Ten byt, registrovaný na jméno Eliot Abraham, obvykle působil uklizeně. Již čtrnáct dní ale zažíval doslova pohromu srovnatelnou s výbuchem granátu. Alespoň to tak Kevinovi při každém příchodu z práce připadalo. Eliot byl vědec - astrofyzik, pracující pro NASA. Neměl na věci běžného života čas a obvykle ani myšlenky. Taky proto s ním Kevin bydlel a obvykle se o jejich byt staral. Nebylo to těžké, protože mladší bratr býval doma jen sporadicky. Což se ovšem před dvěma týdny změnilo a ten obvykle absolutní workoholik, si najednou vzal dovolenou…

Eliot stál ve sprchovém koutu a po těle se všude třásl. Ještě ani nepustil studenou vodu a už mu byla zima. Možná, kdyby věřil, jako z počátku, že mu to pomůže od téměř neustále ztopořeného penisu, už by své tělo dávno mučil proudem chladné tekutiny. Jenže ono to pomohlo vždycky jen na chviličku. Už z toho byl zoufalý, vůbec si s tím nevěděl rady. Bylo to tak trapné, že se ani k doktoru s tím neodhodlal jít. Navíc se nemohl jít ani vyprázdnit na mísu, aby neviděl ty modrošedé oči lovce, které právě uzřely svou kořist. Měl je vypálené na vnitřní straně víček, možná dokonce ještě hlouběji v samotné šedé kůře mozkové a kdyby věřil na duši, řekl by, že snad i tam…

Vzpomínka na atletické tělo neznámého muže, který ho tak drsně uchopil a narazil na zeď záchodové kabinky, mu křečovitě svírala hruď a nutila jeho srdce bít v astronomických rychlostech. Nikdy nezažil nic, tak šokujícího jako tehdy. To jak mu nacpal svůj obrovský penis mezi stehna, mu sebralo všechen dech i schopnost racionálního myšlení. Od jeho téměř zvířecího dechu se mu zamlžily brýle, díky čemuž ztratil z výhledu tu ostře řezanou tvář s vystouplými lícními kostmi, jejíž tělo ho používalo jako erotickou pomůcku. A ten hlas… Hluboký, rázný a ostrý.

„Jestli někde něco cekneš, přísaham, že tě zabiju…“ Dva velké silné drsné prsty, které jako kleště svíraly Eliotovu bradu, aby zavřely ústa, které on sám zavřít nedokázal instinktivně rozdýchávaje vlastní mučivé, nízké a ponižující napětí ve slabinách.

„Odchod!“ Zavelel neznámý ostře. Eliot stačil jen koutkem oka postřehnout kapitánské frčky na jeho uniformě, jak odtamtud vystřelil. Jenže problém byl v tom, že mu od té chvíle bylo těsné spodní prádlo a kdykoliv si jen náznakem vzpomněl na něco z toho dne, tak vlhnul. Nemohl už ani chodit do práce, protože si představoval, že tam na něj někde ten muž čeká. A co bylo ještě horší, nebál se toho. Chtěl, aby tam někde byl, znovu cítit jeho pot, vidět ten orosený mužný zadek a klacek, který mu tak nevybíravě rval mezi nohy.

Měl už dokonce i několik snů o tom, jak si ho neznámý bere. Tak vášnivě a naléhavě, jako si ho tehdy podržel, jen… úplně.

Ráno pak nevěděl, jestli se se pomočil nebo vysemenil ze spánku. Netušil jestli mu srdce bije tak rychle ze strachu, nebo vzrušení. Zmatek a touha, které mu vzali vše čím do té doby žil, ho spalovali vnitřním žárem…

Copak tohle je myslitelný?

Nakonec Eliot přeci jen kohoutkem otočil a nechal na své už tak dost prokřehlé tělo dopadat kapky chlorované vody. Zuby mu drkotaly o sebe, dlaněmi si mnul své parodie na bicepsy a snažil se tím proudem vyhnat z hlavy vzpomínky na mužné paže, které byly silnější než Eliho nohy. Na silná stehna, která mu držela nohy u sebe. Na péro, které předčilo veškeré jeho představy o chlapských přednostech. Až se jeho slzy smísily s vodou a on se zhroutil, stulil do klubíčka a třásl jako osika.

Jsem v koncích…

Nemohl si dělat skutečné naděje, že by mohl zajímat někoho takového. Byl panic, žil s bratrem, byl jen nudný vědec, který ani neuměl jednat s lidmi… Proč by měl zajímat takového chlapa? Prostě ho jen použil jako honítko a tím to skončilo. Stejně při tom, když se mu dělal o nohy, myslel na někoho jiného. Jeho první slova pronesená mezi vzrušenými vzdechy ještě nad mušlí: „Já ti dám koule!“; ta zcela jistě nebyla určena jeho uším.

Jenže co mohl dělat, když si nedokázal pomoci a musel na něho pořád myslet? Jak rád by znal alespoň jeho jméno? Kde bydlí? Co přesně je náplní jeho práce? Co si měl počít s tou zvláštní potřebou znovu ho vidět?  Svírala ho v elektromagnetických poutech, které si nedokázal sám sundat. Bylo jedno, kolikrát se sám vyhonil, stejně se mu ten neposedný pták zase postavil!

Chtěl by s ním mluvit. Zkusit přimět toho člověka, ať byl kýmkoliv, aby dokončil, co začal. Aby dokázal nějak přemluvit ten rebelující nástroj mezi Eliotovýma nohama přestat blbnout… Jenže jak by mohl udělat něco tak trapného, když o svém problému nedokázal říct ani bratrovi a doktorům…?

Nemožné…

Ozvalo se zaklepání, ale Eliot ho přes proud vody a to co aktuálně prožíval, vůbec neslyšel.

Dokonce na něj Kevin i promluvil, ale Eliot mu nerozuměl. Neměl sílu bratrovi odpovědět a vlastně to byl poslední člověk, kterého teď chtěl vidět. Přál by si, aby za dveřmi jeho koupelny stál ten kapitán ze záchodků Johnsnova vesmírného střediska. Ten by se jistě nerozpakoval a nezdržoval nějakým klepáním. Rovnou by vešel, nebo ještě spíš, vyrazil dveře, až by se Eliotovi málem zastavilo srdce. Leknutím? Radostí? Na tom nezáleželo. Jen kdyby ten člověk cítil tutéž potřebu po jeho blízkosti, jako cítil on sám. Vlastně si neuměl příliš představit, jak to spolu dělají dva chlapi, ale bylo mu to jedno. Potřeboval jeho ruce tam dole, ne ty svoje… Byl vědec, neměl tak velikou představivost, aby mohl o někom fantazírovat. Potřeboval realitu. Potřeboval JEHO!

Náhle se dveře od koupelny otevřely a v nich stál jeho bratr. Nebyl tak hubený jako Eliot, ale zdaleka se nemohl vyrovnat muži ze záchodků. I když byl fyzik prochladlý na kost pod stále ještě tekoucím proudem ledové vody, pocítil z bratrova příchodu jen hořké zklamání.

Kevina to ale nezajímalo. Zhrozil se, vypnul sprchu a vytáhl bratra za neustálého nadávání ven. Vzal ho do náruče a přenesl do jeho pokoje. Celou cestu si ho tiskl na prsa jako vzácný poklad. Ještě nikdy Eliho v takovém stavu neviděl. Hned sáhl do skříně po osušce a začal ho na posteli utírat.

Eliot bez brýlí bratrovu tvář pořádně neviděl, ale poznal ho po hlase. Chtěl mu říct, ať ho nechá být, že se o sebe postará sám, ale nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku, a jak ho bratr třel přes osušku, aby ho zahřál, měl Eliot dojem, že se z něj snaží sedřít kůži. Naštěstí už alespoň bolest v přirození odezněla. Zase na chvíli… Nebo ji přebil ten všudypřítomný chlad?

Kevin došel pro pyžamo, a jako když matka obléká dítě, do něj pak bratrovi pomáhal.

Eliot se nevzpíral. Nechal bratra, ať s ním dělá, co uzná za vhodné. To po čem toužil, mu stejně neměl jak poskytnout. A i kdyby to mohl třeba alespoň zkusit, on by o to bratra nepožádal.

Kevin Eliota uložil do postele, Díval se na něj starostlivýma světlehnědýma očima a přitom nepřestával klít. Nečekal, že se dočká odpovědí na své ostře pronesené otázky typu: „Seš kretén?!“ Na to nebyl Eli dost při smyslech. Ale pravda byla, že se situace stala neúnosnou a on je bude potřebovat znát.

Až se Eliot uzdraví, protože po tomhle by byl zázrak, kdyby se nenachladil…

Poklidil v pokoji a hluboce si povzdechl, když ho viděl choulit se do klubíčka a třást zimnicí. Chtěl zhasnout, ale když už sahal na vypínač, dolehlo k němu tiché:

„Brácha…?“

Kevin se zastavil.

„Na devadesát devět procent jsem asi gay…“