„Chci v tom pokračovat s tebou,“ odpoví Leo.

Radim se usměje a uchopí Leovu tvář do dlaní. Na vteřinu si hledí do oči. Uvědomují si, že tahle jediná věta znamená dalších pár společných dní. Bohužel hrozba smrti visí ve vzduchu víc než kdy dřív.

Jejich rty se spojí, jazyky propletou. Leo se vtiskne do Radimovi náruče. Tikot hodin a mělké dýchání zajatce doprovází jejich vášnivé polibky. Do místnosti se vkrádá kužel ostrého světla, který zvěstuje příchod nového dne.

Radim se neochotně odtáhne. „Zavolám Tadeášovi,“ pronese zhrublým hlasem.

Leo jen nepřítomně kývne s hlavou prázdnou a tělem stále nakloněným ke zdroji hřejivého tepla, které ho doposud obklopovalo. Na moment vzhlédne a pozoruje vzdalující se záda toho velkého muže, který mu za poslední dva dny přirostl k srdci více než za předchozích pět let. Postaví se a lehce protáhne ztuhlé svaly. Prsty si pročísne vlasy s pohledem upřeným na svázané nehybné tělo zatím stále spícího muže. Očima přejede po místnosti. Všimne si zatoulané ponožky, která se válí těsně u dveří ložnice. Zamíří k ní a zvedne jí, aby jí vzápětí vložil zajatci do úst. Nemůžou riskovat. Bude lepší, když se nebude moci ani hýbat, ani mluvit. S letmým ohlédnutím k místnosti, kde právě Radim telefonuje, zamíří do ložnice. Svalí se na postel a navzdory situaci okamžitě usne.

 

Radim vejde do své tajné komůrky. Vyklepne jednu cigaretu z krabičky a bez přemýšlení si jí vloží do úst. Ukazováčkem pravé ruky přejede přes své stále vlhké rty. V levé ruce chvíli svírá černý mobilní telefon. Zaváhá.

Je to dobrý nápad volat zrovna jemu? Ale máme teď jinou možnost?

S hlubokým nádechem vyhledá Tadeášovo číslo a přiloží si telefon k uchu.

Pohled mu sklouzne na nehybné pero, které okamžitě sevře prsty pravé ruky. Cigaretu si přesune do koutku úst. Nechce kouřit, stačí ten pocit, že může.

„Ano?“ ozve se Tadeáš, který hodnou chvíli nevěděl, jestli hovor přijmout či ne.

„Máme tu vetřelce, pravděpodobně šel po mě, co o tom víš?“ zeptá se Radim přímo.

„Já? Nic,“ odpoví Tadeáš upřímně.

Radim několikrát stiskne pero v ruce.

„V tom případě… pomůžeš mi?“ zajímá se Radim. Položí pero zpět na dřevěný stůl a z prvního šuplíku vytáhne zapalovač.

Mýlil se. Potřebuje si nutně zapálit.

„Proč bych měl? Moje ruka je kvůli tobě v dost špatném stavu,“ odfrkne si Teddy.

„Miluješ mě, proto,“ odpoví bez zaváhání Radim a hluboce potáhne.

Na druhé straně se ozve hlasité nadechnutí. Teddy na moment přemýšlí, že by odmítl. Nechce jít proti svému otci, ale také nechce, aby Radim zemřel.

„Pomůžu ti, ale jen kvůli tomu, že je mi tvůj život drahý,“ řekne tiše Teddy.

Radim se musí pousmát. Věděl, že Teddy si vybere jeho. Nakonec to tak bylo, je a bude.

„V tom případě mi řekni, co navrhuješ, abychom udělali?“ položí mu otázku, na kterou sám tuší odpověď.

„Jestli to chcete přežít, musíte do samotného srdce Tichých střel. Víš, kde to je, že? Najděte muže, kterému se přezdívá Belo. Je to otcova pravá ruka ale dá se uplatit. Musíš ho najít, aniž bys přitom způsobil rozruch. Nabídni mu velkou částku a také mu slib svojí mlčenlivost. Pokud budeš úspěšný, nechá vás zmizet. Ale už se nikdy nebudeš moct vrátit,“ poradí Teddy, který navzdory všem událostem ucítí v očích slzy. Palcem zdravé ruky si zajede pod brýle a posune je o kousek výše, když si vytírá koutek slzícího oka. Vzápětí zapne reproduktor a položí telefon před sebe. Opatrně sundá brýle a postupně začne leštit obě malá kulatá sklíčka v neutrálních béžových obroučkách pomocí lemu svého trička. Z pravé ruky obmotané fixačním obinadlem, které jako jediné měl doma, mu vystřeluje štiplavá bolest přes celou paži až do ramene. Skrze bílou vrstvu obvazu prosvítá tmavá skvrnka krve, jenž se s jeho pohyby stává stále větší.

„Ale co šéf? Musíme ho chytit, “ vydechne Radim, který hodnou chvíli mlčel a pouze vstřebával Teddyho slova.

„Na to se vykašli. Jestli ses rozhodl být s ním, tak musíte přestat existovat, jinak vás dříve či později zabijí oba,“ odrazuje ho Teddy. Jeho hlas zní dutě. Všechno, co se doposud stalo, zůstane zapomenuto. Zbydou jen vzpomínky. Jestli se jim to podaří, Teddyho poslední památka na Radima bude do konce života se ozývající dlaň, v níž měl ještě před pár hodinami skrz naskrz zabořený kuchyňský nůž. V Radimovi se ukrývala Teddyho chuť žít, samotná podstata jeho života vězela v naději, že jednou budou spolu. Přimhouří oči a pohlédne na tichý telefon, z jehož reproduktoru se ozývá Radimovo pravidelné dýchání rušené hlubšími výdechy, jenž svědčí jen o jednom: kouří.

Stojí ti ten zlodějíček za to?

„Nevím, jestli se Leo bude chtít vzdát své pomsty,“ odtuší Radim.

„Tak s tím ti vážně nepomůžu,“ ušklíbne se Teddy, „ale jestli je z tebe stejně paf, jako ty z něj, tak by to neměl být problém ne?“ zeptá se s lehkou ironií v hlase.

„Samozřejmě, že to není problém,“ odvětí sebejistě Radim, „díky za radu Teddy. Měj se,“ rozloučí se a ihned hovor ukončí.

Vyjde z místnosti a vezme do rukou svůj běžný telefonní aparát, aby zavolal do práce a vzal týden dovolené. Není v tom žádný velký problém, protože za posledních pět let své volno nečerpal ani jednou. Sice si nevybral tu nejvhodnější dobu, ale budou to muset zvládnout bez něj. A to ještě neví, že už nejspíš nedorazí nikdy.

Dojde do ložnice, posadí se ke svému klidně oddechujícímu milenci, jehož tvář hladí paprsky slunce. Skloní se k němu a rukou mu pročísne vlasy.

„Leo,“ šeptne a lehce mu zkousne ušní lalůček.

„Hmmm…“ zamumlá ten a mávne proti němu rukou, jako kdyby odháněl otravnou mouchu.

Radim se pobaveně zasměje, volnou rukou přejede přes jeho hrudník až ke kalhotám. Lehce přejíždí hřbetem ruky přes jeho rozkrok. Leo se stále neprobouzí, ale spolupracuje, když Radim ruku znehybní, sám se o ní otře.

„Leo…“ zašeptá a důrazněji zkousne jeho ucho.

 

Leovi se zdá, že ho někdo příjemně hladí. Své jméno slyší z dálky. Mimoděk si přitiskne prst ke rtům a pokývá hlavou, přesvědčený, že nejspíš ví, co vyvolává ty slastné pocity v jeho klíně. Po dalším bolestivém ataku na své ucho procitne úplně.

„Radime?“ zeptá se lehce zmateně.

„Musíme si promluvit,“ odvětí ten a ruka, která byla skutečně zdrojem Leova příjemného pocitu, opustí vydutý rozkrok.

Měl by se naučit prvně dokončit načatou práci!

„V poslední době chceš mluvit nějak často,“ ušklíbne se Leo.

„Jsi tu dva dny…“ zasměje se Radim, ale skloní se k němu a jazykem několikrát objede konturu jeho rtů. Leovi zacuká ve slabinách. Hřejivý dotek Radimových rtů je mu dopřán jen na chvíli, protože se ihned odtáhne a propálí ho svým modrým pohledem.

„Jestli chceme přežít, musíme do srdce Tichých střel,“ řekne potichu.

Leo ho jen nehnutě pozoruje.

Do srdce střel? A co šéf? Ještě jsem nic nedokončil!

„Nemůžu teď odejít,“ zakroutí hlavou a tělem mu naznačí, že by se rád posadil.

„Šéfa chytí i bez nás,“ oponuje Radim a přesune se na kraj postele.

Leo se posadí a změří si ho nedůvěřivým pohledem.

„Ty to nechápeš, já jsem pro to, abych toho grázla chytil žil! Celý můj život je jen o něm… nemůžu odejít,“ vysvětluje.

Když nesplní svůj celoživotní úkol, k čemu pak ty předchozí roky budou?

„Máš na něj důkazy?“ zeptá se Radim.

„Samozřejmě, jen jsem ho chtěl pokořit, jako všechny před ním,“ protočí oči Leo.

Hloupé dotazy. Vždycky mám důkazy.

„Tak co řešíme? Dostaneme důkazy na policii a můžeme se vydat na cestu,“ pokrčí Radim rameny.

„Cože?“ vyjeví se Leo, „tomu největšímu hajzlovi to mám nechat projít tak snadno? Vždyť posledního jsem přivázal k lampě nahého! Víš, jak namáhavý je to zařídit? Sám bych ho tam nedostal! A ještě jsem na něj musel použít dvojitou dávku uspávačky, a to byl jen poloviční. Šéf by možná potřeboval rovnou šipku na medvědy,“ odfrkne si.

„A ty asi nechápeš, o co tu jde. Jestli ho dostaneš za mříže dřív než oni, půjdou po tobě…za chvíli beztak půjdou i po mně. Budeme na seznamu hledaných číslo jedna. Když někam schováme důkazy, na které je pak, až budeme pryč odtud, upozorníme. Dosáhneš své pomsty taky a navíc je tu šance, že přežiješ…že přežijeme,“ snaží se Radim dál.

„A proč musíme zrovna až do jejich centra?“ zajímá se Leo.

„Je to asi jediná šance. Máme najít jakéhosi Bela. Pomůže nám, aby nás už nikdy nenašli. Nechá nás zmizet,“ usměje se.

Počkat… známe se v podstatě dva dny a už spolu máme strávit zbytek života na útěku? Minulých pět let přece nemůžeme počítat!

„Aha…“ vydechne nakonec Leo, „asi tu není jiná šance, že?“ zeptá se.

„Je. Můžu se na tebe vykašlat, dokončit tuhle misi a žít si v klidu dál. Jenomže… já nechci, aby tě zabili,“ přizná Radim. A navíc si není jistý, jak by to sehrál s tím zajatcem, který se jim válí svázaný v kuchyni.

„Udělali by to tak jako tak, že? Pěšáky buď zabijí, nebo pošlou do vězení,“ ušklíbne se Leo.

„Ty o tom celou dobu víš?“ zeptá se překvapeně Radim.

„Ano, jistě. Už od začátku. Měl jsem v plánu dokončit svojí pomstu a zdejchnout se. Neboj, mě by nedostali,“ prohlásí sebevědomě.

 

Radim ho nehnutě pozoruje. Není to dlouho, co sám zjistil, jak to s Pěšáky funguje. Vůbec ho nenapadlo, že oni to možná sami vědí, jaký osud je po jejich pomoci organizaci čeká. Tohle jednání ho vytáčí na nejvyšší možné otáčky. Nesouhlasí s tím, a víc, než kdy dřív si uvědomuje, jakých zvěrstev jsou lidé schopni, jen pro „dobro“ všech. Obětují lidské životy ve jménu záchrany svých holých zadků.

„Tak víš co? Mám lepší nápad,“ usměje se vítězně Leo a přeruší tak tok jeho myšlenek.

Radim překvapeně zamrká, „jaký?“ zeptá se značně nedůvěřivě.

„Rozdělíme se. Já dostanu šéfa a ty pronikneš k Tichým střelám. Tím je minimálně zkraje svedeme ze stopy. Určitě nepočítají s tím, že budeme každý jinde. Toho chlápka co se nám válí v kuchyni, jim pošleme zpátky se vzkazem.“

„S jakým vzkazem?“ vyjeví se Radim.

Leo se na něj vážně zadívá. „Kostky jsou vrženy.“