V temné ztichlé místnosti, které se zde říkalo vznešeně: “ošetřovna“ seděl osamělý muž v nejlepších letech a pokuřoval jednu z posledních cigaret ze své krabičky, které kdysi přísahal, že už se nikdy nedotkne. Ne, že by to někdo věděl, nebo to snad někoho zajímalo. I pro něho už to ztrácelo význam. Byl tu jen proto, aby tu byl a právě teď mu ztékaly z očí slzy, o nichž neměl nikdo jiný na lodi ani ponětí.

Všechno je to na nic…, prolétlo mu hlavou. Vždycky je to všechno na nic…

Kolikrát už snil tenhle sen? Ten, že někam patří? Že má přátele a své místo ve vesmíru?

Taková blbost!

Nikdy to nevyšlo. Nikdy to nevydrželo. Vždycky přišel nějaký trapný konec, který ho srazil na kolena.

***

Když se o lodi Armiger doslechl, tak těm zvěstem nevěřil. Jako ke všemu i k její existenci a misi přistoupil skepticky. Když zažíváte jedno zklamání za druhým, nemáte důvěru v nové věci. A Kyleův život byl plný takových věcí…

Přirozená zvědavost mu ale nedala. Zašel na pár ochutnávek a než se nadál chodil pravidelně. Historky z cest, které slýchal od posádky, byly úžasné. Plné dobrodružství, nebezpečí, zábavy a bratrství… Bože, co víc by si mohl přát? Ale, ne! Něco takového nemohlo být jen tak.

Dlouho váhal. Jen obcházel v přístavu její kotevní místo či palubu, když přistála, zůstávaje v anonymitě. Tedy než se jednou prořekl a byla z toho nabídka spolupráce. Vlastně když nikdo nereagoval, se domníval, že ji kapitán ani neslyšel. A i když byl z části zklamán, vlastně se mu ulevilo. Strach z případného selhání, kterým končily všechny jeho pokusy o začlenění se do nějaké komunity, se opět ozval plnou silou. Proto usoudil, že není žádná škoda, pokud nebyl vyslyšen. Dál může přeci docházet a jednou… Kdo ví…?

A pak uviděl na hlavním stěžni tu vývěsní tabuli s nabídkou, že kdo chce, může předložit svůj životopis a ukázku své práce, k posouzení s tím, že možná bude přijat do posádky.

Nevěřil tomu. Do poslední chvíle váhal, jestli to má udělat. Oprášil životopis, sepsal shrnutí svého výzkumu a několik dní to jen nosil na ochutnávku kávy v deskách, aniž by je odložil na hromadu jiných, která se vrstvila…

Ani s odstupem času nedokázal říct, co přesně bylo tím impulzem, že tam jednoho dne ty desky odložil. Bez skutečné naděje, bez opravdového očekávání…

Jaké pak bylo jeho překvapení, když ho odchytil na odchodu první důstojník s tím, že je přijat?

Vytřeštil své tmavé oči odrážející vzdálené světlo hvězd jako dva korálky, ve kterých se mihlo dávno zapomenuté téměř dětské nadšení. A co teprve, když se dozvěděl, že kapitán už dříve jeho prořeknutí doopravdy slyšel a pouze odpověď na ně zanikla v rádiovém šumu a nedolehla k Jackyleovým uším? To se mi snad jenom zdá… Přijal výzvu k atestaci na kávového znalce, bohužel ale… Ani se vší svou vzdělaností se tím nedokázal sám prokousat. A požádat někoho o pomoc? Co přesně mu to nedovolilo? Strach? Stud? Hrdost? Ani sám sobě na to nedokázal odpovědět.

Dlouhé dny a noci nad tím seděl, ale zbytečně…

Překvapovalo ho ale, že to nikomu nevadilo. Kapitánovi, prvnímu důstojníkovi – nikomu… A on si připadal jako v sedmém nebi, když s nimi vyrazil na první plavbu.

***

Přesto, že to nebylo zase tak dávno, kdy se přidal, nyní mu připadalo, že se od té doby událo možná až příliš věcí…

Jo… ušklíbl se hořce. Mnohem víc než moc…

***

Zvykl si tu. Dělal, co mohl, aby svou prací nějak přispěl. Jako doktor se staral převážně o zdraví posádky, výzkum a občas, když se kapitán rozhodl zachránit nějaké ztracené tvory, jako ty obří balleny, zastával i roli zvěrolékaře. Vždycky každého vyslechl. Pokoušel se mluvit se všemi, i když kolikrát jejich konání a myšlení úplně nechápal. S kapitánem, prvním důstojníkem, členy posádky… Byl tu pro každého, kdo měl zájem, i když si držel kolem sebe jakousi auru nepřístupnosti.

Připadal si jako hlupák. Nejednou se ho první důstojník i kapitán zastali, ale on si vedle nich připadal si sám…

Říkal si, že je to nesmysl. Jen bezvýznamný pocit. Ale když sledoval, jak si někteří dávají najevo své city, také po někom takovém (svém) zatoužil. Jistě, že to nikomu neřekl. Nestěžoval si, a pokud, tak skrýval své trápení za laciným úsměvem. Možná vysílal náznaky, ale nikdy by veřejně nic nepřiznal.

Tak mám alergii, no a? Nikdo není dokonalej… Že se cejtim občas osaměle? Proč bych tim někoho zatěžoval, když tu má každej svých starostí dost?

Tak si to myslel.

Nakonec se i na něj usmálo štěstí, když po několika výměnách názorů s hlavním inženýrem Sorannem našel taky svou spřízněnou duši. Najednou mu na Armigeru už nechybělo vůbec nic. Byl to skvělý člověk. Možná trochu nepochopený, ale takový, který v Kyleovi probouzel vše kladné, co v něm ještě zbylo. Dodával mu chuť k životu a dlouho nepoznanou energii, naději a nadšení…

Než si vzal dovolenou!

A to velmi dlouhou dovolenou. Že prý má práci jinde… Nenapsal, neozval se. Vždycky to tak končí…

Zůstaly mu jen hořké vzpomínky.

Kyle nevěděl, jestli udělal něco špatně, nebo v tom skutečně byla nějaká práce. Soranne byl prostě pryč a když ho někdo sháněl a zašel s tím k němu, nebyl schopen žádné odpovědi.

Zůstal na lodi, protože byl loajální k těm, kteří mu dali domov a místo k životu, s podvědomou nadějí, že se jednou jeho milenec vrátí…

Jenže to se zdá se nemělo nikdy stát…

Vrátil zpět ke své práci, a aby na svou ztrátu tolik nemyslel, vzal si i něco navíc. Našel si nakonec i známost mezi pravidelnými návštěvníky kávových ochutnávek, ale oba věděli, že to je jen dočasné. Vzájemné odreagování od tíhy a starostí. Připomínka toho, jaké je s někým být…

Našel si v posádce i přítele. Ne milence, ale někoho s kým si opravdu rozuměl. Jednoho z nejtajemnějších členů posádky, kterého předcházela pověst největšího sadisty. Jackyla to ale nelekalo. Rozuměl si s ním v temnotě vlastních myšlenek, které konečně měl s kým sdílet. Jejich odpolední kávové dýchánky o páté se staly nedílnou součástí všedních dní. Začali dokonce spolupracovat a vše vypadalo nadějně. Konečně se zase necítil tak sám mezi všemi těmi lidmi, bez kterých už si ale ani neuměl představit svůj život. Měl někoho, kdo ho vyslechl, komu si mohl postěžovat bez obav z toho, že by mu přivodil depresi nebo ho jen zbytečně okrádal o čas, případně aby tím nedal jakoukoliv záminku k žárlivosti někoho z posádky.

Jenže i Pegar se jednoho dne sbalil a odešel, aby za sebou zanechal jen prázdné místo v Kyleově srdci. Doktor se s chmurami ve tváři díval z okna své kajuty na jeho záda, dokud se mu v davu vesmírného přístavu neztratil z dohledu. Sice si slíbili, že zůstanou v kontaktu, ale on věděl, že už to nikdy nebude ono. Že zase ztratil někoho, na kom mu záleželo.

No co, už sem zvyklej…, říkal si.

Snažil se, aby na něm nikdo nic nepoznal, ale nebyl ve své kůži. Pracoval, ale i když nic vyloženě neodbýval, dělal jen to, co musel. Nic navíc jako dřív. Snažil se kapitána podporovat, ale vlastní slova mu zněla prázdně. Jak někdo, kdo se cítí rezignovaně, může uvěřitelně mluvit o naději?

***

Naděje… Máme ji ještě? Tolik odchodů, tolik zmaru, teď ta nová nemoc, na kterou se mi nedaří najít lék… a pořád se ještě najdou lidi, kterým není spoustu věcí po chuti. Ani to pitomý kafe! A přijdou si jen do kapitána kopnout, jako do nějaké mršiny.

Jakoby na potvrzení svých myšlenek si kýchnul a utřel nos.

Loď chladla, kapitán se neukazoval. Nálada v posádce vězela blízko absolutní nule a on mohl jen sedět a bezmocně zírat do prázdna.

Okno jeho kajuty mu zprostředkovávalo nádherný výhled na planetu, na jejímž povrchu právě odpočívali kapitán s prvním důstojníkem.

Hleděli unaveně nahoru, a kdyby to bylo jen trochu možné, jistě by se jejich pohledy setkaly s tím jeho.

Jenže to možné nebylo. A i kdyby ano, stěží by je zajímaly Kyleovy oči, temnící každou další negativní myšlenkou.

Stejně jako celá loď i se zbytky posádky, mohl pouze čekat, až se kapitán vrátí.

Jestli se ovšem vrátí…

A nebylo pro něj nakonec lepší, kdyby toho nechal? Mohl by mu to vůbec někdo doopravdy zazlívat?

Bylo to tu zas. Ta bezmoc, kterou cítil vždy, když se něco na čem se opravdu chtěl podílet, rozpadalo pod rukama a on neměl čím víc přispět, jak pomoci…

Naposledy vyfoukl kouř a zavřel oči.

Mělo to vůbec nějaký smysl? Nešlo jen o další ztracenou etapu života? Záleží ještě vůbec na něčem?

Přijde někdy další den? Co je vlastně správné? A Pro koho…?

Znovu oči otevřel a zahleděl se na úplně poslední cigaretu v krabičce. Původně ji už neměl nikdy otevřít, ale čím víc se cítil ztracený, tím víc se jeho předsevzetí bořilo jako domeček z karet. I když loď ještě vězela mezi hvězdami, on klesal do temnoty, kde žádné světlo nesvítí.

Vykouřit, či nevykouřit… Toť otázka… Ušklíbnul se, ale bylo to jen ironické gesto.

Ne… Ještě počkám… Upadnout v zapomnění můžu kdykoliv. Ale pokud se to tak má stát, nebude to mou vinou! Vstal, rozkašlal se a s jakýmsi zoufalým odhodláním šel dokončit slíbenou práci – lék pro posádku.

Na poslední cigaretu je vždycky času dost…