Teddy se dívá do rozzuřeného obličeje. Tlak na jeho bradě sílí. Má pocit, že za chvíli mu zlomí čelist.

„Nezradil, jen… jsem ti nemohl nic říct,“ hlesne.

„Nepovídej. Říkáš, že mě miluješ… a takhle se zachováš?“ prskne mu do obličeje Radim.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptá se Teddy.

Radim ho chvíli nehnutě pozoruje a pak se začne smát. Je to druh smíchu, ze kterého vás mrazí až do morku kostí. Jako koupat se v ledovém oceánu, bez naděje na přežití.

„Jsem idiot, víš, mohlo mi to dojít daleko dříve. Hlavním spínačem byla tvoje věta v telefonu o zelenookém krasavci. V tu chvíli, co jsi to řekl, mi to ještě nedošlo… ale když na mě pak Leo vybafl správnou teorii o tom, že patřím k tichým střelám… uvědomil jsem si to. On je pěšák, že?“ optá se a tlak na Teddyho bradě povolí.

Odtáhne ruku, avšak svůj obličej ne. Stále na něj hledí z blízka, a v očích má výraz člověka, který je připraven udělat cokoliv.

Teddymu dojde, jak fatální chybu udělal. Jak hloupě se podřekl. Oni přeci vůbec neměli vědět, jak vypadá zločinec přezdívaný noční tvor, ani o tom, že ho Radim nechává jít a už vůbec ne o tom, že ho zná.

„Nemáš mi co říct? Fajn, víš, co dál? Jsem k smíchu, když si uvědomím, že on vždy nechával svým obětem kapesníky s datem, které bylo dnem, kdy si pro ně přijde. Tenhle nápad byl tvůj. Vybavuji si, jak jsi to tenkrát řešil s hlavounem po telefonu. Nechápu, proč jsem si to nespojil už před pěti lety, kdy to všechno začalo. Jenže jsem to zapomněl.... Mohlo ne… mělo mi to dojít… najednou se všechno poskládalo jako puzzle a začíná to dávat smysl. Jen jedna věc mi uniká, proč to nemám vědět?“ pokračuje dál Radim.

Teddy ho opět tiše pozoruje. Zvažuje, co vše mu má říct. Ovšem… v téhle situaci… jestli si chce zachránit vlastní kejhák, bude nejlepší říci všechno. Nepochybuje o Radimově zuřivosti a moc dobře ví, že on je schopen téměř všeho.

Pokud ti zalžu a ty se to pak dozvíš… prostě mě zabiješ.

„Protože žádní z našich agentů se neznají navzájem. Za celé roky, co tohle děláš, si nikoho jiného nepotkal, přestože víš, že jsou další. Tiché střely… ty… vy pracujete pod zákonem. Jste omezeni zákony, naopak Pěšák ne. Nevím, kolik toho o nich víš, ale asi takhle, oni to dělají pro pomstu nebo z jiných osobních důvodů. Obvykle to funguje tak, že když hlavoun rozhodne o novém případu, najde i lidi, kteří se v tom chtějí angažovat z jejich vlastní vůle. Poskytne jim prostředky k tomu, aby dosáhli svého vysněného cíle. Ale nestojí za nimi žádná smlouva jako za tebou. Nejsou omezováni nikým a ničím. Nevýhodou pěšců je, že často plán pokazí. Někoho zabijí, ačkoliv jsme jim řekli, aby je nechali žít. Jenže my s tím, pak už nic neuděláme. Obvykle jen pomůžeme polici je chytit…“ všimne si Radimova nesouhlasného výrazu „ano, vím, co si myslíš, posíláme na smrt vlastní lidi. Jenže… oni k nám nepatří. Jak říkám, my jim jen dáme to, po čem oni touží, na oplátku, oni pomáhají nám. Leova rodina byla zavražděna šéfem a pěti politiky. Jeden podpis celou jeho rodinu poslal pod drn. Ne jen jeho, dalších x desítek lidí bylo obětováno, ve jménu dobra. Nebo alespoň, tak to naše šestice viděla. Nicméně jejich rozhodnutí bylo sobecké. Dalo se očekávat, že se najdou tací, co se budou dovolávat spravedlnosti. Leo byl odmalička cvičen. Kamarád jeho otce, který jako zázrakem přežil, věděl hodně. Znal jednoho z nich, ale nevěděl o tom, kdo další za tím stál. Celých dvacet tři let trénoval Lea, aby vykonal to, co on sám nemůže, neboť zůstal na vozíku…bez důkazů a jen se vzpomínkami. Leo byl ideální na to, aby se stal pěšcem. Navíc, na rozdíl od jeho otčíma, který chtěl jejich smrt, Leo souhlasil s tím, že je bude předávat policii. Nechce mít ruce od krve. Když jsme tě přiřadili na ten případ najít šéfa, před šesti lety, neměli jsme Lea. Získali jsme ho potom, co předal prvního politika. Tehdy se stal naším mužem. Je lepší, když na případu dělají dva, navíc, ty nemůžeš to co on…ale i tak. Hlavoun…“ Teddy zmlkne. Neví, jestli má říct i tohle.

„Každého pěšce nakonec předá polici,“ dokončí za něj Radim a jeho tvář se ještě více zatvrdí.

„A…no…jo,“ zakoktá se Teddy.

„Takže mu mažete med kolem huby a vodíte ho za nos!“ zavrčí Radim.

„Ne, tak to není…“ brání se Teddy „on je proti zákonu a my jsme zákon,“ dodá vědom si toho, jak hrozně to teď zní.

Tohle jsem si měl odpustit.

„Takže…suma sumárum…já jsem nakonec měl být ten, co ho zatkne,“ dedukuje Radim.

„Ano,“ kývne Teddy a nervózně se ošije.

„V žádném případě! Nikdy ho nezatknu!“ zařve, až Teddy nadskočí.

Nůž, který byl doposud zaražen ve stolu, Radim prudkým pohybem vytrhne, a namíří ho proti Teddyho obličeji.

„Jak si vůbec mohl na tohle koukat?! Necháváš je, aby je zatknuli, ačkoliv to dělají pro vás?! Nemáš svědomí?!“ vrčí hrozivě.

„Ne, vůbec tomu nerozumíš. Hlavoun…já nemůžu…víš, on…“ vydechuje a přitom civí na špičku toho tupého nože, vědom si, že v Radimových rukách, je to skoro jako atomovka v rukách Němců za druhé světové.

„Kdo je hlavoun?!“ zeptá se a špičku nože skoro zapíchne Teddymu do nosu. Ten jen překvapeně vypískne.

„Můj… náš… můj otec,“ vydechne a oběma očima šilhá na svůj nos.

Radim na chvíli ztuhne, ale pak se ironicky ušklíbne „Takže tak je to. Jeho synáček dělá vše, co otec požaduje, aniž by kdy přemýšlel nad tím, jakých činů se dopouští,“ říká s vražedným úsměvem.

„A co mám dělat? Je to můj otec! Navíc, ne každý pěšec je jako Leo…“ zkouší.

„A mě to má zajímat? Já znám jenom Lea!“ zasyčí.

„Když… jestli teď…pokud se otočíš zády k nám a pomůžeš mu… víš, co tě čeká?“ ptá se trhaně Teddy.

„Ale samozřejmě. Tichá střela, která zradí, musí zemřít, myslíš si, že neznám podmínky té hloupé smlouvy?“ zeptá se Radim a ruku s nožem stáhne, aby s ním začal točit v rukou.

Teddy se dívá, jak rychle se nůž míhá a opět mu připadá, že v rukou drží spíše katanu.

„Nechci, abys zemřel,“ řekne pouze.

„V tom případě si to neměl nechat zajít až sem,“ odpoví Radim.

„Já vím… jenže ty bys ho nikdy nezatkl,“ hlesne Teddy.

„Máš pravdu, od začátku jsem měl v plánu nechat ho jít,“ kývne.

„Proč? Je to jen někdo, kdo žil svůj život, aby tohle udělal! Sám řekl, že pokud svou pomstu vykoná, je mu jedno co s ním bude! Nemusíš se kvůli němu obětovat! “ vykřikne Teddy.

Radim se prudce postaví.

„O tohle ale kurva nejde! Jde o princip!“ prskne a s těmi slovy vezme nůž a zarazí ho zpět do stolu.

Nůž projede Teddyho rukou, kterou tak připevní k jeho desce. Chvíli mu trvá, než pocítí bolest. Příšernou bolest. 

„Nic neřeknu… o tom, co víš, dělej, jak myslíš,“ vydechne Teddy a se slzami v očích se zadívá na svého milého.

Je si vědom toho, že ho nejspíše vidí naposledy. Není schopen určit, co bolí víc. Jestli jeho přišpendlená ruka, nebo zlomené srdce.

Miluju tě. Vždycky jsem tě hrozně moc miloval…

„Byl bys hlupák, kdybys něco říkal…“ nakloní se k němu výhružně Radim „zabil bych tebe i tvého fotra bez mrknutí oka,“ dodá a s posledním zlým pohledem přes rameno odejde.

Teddy jen sedí a pozoruje krev, která se rozlévá kolem jeho ruky.

Sbohem Radime.

 

Radim projíždí městem rychlostí blesku. Ví vše, dokonce možná víc, než chtěl.

Proč jsem se já debil nikdy nezajímal víc?

S hořkostí si uvědomuje, že vždy přijal nabízenou misi, aniž by více hloubal. Měl v Teddyho stoprocentní důvěru. Občas ho napadl stín pochybností o tom, jak celá tahle nadnárodní organizace funguje. Tušil, že jejich činy nejsou vždy čestné. Věděl, že existují muži, jenž nemusí respektovat zákon, a přesto pro ně pracují, avšak… netušil, že je pak posílají do vězení jako ostatní obyčejné vrahy či zloděje.

A co takhle trochu solidarity hovada?

Zradil ho jediný člověk, kterému kdy důvěřoval.

Bolest, kterou cítí ve svém hrudním koši, mu připomene ten den, před pětadvaceti lety. V ten den, kdy jeho matka umřela, se cítil skoro stejně.

Poprvé za ty roky se skutečně nekontrolovatelně rozbrečí.

Tedy…ty hajzle. Proč…

Projíždí městem ignorující veškeré dopravní předpisy. Několikrát mine semafor na červenou a jeho rychlost překračuje maximální povolenou dvakrát tolik.

Navzdory všemu doufá, že doma bude jeho zločinec.

Jen myšlenka na něj mu zvýší tep.

Zastydí se, když si vzpomene, jak unáhleně dnes jednal.

Vystřelil jsem na něho…

Uvědomuje si, že jedinou omluvou za jeho chování, mu může být jeho nevědomost.

Bolelo to Leo?

 

Leo se probudil v sedm večer v bytě, kde nikdo nebyl. Několikrát ho celý prohledal, avšak nikde Radima nenašel. Pod postelí nebyl, ani ve skříni. Ve svém zoufalém hledání se dokonce díval i do komody v koupelně…jak trapné. V té tajné místnosti našel krabičku cigaret a popelník s vajgly.

Prej že se tu nekouří…sám kouříš ty idiote.

Je deset hodin večer. Leo stále sedí u stolu a přemýšlí, proč neodešel. Chtěl se prostě vytratit. Co když šel jen zařídit vše potřebné a vrátí se se zatykačem. Avšak tělo ho neposlouchalo a dál si v klidu sedělo. Stačil i připravit něco rychlého k snědku, kdyby náhodou.

Chci přivítat tu policajtskou delegaci, co přijede s občerstvením…

Každých pět minut kouká na hodinky.

Říkal si celý víkend…ještě je neděle…

Uvědomuje si, že se dnes choval jako manželka…když vařil to jídlo a uklízel střepy z konferenčního stolku se zbytky polévky.

Zrudne, když si vzpomene, jak očichával Radimovy košile s blaženým úsměvem.

Jsem jako zamilovaná puberťačka…do prkýnka dubovýho!

Nejhorší na tom celém je, že ho ani jednou nenapadlo najít něco…cokoliv. Stopu, který by potvrdila jeho verdikt o tom, kým Radim skutečně je. Věděl to i tak, ale mít v rukou důkaz…

Zabil by mě dřív než bych mu stačil cokoliv vysvětlit. Hajzl! A já tu na něj čekám s večeří a nadrženým zadkem. Kurva!

 

 

Radim zaparkuje na svém obvyklé místě, v garážích, které jsou dva bloky od jeho domu, a automaticky auto schová pod plachtu.

Možná…jen opravdu možná, si takový idiot Leo, že si zůstal.

Zkontroluje hodinky. Čtvrt na jedenáct.

Víkend ještě neskončil.

Nevšimne si postavy, která skryta ve tmě, pozoruje celého jeho počínání.

Radim chvatně vyrazí ke dveřím potemnělé garáže, aniž by se rozhlédl.

Temný stín se tiše vydá za ním. V ruce, skryté za zády, se v proužku světla dopadajícího oknem z ulice, zaleskne zbraň.