhl a za chvilku  přišla Michiko. Nesla mi všechny věci, které jsem měl v ten den u sebe. Nebylo toho moc. Jen mobil, který byl momentálně naprosto vybitý. Klíče, doklady a samozřejmě oblečení, které mi vyprala, takže jsem si ho mohl, po pořádné sprše, v klidu obléct. Byl jsem rád, že budu moct být opět doma.

Když jsem byl připravený vyrazit, chtěl jsem se ještě stavit za Daikim a za vše mu poděkovat. Měl jsem štěstí, protože jsem ho potkal na chodbě, když už byl na odchodu. ,, Daiki, počkejte prosím. Moc vám za všechno děkuji.‘‘ vyklopil jsem ze sebe rychle. ,, Nemáš vůbec zač. Vždyť budeš můj zeťák.‘‘ řekl pobaveně. Aha, takže vám to ještě Michiko neřekla… řekl jsem si v duchu a usmál se. ,, Už musím jít, nebo mi to ujede. Měj se hezky, a radši už neřiď. Nerad bych tě tu měl znova.‘‘ Zasmál jsem se a zamával mu na rozloučenou.

Namířil jsem si to pomalu k východu. Cestou jsem přemýšlel nad tím, co všechno se tu stihlo za těch pár dní odehrát.

,, Hej, Akio!‘‘ křikl na mě někdo.

Podíval jsem se směrem, ze kterého se to ozvalo, a všimnul jsem si, že u východových dveří stojí Toshiro a mává na mě.

Přišel jsem k němu a zeptal se ho: ,, Co tady děláš?‘‘

,, Říkal jsem ti přece, že na tebe budu čekat, ne?‘‘ Asi je zbytečné se ho ptát, odkud ví, že jdu dneska domů. Odpověděl by mi, že mu to buď řekl Daiki nebo Michiko. ,, Doprovodím tě. Jo a… připrav se na to, že tě budu často navštěvovat.‘‘ Mrkl na mě a doširoka se usmál. ,, Proč? Umím se o sebe postarat sám… nejsem malé dítě!‘‘ řekl jsem naštvaně, i když jsem za to byl ve skutečnosti rád. ,, Jistota je jistota. A navíc… je to to jediné, co pro tebe můžu teď udělat…‘‘ V jeho hlase jsem poznal smutek, bolest…

,, Proč to děláš?‘‘ zeptal jsem se.

,, Tehdy jsi jel za mnou, viď? … V den, kdy jsi měl tu autonehodu…‘‘ Takže se tím pořád trápí…

,, Um,‘‘ podíval jsem se do země ,, …jo.‘‘ odpověděl jsem mu popravdě.

,, Takže za to opravdu můžu já. Chci se ti za to omluvit. Kdybych nebyl takový vůl, tak se tohle nikdy nemuselo stát. Mohl jsi být doma s matkou, v klidu a zdravý… Nemluvě o Michiko…‘‘

,, Ale prosím tě. Co to meleš? Jsem v klidu a zdravý jako rybička.‘‘

I když mívám noční můry a matku mi už nikdo nevrátí… Věřím, že je stále se mnou. Vždy bude po mém boku, stejně jako Toshiro.

A tak jsme spolu vykročili z nemocnice do velkého světa, plném překážek. Jak fyzických, tak psychických.