„Otce?“ vydechne nechtěně nahlas.

Otočí se na Lea, který ho pozoruje užaslýma očima. Nevěděl, že Treuer, muž, který stojí za celou jejich organizací, jenž si hraje na ruku nejvyšší moci, je jeho otcem, i když se spíš hodí termín otčímem. V Leově tváři se mihne hned několik výrazů a zůstane mu překvapením otevřená pusa. Radim mu věnuje vynucený úsměv a rty naznačí: „později“. Hodlá mu vše vysvětlit, ale až bude vhodná chvíle.

Takže za vším je můj otec. Už to ví, jde to rychleji, než jsem čekal.

Stočí pohled zpět k zajatci.

„Ty nic nevíš?“ Ze Střelcova obličeje zazáří hnědé oči a šílený úsměv odhalí všechny jeho zuby. „Jde po tobě. Dnes v noci z tebe bude lovená kořist. Vlastně i z toho tvého zlodějíčka. Toho zabijí také.“

Tak to jde ještě kvapněji... 

„Chceš si vsadit na to, kdo bude rychlejší, Střelče?“

„Nemusím. Moc dobře víš, že se toho nedožiju,“ odvětí stále s tím šíleným úsměvem.

„To máš pravdu, že ne,“ kývne Radim.

Veškerý vztek z něj vyprchá. Uvědomuje si, že musí začít jednat. Jestli chce zachránit sebe a Lea je třeba se odtud dostat a smazat všechny stopy. Ideálně…

„Chceš si vsadit na to, co shoří první, Střelče?“

„Seš šílenec.“

„To ty taky, upsat duši zrovna jim,“ odfrkne si. „Za blbost se platí… někdy životem.“

 

Leo, který doposud vše jen s děsem a šokem sledoval se konečně probere z transu.

Takže on jde proti svému otci? Kvůli mně? Kvůli sobě?

Zavrtí hlavou. Rozhodne se prvně řešit nastalou situaci. „Chceš to tu podpálit?“ zeptá se Radima, který přejde k tajným dveřím.

„Ano, zmizíme odsud.“

Leo se podívá na jejich zajatce, který je pozoruje s neskrývaným pobavením. Nestačí nad jeho vysmátým obličejem žasnout.

To je taky šílenec! Nejspíš jsou oba ujetý.

Otočí se k Radimovi, který ho pozoruje s nadzvednutým obočím. Zjevně vytušil, že má Leo ještě něco na srdci.

„A jeho tu chceš nechat uhořet?“ Ukáže prstem přes rameno. „Není to už trošku moc? Neříkal jsi, že ho dostaneme do nemocnice?“

Radim se hlasitě a krátce zasměje. „Ano Leo, ale to bylo ještě předtím, než jsem zjistil ke komu patří. Nesplnil úkol. Nezabil mě, takže smrt ho nemine tak jako tak. Já mu vlastně udělám laskavost, protože ho zabiju daleko rychleji než oni. Ani nevíš, co by mu udělali. Trhání nehtů je ještě slabý odvar. Oni,“ zdůrazní třetí rod. „Jsou stokrát horší. Mučili by ho, aby jim prozradil každý detail. Ale takhle? Nic neřekne… už nikomu. Umře s tím svým šíleným úsměvem na tváři.“

„Ale nemůžeš ho přece nechat jen tak uhořet!“ ohradí se Leo, kterému se při představě upálení zaživa ježí všechny chlupy.

„To máš pravdu,“ kývne Radim a zmizí ve své komůrce.

Leo překvapeně zamrká a než stačí vyrazit za ním, už stojí zase ve dveřích. Ani si nestačí všimnout, co drží v natažené ruce, když se místností rozlehne výstřel.

„Kurva!“ uleví si Leo a otočí se na jejich zajatce, jehož mozek je rozprsklý až na stěně.

„Takhle to bude lepší,“ řekne Radim bez špetky emocí. „Vidíš? Má ten přiblblý úsměv. A teď mi pojď pomoc.“

On ho prostě… jen tak odprásknul? Jen tak?!

Jako v transu za ním dojde. Přemýšlí nad tím, proč ho i přes to, čeho všeho byl právě svědkem Radim neděsí. Proč ještě nevzal nohy na ramena a neutekl? Má ho až tak rád? Za pouhé dva dny, a už mu svěří do rukou vlastní život?

Dokonce ho ani nepřekvapí, když zjistí, že v té jeho skrýši jsou krom haldy papírů i kanystry benzínu a ve skříni střelecké vybavení, které snad nenajdete ani v policejní zbrojnici.

„Takže to tu polejeme benzínem a zapálíme, a co ostatní obyvatelé domu?“ zeptá se ho, když od něj převezme jeden padesátilitrový kanystr.

Radim na něj pohlédne s lehkým úsměvem. „Co by? Cestou odtud prostě spustíme požární alarm. Všichni zdrhnou, neboj. Už tu jednou hořelo. Je to dost slušný řev, věřím tomu, že by to dokázalo vzbudit i mrtvého.“

Leo si povzdechne. „Fajn, ale co až vypadneme? Kam půjdeme? Co teda bude dál? Rozdělíme se, nebo ne?“

„Copak? Už ti nezáleží na tom, kdo dopadne šéfa?“ uchechtne se Radim.

„Jde mi o život. Nám… zjevně víš, co dál. Půjdu s tebou, kamkoliv,“ přizná bez rozpaků Leo, ačkoliv si v duchu pomyslí, že je teda pěkný vůl, když se dobrovolně odevzdává do rukou někoho, kdo právě jinému muži trhal nehty, bušil obuškem do koulí a ještě mu prostřelil hlavu zbraní, která kope do ruky jak blázen. Leo měl tu čest si Magnum revolver ráže 357 vyzkoušet. Dokážete s tím sejmout člověka i přes tenkou zeď. Pokud střílíte dobře, není třeba víc než prvních pár ran. Na nějaké přebíjení obvykle už nezbývá čas, jelikož na scénu přichází záchranka, policie a často pohřebák.

S kanystrem v ruce se zadívá na Radima, který nemoderně vyhlížející revolver láskyplně pohladí.

„Máš ji rád?“ kývne ke zbrani v jeho ruce.

„Ano, je to už dědeček, ale žádný moderní revolver mu nesahá ani po kotníky. Víš, kolik mu už je?“. Leo zavrtí hlavou. „Přes osmdesát let. Ale co tuhle zbraň předchází je pověst,“ zasměje se. „Ještě nikdo, koho jsem touhle zbraní sejmul, nechtěl dostat víc a rozhodně neutíkal. Je pravda, že má dost silný zpětný ráz, ale stačí dobře mířená rána a je jasno. Nikdo nemá šanci přežít. Vlastně, jestli si někdy hrál pc hry, tak tenhle revolver se hrdě vyrovná opěvovaným hadcannonům, které jsou dostupné snad v každé střílečce,“ vysvětlí se zápalem v hlase.

„Takže jí máš rád,“ zasměje se Leo.

„Ano. Mimo jiné. Mám rád hodně věcí…“ zvedne zrak k Leovi, kterému se bezdůvodně nahrne krev do tváří. „Třeba sex, ten mám možná o chlup raději,“ vyplázne na něj hravě jazyk.

Leo si oblízne rty a rozpačitě se podrbe na hlavě. „Kdo ne,“ odpoví a pro jistotu opustí pomalu ale jistě houstnoucí atmosféru.

A to ještě před chvíli vypadal jak bůh pomsty! Je jak počasí! Bohužel, já nejsem rosnička!

Leo dojde do kuchyně, obloukem se vyhne pohledu na stůl, kde leží mrtvola, a položí kanystr vedle linky. Radim vyjde za ním a zastaví se pod stropním světlem. Leo si pomyslí, že není zrovna dobrým protivníkem, pokud chce člověk zůstat v celku. Měří dobře metr devadesát a stavbou těla připomíná terénní auto: je hranatý a tvrdý. Tmavě modré oči, skoro jako zatažená obloha, mají žár, který jeho tělo během těchto dvou dní už několikrát rozpálil. I teď, když odloží kanystr a zahledí se na něj, připadá mu, že ho svým pohledem podpálil jako knot svíčky.

Radim ležérním krokem přejde po místnosti, letmo mrkne na mrtvolu a zatváří se přitom, jako když si prohlíží nějaký zajímavý obraz na výstavě, ale pak pokračuje dál.

„Nevidíš někde náhodou házecí nůž?“ zeptá se Lea, který ho tiše pozoruje. 

Překvapeně zamrká a rozhlédne se po místnosti. „Ne, proč?“

„Taky patřil k mým oblíbeným zbraním. No nic, mám jich víc,“ pokrčí Radim rameny a změní směr své pátrací cesty.

Zastaví na metr před Leem, který okamžitě vycítí změnu v atmosféře. Zvedne zrak, aby se ujistil, že vycítil správné rozpoložení svého milence a začervená se, protože vytuší, co nejspíš přijde, ačkoliv ho napadne, že zrovna na sex asi není nejvhodnější doba. Nemá však v plánu odporovat.

„Předtím… říkal si, že mě budeš následovat kamkoliv, je to tak?“ zeptá se potutelně Radim.

„Ano, jdou po nás. Nechci umřít,“ přikývne a záměrně nedá najevo, že ví, kam se tahle konverzace brzy zvrtne.

Radim překontroluje digitální hodiny na troubě. „Je devět hodin ráno. Slušný čas, máme zhruba dvanáct hodin na to se dostat do nebezpečí.“

„A to je kde?“ zajímá se Leo, aniž by mu došlo, co že to Radim řekl. Záměrně použil termín nebezpečí.

„Kousek odsud.“

„Kousek?“ vyjeví se Leo.

„Ano, nemůžeme zmizet, dokud se nezbavíme jejich jednotek. Pošlou na nás pár svých nejlepších mužů. Zneškodníme je, a pak teprve můžeme zahájit naší misi do srdce organizace. Bude to daleko jednodušší, když nám nebudou v patách.“

„Ale… já… nejsem jako ty,“ odpoví nejistě Leo vědom si toho, že on nikdy nikoho nezabil. Byl jen mezičlánek. Dopravoval lidi policii, ale nezabíjel. Uměl se prát, uměl šmírovat a uměl i schopně střílet, ovšem neuměl si představit, že by měl jít proti vycvičenému komandu.

Vraždu a požár, které na něj chtěli, ještě tři dny zpátky hodit nepřičítá sobě. Nebyla to jeho chyba. Někdo na něj ušil past, chtěl ho dostat, protože měl políčeno na velké ryby. Kdyby nepřišel do Radimova příbytku, nejspíš by u svého poslání zůstal i nadále.

„Zvládnul bych je zneškodnit i sám. Nebudou problém. Mají totiž obrovskou nevýhodu…“

„Jakou?“

„Neví, že o nich víme. Až to zjistí, už nestihnou změnit plány. Tipuji, že jsou právě někde nad oceánem. Tajná stíhačka, která nemůže přijímat zprávy, aby nebyla odhalena. Nemají se jak spojit se zemí. Všechno se dozví, až když dopadnou na pevninu. A tam budeme čekat my.“

„Vážně to bude tak jednoduché?“ podiví se Leo.

„Ano, věř mi,“ usměje se Radim a přitáhne si zelenoočko do náruče. „Věříš mi?“ zeptá se s lehkým úsměvem.

Leo vdechne směsici vůní, od krve přes benzín, až po dravý mužný parfém. „Ano,“ přikývne.

„Fajn, a víš, co bude teď?“ zeptá se Radim a nosem objede kontru jeho růžových rtů.

„Zapálíme to tu?“ hádá schválně špatně.

„Kdepak, to až za chvíli. Teď navštívíme koupelnu.“ S těmi slovy se skloní a na moment vsaje spodní ret svého milence, který pod tím jasným příslibem nadcházejících událostí málem přijde o dech. Nemluvě o srdci, které hodlá opustit jeho hruď.

 

Sprcha proběhla v tak nevinném duchu, jak jen to bylo možné. Letmé dotyky, které Radim uštědřil svalnatému, ale štíhlému tělu zelenookého zločince, slibovaly, že to krásnější teprve přijde.

Jen s ručníky přes bedra zamířili do ložnice. V tu chvíli čas nehrál roli. Oba si uvědomovali, že je to možná na dlouhou dobu naposled, co si budou moci užít perverzní chvilky. Nebo dokonce úplně naposledy.

 

Leo stojí naproti Radimovi, který jedním tahem uvolní ručník.  Ten se sveze přes opálenou pokožku boků až na zem.

Leo si pomyslí, že tohle nikdy nechce zapomenout. Ani jediné slovo, jediný pohyb, jediné vdechnutí, jediný dotyk. Nic.

Jen stojí a pozoruje krásnou hruď, která se k němu přibližuje mučivě pomalou rychlostí. Radim mu položí ruku na rameno, zlehka ho pohladí a pohlíží mu přitom hluboko do očí.

Sklopí zrak k jeho hrudi a začne po ní přejíždět dlaněmi. Leo zavře oči a vychutnává si pátravé cestičky horkých prstů. Po chvíli vztáhne ruce před sebe a otevře oči, aby se mohl pokochat kontrastem svých bílých dlaní na hladké měděné pokožce svalnatých ramen.

„Chci, abys teď byl celý můj,“ zašeptá Radim. Chytí ho za dlaně, které si položí na boky a přitáhne ho k sobě do náruče. Leo zvedne tvář a v očekávání vdechne vůni sprchového gelu s dřevitými podtóny. Vnímá kluzkou vlhkost jejich těl a vzrušenou atmosféru rozprostírající se kolem nich.

 

Radim pevně svírá chvějící se tělo v objetí a na moment setrvá. Pojíždí jím záchvěvy, jako když nezčeřenou hladinu zamyšleně polaskáte prstem.

„Chceš i ty?“ vydechne těsně u Leových rtů.

„Ano,“ dostane se mu bez zaváhaní odpovědi. Vycítí jistotu, s jakou je slovo souhlasu proneseno.

Skloní se a rty polaská hladkou kůži ramen a odhaleného hrdla. Vnímá, jak v něm vzrůstá touha, ale nechce chvátat. Byla by přece hloupost uspěchat možná poslední společné číslo, ne?

Přejede mu prsty přes páteř až ke kostrči. Leo se pod skoro lechtivým dotekem zachvěje, vtiskne se víc do teplé náruče, která mu poskytuje oporu, protože se mu téměř podlamují nohy.

Radim sevře jednu pevnou půlku zadečku v dlani a rovnou přejede přes bok ke druhé.

Zvedne Lea a dojde s ním k posteli, na kterou ho téměř něžně položí. Natáhne se k nočnímu stolku a vyloví lubrikační gel, který pohodí vedle blonďáčkovi hlavy. Obkročmo se na Lea posadí.

„A teď jediné na co můžeš myslet jsem já, jasné?“ usměje se a přivře obě oči jako podšitý lišák.

„Samozřejmě,“ odvětí Leo zastřeným hlasem.

Radim se nakloní a špičkami prstů přejede po křivce štíhlého hrdla, po křehkých a výrazných klíčních kostech a s uspokojením sleduje, jak se tělo pod ním celé třese.

„Jsi proklatě vzrušený,“ zamumlá. Jeho hlas hladí a zároveň dráždí, stejně jako prsty, které pomalu kloužou dolů, až objedou jeden růžový hrot, který pevně uchopí mezi palec a ukazováček. Skloní hlavu a jednu touhou zduřelou bradavku vezme do úst. Zatímco jí náruživě saje, rukou uchopí tepající penis svého partnera a palcem polaská žalud. Leo, zcela přemožen vlastní vášní, se přitiskne k jeho rtům a ruce s hlasitým zasténáním.

Sotva, co jeho vzrušený vzdech utichne, Radim se přesune ke druhému růžovému hrotu, který pro změnu jemně zkousne zuby, až se tělo pod ním otřese v předzvěsti orgasmu.

„Moc nevydržíš, co?“ rýpne si, ale jeho slova vůbec neznějí ironicky. Spíš spokojeně.

„Nemáš si tak hrát!“ vydechne skrze zatnuté zuby Leo. „Já stejně chci tebe, tak to neprotahuj!“

Radim se přidušeně zasměje a promne celou Leovu délku v dlani. Několikrát.

Nechá bradavku vydechnout a vyhledá růžové smyslné rty, které se k němu přisají s překvapivou agresivitou.

„Už to nemůžeš vydržet, že?“ zamumlá mu do pusy a naposledy pevným stiskem přejede po zbytnělé tepající erekci.

Leovým tělem zazmítají slastné křeče uvolnění. Cítí Radimovi sladké, horké a neuvěřitelné vášnivé rty na svých. Vnímá prudký tep vlastního srdce, mimovolné záškuby svalů svého těla, které se samovolně propne ke zdroji rozkoše.

„Já chtěl tebe!“ zašeptá po chvíli.

„Kdybys nebyl tak netrpělivý…“ pokrčí Radim s úsměvem rameny.

Leo, celý růžový a zjevně rozklepaný z předchozího vyvrcholení, prudce nosem nasaje vzduch než odpoví. „Seš sexuální mašina, úplně to z tebe na kilometry prýští,“ a vyplázne jazyk.

„Z tebe toho prýštilo daleko víc,“ nedá se Radim a dlaní mu přejede přes stále citlivé mužství až ke spermatem zvlhčenému bříšku, po kterém bílé kapky štěstí rovnou rozetře.

Leo ho obejme kolem krku a přitáhne si ho blíž, aby mohl důkladně prozkoumat vnitřek těch drzých úst.

„Neboj, já ještě nekončím,“ ujistí ho Radim šeptem.

 

 

*** Vzdušný prostor nad městem ***

 Jedenáct hodin večer

 

Oblohou se řití zlomyslně vyhlížející letoun, který letí maximální dosažitelnou rychlostí.

Poupravený stíhací stroj, známý pod krycím názvem: „Tichá náboj“, který si organizace zvolila jako dopravní prostředek v případech nejvyšší nouze.

Tichá náboj se drží vysoko, mnohonásobně výš, než dosahují radary operující na úrovni pevniny. Zcela záměrně, neboť jejich cílem je, co nejméně nápadný let.

Nakládací rampa letounu zarachotí a uvolní ze svého vnitřku, do vzduchu v rychlém sledu, několik drobných postaviček, které se rozptýlí za prudce stoupajícím strojem.

Skupina patnácti parašutistů se řítí k zemi. Každý jeden muž je vybaven výstrojí pro seskok z velké výšky – dýchací masky na tvářích, černé tlakové kombinézy na sobě.

Nasměrují svůj pád tak, aby se řítili dolů hlavami napřed. Sviští z nebe volným pádem, přesně podle plánu.

Ten předpokládá, že provedou klasický seskok s pozdním otevřením padáků, kdy člověk vyskočí z letadla z přibližně jedenácti kilometrů a padá dolů jako kámen. Potom, velmi nebezpečně nízko nad zemí, pád zpomalí otevřením padáku.

Všechny elitní vojáky, spadající pod tajnou organizaci závislé primárně na práci Tichých střel, kteří padají z nebe, jde rozčlenit do zřetelně vymezených třech podskupin po pěti mužích.

Skutečnost je taková, že se jedná o tři odlišné týmy.

První je Špičkový tým, kam spadají ti nejlepší z nejlepších, jaké bylo možné vyhrabat v celé organizaci a potažmo najmout od ozbrojených sil.

Druhý tým tvoří jen rádoby obyčejní řadoví zaměstnanci se zvláštním vyškolením do terénu. V případě, že by byly třeba jejich technické dovednosti a také velmi kvalitní průzkumné schopnosti.

Třetí tým představuje OTŠJ, neboli Ozbrojená Tajná Špionská Jednotka.

Všechny týmy spojuje společný úkol: Najít a vyhladit zrádce. Tajnou střelu a jejího psa. Pokud možno v tichosti a bez větších škod.

Po skoro dvouminutovém pádu zahlédnou svůj cíl, aniž by tušili, kam se doopravdy řítí.

Čeká na ně samotné peklo. Peklo, které jim zařídí jen jeden jediný běsnící člověk se svým „psem“ po boku.