Je dlouhý lednový večer. Sníh za okny halí kraj do bílého pláště a já se v pohodlném křesle vyhřívám u krbu. Popíjím víno rudé jak krev a víš co? Myslím na tebe.

Je to na den rok, kdy jsme si spolu začali.

Řekni, vzpomínáš někdy?

Já stále…

 

Sám nad sebou teď kroutím hlavou, když si vybavím, jak strašně se mi do té školy nechtělo. A co teprve, když si vezmu, že jsme se víc než jeden školní rok míjeli na chodbách? Ty premiant ročníku, já potížista, od kterého se každý držel dál.

Lituji každého promarněného dne, věřil bys tomu?

Zrovna já…

 

Mělo to důvod. Oba jsme skrývali svou pravou totožnost. Povahu, schopnosti i sny. Nebylo možné si neuváženě kohokoliv připustit blíž. Já všemi pohrdal a ty…

Však ty moc dobře víš co.

 

Dodnes si pamatuji, na tu chvíli, kdy ses objevil na prahu mého pokoje a oslovil mě mým skutečným jménem. A co teprve, když jsi odhalil to své?

Historie našich rodů byla provázána tím nejhorším možným způsobem!

Přiznávám, myslel jsem, že jsi mě přišel zabít. Nemohl bych se ti ubránit a ty to víš. Ne, nedal bych svou kůži lacino, ale vzhledem k prokletí mé krve…

A tak zatímco jsem si v duchu připravoval použitelná ochranná kouzla, ty jsi vypustil Krakena v podobě údajné dohody, kterou údajně uzavřel tvůj strýc s mým dědečkem.

Dohody, o které jsem neměl ani ponětí…

 

Namísto jisté smrti jsi mi dal nabídku, jaká se neodmítá. Byl jsi snad první, kdo se mnou jednal upřímně a dal mi na výběr. Jednal jsi se mnou, jako se sobě rovným a tím sis vysloužil jedinečné místo v mém srdci.

Řekni mi, co bylo pár jmen na seznamu, proti zrušení prokletí dvou rodů? A ty jsi mi nabídl ještě mnohem víc než to. Možnost vykoupení dávných vin mých předků. Pověz, opravdu jsi čekal, že nad tím budu přemýšlet nějak dlouho?

Upsal jsem se ti slibem, krví i duší, věděl jsi to už v tu chvíli?

Já ano. A dělal jsem to dobrovolně…

 

Překvapilo mě, jak perfektně si rozumíme. Náš živel byl oheň. Preciznost v magii nám byla vlastní. I styl humoru jsme měli stejný. Za sebou bezpočet podob bolesti, znalí krutosti obou světů a přece s nadějí pro všední den.

Netušil jsem, proč se mnou ztrácíš čas, ale byl neskonale vděčný za každou chvíli po tvém boku. Jistě, že bych ti to tehdy neřekl. Víš, jak trapně by to znělo?

Chtěl jsem, aby sis mě vážil, ne abys mnou pohrdal!

 

Vzal jsi mě na První svět. Myslel jsem, že mě chceš vyzkoušet. Víš, jako jak vážně to doopravdy myslím… Jak daleko jsem skutečně ochoten zajít… Ale když šlo do tuhého a já ti nabídl, že mě můžeš kdykoliv nechat za sebou, že naše nepřátele zdržím, ty jsi tu možnost striktně vyloučil.

Doplňovali jsme se, podařilo se nám vrátit zpět, dokonce jsme získali, pro co jsi šel. A co na to tvůj bratr?

Oba nás ztrestal!

 

Vidět tě trpět mě bolelo. Stál jsem při tobě, pamatuješ? Tam ve sklepení… Ale i později, při přípravách temného rituálu, shánění artefaktů. I tehdy, když tě ten učitel málem odhalil, jsem ti pomáhal ho zabít.

Mé rty zdobí úšklebek, když si vzpomenu na svou roli v tvém plánu. Dovolil jsi mi totiž, abych ti pomohl, a tím jsi mi splnil mé tajné přání.

Nikdy bych tě v ničem nenechal a přál jsem si, abys to věděl.

Nevykládej si to zle. Nedělal jsem si iluze, že bys mě mohl někdy skutečně přijmout. Ale už za to co jsi mi dal, bych po tvém boku kráčel třeba do pekla.

Tušil jsi to?

 

Máš ve své paměti i vzpomínku na naše vyznání?

Já si pamatuju všechno. Ležel jsi v teplém oblečení na mé posteli na internátě, zachumlaný v mé peřině a třásl se zimnicí a vyčerpáním.

Seděl jsem vedle tebe přemáhaje bolest a snažil se ti ulevit od horečky.

Nikdy bych sám od sebe nepřekročil tu propast mezi námi. Patřil jsem ti, ale říct to?

Nebuď blázen…

 

Oba jsme se probudili pod náporem nočních můr. Řekl jsi mi, ať si jdu lehnout a jiná postel nepřicházela v úvahu.

Zeptal jsem se, jestli se ti chce spát, protože mě se po takovým snu spát nechtělo. A ty jsi odpověděl otázkou, zda mám nějaký jiný nápad.

Jak ses mohl zeptat právě takhle?!

Uměl sis vůbec představit, jaké představy tím ve mně vyvoláš?

 

A pak jsme leželi vedle sebe. Řekl jsem ti, že mě napadaj samý hlouposti. A ty jsi chtěl znát příklad.

Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha pohladit tě, ale nedokázal jsem si pomoci.

„Nechci ti ublížit,“ řekl jsem ti.

„Ani já tobě,“ řekl jsi ty mě.

Víš, jak tě za ta slova teď proklínám?

 

Naše rty se dotkly jen zlehka.

Mohl jsem si tě té noci vzít a tuším, že by ses býval nebránil. Ale mě stačilo objímat tvé spící tělo s vědomím, že jsi pro tu jedinou noc byl ochotný přijímat mé něžnosti.

Dokonce i přes to trapné ráno jsme se dokázali přenést s překvapivou lehkostí. Usmál jsem se na tebe a ty jsi můj úsměv opětoval. Šel jsi do sprchy a já zíral do stropu s vědomím, že už se to nikdy nebude opakovat. A přesto jsem byl šťastný. Stačilo mi mít někoho, pro koho jsem mohl dýchat.

Rozumíš mi?

 

Vyšel jsi ze sprchy, upravený, jakoby se nic nestalo.

Přišel jsi ke mně a přišel čas říct: „Sbohem, už nikdy víc.“

Ale to ty ne. Odpověděl jsi mé ruce propletenými prsty a věnoval mi svůj první francouzský polibek. Tak vášnivý, tak opojný…

Ale opravdu jsem ho byl hoden?

 

Dodnes nechápu jak jsem přežil to dopolední mučení, zvané vyučování, aniž bych toužebně nesténal tvé jméno.

To by všichni z ročníku asi čučeli co…?

 

Čekal jsem na tebe o přestávce na oběd, jako na boží milost. Ne, že bych nevěděl, že to je to poslední, čeho se mi kdy dostane. Když jsi přišel, mé srdce se chtělo rozběhnout o ten největší závod.

Opravdu sis myslel, že když mi povíš, co jsem už věděl, že se tě zaleknu? Že mi bude stačit ukázat někoho jiného, s kým bych mohl spojit své síly, a já stáhnu ocas a vzdám se té sebevražedné mise a TEBE?

Můj blázínku…

 

Tehdy jsem ti řekl, že se tvého cejchu nebojím. Že nejsi jako tvůj bratr a tvé záchvaty šílenství způsobem Zatracením mě nelekají. Že bych stejně byl hrdina na dvě věci, i kdybych zachránil prince.

Nechtěl jsem prince, nechtěl jsem Druhý svět. Nic to pro mě neznamenalo.

Zato jsem chtěl s tebou stvořit ten Třetí, který by byl jenom NÁŠ…

Tak proč jsi se mnou nezůstal?!

 

Já vím, že se nám mnoho věcí nepovedlo. Situace se změnila moc rychle a nám to nebylo dovoleno uskutečnit Andrijův plán.

Ale byly i věci, které se vydařily, no ne?

 

Culil by ses koutkem úst, kdybys teď viděl můj úšklebek a jiskru, která se mi jistě leskne v modrých očích. Nikdy jsi to neřekl, ale já vím, že ses mi do těch nezkalených studní díval rád.

A co bych udělal já?

 

Já bych ti zajel rukou do mahagonových vlasů, které jsem rád vískal, přitáhl si tě blíž a slíbal z tvých rtů každý kousek toho potměšilého pobavení, až bys po vytrvaném boji našich jazyků skončil nahý pode mnou tady na tom bílém koberci a já bych si dal záležet, abys ze sebe vydal úplně vše.

A nemysli, že by mi to jednou stačilo.

Byl jsi jediný, komu jsem řekl, že ho miluji.

Věděl jsi vůbec, jak vzácný pro mě jsi?

 

Řekl jsem ti své „ano“ a myslel to smrtelně vážně.

Jistě, že jsme oba věděli, že máme málo času. Byli jsme vrazi. Ty z rodu, do kterého narodit se znamenalo porušit Nejvyšší magický řád, já z Prokletého rodu, považovaného za rod zrádců. To co jsme chystali, byla vlastizrada nejvyššího stupně… A já moc dobře věděl, že jsem na seznamu krevní msty tvého bratra, takže úspěch nebo neúspěch jedinou jistotou byla smrt.

Co tím chci říct?

Že jsem vždycky počítal s tím, že z nás dvou to budu já, kdo odejde první…

 

Neustále jsi mi říkal, že nesmím zemřít. Nikdy jsi nedokázal pochopit kdo z nás je ten důležitější. A já byl zase odhodlán pro tebe zemřít, kdykoliv bude-li třeba.

Kdybych ti to tehdy řekl, hrozně bychom se pohádali…

A proto jsme mlčeli a city si dávali najevo, kdykoliv to šlo.

Ne, že by to nakonec stejně nevyšlo najevo…

 

Dnes tu sedím a v prstech mnu prsten, který jsi mi v náš svatební den nasadil.

Vidíš? Nikdy jsem ho nesundal!

Bílá růže od tebe dlí ve váze na mém stole a tvůj dopis na rozloučenou – důkaz mého selhání - leží vedle ní. Chtěl jsem být lék na tvou bolest, ale nebyl dost silný, abys pro mě žil ještě alespoň několik let.

Píšeš na těch řádcích, že mi nechceš ublížit. Že Zatracení postoupilo do konečné fáze a nemůžeš riskovat, že bys mě v záchvatu šílenství vážně zranil, nebo dokonce zabil.

Copak ti nedošlo, že takhle budu trpět mnohem víc?!

 

Tvé poslední přání bylo, abych žil. Ale řekni mi, kdyby to bylo obráceně, dokázal bys žít?

Řekni mi a bez přetvářky, našel bys v sobě sílu kráčet dál?

 

Odešel jsi tam, kam za tebou nesmím jít a po mě jsi žádal, abych zůstal, jakoby to snad byla ta nejpřirozenější věc na světě.

I bratranec mi neustále říká: „Jsi silný - musíš žít.“; „Dokážeš to.“; „Můžeš si ještě stále najít někoho jiného…“

Dovol mi se vysmát. Copak nechápe, že nikdo jiný už nikdy nebudeš TY?

 

Pravda je, že mám ještě několik slibů, které musím dodržet.

Vychovat dceru, tvého bratra, jako svou vlastní.

Zlomit prokletí svého rodu.

Pomoc králi při obnově království…

Mé slovo je zákon.

Nikdy jsem žádné neporušil a taky jsem jich v životě moc nedal.

 

Vím, že mě teď nemůžeš slyšet, a taky vím, že se nikdy nevrátíš. Ale ať jsi teď kdekoliv, věz, že jednou přijde den, kdy si k tobě opět najdu cestu. Pohřbil jsem tě i s prstenem. Stále jsi můj. Smrt nás možná rozdělila, ale jednou nás zase spojí.

Tak v tom Pekle vydrž, protože i kdybych měl svrhnout samotného Lucifera, já si pro tebe přijdu…

 

Slib mi, že na mě počkáš

a já ti slíbím, že nebudeš čekat dlouho…