Když jsem vylezl ze sprchy, chtěl jsem se jít natáhnout do postele. Avšak moje oči zaregistrovaly něco, co je zaujalo. Nebo spíše někoho. Jednalo se o nějakého muže, který seděl venku na lavičce, a koukal se mým směr. Dívá se na mě? Blbost, už začínám být paranoidní… Zatáhl jsem závěsy a šel si lehnout.

Dneska se toho tolik seběhlo…

Zjistil jsem, že jsem měl autonehodu, při které jsem utrpěl otřesem mozku, proto si na pár věcí nevzpomínám, prozatím. Také jsem díky tomu ohluchnul… tedy snad dočasně, jak mi říkal ten doktor. Dále jsem zjistil krutou pravdu o mé matce… opět mi začaly stékat slzy po tváři.

 Ale pořád mi hlavou lítá spousta otázek.

Například: Proč mi ten doktor říkal Hatsu-san? Za jak dlouho, a jestli vůbec, se mi vrátí sluch? Kdo byl ten chlap, o kterém se mi zdálo? A ten, co seděl na lavičce? A kdo byl k čertu ten frajírek? Proč, když mě viděla ta sestřička, tak utekla? Kdo mi donesl tu kytici? Jak věděl/a, že mám rád růže? Nebo to byla prostě jen náhoda? Za jak dlouho mě pustí konečně domů?! … Aaaa!! Asi z toho zešílím!

Zavřel jsem oči a pokoušel se usnout.

---

Někdo tu je! Rychle jsem se ohnal rukou na místo, kde se mě někdo dotýkal. Chytl jsem něčí ruku. Držel jsem jí tak pevně, jak jen to šlo. To tu nechají jen tak v noci někoho pochodovat po pokojích? Kde jsem se to proboha ocitl?!

Někdo na mě posvítil. Mžoural jsem, jelikož to byl pro moje oči šok. Druhou rukou jsem se potom světle ohnal, abych ho nasměroval více dolů. Když se mi po chvíli podařilo zaostřit, zjistil jsem, že na mě svítil displej mobilu. Pomocí jeho světla, které momentálně osvětlovalo polovinu mého pokoje, jsem uviděl mužskou postavu v bílém plášti. Ah, to byl jen doktor… díky bohu… už jsem si začínal myslet, že je tu zase ten frajírek…

Pustil jsem jeho ruku a pokoušel se rozpoznat tvář. Byl to zase ten doktor s veselou aurou všude kolem sebe. Asi mě přišel jenom zkontrolovat, jestli jsem v pořádku po tom všem, co mi sdělil.

Něco položil na stolek vedle mě a odešel. Zvednul jsem se, abych se podíval, co to bylo.

Nechal mi tu svůj bloček s tužkou. Milý chlapík… pousmál jsem se. Opět jsem si lehl a během pár minut usnul.

---

Ráno jsem se probudil akorát na snídani. Dostal jsem rohlík s nějakou pomazánkou. Její chuť jsem nedokázal identifikovat, to samé platilo i pro pití.

Asi o hodinu později se za mnou stavil doktor, co u mě byl i v noci. Kývl mi na pozdrav. Vzal si ten bloček, který mi tu nechal a něco do něj čmáral. Uvědomil jsem si, že vlastně neznám jeho jméno. Takže mezitím, co psal, jsem si ho přečetl na jmenovce, kterou měl přicvaknutou na levé prsní kapse svého pláště. Z. Daiki. Skvěle zvolené, opravdu to k němu sedí…pomyslel jsem si. Podal mi bloček. ‘‘Moc se omlouvám, že jsem Vás dnes v noci vzbudil. Jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku.‘‘ Věděl jsem to! Pomyslel jsem si a usmál se.

Vzal jsem si tužku a začal psát. Doktor už byl na odchodu, tak jsem ho musel zatáhnout zezadu za plášť, aby se zastavil a podal jsem mu ho.

Netrvalo dlouho a podal mi bloček zpátky.

‘‘ Jmenujete se Hatsu Akio.‘‘ Když jsem si to přečetl, vzpomněl jsem si na tu šílenou sestřičku. V těch papírech, co upustila na zem, jsem si tohle jméno přečetl … Takže to přeci jen bylo o mě… a kdyby mě ten frajírek nevyrušil, dozvěděl bych se toho o sobě více… Ááá! A je to tu zas! Zase ho budu mít plnou hlavu! … Mohl bych se na něj zeptat tohoto doktora… ale nevím jak. Nevím, jestli tady vůbec pracuje. Ještě jsem ho tady neviděl v plášti… takže o tom celkem pochybuju. Což mě teďkom začíná děsit…

Když jsem se konečně vytrhl ze svého přemýšlení, zjistil jsem, že už tu Daiki-san stejně není.

Hmm… co teď budu dělat? Jsem tu pořád zavřený… A nikdo z mých známých mě ještě nepřišel navštívit… Teda alespoň si to myslím. Ale někdo tu přeci jen byl… Pohledem jsem přejel kytici růží na stolku.

 Potom jsem si vzpomněl na toho muže ze včerejška a šel jsem se podívat z okna, jestli tam náhodou není.

Není tam… ani nevím proč, ale byl jsem trochu zklamaný.

Začalo mi najednou kručet v žaludku. No, dnešní jídlo mi zrovna dvakrát nejelo… Mohli by tu mít nějaký bufet, nebo alespoň automat.

Nazul jsem si papuče a vydal se na výpravu – hledání něčeho k snědku!

Vyšel jsem ze svého pokoje a přemýšlel, kterým směrem se vydám. Nakonec jsem rozhodl pro levou stranu. Šel jsem chodbou, která byla nekonečná, nebo mi to tak alespoň připadalo. Už jsem si začínal myslet, že chodím v kruzích. Všechny dveře byly zavřené a chodba liduprázdná. Když v tom jsem uviděl, že jedny jsou otevřené. Přistoupil jsem k nim blíže. Vedle dveří byla cedulka: Okita Yukio.

Nedalo mi to, a musel jsem tam nakouknout. Viděl jsem tam nějakého doktora, který seděl za stolem. Koukal do štosu papírů, kroutil přitom hlavou a něco si odškrtával. Ani nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stál a sledoval ho. Něco mi na něm připadalo povědomé… Snažil jsem se přijít na to, co by to mohlo být… Potom zvedl hlavu a naše oči se střetly.

T-to je… to je ten frajírek!

Takže tu vážně pracuje… Fajn, alespoň teď vím tři zásadní věci. Za prvé,  jak se jmenuje; za druhé, že tu pracuje. A zatřetí vím, že odtud musím co nejdříve vypadnout!

Rozběhl jsem se směrem, kterým jsem měl původně namířeno a ani se neohlížel. Doufám, že za mnou nešel…

Po chvíli se mi podařilo najít kantýnu. Jenže mi to bylo prd platné, protože stejně u sebe nemám žádné peníze, abych si mohl něco koupit.

Tak jsem se alespoň posadil na sedačky, které byly naproti, a vydýchával se.

Zavřel jsem oči a zamyslel se.

Okita Yukio…Okita Yukio…Okita Yukio... Opakoval jsem si to jméno pořád dokola v naději, že si vzpomenu, kdo to je a odkud mě zná.

Okita Yukio…Okita Yukio… * Yukio-chan pojď si se mnou hrát! … No táák! Prosíím! … Když já se tu sám nudím!! … Yukio-chan, jsi nejlešíí! … Yukio-chan, kam dneska půjdeme? … Slib mi, že spolu zůstaneme navždy! … *

Vytřeštil jsem oči, při těchto vzpomínkách a tím se i navrátil zpátky do reality.

Přítel z dětství… Byl můj přítel z dětství! Tak proč tedy… proč tedy se mnou takhle zachází? Proč mě zneužil? … Co se mezi námi stalo? … Vzpomínám si, že jsme byli jako bratři, nebo spíše dvojčata. Narodili jsme se dokonce i ve stejný den.

Naši rodiče byli přátelé už od nižší střední. Bydleli vedle nás. A také měli krásného zlatého retrívra.

Každý den po škole, jsme si spolu s Yukiem hráli…

Později šel každý z nás na jinou střední. A od té doby jsme se neviděli.

Ale to ani trošku nevysvětluje jeho chování…

Zvedl jsem se a s nepřítomným pohledem, jsem kráčel zpátky do svého pokoje. Když jsem opět procházel kolem jeho kanceláře, dveře už byly zavřené. Prosím ať je uvnitř, prosím ať je uvnitř…!

Kráčel jsem dál zrychlenějším tempem. Už jsem byl skoro u dveří svého pokoje, když v tom jsem zakopl o pohozený kelímek.

Letěl jsem dolů, přitahovaný sílou zemské gravitace. Už si sám sebe představoval, jak tu budu uprostřed chodby celý rozplácnutý. A ta bolest co potom přijde…

Dlaždičky se stále zvětšovaly a zvětšovaly… Připravoval jsem se na nejhorší… zavřel jsem oči a…

Někdo mě chytil za košili a tím zabránil úplnému pádu. Celý vyděšený jsem se narovnal a chtěl zachránci poděkovat.

Chytil mě za ruku a otočil rychle k sobě.

Objal mě.

Chtěl jsem se odtrhnout, ale nedal mi možnost. Držel mě tak pevně a zároveň jemně, jako nějaký klenot…

Nevěděl jsem, co mám udělat. Mám ho také obejmout? Koutkem oka jsem ho sledoval. Zkoušel jsem se mu podívat do tváře, abych věděl s kým mám tu čest, ale byl na mě až moc nalepený. Jediné co jsem viděl, byly jeho kaštanové, krátké vlasy, které mu trčely pod čepicí.

Než jsem se nadál, pustil mě a odešel pryč. Ani jsem mu nepoděkoval…

Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale úplně se ztratil v davu. Hmm… nějaký divný chlápek… jako bych už tak neměl starostí nad hlavu… Už chci konečně domů.

Sklonil jsem hlavu a ohnul se, abych mohl vzít ten kelímek ze země a vyhodit ho.

Když jsem ho vzal do ruky, všiml jsem si, že je na něm vytištěná značka kavárny. Tahle kavárna je nejlepší a nejdražší… byl jsem v ní jen jednou. Myslím, že na rande. Šetřil jsem si na hrnek kávy měsíc ne-li víc, ale musím říct, že za ty peníze mi to stálo. A navíc, koupit si jednu drahou věc za čas nikoho nezabije.

Vyhodil jsem ho do nejbližšího odpadkového koše a zamířil opět do svého pokoje. Tentokrát jsem si dával pozor, kam šlapu.

Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Opřel se o ně a uvažoval jsem … proč se na mě lepí jenom chlapi a dívky přede mnou utíkají? Celkem by mě zajímalo, co se stalo s tou sestřičkou. Už ke mně od té doby nepřišla… udělal jsem jí snad něco? Ničeho si nejsem vědom.

Můj nos něco ucítil. Otevřel jsem oči a všimnul si, že mám na stolku vedle lůžka tác s jídlem. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Sedl jsem si a začal jíst. Jídlo bylo ještě teplé, takže mohlo být něco málo po poledni. Na rozdíl od snídaně, tohle mělo nějakou chuť. Byl to slepičí vývar. Během chvilky jsem to všechno do sebe naházel. To je snad první jídlo, které mi tady chutnalo…

Po jídle jsem si na hodinku zdřímnul. Když jsem se probudil, tác už byl pryč. Přemýšlel jsem nad tím, co teď budu dělat… kdybych měl nějakou knížku, mohl bych si číst… kdybych měl počítač, něco bych si zahrál… Ale bohužel, jediné co jsem měl, byl ten bloček a tužka.

Natáhl jsem se pro ně a začal si sepisovat věci, které jsem se prozatím dozvěděl.

1. Jmenuju se Hatsku Akio.


2. Narodil jsem se 21.5.1996. Takže svoje zítřejší narozeniny strávím tady… co víc si přát…


3. Měl jsem autonehodu - otřes mozku, ''dočasná'' hluchota, ztráta blízké osoby...


4. Okita Yukio – přítel z dětství, doktor v téhle nemocnici, sobecký a namyšlený frajírek!

Tohle by bylo zatím vše, co vím.

Pořád mám plno otázek, když už jsem konečně přišel na Yukiu, objevil se tu další chlap.

Proč mě vlastně objímal? Když už, tak to já ho měl obejmout, jakožto poděkování. Ani jsem neviděl jeho tvář, takže kdyby se tu znovu objevil, nepoznal bych ho.

Opět jsem se zadíval na kytici růží. Už začíná vadnout… Vstal jsem a namířil si to k ní. Opatrně jsem jí i s vázou, kterou mi sem někdo donesl, odnesl do koupelny. Nejprve jsem do vázy nalil vodu a poté do ní opatrně ponořil stonky kytice. Prohlížel jsem si jí a odtrhával z ní již suché lístky.

Teď je jako nová… řekl jsem si v duchu a usmál se.

Opatrně jsem jí odnesl zpátky na její místo. Vrátil jsem se do koupelny a posbíral všechny lístky, které jsem vytrhal a vyhodil je do koše.

Ani mi nedošlo, že mi to zabralo tolik času. Když jsem se vracel k lůžku, přinesla mi sestřička večeři. Byl to zeleninový salát. Vypadal skvěle, hrál všemi barvami. Červenou, zelenou, žlutou, fialovou…

Když jsem dojedl, tác jsem opět položil na stejné místo.

I když bylo ještě celkem brzo, rozhodl jsem se, že už půjdu spát. Zvedl jsem se a šel k oknu, abych si zatáhl závěsy a tím zatemnil pokoj. Chytil jsem závěs a ještě než jsem ho přetáhl na druhou stranu, jsem se, jen tak ze zvědavosti, podíval na lavičku, na které předtím ten muž seděl. Ani jsem si nedělal velké naděje, že tam opět bude.

Proto jsem byl mile překvapený, když jsem ho tam uviděl. Zase se díval mým směrem. Přejížděl jsem ho pohledem. Měl na sobě modré rifle a rudé tričko, které mu strašně slušelo. Nemohl jsem z něho spustit oči. I když jsme od sebe pořádný kus… mám pocit jako bychom k sobě byli připoutaní neviditelnými želízky. Kdybych měl pokoj o patro níže, moc dlouho bych neváhal a vylezl bych oknem ven, abych ho mohl vidět hezky zblízka…

V hlavě jsem si představoval, jaké by to asi bylo, kdybych to spolu dělali… Vypadá nevinně, ale co když je v posteli pěkné zvíře? Mmm… Nebo by chtěl, abych mu předvedl jak na to? … Ta představa… mě… strašně… moc… vzrušuje…  Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem si ho začal honit, ale už jsem skoro byl. Do závěsu, který jsem stále držel v ruce, jsem zaryl své nehty a v návalu rozkoše jsem ho málem celý strhl.

Celý jsem se třást blahem… Ještě jednou jsem se na něj podíval a poté zatáhl závěs, jak jsem měl původně v plánu. Bože! Co jsem to právě udělal? Vždyť mám přítelkyni!! …

Místnost zalila tma.

Chtěl jsem si jít lehnout a nechat svoje tělo odpočívat. Tak jsem se otočil a namířil si to do postele. Najednou jsem do něčeho vrazil. To už jsem u postele? Nebývala dál?

Natáhl jsem ruce, abych nahmatal překážku. Zarazil jsem se hned po prvním dotyku. Nebyla to obyčejná překážka… Tahle měla košili… A jsem si téměř na 100 % jistý, že vím, komu patří…