Leo zamyšleně hledí z balkónu na klidnou noční ulici. Je překvapivé, že ve čtvrti známé, díky častým výtržnostem, krádežím a vraždám, je takové ticho. Občas zahlédne projít člověka, jednou za pár minut projede auto. Jinak je zde úplný klid.

Přemýšlí nad tím, co udělá, až Radim dorazí… pokud bude sám.

Řeknu mu, že jsem nechtěl nechávat odemčeno.

Pobaveně se zasměje, když si představí, jak mu tuhle výmluvu vpálí do očí. Je mu zcela jasné, že se mu s největší pravděpodobností vysměje. Vybaví si jeho poslední slova. Ví, že si chtěl potvrdit, že je v podstatě jeho kolegou. Fascinuje ho, jak to tomu muži rychle pálí. Někdy.

Zrovna, když típá poslední cigaretu, vědom si toho, že klidně mohl kouřit uvnitř, když tu majitel nebyl, avšak při představě toho, jaký trest by nejspíš následoval, kdyby na to ten dvoumetrový obr přišel, mu tuhne krev v žilách. Na chodníku zahlédne povědomý obrys. Je v osmém patře, takže může jen doufat, neboť vidí pouze malou postavičku.

Ten styl chůze bych poznal vždy. Šine se jak parní lokomotiva.

Radim byl typický svou rychlou a ráznou chůzí. Minimálně ten Radim, kterého Leo právě poznal. I z dálky bylo vidět jak si klestí cestu stylem: tady Rambo uhni!

Už se ani nesnaží hrát.

Leovi se po tváři rozline šťastný úsměv a srdce mu několikrát radostně poskočí. Opět se sám sobě zasměje, dnes již poněkolikáté.

Je to jasný, já jsem fakt zamilovanej jak ta patnáctka. Hrůza. A ještě mě to těší.

Chvíli pozoruje okolí, pátraje po případném policejním doprovodu.

Je sám.

Váhá nad nápadem na něj zavolat a zamávat. Určitě by se lekl. Ta představa ho pobaví. Akorát se rozhodne zařvat, když zaznamená, jak se za Radimem míhá podezřelý stín. Trvá mu jen chvíli, než mu jeho instinkt prozradí, že ten člověk, chce Radimovi ublížit.

Než se Leo naděje, jeho tělo zkušeně přeskakuje dolů přes balkony. Ví, že ho klidně mohou vidět, ale spoléhá, na svůj um. Není to poprvé, co tohle dělá. Umí být nenápadný, tichý a rychlý. Přeci jen, při své „práci“ tohle využívá často. A jak řekl jeho strýc… lidé se skoro nikdy nedívají nahoru. Proto taky většina důvtipnějších zlodějů chodí přes střechu. Je to asi zakódované v genech, že lidé očekávají útok zdola.

Ten parkur je sakra užitečný koníček.

Když dopadne na tvrdou dlažbu chodníku, lehce mu lupne v kotníkách.

Stárnu.

Obezřetně se rozhlédne, vědom si, že lampa zde nesvítí a velký košatý strom také poslouží, jako dobré krytí. Navíc se snažil být co nejtišší. Doufá, že si ho nevšiml ani jeden z nich. Přesune se za kmen stromu a vykoukne.

Radim se zrovna rozhlíží přes ulici a míří ke vchodu do svého domu. Ani jeden jediný pohled nevrhne za svá záda.

Vypadá zamyšleně...

Zaměří proto svůj zrak na stín, který se skrývá na druhé straně ulice za automatem na parkovací lístky, jenž stejně nejspíš už nefunguje, jako skoro vše v téhle ulici.

Vopravdu nenápadnej jak nahej černoch na Sibiři.

Radim klidně projde dveřmi, aniž by cokoliv tušil.

Temná postava chvíli čeká, a pak rychle vyrazí směrem ke dveřím, avšak na poslední chvíli, zvolí jinou cestu.

Vezme to taktéž přes balkony, což Leo nemůže dovolit. Nelezl dolů, aby se zase pracně šplhal nahoru. Pár sekund sleduje jeho počínání a usoudí, že v tomhle jde o amatéra. Nejspíše nebude těžké ho pár ranami skolit. I tak, by se mu hodil pomocník. Ten muž je dvakrát větší než on.

Proč já Radima vlastně nezastavil? Mohli jsme ho chytit ve dvou.

Na poslední chvíli, muže zachytí za nohu, a prudkým trhnutím ho strhne dolů. Nebylo to moc těžké, protože to nečekal.

 

Radim rychle vyběhne schody. Ví, že je tu výtah, ale tenhle způsob je mnohem rychlejší.

Svůj byt prohlédne v rekordním čase.

Není tu. Jak jsem si myslel.

Zahledí se na pootevřené dveře balkonu a svitne v něm jiskřička naděje.

Co když?

Balkon je však prázdný. Radim zaslechne zvuky z ulice, které značí souboj. Navzdory tomu, že zrovna teď nemá vůbec chuť do něčeho zasahovat, se v něm probudí jeho policajtské já, které velí, aby v těchto situacích jednal. Když má tu možnost. A tak se Radim nahne přes zábradlí, aby se obeznámil se situací. Očekává podobný výjev, jako vždy. Pár kluků co se rve, v horším případě i s noži, v ještě horším se i střílí, ale to už by dávno slyšel.

Z té výšky vidí jen dva muže, kteří spolu zápasí.

Povzdechne si, a vezme do ruky mobilní telefon, připraven zavolat noční službu.

Jeden z mužů vykřikne a Radim ztuhne v půli pohybu.

Ten hlas…

Ještě jednou se zadívá dolů. Najednou jasně vidí, i z té dálky, že jeden z těch mužů je Leo.

Telefon mu vypadne z ruky.

Za další dvě sekundy je balkón prázdný.

Radim střemhlav běží po schodech dolů, někdy vezme rovnou celé patro.

Leo… tohle asi nebude jen obyčejná pouliční rvačka. To není tvůj styl přece.

 

 

Leo už to začíná vidět špatně. Přepočítal se. Ten muž je dost rychlý a silný. A Leo není po tomhle víkendu zrovna ve formě. Pekelně ho bolí zadek a záda. Skoro se nemůže hýbat. Doteď nechápe, jak zvládl přelézat ty balkóny, a nezaznamenat, tu ostrou bolest rezonující v celé horní části jeho těla. Posledních pár minut, silně vnímá všechny své svaly v těle. Není to nic příjemného.

Radime, ty nadrženej kreténe!

Snaží se získat převahu tím, že se vyhýbá každé jeho ráně. Chce ho unavit. Přijde mu to více rozumné, než přímý boj.

Avšak, najednou se muž zarazí, s nataženou pěstí k němu a padne jako podťatý. Zpoza jeho zad se cestou vykutálí zbraň.

Leo překvapeně zamrká.

To ho jako kleplo nebo co? A proč mě rovnou nezastřelil?

Pozoruje, jak ten muž leží na břiše, rozpláclej jako žába. Usilovně přemýšlí, kdy něco tak absurdního viděl. Po chvíli si všimne černé krabičky, válející se kousek od mužovi hlavy. Dojde blíže a šokovaně zírá na mobilní telefon.

Zvedne hlavu, ale nikoho nevidí. Chvíli zkoumá okolí. Poctivě zrakem přejde přes každý balkon.

No to si děláte prdel.

Nejistě nakloní hlavu na stranu.

To jako ten telefon spadl z nebe?

Akorát přemýšlí nad tím, že zavolá vyšetřovatele paranormálních jevů, když se vchodové dveře rozrazí a ven vyběhne obrovský tank. Leo, který doposud je strnule stál a skenoval své okolí, se tak lekne, až z jeho úst vyjde škytavý zvuk.

No paráda…nemá to být právě leknutí, díky kterému škytavka přestane?

„Co se děje?!“ vyhrkne Radim a nejistě zírá z Lea na tu spící panu.

„Mě se neptej! Ten muž tě sledoval… škyt…tohle je taky tvoje vina…škyt…, tak jsem ho zastavil…škyt… Jenže díky tobě se skoro nemůžu hýbat!… škyt… Takže jsem tu před ním šaškoval, jako idiot….škyt… Nebýt toho telefonu, co spadnul z nebe, přímo na jeho kebuli, tak vážně nevím, co by se dělo dál!“ rozohní se Leo a mluví tak rychle, že si Radim chvílemi musí domýšlet, co říká.

Radim se rozhlédne po chodníku a všimne si svého mobilního telefonu, jenž právě přežil pád z několikametrové výšky, a zároveň zasáhnul skvělý terč. Neudrží se, a po hodně dlouhé době, se rozesměje tak, až se zlomí v pase.

Aby ne… má Nokia 3310 přežila už nespočet pádů a dvě pračky.

Leo, který ho chvíli nechápavě pozoruje, si uvědomí, že i jemu cukají koutky.

Tohle je vážně…

„Ten… ten… mobil je můj,“ vydechne Radim pracně mezi slzami smíchu.

„Cože?!“ vřískne Leo „Tos ho jako hodil jen tak na blint? Jak si věděl, že ho to sejme?“ vykřikne, a tak mu u toho přeskočí hlas, že i škytat přestane.

„Ne… vypadl mi z ruky, nejsem superman…“ vysvětlí Radim a dál hýká smíchy.

„A uvědomuješ si, že mě to mohl klidně zabít?!“ prská Leo.

„Ale nezabilo, co je důležitější… co on? Žije?“ zeptá se Radim, který si až teď uvědomí, že ten mobil není zrovna peříčko, ještě při dopadu z takové výšky.

Leo se ihned skloní, aby zkontroloval muži puls.

„Vypadá to, že to přežil no,“ usoudí po chvíli „nevím, kdo má dnes větší štěstí… jestli já, že jsem to neschytal nebo on, že to přežil,“ dodá a nevraživě se na Radima podívá.

„Nesejčkuj! Spíš mi pomoz, vezmeme ho nahoru!“ zvážní Radim a chytne mužovi ruce, rozhodnut, přehodit si ho s Leovou pomocí přes rameno.

„Cože? Ten chlap šel po tobě… pral se tu semnou jako o život… a ty si ho chceš vzít domů? Neměl bys spíš zavolat polici?“ durdí se Leo.

„Já jsem policie,“ odvětí klidně Radim a hlavou naznačí, co zamýšlí.

„Bože, tebe mi seslalo do cesty samo peklo. Seš blázen!“ remcá Leo, avšak pomůže Radimovi dostat muže na jeho záda.

„Víš, kdo to je?“ zeptá se ho hloupě.

Někde cestou dolů jsem nejspíš ztratil rozum.

„Bez komentáře…“ uchechtne se Radim.

 

 

Leo si prohlíží svázaného muže.

„A tyhle ty prapodivný uzle ses naučil kde?“ zeptá se Radima zvědavě.

„To je bondáž, trubko,“ odvětí mu škodolibě.

„Aha…“ vydechne Leo a raději odvrátí zrak.

„Chceš si to vyzkoušet?“ zeptá se Radim a klekne si vedle něj.

„Ne, díky, nemusím mít všechno,“ ušklíbne se tázaný.

„No, já bych to klidně zkusil,“ usměje se Radim a jedním chvatem ho položí.

„Hej!“ vykřikne Leo, když ucítí váhu jeho těla „rozmáčkneš mě! Seš jako slon!“ štěká hněvivě.

„Ale no tak,“ konejší ho Radim a jazykem mu začne přejíždět přes rty.

„Nech toho! Nechci být svázaný, zavání mi to sadomaso praktikami!“ Snaží se odtáhnout Leo, ale není kam.

„Taky že jo, ale neboj se, byl bych milý,“ zkouší dál.

„Ani omylem, nikdy! Prej milej! Ty!“ vrtí Leo hlavou a snaží se Radima odstrčit.

„Nikdy neříkej nikdy,“ dostane se Leovi, vskutku originální odpovědi.

Tenhle chlap…

Nadechne se, připraven spustit litanii, ale je umlčen jazykem. Už už se Leo začíná smiřovat s faktem, že skutečně dopadne, jako ten nebohý muž ležící vedle nich, když se Radim se smutným pohledem posadí.

„Budeme to muset nechat na jindy,“ vysvětlí, když spatří Leův nechápavý pohled.

„Nemysli si, že bych s tím souhlasil…“ začne hned, ale výraz v Radimově tváři ho umlčí, taktéž se posadí.

„Nevím, co je teď důležitější. Když jsem byl pryč něco jsem zjistil, je to pro mě i pro tebe důležité. Chci si o tom s tebou promluvit. Nicméně můj instinkt mi říká, že tenhle týpek je momentálně prioritou číslo jedna,“ usoudí Radim.

„Takže, co budeme dělat?“ zeptá se Leo.

„Zavoláme Teddymu,“ odpoví Radim „ale prvně si to ujasníme. V jeho zbrani je jen jedna kulka. Proto ji na tebe nezkusil použít. Šel po mě, aby mě zabil.“

Lea ani nepřekvapí automatická zmínka o Teddym. Začíná být zvědavý, co se děje. Po Radimových slovech, se ho zmocnila zlá předtucha.

Radim se opět pohrouží sám do sebe. Snaží se zapojit všechny své smysly. Nemůže si teď dovolit udělat chybu.

„A co takhle nikomu nevolat a počkat do rána, až se vzbudí?“ napadne Lea.

„Prase,“ uchechtne se Radim.

„Cože? Já jsem prase? První věc, co tě napadla bylo, že to říkám, protože chci sex, ale já na to ani nepomyslel, tak kdo je tu prase?!“ naštve se Leo.

„Ty! Určitě si na to myslel,“ odvětí klidně Radim.

„Ne, to teda nemyslel. Ty seš ten největší prasák pod sluncem,“ vyplázne na něj jazyk.

Do hajzlu… čím sem se to stal za jeden posranej víkend? A máme vůbec čas na to, mluvit o takových blbostech?

„Strašně rád bych si teď s tebou jen tak plkal, jenže to nejde…“ zadívá se na něj Radim a výraz v jeho tváři ztvrdne „Tohohle muže někdo najal. Mám dva typy… ovšem, co je pro mě teď důležitější… a na co jsem se tě úplně zapomněl zeptat… on jde po mě… je to v podstatě můj problém… klidně se můžeš sebrat a jít…“ zarazí se, když spatří Leův překvapený výraz.

Musím se tě zeptat, chci slyšet tvou odpověď Leo.

„Chceš, aby tenhle víkend skončil, tak jak jsem plánoval?“ zeptá se Radim přímo.

Dobrá otázka, napadne Lea.

Vzájemně si pohlédnou do očí.

Jediné, co je v místnosti slyšet, jsou jejich hluboké dechy a tikot hodin.