Uprostřed naší malé stranické tiskové konference mi v kapse u kalhot zavibroval mobil. (Jen na okraj… Je normální, že si každý průměrně inteligentní delfín v práci vypne vyzvánění.)

Moje nervózní podupávání mi mělo pomoct odbourat stres, když jsem se snažil, aby si mého přístroje mezi nohama nikdo z kolegů nevšiml. (Mobilního – dodávám pro ty dvojsmyslně smýšlející.)

 

SMS: To prohlášení vašeho mluvčího je snad nekonečné… Zato tobě to docela sekne, pošli mi své trenýrky a roztáhni nohy…

 

*Polk.*

 

Oči mého (super, mega, giga) tajného milence, ke mně vysílaly jiskřičky přes celý stůl.

 

ODPOVĚĎ: Polib mi!

Copak tohle je vhodné místo a čas pro sexuální harašení?

*Zpráva odeslána.*

Zaskřípal jsem zuby o sebe. (To je tak, když ze všeho nejvíc chcete spáchat facepalm, jak jste blbí, a ono to ku*va nejde!)

 

Olízl si rty.

SMS: Nejdřív trenýrky a pod stůl, pak může dojít i na verbá(orá)lní výměnu “názorů“…

 

Najednou jsem měl plíce, žaludek i prostatu napadenou agresivním druhem mravenců. (Z toho vyplívá, příště vzít s sebou repelent, nebo sprej na hubení hmyzu.)

ODPOVĚĎ: Děláš si srandu, že chceš trenýrky, když já šel kvůli tobě z domova už naostro?

 

Zvedl oči od zápisníku, promnul si perem oblast mezi prsty a mě naskočily krůpěje potu. (Psacím perem, děkuji!)

SMS: Mučíš mě… Jenom při pomyšlení na tvůj zadek mi tvrdne jako kámen. Co s tím jako hodláš dělat?

 

Kde má u všech svatejch ten prokletej telefon? Nabízela se otázka. (Položenej na zápisníku, jasně!)

ODPOVĚĎ: Když teď přestaneš, slíbím ti, co budeš chtít…

*Nervózní ošití.* (Politik se nezapře, no a?)

 

Jeho uchechtnutí bylo tak zřetelné, že ho kolega redaktor napomenul pohledem.

SMS: To je hezký, ale tady můj ptáček už roztahuje křídla a chce vyletět z hnízda. Víš, co bych ti nejraději udělal?

 

Zkousnul jsem si ret, zatajil dech a zavrtěl se na židli.

„Děje se něco?“

„Nic jen… Hemeroidy.“ (No co sem měl tomu páprdovi sedícímu vedle, na jeho oduševnělou otázku asi tak říct? Že mi stojí a potřeboval bych si ho vyhonit?)

 

SMS: Ze všeho nejvíc se mi tě chce teď a tady ohnout přes stůl, odhalit tvým voličům každý centimetr tvého zvrhlého těla a nechat tě na vlastní kůži pocítit sílu mediálního tlaku na tvé hýždě…

 

Rozepl jsem si opasek a pomaličku, aby to nebylo slyšet, jsem si hladě tvrdnoucí úd rozepínal poklopec.

„Je vám dobře?“ zeptala se sekretářka. (Ne ty krávo sem u podání veřejnýho prohlášení tisku nadrženej až hanba a nemam do čeho píchnout, jasně že sem V POŘÁDKU!!!)

„Ehm,“ uvolnil jsem si kravatu u krku a přijal nabídnutou sklenku vody.

 

SMS: A samozřejmě bych na tobě nenechal “nit“ suchou…

Jeho noha zastavila mírným tlakem klepání té mojí.

 

*Třas v prstech - napsat odpověď trvá déle.*

ODPOVĚĎ: A co mám říkat já? Zvlhly mi z tebe kalhoty, že nebudu schopnej ani důstojně opustit místnost.

Přisunul jsem se blíž ke stolu ve snaze, aby si nikdo ničeho nevšiml. (Ta kravská židle by mohla pro příště vrzat ještě víc…!)

 

SMS: Tak to tu asi se mnou budeš muset zůstat…

Ušklíbnul se na mě. Rukou si promnul krk a podél hrudní kosti ji nechal opětovně pomalu klesat do svého klína.

 

*honění pod stolem* (Já ho zabiju… Určitě…)

 

SMS: Maličko tě podusím ve vlastní šťávě a až trochu změkneš, nadělím ti porci nádivky do každého otvoru…

 

*zrychlený přidušený dech* (Ku*va to ty písmenka na displayi nemohli udělat třeba ještě menší?)

 

SMS: Třením tě rozpálím do běla a než s tebou skončím, budeš jako obvykle škemrat o to, aby ti můj novinářský jazyk udělal pořádnou službičku…

Jeho podrážka – nejtvrdší argument – mi zamáčkla (přirozeně přirozené) přirození víc do poklopce a můj hon na lišku tak skončil bez kořisti. (Jestli ten kokot – tiskovej mluvčí – bude ještě chvíli mlejt s*ačky, o zvyšování deficitu státního rozpočtu, tak mu urvu hlavu a nacpu mu jí do krku!)

 

*A konečné vyjádření samotného tisku?

Kupte si příští vydání našeho večerníku a dozvíte se*