„Tak za prvé, jestli se rozdělíme nebo ne… to musíme promyslet, nicméně já bych ho prvně vyslechl, ani nevíme, jestli patří k nim,“ odtuší Radim.

A s hrůzou si uvědomí, že jejich budoucí plán je v podstatě závislý na tom, co jim ten svázaný muž poví, či nepoví.

„V tobě se policajt vážně nezapře. Kde jinde by se tu vzal?“ vyjeví se Leo.

Radim se na něj nevěřícně zadívá. Prsty si přejede přes rty ve snaze skrýt úsměv a na moment sklopí hlavu. Vlasy mu spadají do tváře a skryjí tak jeho málem posměšný výraz. Několikrát se hluboce nadechne a snaží se pochopit, jak se mohl Leo stát tak proslulým zločincem, když mu chybí i základní selský rozum.

Nespadl ten telefon na hlavu spíš jemu?

„Jak si řekl, jsem policajt… když to vezmeme obecně. Víš, kolik lidí jsem dostal za mříže? Mám dost nepřátel, tenhle chlápek může být kdokoliv, vůbec s nimi nemusí mít nic společného. Musím ho prvně vyslechnout,“ vysvětlí Radim a s těmi slovy se zvedne a zamíří do kuchyně.

A že na tom souvisí vše, co pak uděláme… si nechám pro sebe.

Cestou si svlékne tričko a pohodí ho na zem. Na jeho zádech už se rýsují první linky tetování v místech, kde je nástřik nejslabší, hlavně v oblasti beder a ramen.

Na pravé paži, kde po nástřiku není ani stopy se skví dokonalý Oktogram neboli hvězda Merkura. Každá Tichá střela jí má, každá na jiné části těla. V jejich organizaci je to symbol, jehož nositel je považován za spravedlivého. Teddy mu kdysi vysvětlil, že samotný význam tohoto symbolu je trošku odlišný od toho, jak ho chápe jejich otec, který důležitost znaku vidí hlavně v počtu cípů, protože jako milovník osmičky, čísla, symbolizujícího úplnost a dokonalost, je Oktogram jejím vzhledněji vypadajícím ekvivalentem. Na jeho paži je navrch obmotán stonky růží, které zasahují přes rameno až k šíji. Tetování je výrazné a vystínované tak dobře, až vypadá jako skutečná osmicípá hvězda, kterou si někdo jen omylem odložil na Radimovu ruku.

 

Leo má co dělat, aby si samým studem nešel stoupnout ke zdi a cvičně do ní párkrát nepraštil svojí natvrdlou palicí.

Vůbec mi to nemyslí… od pátka mi to prostě fakt vůbec nešrotuje. Ten chameleon mě tak šokoval, že jsem z toho dočista přišel o rozum!

Chvíli jen nehnutě sedí a s údivem pozoruje, jak Radimovo tričko padá na zem. Neptá se, ani nic neříká. Jen se mlčky zvedne a vyrazí za ním. Snaží se nepřemýšlet nad tím, jak záda jeho milence vypadají bez té nastříkané barvy.

V kuchyni se Radim zastaví přesně před zajatcem. Leo, jenž cupital za ním, jen tak tak zabrzdí a odolává chuti pohladit první viditelné stopy černých šlahounů s trny, jenž vypadají tak živě, že na moment zapřemýšlí, jestli by se při jejich hlazení nepopíchal.

„Co teď?“ zeptá se Leo a s pohledem upřeným pro změnu na Oktogram se postaví po jeho boku.

Místo odpovědi se mu dostane velmi neidentifikovatelného úsměvu. Leo mimoděk u krok ustoupí, neb si uvědomí, že ten muž vedle něj je skutečně schopný čehokoliv.

K jeho velkému překvapení si k ležícímu přidřepne.

Proč jsem čekal, že ho vší silou nakopne, aby se probral?

 

Co teď? Leo… že se ptáš tak hloupě.

Radim zkontroluje základní životní funkce.

„Zdá se… že je v pořádku….“ Promluví a zvedne zajatci hlavu, aby obhlédl i její stav, už předtím ho překvapilo, že nikde nebyla stopa krve, „má hlavu z betonu či co?“ zamumlá si spíš pro sebe.

Pronikne prsty skrze černé vlasy a důkladně prohmátne lebku.

„Nemá…“ odtuší s úsměvem, když narazí na obrovskou bouli na temeni, „ale vnitřní krvácení či podobné libůstky tu nezjistíme,“ pokračuje dál v samomluvě.

Opět se postaví a zamyšleně si promne bradu.

„Musí do nemocnice, pro jistotu,“ odtuší nakonec.

„Cože? On tě chtěl zabít a ty mu za to poskytneš lékařskou péči?“ vytřeští překvapeně oči Leo.

„Máš pravdu, chtěl… ale nezabil. Spíš jsem málem já odrovnal jeho. Hele, tobě asi furt nedochází, kdo jsem viď? Já jsem policajt Leonarde… říká ti to něco? Nejspíš ne, ale mě jo. Ať je to vrah nebo třeba obchodník s bílým masem, furt je to člověk a teď určitě zraněný. Poskytnou mu zdravotní péči, a pokud je to nějaký grázl, co patří za mříže, tak se tam hned z nemocnice půjde ubytovat,“ pronese hlasem, kterým by určitě mluvil k děckám ve školce.

„A navíc… jestli skutečně patří k nim… bude zraněný ještě víc,“ dodá Radim s vražedným úsměvem.

 

Leo se zastydí a vyděsí zároveň. Neschopen dalších slov jen pozoruje, jak se Radimova tvář, doposud stažená v přemýšlivé grimase, projasní.

„Teď pozoruj a uč se,“ otočí se směrem k němu.

Z Leova obličeje spadne maska studu a s výrazem současně dotčeným i zvědavým se rychle přesune k nejbližší židli. Klidně se posadí na krajíček a předkloní se, celý bez dechu, nenadálou touhou vidět rozzuřeného býka v akci.

 

Radimův pohled potemní. Chce vědět víc a pocítí neovladatelnou touhu po tom, aby už našel Bela, vzal Lea a nadobro zmizel pryč, někam, kde je nikdy nikdo nenajde. Dostane nezvladatelný tik do pravého oka, který se objevuje vždycky, když je v situacích, které jsou na první pohled zbytečně moc komplikované, protože nakonec v drtivé většině případů zjistí, že ve skutečnosti je všechno daleko jednodušší, než se zdá. Stále mu cosi uniká. Ví, že tu nesedí víc věcí, má otázky, které si však zatím nechce pokládat.

Jejich vězeň leží zády přitisknutý k podlaze, Radim ho bez námahy zvedne, a pod Leovým překvapeným pohledem, přemístí jeho důkladně svázané tělo na stůl.

Věnuje letmý pohled sedícímu Leovi, tak, aby nezahlédl, jak mu zuřivě škube v pravém oku a na moment zmizí v ložnici.

Vrátí se s obuškem, se kterým se postaví před zajatce.   

Vytáhne mu ponožku z úst.

Jen zakřič… jak je libo.

 

Pružný obušek svištivě rozčísne vzduch a z výšky mlaskavě dopadne na vězňův rozkrok.

Lea to zabolí za něj tak moc, až si rukou hrábne mezi nohy. V duchu ho napadne, že stačilo vzít sklenku vody a prostě ho polít, ne hned zacházet k tak krutým metodám.

Prej uč se… takhle probíhá výslech u policie?

 

Výsledek je však naprosto jiný, než Radim očekával. Zajatcovi oči se jen pozvolna klidně rozevřou a jeho tváří se rozlije úsměv, jakoby se právě probudil z pěkného snu.

Radim znepokojeně o krok ustoupí, obušek silně svírající, protože má pocit, že se mu další díl skládačky právě ukázal v jasném světle. Ucítí počínající ohýnek vzteku, který začíná plápolat uvnitř něj.

Jsi od nich. Cvičený.

S novým poznáním rozhodně zahodí obušek stranou, těsně mine Leovu hlavu, přistoupí k vězni a prudkým pohybem mu uvolní pravou ruku z provazu, aby jí vzápětí trhnutím zbavil rukávu.

S vítězným úsměvem hledí na jednoduché vytetované oko.

Doutnající plamen vzteku v jeho nitru se rozhoří plamenem.

Měl jsem pravdu! Ale kdo tě poslal? Proč?

Střelec. Rádoby tajná zbraň organizace. Jen pár vybraných jím může být. Stojí v ústraní a vše bedlivě pozoruje, aby pak na rozkaz někoho z hora, zabil ty, co už se z rozličných důvodů organizaci nehodí. Každá Tichá střela má svého Střelce, který nikdy nezasahuje, jen tiše sedí a čeká, až někdo přikáže, aby ji zničil… Střelec přece vždy vystřelí, a když tak učiní, střela už je nepoužitelná. Střelci jsou obvykle lidé, kteří nemají minulost ani budoucnost. Lidé bez života a bez peněž, kteří projdou výcvikem a jsou plně oddáni svému poslaní. Ne vždy však dojde k tomu, že ho naplní. Většina Tichých střel nezradí.

Úkosem pohlédne na nechápavě tvářícího se Lea.

„Střelec,“ zahučí stroze směrem k němu a opět se podívá na stále usmívajícího se vězně.

„Předpokládám, že ty mi sám od sebe nic nepovíš,“ usměje se Radim a s potěšením zjistí, že tik v pravém oku odezněl, hned poté, co se alespoň část záhady objasnila.

Vězeň jen pobaveně mrkne a vyplázne jazyk.

Radimův pohled zahalí ohnivá živoucí mlha, kterou utváří vztek nahromaděný za poslední léta, který se jen tímhle jednoduchým posměšných gestem, narušujícím a urážejícím jeho ego a celou jeho dosavadní vykonanou práci, spustil a slil v jednolitou nevybitou energii nenávisti.

Stůl vzápětí zmizí pod horečně poletujícími ranami pěstí. Vzduchem se nese Radimovo vzteklé vrčení, které se po chvíli slije do jediného autonomního třeštění, které vězni postupně vysává zbytky sil a boří všechny jeho touhy vydržet a neprozradit ani slovo.

Leo tiše a šokovaně hledí na zuřivou bestii před sebou, poháněnou vztekem.

„Hajzle!“ vylétne z Radima. Vyšlehuje další nadávky překypující oprávněným vztekem, po nesprávné osobě, který s každým úderem rozechvívá a láme zajatcovo odhodlání.

Leo na krátkou chvíli pocítí, jak se i on sám třese vzrušením a na moment se i on poddá té vášnivé bestii, pohledu na jeho potem zborcená záda, odhalující pod stékajícími kapičkami stále více a více černé barvy tetování, rychle se však vzpamatuje a při pohledu na vězně vyskočí na nohy a odvážně obejme Radima zezadu vs hlasitými slovy, „Jen poslouchá příkazy!“

Radimovi pěsti se zastaví.

„To stačí,“ vydechne nakonec rozhodnut prozatím nepřiznávat své unáhlené jednání, „zkusím něco jiného,“ dodá a prudce se Leovi vysmekne.

 

Leo ustoupí, ale zpět na židli se neposadí. Jen tiše vyčká.

Prvně se tak stará o jeho zdraví… a sám ho tu málem zabije.

 

„Takže co mi řekneš?“ zeptá se Radim a lehce se nakloní nad zajatcovu tvář.

Ten i přes veškerou bolest, která vystřeluje z celého jeho těla, zvedne koutky úst v pohrdlivém úsměvu a s odhodláním na něj vyplázne jazyk.

Radim se narovná. Zvedne jeho ruku ze stolu, stiskne jeho prsty ve své dlani, skoro jako kdyby se s nimi chtěl pomazlit.

„Takže nebudeš mluvit?“ zeptá se. Sevře mu dlaň a druhou rukou chytí jeho ukazováček, kterým prudce trhne dozadu.

Tichou místností, kterou se nese jen trojité hlasité dýchání, naplní zvuk lámající se kosti.

 

Leo jen vyděšeně vytřeští oči.

Radime... kdo si?

Cítí tu živelnou sílu vzteku, která se sice už mírněji, ale přesto stále výrazně drží ve vzduchu.

Pohledem zabrousí do zajatcovi tváře, kterou na chvíli zkřiví bolestný výraz.

Je tohle třeba?

Vzápětí Střelec zavře oči. Když je o sekundu později znovu otevře, opět vyplázne na Radima jazyk.

Nejspíš je to třeba. Vyplazuje jazyk jako dítě, idiot. Měl by raději rychle začít mluvit.

Radim zareaguje ihned. Vezme hned další dva prsty a místností se rozlehne rovnou dvojí praskání kostí.

 

V Radimovi s nelibostí sílí úžas nad tím, jak Střelcova tvář v podstatě stále nemění výraz, a navíc nevydal doposud ani hlásku.

„Hlídej ho,“ otočí se na vystrašeného Lea, který jen zmateně kývne.

Zamíří do své tajné místnosti a po lehkém přehrabování ve třetím šuplíku objeví, co hledá.

Kleště.

Příjde do kuchyně svírajíc kleště za zády, a přesně v okamžiku, kdy se postaví vedle strnulého Lea, je vytáhne a položí do Střelcova klína. Díky tomu, že si stoupl do těsné Leovi blízkosti pocítil, jak s sebou jeho tělo škublo a jen stěží odolá nenadálé chuti obejmout ho a ujistit ho, že to co dělá, má důvod.

Potřebuji vědět, proč po mě jdou. Teddy jim ještě určitě nic nestačil říct. Musí tu být něco jiného… někdo jiný.

„Nebudeš mluvit?“ zeptá se dnes již po několikáté a s jemným hraným úsměvem zálibně přejede přes zajatcův opasek, až ke kleštím na které tvrději přitlačí, až s sebou tělo pod nimi prudce škubne.

Další vypláznutý jazyk.

Radim na pár sekund zaváhá, ale nakonec vezme jeho zlomený ukazováček a s dalším hraným úsměvem mířeným do Střelcovi tváře mu kleštěmi strhne nehet.

Ticho a další vypláznutý jazyk.

Při třetím nehtu zajatec vyjekne.

„Zradil si!“ zasípá.

Radim se zářivě usměje a oddálí kleště, kterými párkrát výhružně zamává, stále svírající zajatcovu krvavou ruku.

„Jak vidím, přeci jen si promluvíme,“ uchechtne se Radim, „tak povídej, čí příkazy plníš?“ zeptá se.

Vězeň na moment zaváhá ale, když Radim začne opět přibližovat kleště k jeho ruce, rozhodne se.

„Samotného Treuera,“ odpoví namáhavě Střelec.

Radim v údivu pustí jeho ruku, která bezvládně dopadne na stůl.

„Otce?“ vydechne nechtěně nahlas.