Diamant

Odpolední slunce v zahradách ohřívalo střechu bílého altánku obrostlého šeříkovými keři. Jak se k němu Mykolas blížil, všiml si postavy rozjímající v jeho stínu. Gintaras stál otočený směrem k moři a pod semknutými víčky sváděl svůj každodenní niterní boj.

Příchozí se se zastavil.

Bratrancovy pěsti byly pevně sevřené a jeho tělo se nepatrně chvělo. Stávalo se čím dál častěji, že končíval zde. Pokaždé smutnější a vážnější než dřív.

Mykolaie bodlo na hrudi. Věděl, proč tomu tak je. Andrea rostla a pomalu ale jistě se stávala ženou. Brzy nastoupí do Chrámu a po studiích pak půjde svou vlastní cestou. Tím Gint ztratí další osobu, kterou si pustil blíž. Další z rodu Radičevičů…

Bylo mu bratrance líto, ale neměl jak mu pomoci. Viděl ho chřadnout. Ztrácet sílu pro odhodlání i sebeovládání, v čemž vždycky tolik vynikal. Tu pevnou a pověstnou vůli, díky které se dostal až tam, kde je dnes. Každý den přemáhající nepředstavitelnou bolest uvnitř svého nitra toužebně čekaje na den, kdy slastně podlehne a odejde do pekla za tím, koho miloval. Příliš hrdý, než aby schválně podlehl.

Nebyl ještě tak starý, aby si nemohl najít někoho jiného. Nebyl ani ošklivý a jejich původ už po válce nebyl zdaleka tak zatracován jako dříve. Ale to by Gintaras nikdy neudělal. I po deseti letech od Dragomirovy smrti by to stále považoval za zradu, a Myk to věděl přímo od něho…

 

Tehdy ho uviděl stát v altánku stejně jako dnes. Jen třešně v sadu kvetly o něco více a od moře vál silnější slaný vítr. Mykolas za Gintarem přišel, neboť cítil jeho trápení a tohle byla jedna z mála chvil, kdy věděl, že ho odměřeně neodbude.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

Ale on se na něj ani nepodíval.

Nebylo to tak, že by byl ignorován, ale bratranec si potřeboval svou odpověď nechat projít hlavou. Získat potřebnou jistotu, že mu neselže hlas…

Mykolas ho příliš respektoval, než aby naléhal a nedopřál mu potřebný klid.

„Neměl bych?“ oplatil mu Gint asi po minutě otázku.

Mykolas si povzdychl.

„Nepřipadá ti to zvláštní?“ zeptal se způsobem, jakým se dříve bratranec ptával jeho. Nemusel čekat na otázku „Co?“ ta byla samozřejmostí. Proto vzápětí pokračoval: „Že jsi přežil tolik let v bolestech, překonal pro jiné nepředstavitelná muka, vyvedl náš rod ze dvousetletého stínu hanby, stojíš na dosah zrušení našeho prokletí a dokonce jsi i nejlepším náhradním otcem, jakého si lze představit. A přitom se trápíš, chřadneš a slábneš tím víc, čím blíž jsi svému cíli…?“ Stálo ho hodně sil, aby vůbec vyslovil, co se nevyslovené jako opar v mlženém zrcadle vznášelo mezi nimi.

Gintaras zavřel oči.

„Pamatuješ, co jsem ti tehdy říkal? Že každý člověk snese jen určitou dávku bolesti? Tak to je pravda, která platí i pro mě. Tak dlouho jsem posouval práh fyzické bolesti, že už jsem dosáhl své hranice.“ Vydechl a znovu se zahleděl před sebe. „Dosáhl jsem svého limitu.“

Mykolas odmítavě zakroutil hlavou.

„Tohle jsem nemyslel.“

„Já vím,“ vydechl Gintaras stále hledě kamsi do dálky. „Ale víš, není žádná fyzická bolest, která by se vyrovnala prázdnotě.“ Povzdechl si. „Jsem opravdu tak dobrý ‚otec‘?“

„Jistě,“ ujistil ho Myk, „přál bych si vést své děti stejně dobře,“ přiznal něco, co snad ani nemuselo být vysloveno.

Gintaras se hořce ušklíbl.

„Jak jinak.“ Jakoby si snad Mykolas o něm kdy myslel něco špatného…

„Andrea už brzy vyroste. A pak přijde den, kdy přijme krev a s ní i vzpomínky svého „skutečného“ otce. Netuším, co udělá, ale vím, že už bude dospělá a odejde.  I kdyby nás hned po obřadu nevyvraždila,“ uchechtl se hořce.

Mykolaie bodlo u srdce, když ho slyšel mluvit o takové věci s téměř lhostejnou odevzdaností.

„Bude pryč. Nemůžu jí bránit a být překážkou v jejím životě. Slíbil jsem, že se o ni postarám a dělal jsem to, jak nejlépe jsem dokázal. Ale není má skutečná dcera. Nikdy jí nebyla…“ Že kromě Dragomira vlastně nikdy nikoho doopravdy neměl, už ani nahlas dodávat nemusel. Mimoděk povolil křečovité sevření pěstí a promnul snubní prsten, který stále nosíval.

Mykolaovi vyschlo v hrdle, až si musel odkašlat.

„Ale vždyť, až se tvůj závazek vůči ní naplní, můžeš se třeba ještě oženit, mít svou rodinu. Jsi velkým mágem, ještě stále mladý muž a vůbec ne ošklivý. Až prolomíš prokletí, nejedna slečna a mladá dáma bude usilovat o to, aby sis jí všiml. Možná i muži…“ Pokusil se dát Gintarovi novou naději, ale ten se na něj jen chmurně ohlédl a věnoval mu shovívavý úsměv.

„To ne,“ odvětil mu, „i kdybych snad chtěl, a že o to nestojím, nejde to.“

„Proč?“ Kdesi v srdci to Mykolas tušil, ale vědět a slyšet jsou dvě rozdílné věci.

„Stále ho miluju.“ V té chvíli to zabolelo u srdce oba dva. „Přijali jsme jeden druhého se vší temnotou a slabostmi, které k nám patřily. I když jsme věděli, že je to jen na chvíli, milovali jsme se. Když mě Andy vděčně obejme, nemůžu si pomoct, cítím, jak rozdílné jsou její ruce od jeho. Když jí dávám pusu na čelo, vzpomenu si na vůni a chuť jeho kůže. Když ji hladím ve vlasech, mrazí mně v zádech, jako bych je znovu vískal jemu,“ odmlčel se. „Je to jako mít ho na dosah, a nemoci se dotknout jeho kůže. Mučí mě to, i když vím, že se nikdy nevrátí…“

Myk sklopil hlavu. Když tehdy Dragomir zemřel, mysleli si, že se Gint dočista pomátne. Ztratil zájem úplně o všechno. Dokonce nemohli ani odnést rakev z kaple a spálit tělo, protože odmítal odejít. Ale tehdy jej dokázali přesvědčit, že ještě musí žít. Byla tu Andrea, dohoda s králem, prokletí, které přísahal zlomit… Jenže čím víc Prokletých Perel sesbíral a jak se blížil den Andreiny dospělosti, cítil Mykolas, že se i Gintaras chystá na cestu do míst, kam jej nebude moci nikdo následovat.

Povzdechl si.

„Přál si, abys žil,“ bylo to jediné, co ještě mohl říct.

„Kdyby to bylo obráceně a já byl ten, kdo odešel první, myslíš, že by žil? I kdybych si to býval přál ze všeho nejvíc…?“

Na to mohl Mykolas jen nesouhlasně pokývat hlavou. Dragomir by nepřežil, kdyby se Gintarovi něco stalo. Jen on sám tehdy věděl, čeho by byl schopen v takovém případě.

„Oba jste byli hrozní blázni,“ vydechl pod tíhou soucitu se slzami na krajíčku.

Gintaras se smutně pousmál. Tušil, že to skončí přesně takhle, když spolu začali chodit, ale odpustit si nemohl, že pro něho nebyl dost dobrý, aby bojoval se svým šílenstvím ještě o trochu déle. Nikdy nevyhodil jeho dopis na rozloučenou, ale ani nikdy nepřijal, co v něm bylo psáno. Přál si být lékem na jeho bolest. Slíbil mu, že bude a nakonec… - selhal!

Přesto, že se Gintarův výraz nezměnil, Mykolas vycítil hloubku té bolesti, která ho sžírala hluboko v srdci.

 „Přál bych si, abys byl šťastný jako tehdy, když jsi ho poprvé přivedl a představil jako svého snoubence.“

Gint mu položil ruku na rameno, jako vždycky, když ho dřív konejšil.

„Dělal jsem a ještě stále dělám dost zlý věci, Myku, a ty to víš… To že před tím zavíráš oči, na tom nic nezmění. Poznal jsem nesčetně podob bolesti a taky jí dost způsobil. Tehdy s Dragomirem jsem byl šťastný. Bylo to jen na pár let, ale víš… Chci, aby sis pamatoval tohle: Stálo to za to. Za to všechno…“ Gintaras se na něj usmál koutkem úst.

„Nikdy mě nikdo nepochopí. Vždycky budu druhá nejkontroverznější hlava rodu Žaltynů v historii. Ty jediný mě doopravdy znáš. A proto chci, abys pochopil i tohle. Nepotřebuju se oženit, ani mít vlastní děti. Vždycky jsem věděl, že to ty jsi budoucnost našeho rodu. Mě už se dostalo víc štěstí, než kterého jsem byl hoden. Na mě, mé osobě, nikdy nezáleželo. Já už šťastný byl. Teď je řada na tobě, Andree a ostatních. Dokud budeš mít na paměti můj odkaz, tak nic z toho nebylo zbytečný.“ Spustil ruku z jeho ramene. Ještě vteřinu se dívali jeden druhému do očí, než ho bratranec opustil a Mykolas zůstal v altánku zcela sám…

 

A stejně jako ten den i dnes tiše trpěl s ním.

Stál a zpovzdálí pozoroval lidskou sochu s Gintarovou tváří.

Ztrácel jej.

Pomalu ale jistě…

A vlastně tomu tak bylo ještě dávno před tím, než o tom spolu mluvili.

Smutně se pousmál. Setřel slzy z očí, až když se mu jedna zpustila po tváři. Mlčky se otočil a nezpozorován odešel. Nikdy nedopustí, aby byl zapomenut. Jen to pro něho může udělat. Jistě, byl to vrah, pro mnohé všehoschopný maniak, když došlo na lámání chleba, ale k tomu všemu ho dohnal osud jeho rodu a nepřízeň dvou světů. Udělal a dokázal přežít víc, než by dokázalo 90% mágů a to všechno pro budoucnost Žaltynů, Radičevičů a vlastně i Länkerie. Nikdo ho nikdy veřejně uznávat nebude, ale pro Mykoaie se stal živoucím symbolem hrdosti, cti a rodiny. I když nebyl zrovna vzorem laskavosti a moudrosti, v jádru to byl dobrý muž schopný té nejvyšší oddanosti oběti a nejčistší lásky.

 

V černém uhlí zakutý nejčistší diamant…

 

     Nejčistší diamant

v černém uhlí

zalitý krví

nepřestane sténat

 

     mlčky…

 

     Zakutý v duši

obalen tělem

zdá se zběhem

váhy muší.

Zrozen z víru času

maratonu světa

smrt je veta

v nedostupnu

 

     daných slov…

 

     Pouta lásky

nasazena ohněm

nenucené vášně

pod těmi doteky

 

     nelze nikdy zapomenout!

 

     Zůstává v cele

za mřížemi

bolesti

za zlaté sele

naplnění touhy

úpadek snů

není lvů

kteří by nehrozili

 

     silou…

 

     Pevná zeď vůle

z těl mrtvých

zavražděných

proti té přesile

ještě stále stojí!

 

     I když bych křídla jeho duši přál…