Zvědavě si prohlíží obrovskou koupelnu, která je celá stylizovaná v béžové a bílé barvě.

Prostor působí až děsivě čisté. Obrovská vana, k níž vedou tři schůdky, se skoro až leskne. Člověk by se pomalu bál na ní jen sáhnout, aby nezanechal stopy. Napravo od vany je obrovské sklo, které zakrývá pruh ve stropě, z nějž po stisknutí béžového tlačítka, vytéká široký proud vody.

Tohle je sprcha? Má rád vodopády?

Napravo je skříň, v níž jsou srovnané ručníky podle barev. Umyvadlo je v obležení béžových prostředků.

On má dokonce i béžovou zubní pastu. Ten si dělá prdel.

S překvapeným pohledem zaregistruje na vaně obrovskou béžovou lahev.

A tohle je co sakra?

„V tom je sprchový gel,“ ozve se za jeho zády.

Trhne s sebou a s mírným úsměvem se na něj otočí. „Teda detektive… vy ste vážně pěkně divnej úchyl,“ zasměje se.

Radim se na něj kysele zatváří a přitom vzpurně pokrčí rameny. „Mám jen rád ve věcech řád, to je všechno,“ odvětí stroze a hodí po něm čisté oblečení.

„Ty vole… ono to není béžový! Já myslel, že do téhle koupelny jiná barva nesmí!“ vykřikne hraně Leo.

„Zavři hubu a umej se už,“ odsekne naštvaně detektiv a chystá se opustit koupelnu.

Sotva pootevře dveře, dopadne před něj ruka, která je s hlasitým bouchnutím opět zavře.

Radim ucítí dech na svém zátylku a pomalu se mu zježí všechny chlupy.

„Tys asi neslyšel, co jsem předtím říkal viď? Kam jdeš? Pojď se mnou, ne? Můžu ti naprosto upřímně říct, že jsem v životě nic takovýho neviděl a celkem se bojím, abych ti tu sám nenadělal bordel… tak možná…ve jménu čistoty…“slova pronáší pomalu a s klidem. Dává si záležet, aby cítil jeho teplý dech na svém krku.

 

Zase se mu postaví. Ani pořádně neví, co mu vlastně řekl.

Tohle už hranicí s nymfomanií ne? Nebo jak se tomu říká...

„Dobře,“ vydechne prudce, až se sám pousměje nad tím, jak toužebně to znělo.

„Takovej hezkej nadrženej detektiv…to se jen tak nevidí viď?“ usměje se Leo a dodá: „Vidíš to kamaráde? To je tím, že ses celý roky tak vášnivě staral o můj případ, až si z toho chudáku zapomněl, na svoje vlastní potěšení, viď?“

„Do prdele, ty máš fakt ukecanou klapačku…“ přeruší ho zvuk zvonku, který se v tu chvíli rozezní celým bytem. Oba na chvíli ustrnou.

„Na co čekáš? Běž otevřít. Mimochodem v ložnici máš balkon, že?“ zeptá se Leo a přitom na sebe souká oblečení.

„Ano, proč? Prostě tu počkej,“ rozkáže Radim a už se chystá odejít.

Avšak otočí se a vrhne na Lea drsný pohled.

Leo se překvapeně zarazí. Cítí tu prudkou změnu atmosféry.

Vzpomene si na jejich začátky. Na to jakej z tohohle chlapa měl strach. Uvědomí si, že ho vůbec nenapadlo přemýšlet, kam ten ledový chlad zmizel. Proč tak najednou přestal mít tenhle výraz. A co hůř, proč ho má teď.

Rozhodne se tvářit, jakoby se nic nestalo.

„Ses asi posral ne? Jak mám vědět, jestli si nezavolal tu svou zásahovku a radostně jim neoznámil, žes chytil toho frajírka, co přivazuje politiky ke sloupům?“ vykřikne a než Radim zareaguje, proklouzne kolem něj a hbitě se přesune k ložnici.

Jak se někdo dokáže tak rychle obléct?

Bytem se stále rozléhá to protivné zvonění.

„To začíná vypadat, že na tom zvonku někdo usnul,“ směje se tiše Leo a ze dveří se zadívá na ztuhlého Radima, který se už opět tváří jako dítko, kterému někdo právě bere pejska.

„Víš, je mi celkem jedno co teď uděláš, protože než stihneš dojít ke dveřím, už budu pryč. Nicméně měj se tu pěkně a možná…zase někdy,“ na rozloučenou šibalsky zamrká a mávne rukou. Zmizí v útrobách ložnice.

Radim, který v duchu přemýšlí nad tím, proč má najednou problém se sebekontrolou. Zamíří ke dveřím, aby přes kukátko zjistil, kdo je ten otravný návštěvník.

Cože?

Pro jistotu se podívá ještě jednou.

A kurva.

Srdce se mu na moment zastaví a pak se prudce rozbuší. Trhnutím otevře dveře.

V hlavě mu svítí výstražné znamení. Snaží se ze všech sil potlačit své pravé já. Snaží se zapomenout na to, proč ho jen pohled na tohohle kreténa tak štve. Nyní víc, než kdy jindy, vnímá jak se jeho sebeovládání žene rychlíkem do řitě.

Nesmí si dovolit polevit. Nesmí ukázat svou pravou tvář. Zaznamená, jak se mu tělem rozlévá vztek. Cítí, jak mu tepe v hlavě.

Ne. Strach. Potřebuju strach…

S hlubokým nádechem upře, co možná nejvyděšenější pohled na hosty před sebou.

Vžij se do role. Je to přece jen jedno velké divadlo…

„Dobrý den, Radime,“ usměje se na něj medvěd Grizzly. Nejvýše postavený člen jejich obranné složky. Sám hlavní ředitel.

Teď bych ho spíš nazval rozzuřeným tygrem než medvědem…

„Do… dobrý den,“ vydechne a ustoupí stranou.

S medvědem si to dovnitř napochoduje i jeho Yetti ochranka.

Tak tyhle dvě zvířata bych tu vážně nečekal…

Radimovy útroby se podezřele svírají. Ten nepříjemný strach se mu začíná rozlévat po těle.

Sem debil. Měl pravdu, už jen to, že tu byl, bylo špatně. Ne, uklidni se přece. I kdyby věděli, žes tu měl kluka, nikdo neví, že to je zrovna on. Nikdy by to nikoho nemohlo napadnout.

Zatímco si v duchu přeříkává uklidňující fráze, dojdou do kuchyně.

Radim bojuje sám se sebou. Tahle nečekaná situace v něm probouzí jeho pravé já. Jenže on chce být vyděšený. Chce být ten, všem se podřizující, Radim jako doposud. Ten vyděšený a přesto chytrý detektiv. Musí vypadat, jako když neumí do pěti počítat. Musí vypadat, že vše co dělá je spíš náhodou než schválně.

Šéf se bez pobídnutí posadí, stejně tak jeho pravá ruka.

„Takže Radime, můžete se k nám přidat?“ usměje se na něj jako na někoho, komu právě řekli, že byl odsouzen na smrt.

Přepne do hereckého režimu. Jeho tělo začíná ovládat přesně ta emoce, kterou potřeboval. Strach.

Vzmůže se jen na kývnutí hlavy a šouravými kroky se dojde k židli. Pomalu se posadí a v místě, kde se dotkne jeho pozadí tvrdého polstrování, cítí bodavou bolest. Sedí jako na trní. Doposud tu bolest tak nějak ignoroval, ale teď jí vnímá celou svou bytostí.

Na malý moment se vydere na povrch pravý Radim, vzpomene si na včerejšek, a jeho obličej se zkřiví vzteky. Okamžitě sklopí hlavu.

Strach. Bojíš se. Musíš se bát. Jako obvykle.

„Sedíte, jak na smrtelném křesle,“ podotkne všímavě Šéf „měl jste náročnou noc?“ vycení na něj zuby a Radim si bůhví proč připadá, jako když se na něj směje žralok.

„No spal jsem,“ kývne.

Cože? Já jsem mu vážně řekl tuhle kravinu?

„Nevypadáte tak,“ podotkne a opět přidá ten žraločí úsměv.

Nechápu, proč mu říkají medvěd. Proč tím urážejí ta nebohá chlupatá zvířátka?

„Ehm, víte, asi pro vás není zcela důležité, co jsem dělal v noci,“ pokusí se hodit výhybku.

„Máte pravdu. Nezajímá mě, komu jste zaprodal své tělo,“ uchechtne se.

Radim se nervózně ošije.

Neříkejte mi, že tenhle chlap to ví? Jak? Není možná. Jsem paranoidní. Nikdo kromě mě neví, jak ten kluk pod maskou vypadá. Jen já! Takže klídek! Prostě buď v klidu.

„Vůbec mě nezajímá vaše orientace, ačkoliv je mi zcela jasné, že jste gay,“ pokračuje hlavoun a jeho úsměv se čím dál víc blíží úsměvu tyranosaura rexe, alespoň tak to Radimovi připadá.

Podcenil jsem žraloky…taky jsou to jen milá a bezduchá stvoření.

„No, proč ste mě poctil svou návštěvou až u mě doma?“ zeptá se, a snaží se netvářit, jako někdo kdo má arachnofobii a před sebou vidí dvoumetrového pavouka.

Moc strachu je taky špatně.

„Dobře, přejdu hned k věci. Asi vynecháme přátelskou konverzaci, o kterou stejně nestojíte…“

Ne. Vážně ne kámo, s tebou bych se nechtěl přátelit ani v noční můře.

„Víte, že máte už pět let chytit našeho nočního likvidátora?“ zeptá se.

Nočního likvidátora? Cože? Od kdy se mu takhle říká?

V očích, které doposud vypadaly vyděšeně, se mihne škodolibý záblesk.

Rychle zamrká.

Sakra. Proč je to najednou tak těžký?

„Ehm, nejsem si zcela jist, koho myslíte,“ zadrmolí.

Všimnul si toho?

„Och… vy nevíte? Tak to asi potom chápu, proč ho hledáte pět let, když ani nevíte, že vlastně existuje, tak proto jste ho včera nechal uniknout z hořícího domu?“ usměje se šéf.

Radim zkoprní.

Ty seš ale takovej kretén šéfe. Co to zkoušíš? Máš mě za blbce? Nikdo tam nebyl, nikdo nic neviděl. Jen on a já. Nechtěj mě nasrat.

 „Ehm, včera jsem nikoho uniknout nenechal. Naopak honil jsem partičku mužů skoro přes celý les,“ nedá se a snaží se zakrýt chvění v hlase. Doufá, že to působilo aspoň trochu vystrašeně.

Šéf ho probodne ledovým pohledem.

Tenhle pohled by se mohl používat místo studené sprchy. Cejtím, jak se tu ochladilo…

„Ovšem, vaše zásluhy vám nikdo neodepře. Ale to furt nic nemění na tom, že už je to pět let. Na stole máte metrák důkazů, ale ten kluk, co nám tu zbořil skoro půlku politické scény, je pořád někde venku,“

„Ehm, víte, snažíme se. Ten případ mám na starost, ale samozřejmě nemůžu zatknout někoho jen tak. Důkazů není metrák, je jich fakt málo. Ten kluk je vždycky o krok napřed. Když si projdete záznamy, tak to sám uvidíte,“ vysvětluje.

A to vám raději nebudu říkat, že tu politickou scénu jak to nazýváte, boří právem. Ke všem úlovkům, které nám předal, doplnil i veškeré důkazy o jejich trestné činnosti. Tak proč je tak špatnej?

Šéf se lehce, skoro až neznatelně, nakloní. Nasadí výraz, který není schopen identifikovat.

To mě teď vykastruje nebo rovnou zabije? Co je to sakra za pohled?

„Víte, že jste vyřešil vždycky všechny případy, co vám byly přidělené? Během těchto pěti let jich je přes dvě stovky, to je poměrně slušný výkon. Dokonce vás, k mé nelibosti, označují za novodobého Sherlocka Holmese…tak mi řekněte, proč? Ano, vážně mě zajímá, proč jste do háje, ještě nechytil tohohle zmetka?!“ poslední větu mu doslova prskne do obličeje.

Otřese se odporem.

Tomu táhne z držky jak stoletý mrtvole.

„No víte, ono to není tak jednoduchý,“ zkusí.

Rána do stolu mu způsobí menší srdeční kolaps. Překvapeně zaregistruje, že stůl se nezbořil.

Dneska už je to druhej člověk, co mi tu mlátí do nábytku.

„Víte Radime, já mám hodně vysoký práh trpělivosti. Mám čtyři děti, takže určitě rozumíte tomu, že mě něco jen tak z míry nevyvede. Nicméně pět let? Víte, že toho grázla honíte už pět let? Do prdele práce!“ zahřmí a opět udeří pěstí do stolu, až i Yetti nadskočí.

Pět let… pět let… jedeš to jak gramofon.

Jestli tohle ještě udělá jednou tak dám krk na to, že ten stůl se rozsype jako domeček z karet.

„Rád bych ho dopadl, věřte mi. Nicméně ten… eh grázl… nenechává nikdy žádné stopy. Opravdu žádné. Dokonalejší trestný čin nenajdete ani v knize,“ odpoví a snaží se potlačit třas v hlase. Opět.

Co na tom sakra nechápeš? Nejsou žádné usvědčující důkazy, není koho chytat. Imbecile!

„Nenechává stopy?“ skoro se vzteky zajíkne „A ten dům, co shořel, to podle vás není stopa?!“ vřískne a celý zbrunátní.

Radim obezřetně sleduje jeho třesoucí se ruku a očekává, kdy přijde poslední rána, která z jeho krásného, červeně natřeného stolu, udělá hromádku třísek.

„No víte…ono…právě protože všechno shořelo tak…nejsou žádné stopy,“ vypraví ze sebe přidušeně.

Šéf zbrunátní ještě víc. Přísahal by, že viděl, jak mu z uší vyfukuje pára. Najednou napřáhne ruku a opět udeří pěstí do stolu.

Radim zavře oči ve zlé předtuše.

Ozve se slabý rachot, a jak se očekávalo, červený stůl se vzdá a poraženě sesune k zemi.

Překvapeně hledí na desku stolu, jejíž levý roh mu ulpěl na nohách. Než si jí však stačí naposledy prohlédnout, šéf jí vezme a odhodí stranou. Pro změnu tupě civí na čtyři červené nohy, které poraženecky leží na zemi. Vzpomene si, jak si tuhle stěžoval jeho sekretář, že mu tenhle rok posílali už čtvrtý nový psací stůl, protože je vždycky vzteky rozmlátil. Tehdy mu Radim ze srandy navrhl, ať mu nechá vyrobit stůl z kamene.

Ten idiot to vážně udělal.

Pak musel kupovat novej stůl sám sobě, neboť šéfovi se stůl z kamene nelíbil. Jak jinak. Mohl být rád, že jen nový stůl, že ne nové vejce.

Ne. Žádná úcta k mému nábytku. Vůbec. Tahle červená kráska mě stála celou jednu mojí výplatu.

„Snažíte se ze mě udělat debila?“ prskne.

Věřte mi, že ani ďábel by se o něco tak hloupého nepokusil. Já vám jen říkám svou verzi pravdy.

„Ne,“ odpoví klidně vědouc, že už nepřijde žádná ohlušující rána.

Pocítí změnu atmosféry. Zvedne zrak a vidí jak si šéf unaveně mne čelo.

„Chápu. Víte, Sherlock Holmes nepracoval sám…měl i toho doktora…Watsona. Kdo je Váš Watson, Radime?“ řekne a upře na něj unavené oči.

Nervózně se ošije.

Watson? A to kurva, co je za hádanku? Když odpovím špatně, tak mi půjde mlátit do mé kuchyňské linky?

„Ehm…nejsem si zcela jistý, jak to myslíte. Jako, kdo je moje pravá ruka?“

Šéf chvíli nereaguje. V obličeji se mu vystřídá hned několik výrazů. Od naštvaného přes zoufalý po vzteklý. Posledním výrazem jen potvrdí Radimovo neblahé tušení. Zbláznil se. Vytřeští oči, a zakloní hlavu, z níž se ozve bublavý smích, který pomalu roste a roste, až se vyšplhá na takovou oktávu, že by si to nezadalo se lvím řevem.

Radim se bezděky otřese.

Tak teď zařiďte, ať přijdou muži v bílém a nasadí tomuhle hromotlukovi kazajku, ideálně ve velikosti pro slony.

„Radime, užijte si tenhle volný víkend. Užijte si ho dosyta. V pondělí, první místo kam půjdete, bude moje kancelář. Probereme váš další postup v tomhle případu. My s tím už musíme pohnout, rozumíte? A tentokrát se pojistím. Do pondělka vám najdu Watsona,“ s těmihle slovy se prudce zvedne a bez ohlédnutí vykráčí z bytu. Jeho Yetti poslušně cupitá za ním. Na závěr za sebou zabouchnou dveře, až se rozklepou okenní tabulky.

Radim ucítí, jak se mu motá hlava. Navzdory všemu co se teď odehrálo, má neovladatelný pocit, že tu něco nesedí. Jakkoliv předtím vypadal jak pořádná hromádka sraček, teď se uvolněně protáhne. Předváděčka skončila.

Proč hlavní šéf?

Smrdí to. Kurva dost. Už jen to, že přišel až sem. Ten vztek, naprosto zbytečný vztek. Nikdo, kdo v tom nemá osobní zájem, se takhle vztekat nebude. Proč se najednou tak angažuje?

Zamyšleně sedí na židli a jednou rukou se drbe pod bradou. Sepne se v něm jeho Columbovské uvažování. Začne si přehrávat, co se to před pár minutami stalo.

Aniž by se snažil, před očima má film. Opět vidí šéfa v kukátku ale až teď si uvědomí jeho výraz. Zoufalství. Přišel, protože už byl naprosto zoufalý. V mysli pokračuje dál, vybaví si moment šéfova dosednutí a ten pohled, kterým obdařil svého společníka.

Počkat…ten Yetti není jen tak nějaká ochranka. Je to jeho milenec, proto byl tak důvtipný v tom, co jsem dělal včera!

Pobaveně se usměje. Vzpomíná dál, na slova, věty a tón hlasu. Snaží se si vybavit řeč jeho těla.

Možná to tentokrát se svým divadlem přehnal. Měl na něj víc koukat, takhle si těžko vybaví všechny detaily.

Najednou mu v hlavě svitne. Není si jistý, ač se snaží si ze všech sil vzpomenout… zdali se mu ta černá skvrnka, skoro jako písmo, jen nezdála.

Kapesník, vzal do ruky kapesník. Otřel si zpocené čelo a pokračoval ve řvaní a pak to ticho. Pozoroval ten kapesník. Na moment v něm viděl výraz děsu. Co na tom kapesníku bylo?

Kapesník…

Kapesník…

Najednou se mu vše spojí a s nadšeným smíchem vyskočí do vzduchu. Znova a znova…

Tak fajn ty hazjle, jdeme na to. Měl bys vědět, že nejsem žádné béčko.

Ale proč mi to, do psí prdele, nedošlo dřív?!

 

***Ložnice***

 

Leo se pomalu chystal na svůj další kaskadérský kousek v podobě šplhu přes balkony, když si všiml jednoho divného chlápka stojícího dole na chodníku. Přikrčil se, ačkoliv věděl, že ho ještě nemohl vidět. Doufál.

Tenhle chlap byl od policie. Zkoumal okolí a našel další dva.

Takže on mě fakt dá zavřít?

Rychle zakroutil hlavou.

Ne, jsem si jistej, že teď už nic takového neudělá.

Chvíli jen dřepí a přemýšlí. Z transu ho probere hluboký hrdelní hlas.

Takže jo šéfe Grizzly. Musíte bejt hodně v prdeli, když jdete až sem, abyste vyděsil svého nejlepšího detektiva k smrti.

Elegantně vyskočí a lehce usykne, když mu lýtkem projede ostrá bolest.

Ta noha sakra!

Zívne a s naprostou samozřejmostí se natáhne na detektivovu bílou postel.

Pro jistotu se zaposlouchá do zvuků kroků. Rozpozná, že jde o tři osoby.

Haha…ty toho svého postelového drobečka vážně taháš všude, viď?

Slyšet řev toho dvoumetrového kreténa ani trochu nelichotí jeho uším.

Skoro už se mu klíží oči, když vyskočí do sedu díky ráně, jenž mu rezonuje celým tělem.

Zmateně se rozhlíží.

Šéf…a jeho „stolová historie“.

Vybaví si slova své pravé ruky Teddyho, jeho roztomilého medvídka, který vždy ochotně až skoro nadšeně, nasazuje svůj krk místo něj.

„Víš Leo, tenhle nebude tak jednoduchej. Má vážně sílu jak párek volů. Ne-li spíš jak jeden hroch. Hlavně si dávej pozor na pěstí, až ho potkáš. Je možný, že bys nepřežil ani jednu ránu. Víš jak… na tři bouchnutí a každej stůl se složí…“

Než se naděje pocítí, jak se mu opět klíží oční víčka. Rozhovor odehrávající se ve vedlejší místnosti není vůbec zajímavý. Furt slyší jen: „pět let“ a „chytit“.

Jeho upadání do spánku je ještě dvakrát narušeno. Pokaždé vystřelí do stoje jak jeho pejsek Rendy, když ucítí rybí maso.

Potřetí se k ráně přidá ještě vrzání, skřípot a hlasité žuch.

Měl pravdu, stůl je v řiti.

Je to v pořádku? Můžu tady jen tak usnout?

Hlavou mu bleskne dnešní detektivův pohled. Tolik odporoval tomu, co doposud předváděl. A přesto si byl jistý, že tohle už viděl.

S touhle myšlenkou a s posledním prudkým škubnutím těla se odebere do říše snů.

Spí jako mimino. V cizí posteli. V nebezpečném bytě. Jen obyčejnou zdí oddělen od těch, jež mu mohou býti osudnými.

 

Radim připravuje jídlo. Aniž by navštívil ložnici, ví, že jeho noční společník je tam. Jen uviděl šéfa, bylo mu jasné, že dal ještě pár svých goril dolů.

Chová se jak prezident. Imbecil.

Kdyby ho teď Leo pozoroval, nejspíš by si už neříkal, že je to stydlivý muž. Možná by dokonce i ucítil to nebezpečí, které se v jeho klidném hlase skrývá. Možná by si všiml toho, že jeho oči nejsou zářivě modré ale ledově modré.

Protože to nejlepší na dokonalých hercích je, že zvládnou hrát pořád. Klidně celý život. Vždy a všude. Do doby, než jim jejich roli někdo naruší.

 

Radim spokojeně pozoruje bublající polévku.

Položí vařečku a zamíří do koupelny k velkému zrcadlu. Svlékne veškeré své oblečení a zkoumá každý milimetr své kůže.

Vau, tenhle nástřik vydržel i včerejší noc. Není vůbec nic vidět.

Spokojeně se zadívá na svá hnědá záda.

Žádná stopa. Měl bych poděkovat.

Jen tak jak je zamíří do kuchyně. Cestou zkontroluje spícího mladíka. Potvrdí si, že spí jako medvěd v zimním spánku. Pro jistotu ho lehce nakopne, ale s ním to vůbec nehne.

V kuchyni otevře postranní skříňku, v níž se skrývá trezor. Zadá kód a otevře dvířka.

Kdy naposledy jsem tohle dělal?

Uvnitř je pouze pistol a malý černý telefon.

Vezme ho do ruky a s neochvějným vzrušením si tu věc prohlíží. Mrkne na červenou stěnu vedle kuchyňské linky a velmi potichu k ní dojde. Zatlačí a zeď se před ním otevře.

Vstoupí a hned zavře. Místností se rozprostře slabé světlo. Na rozdíl od zbytku jeho bytu, tady není řád. Je tu police plná knih a různých papírů. Na obrovském stole jsou tři monitory. Křeslo a před ním stolek, na němž je popelník. Automaticky sáhne do šuplíku a vytáhne balíček těžkých Camelek. Jednu si strčí do úst a zapálí. Labužnicky vdechuje kouř.

Vezme černý telefon a vytočí předvolený kontakt.

Vztek z toho, že mu nedošlo dřív, že ten koho hledá, je celou dobu před ním, pomalu mizí. S myšlenkou na to, že vzal do ruky tenhle černý telefon, se mu lehce rozbuší srdce. Mobil, který znamená, že jeho práce zde, bude u konce.

Stačí dvě zazvonění…

„Dobrý den pane,“ švitoří hlásek na druhé straně, avšak nelze nepostřehnout lehce vyděšený tón. Moc dobře ví, že na tohle číslo se čeká už šest let.

„Nazdar Teddy, ten nástřik je skvělej. Vydržel i celou noční jízdu. Děkuju,“ řekne upřímně Radim „a neříkej mi pane…“ dodá.

„Říkal jsem to, že tohle už by mělo vydržet i povodeň. I tak, bylo by fajn, kdybys přišel na druhou vrstvu, tak za týden,“ odpoví mu zvonivě.

„Nevím, jestli to bude třeba,“ přizná Radim.

Ticho.

„Zavolej mu. Řekni mu, ať vše začne chystat. Blíží se konec, Teddy,“ řekne a sám jasně vnímá tu vlnu vzrušení, která se mu line tělem.

„Ale on…je pryč,“

„Jak pryč?“ nechápe Radim.

„No, dlouho se nic nedělo tak jel někam na dovču. Mlel něco o Kanárech,“ odvětí Teddy přiškrceně.

Radim se dvakrát hluboce nadechne.

„Teď mě poslouchej. Je mi u prdele, kde je, i kdyby byl zakopanej sto kilometrů pod zemí. Zavolej mu a řekni mu, že jestli se okamžitě nezačne chystat, tak za ním na ty kanáry přiletím, urvu mu jeho péro a nacpu mu ho do krku. Jasný?“ snaží se, aby jeho hlas nezněl tak hrozivě. Přeci jen…je to Teddy.

„Chápu… hned mu zavolám. Vyřídím,“ odvětí potichu. Po chvíli ticha se odváží zeptat: „Takže už si ho našel?“

Radim se potěšeně usměje. Zapálí si další cigaretu. Aniž by Teddyho viděl, ví, že samým štěstím až nadskakuje.

Šest zkurvených let. A už bude konec…

„Ano našel. Přišel až za mnou. Jsem idiot, že jsem ho nepoznal dřív. Měl jsem ho celou dobu před nosem. Nemám zatím důkazy, ale jsem si jistej, že to je on. Teddy kam bys chtěl, až to skončí?“ zeptá se a zní vesele.

„Je mi jedno kam. Půjdu tam kam ty,“ odvětí hlas na druhém konci.

„Tak třeba Argentina?“

„Huh…Argentina?“ vypískne.

Radim si vybaví jeho hnědé oči a malý nosík. Určitě mu teď škube v levém oku, jako vždy, když je z něčeho nadšený.

„Ano, odměním tě za to, že stojíš po mém boku,“ odpoví.

„To ale nemusíš Radime. Víš, že tě miluju,“ odvětí vážně.

„Vím,“ řekne a jen nerad si vybaví včerejší noc. Včerejší vášeň. Zelené oči…

„Je u tebe viď?“ vytrhne ho z myšlenek Teddyho chvějivý hlásek.

„Kdo?“ pokusí se hrát blbého.

„Ten krasavec se zelenýma očima,“ uchechtne se.

Směješ se? Vážně? Proč se mučíš?

„Ano, je,“ přizná.

„Spal jsi s ním?“ zeptá se přímo.

„Ano,“

„A líbilo se ti to?“

Radim silou vůle potlačí vzteklé štěknutí.

„Ano…moc,“ cítí, jak mu přeskočil hlas.

„Jsem rád,“ řekne upřímně Teddy.

„Teddy…můj milovaný…řekni mi to. To co říkáš vždycky,“ zašeptá Radim.

Následují minuty ticha. Radim se snaží, aby nedýchal moc nahlas.

„Miluju tě. Je mi jedno, s kým jsi, kde jsi a co děláš. Je mi jedno, jestli nás dělí jedno město nebo celý kontinent. Vím, stejně jako ty, že my dva…tenhle příběh uzavřeme,“ vyřkne větu, která se Radimovi za ta léta už vryla do paměti.

Píchne ho u srdce.

Teddy, bojím se, že tenhle zelenooký kluk…bude náš konec.

„Víš, ještě ho potřebuju. Nevědomky nám pomáhal celou dobu a jsem si jistý, že náš cíl je i jeho cílem. Udělá to v podstatě za mě. Pořád jsem omezen zákony,“ hají se Radim a sám slyší, jak hloupě to zní.

Kdo ho nutil, aby s ním spal?

„Víš, seš si jistý, že spal s tebou?“ ozve se na druhém konci lehce pobavený hlásek.

Radim překvapeně vykulí oči.

„Víš Radime…jsem si jistý, že kdyby spal s tebou…už tam není. Přejel bys ho jak parní lokomotiva,“ Teddy se neudrží a začne se smát.

„Máš pravdu, nespal se mnou. Spal s někým, kým jsem teď těch posledních 6 let,“ odpoví klidně Radim.

Vážně ti tohle stačí jako omluva?

„Vidíš, pak nemáš důvod se cítit blbě. Jen já vím, jaké zvíře jsi. Jen já vím, že po sexu s tebou nejsem schopnej týden chodit. Dokud nebude spát s tímhle Radimem, je mi to jedno,“ přizná.

„Fajn,“ řekne ale dostihne ho svědomí a přizná se: „jenže já byl pod ním víš, ani si neumíš představit, jak trapně mi bylo. Tak moc, že jsem se ani nemusel moc snažit, abych vypadal jako stydlivá slečinka. O to víc, že jsem si musel všechno nechat líbit. Jak jsem řekl, bylo to super ale… jednou a dost. Já…svázal mě a…huh, znáš mě Teddy…od té doby… už se nemůžu ovládat. Dneska jsem se několikrát přistihl, jak jsem vzteklej. Nejraději bych toho kluka vedle v ložnici ojel tak, že na to nikdy nezapomene. Jenže…to… ty...“ zlomeně přeruší svůj výlev. Teddy je jediný na koho je milý aniž by to musel hrát.

„Tak to udělej,“ řekne klidně.

„Ty seš vážně masochista!“ vykřikne a vztekle hodí mobil na stůl.

Kurva!

Cítí, jak se v něm bijí emoce. Jak se napovrch dostává tolik potlačovaný vztek. Vzpomíná, jak moc ho stálo potlačit své výbušné já. Kolik utrpení si mnohdy zažil, když se snažil nerozmlátit celou kancelář. Dokonce i své tělo musel natírat barvou, aby nikdo neviděl jeho milovaná tetování. Stačil by jeden pohled a každému by bylo jasné, že tohle si neudělá na těle někdo stydlivý a zakřiknutý. A navíc by ani k detektivům nemohl. Rozhodně ne s peklem na zádech.

Opatrně opustí místnost, bedlivě poslouchajíc zvuky v bytě.

Leo stále spí.

Čím víc se blíží konec, tím větší problém mu činí se udržet. Zamíří do své malinké tělocvičny. Rozhodnut aspoň trochu ulevit svému vzteku. Je mu jasné, že to, co mu Leo včera předvedl je hlavní rozbuška. Jeho pravé já, vidělo sebe sama v jiném těle. Skoro. S hořkostí si uvědomuje, že ten kluk, co spokojeně vedle spí, vůbec neví, co ho čeká.

 

Leo se s trhnutím probudí. Vyjukaně se dívá kolem sebe a prve není schopen identifikovat ty duté rány otřásající místností. Zrak mu padne na mohutný černo-bílý lustr.

Detektiv…

Nejistě se vyhrabe na nohy a zamíří po stopách zvuku. Dovedou ho k místnosti na konci chodby. Dveře jsou pootevřené a tak nakoukne dovnitř.

Ucítí srdce až v kalhotách.

Před ním stojí horda svalů, která přesně mířenými ranami, mlátí do obrovského boxovacího pytle. Krůpěje potu se mu perlí na zádech. Každá rána, která dopadne, odrazí boxovací pytel tak daleko, až se Leo musí podívat čím je k tomu stropu přidělaný. Překvapeně pozoruje největší hák, co kdy viděl.

To se používá na lovení velryb ne?

Radim poskakuje před pytlem jako rozený boxer. Jeho ruce jsou rychlé a každá rána má drtivý dopad. Leo si je jistý, že jedna tahle rána by poslala k zemi i vola. Cítí tu zlost. Vztek. Nejistě se zhoupne na nohách. Jeho jindy drzé a arogantní já, je ta tam. Vnímá, jak se mu v těle usídlilo neblahé tušení.

Kde je ten muž, kterého jsem včera svázal? Nezdálo se mi to?

Najednou se ta hora rychlostí blesku otočí. Leo překvapeně zaregistruje pohyb z levé strany, a tak tak uskočí před smrtící ránou. Zády narazí do dveří, které se jeho vahou zabouchnou.

Vytřeštěně zírá do těch vzteklých očí.

Úzkostí se mu sevře hrdlo. Pozoruje to zvíře před sebou a vůbec neví co dělat. V hlavě si vzpomene na svou cestu do Kanady, jak ho poučovali, aby před medvědem hnědým nelezl na stromy, protože po nich šplhá. Naopak před grizzlym si měl lehnout do klubíčka a hrát mrtvolu.

Jenže, kterej z nich je on?

Grizzly, rozhodně. Kam se hrabe ten jejich podělanej šéf.

 

Radim prudce zamrká.

Co to? Proč to dělám? Nechtěl jsem, aby tohle viděl.

Hluboce vydechne a položí ruce podél boků.

„Už si vzhůru?“ řekne zcela klidným hlasem.

„Kdo si?“ zeptá se Leo s nehraným údivem.

„Si ztratil paměť?“ uchechtne se Radim.

Najednou vnímá tu převahu. Vidí, jak se ho ten zelenooký kluk bojí. Musí se nad tím pousmát. Když si vybaví své předchozí stydlivé, skoro až dívčí já…

Jo kamaráde. Nikdy nesmíš dát na první dobrou.

„Radim…detektiv, těší mě,“ hraně mu podává ruku.

„Leo, zločinec,“ odpoví ten, a stisk opětuje, přičemž ho velmi bedlivě pozoruje.

„No nic tak pojď, musíš mít hlad. Včera si řádil jako torpédo. Ještě teď mě z toho bolí zadek,“ zasměje se Radim při vzpomínce na včerejšek a potlačí chuť dát pěstí do zdi.

Vyrazí směrem ke kuchyni. Už klidně posbírá zbytky ze svého stolu a hodí ho do kumbálu. Leo, který šel potichu za ním, sedí na gauči jako na trní.

O to víc ho překvapí, když před něj na konferenční stolek dorazí miska se slibně vypadající, a ještě lépe vonící, polévkou.

„Cos čekal, že tě taky svážu a ojedu?“ usměje se potměšile Radim, když si všimne Leova úlevného vydechnutí.

„Tak nějak. Hele, kde se to v tobě vzalo? To tě tak naštval ten rozbitej stůl?“ odváží se nasadit svůj obvyklý tón.

Radim ho počastuje vražedným pohledem.

Na sucho polkne. Nejspíš byla chyba se ptát.

„Eh…“ zkusí, ale jeho slova jsou zastavena mávnutím ruky.

„Dneska je tu víc věci, co mě fakt brutálně serou. Začnu tím, jak si mě ojel. Seš první chlap, co nebyl pode mnou ale nade mnou. Ještě včera touhle dobou byl můj zadek panna,“ s posledním slovem vrhne na Lea tvrdý pohled. „Ale nevyčítám ti to. Nemůžeš za to, patřilo to k roli. Pak si nakopl můj konferenční stolek, což mě nasralo o trochu víc…no a pak, jako třešnička na dortu, si to sem nakráčel ten plešatej kretén, aby mi rozbil můj nejoblíbenější červený stůl. A já? Protože přeci jen, už tady šest let hraju divadýlko, tak jsem musel tenhle iritující fakt totálně ignorovat,“ mluví a vzteky u toho podupává pravou nohou „ale to není všechno, chtěl jsem pokračovat dál. Vážně jsem chtěl hrát až dokonce. I před tebou. Nikdy, nikdy jsem ti nechtěl ukázat, že mám tuhle stránku. Tak mi řekni, proč to proboha živýho dělám?“ s poslední otázkou se na Lea tázavě zadívá.

 

Leo se zastaví se lžící zhruba pět centimetrů od svého obličeje. Veškerá chuť k jídlu ho přešla. Nejistě se zadívá do tázavých očí a snaží se přijít na odpověď, kterou mu může dát jen Radim, ale z nějakého důvodu ji vyžaduje po něm.

„Víš, asi…jsem ti nějak sednul?“ zkusí a nasadí svůj nejzářivější úsměv.

V odpověď přijde nečekaná rána do zad. Mimoděk upustí misku a ta se s bouchnutím rozbije o konferenční stolek.

Podívá se nad sebe v děsivé předtuše.

Asi o deset sekund později ucítí, jak ho bere za tričko pod krkem, a jedním švihem je zvednut do výšky.

Instinktivně zamává nohama ve snaze najít pevnou půdu pod nohama.

Marně.

Momentálně se nachází dobrých deset čísel nad zemí.

Pohlédne na Radima. Snaží se v té tváři najít, to co tam bylo včera. Rozpaky a stud a trochu strach.

Kdepak. Všechno zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Stojí před ním rozzuřený býk, připraven mu ukázat rodeo, na které do smrti smrťoucí nezapomene.

Zavře oči a čeká. Smutně si uvědomí, že tahle situace je hlavně jeho chyba. Nechápe ani zdaleka myšlenkové pochody toho člověka před sebou. Jedno ale ví, to, že si ho včera vzal, byť se mu to líbilo, ho zároveň hrozným způsobem vytočilo. Uvědomuje si, že včera dráždil kobru, která obvykle mívá navrch, ale musela se z neznámých důvodů tvářit jako domácí mazlíček. Její psychika to nevydržela. Bum…a stala se z ní ta nejjedovatější kobra, kterou kdy kdo poznal. Vyšší level.

Najednou je postaven na zem. Pomalu a obezřetně otevře oči.

Stojí přímo před ním a spaluje ho pohledem. Leo cítí, jak se mu na zátylku zaperlí krůpěje potu. Byl by přísahal, že se tu zvedla teplota tak o deset stupňů. Muž před ním se přisune blíže. Navzdory všem svým zásadám se Leo posune o krok dozadu. A tak započne jejich malá cesta. Radim se posouvá blíž, zatímco Leo ustupuje.

 

Radim pobaveně pozoruje mladíka před sebou. Snaží se o co nejvážnější výraz, ačkoliv v duchu se směje. Tenhle kluk, co se včera choval jako prezident zeměkoule, tu teď s výrazem vyděšeného kotěte, ustupuje dozadu netušíc, že za pár kroků se sám svalí na bílou matraci postele. Dokonce ani netuší, jak moc se mu dnešek bude líbit.

Radim už měl pár mužů, víc než pár. Miloval muže ale i ženy. Někdy si dokonce žádal obojí najednou. Za ta léta se už naučil rozeznat typy gayů. Jsou tři. Ten, co může být i nahoře i dole. Ten, co je jen dole, a nebo ten, co je jen nahoře. Nahoře je totiž ten aktivní. Každej si vyzkouší obvykle oboje. Radim věděl, že je rozhodně aktiv, ale po včerejšku si to nechá vytesat do svého náhrobního kamene. Není to tím, že by to nebylo hezké, naopak…ale jeho ego. Ego to prostě nezvládne. Proto. Je to jen otázka čistého sobeckého chtíče mít navrch. Nechce být univerzální a nechce být pasivní. Jeho povaha to nepřijme, ani kdyby to bylo sebehezčí.

Upřeně se dívá do těch zelených očí. Je si naprosto jistý, že tenhle mladík je pasiv. Přesně takhle, to totiž je vždycky. Skoro, jak kdyby pasivní jedinci měli stejný typ povahy. Tváří se strašně arogantně a chytře. Oplývají štiplavým a drzým humorem. Jsou opravdu ochotni se bránit, ale když dojde na sex… celá jejich agresivita se prvním vlakem odebere do Kundic, což je město v Akarsku, proslavené vůní exkrementů. Najednou, jako když se v létě přižene bouřka, před vámi stojí obyčejný člověk, s obyčejným strachem a neobyčejnou chutí být ojetej. Navíc, Radim včera jasně zaznamenal, jak Leo váhal. Dával mu možnost úniku, čekal na svolení. Byl opatrnej. Místy váhal, ač se tvářil, že ne. Naprosto typický aktiv se vás neptá desetkrát… zeptá se jen jednou a pak, ať se třeba čerti žení, vezme si vás, a vám nezbyde nic jiného, než ho prostě kompletně přijmout…

 

Leo ucítí za svýma nohama překážku a než se naděje dopadne na postel jako kámen.

Vykuleně sleduje postavu před sebou. Podívá se do těch modrým žárem plajících očí.

A s hrůzou si uvědomí, jak mu zacuká ve slabinách.

Stačí jen další pohled, na to svalnaté a lesknoucí se tělo před sebou, a aniž by se musel podívat dolů, ví, že se mu pod plátěnými kalhoty zvedla ohromná boule.

Polkne a olízne si rty.

Je rozhodnut čelit svému osudu se ctí.