Maeglyna třeštila hlava. Dotěrné světlo útočilo na jeho zavřené oči a tak pevněji semknul víčka, aby si pro sebe a svou všeobjímající bolest ukradl ještě alespoň několik chvil temné prázdnoty. Toužil se utopit v její beztvaré nekonečnosti a zbavit se nadobro hučení meluzíny, která si zřejmě jeho hlavu spletla s komínem.

Zakňučel, jako zraněné zvíře. Chtěl si promnout oči, ale cosi mu zadrželo zápěstí. Zkusil to znovu domnívaje se, že z rozespalosti nevyvinul dostatečnou sílu, ale ani na druhý pokus nedosáhl úspěchu.

Otevřel oči.

Ukázalo se, že leží na nějaké posteli, ruce a nohy přivázané k dřevěné pryčně do tvaru písmene X. Neměl na sobě žádnou přikrývku a tak mu pod kůži zalézal nepříjemný chlad. Mohl být rád alespoň za slaměný polštář pod hlavou. Co na tom, že ho sláma přes plátno píchala do temene a krční páteře, byl to jediný komfort, kterého se mu zde dostalo.

Pokoušel se zaostřit na pavučiny pokrývající neomítnutý kamenný strop a knedlík v krku mu po tu dobu narůstal, až už ho nebylo možné polknout, jak mu začalo docházet, že tohle rozhodně není jeho pokoj.

Dostal strach a dech se mu zrychlil. Škubal rukama, nohama, pokoušel se vykroutit, ale nic nepomáhalo. Z úst se mu vydralo pouze bezmocné hrdelní zavrčení, když se vysílený a přemožen bolestí z rozedřených ran na kotnících a zápěstích sesunul zpátky do nepohodlné slámou vycpané matrace.

Přestal se snažit a uvolnil adrenalinem nadopované svaly. Chtělo se mu málem brečet, ale tušil, že když tomu nutkání podlehne, bude dozajista ztracen.

Zatajil dech, aby se trochu uklidnil. Sval bezpečně ukrytý v jeho hrudním koši bil stále na poplach.

Nemohl si vybavit, jak se zde ocitl. To poslední co si pamatoval, byl interiér krytého kočáru, v němž se vracel z letního sídla zpět do hradu svého otce. Záclonky měl zatažené a uvnitř panovalo příjemné přítmí. Začaly se mu klížit oči, a protože nebyl ještě ani v půli cesty, tak se oddal spánku…

A teď tu z ničeho nic leží jako nějaká oběť na oltáři dávno zapomenutého boha, jehož jméno ani nezná.

Zkusil se rozhlédnout. Po levé straně měl stejně hrubou kamennou zeď, ve které byli opodál zasazené dřevěné dveře. Jediné světlo v místnosti poskytovala lucerna na dubovém stolku s židlí v rohu naproti nim a zem pokrýval drahý barevný, ale již značně prošlapaný koberec. Co ovšem Maeglyna zarazilo, bylo veliké zrcadlo ve zlatém vílami zdobeném rámu zavěšené na zdi naproti posteli. Stačilo otočit hlavu na stranu, aby mohl v odrazu vidět svou bledou vyděšenou tvář…

Znovu se pokusil vykroutit z provazů, ale to jediné čeho docílil, bylo, že se konopí zbarvilo krví z ranek zanechaných v jeho jemné aristokratické pokožce.

Zasténal, ale než mohl svému zoufalství podlehnout úplně, zaslechl rázné těžké kroky okovaných bot.

Polkl vzlyky, které se o něho pokoušely, a zatajil dech právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely a dovnitř vešel vysoký muž. Maeglyn v něm téměř okamžitě poznal Darnase Gradara, svého velitele stráží. Pocítil úlevu, že se mu málem zatočila stále ještě třeštící hlava. Všechno je v pořádku, je zachráněn…

Ten člověk se na něj ale ani nepodíval. Zastavil dva kroky ode dveří, dal ruce v bok a zhluboka se nadechl s pohledem upřeným na holou zeď. Měl strniště na tváři, pečlivě sestřihané černé vlasy, vystouplé lícní kosti a silné mužné, do pasu obnažené, tělo vystavené na odiv vězňovým očím.

Maeglyn si uvědomil, že zírá na bitvami ošlehané svaly poseté jizvami a orosené potem, v jehož kapičkách tančily odlesky světla svíce v lucerně. Nečekaně mu z toho pohledu vyschlo v ústech a tak namísto nadšeného zvolání úlevy a rozkazů, aby jej neprodleně uvolnil ze zajetí, zůstal němý jako ryba s očima rozšířenýma dokořán.

Darnasus se na svázaného mladíka, který teprve nedávno přestal být chlapcem, ohlédl pronikavým pohledem. Ležel tam před ním v bílé hedvábné košili a černých kožených kalhotách jako nějaký hlavní chod na hodovním stole připravený pouze pro potěchu všech smyslů, kterými jej jen dokáže vychutnat…

Z té představy mu mravenci ve slabinách spustili nedočkavý šamanský tanec kolem obřího oltáře, kterým byl ve volných kalhotách pečlivě ukrytý úd.

V mladém princi hrklo, až musel nasucho polknout. Hruď se mu v košili třepotala jako vyděšené ptáče vypadnuvší z hnízda. Zrak čistě omylem sjel pod pás jeho “zachránce“ a nabývající boule v rozkroku ho šokovala.

Rytíř Gradar se pousmál.

Princ to sice neviděl, protože pevně semknul víčka k sobě, ale zato slyšel blížící se pomalé kroky a ucítil, když se mu o bok otřelo pevné pozadí, pod jehož vahou postel zasténala.

Nechápavě otevřel oči. Co to vůbec dělá? Přeci se nemusí stydět za to, že se na něj dívá, ne? Je to pochopitelné, vzhledem k situaci. Pokud by se měl někdo stydět, pak on! Na co to vůbec myslí?

Jenže problém byl, že právě to Maeglyn nedokázal odhadnout. Válečníkovy tmavě hnědé oči byly neproniknutelné, jako hrad, jehož zdi můžete roky obléhat, ale nikdy je nezdoláte.

Odtrhl od sebe vyprahlé rty a chtěl mu říct, jak si váží jeho včasného zásahu. Přeci jen, kdo ví, co by mu zde jinak provedli. Ne, že by Maeglyn věděl kdo, ale předpokládal, že aby se za ním Gradar dostal, musel všechny únosce přemoci a následně, až budou v bezpečí, mu jistě vše poctivě vysvětlí. A to včetně toho, jak mohl dopustit, aby se zde vůbec ocitl…!

Než ale mohl nějak rozumně formulovat myšlenky, dal si kapitán jeho vojenského doprovodu prst před ústa a tiše, skoro něžně protáhl krátké: „Psssst.“

„Co prosím…?“ princovo obočí se přísně nakrčilo v intuitivní reakci – tak přirozené. Vždyť co tomu muži dává právo mu jakkoliv rozkazovat? Obzvlášť teď?!

„Pst!“ zahučel Darnasus výhrůžně. Tvář mu ztvrdla a v očích se nebezpečně zalesklo.

Maeglyn se té náhlé změny lekl a pevně semkl plné rty. Copak on ho neodpoutá? Kam se podělo jeho vždy přímé, odtažité, věcné jednání?

Muž s hrudí zarostlou bujným hvozdem zatočených chloupků se povzbudivě pousmál a naklonil nad něho. Vychutnával svěží vůni pánovi voňavky. Ale jeho nos rozeznával ještě mnohem víc než to. Nasládlý pach krve z ranek na rukou a nohou, slabý odér potu a v něm - i strach. Ta kombinace ho omamovala, jako všechny ty bitvy, jimiž prošel a v nichž přinutil své protivníky, aby ronily krvavé slzy a cítili mnohem silnější strach než je tento. Ani jeden z protivníků, kterým kdy čelil, ale nevoněl tak, jako jeho dnešní zajatec.

Beze slov nabral do dlaně kadeř hebkých zrzavých vlasů a nechal si jednotlivé prameny protékat mezi prsty. Cítil ucuknutí, ale to ho nemohlo odradit. Dnes muselo být něco vykonáno a on zajistí, aby vše bylo, jak má být. Přesně jak se od něho očekává…

Maeglyn brzy poznal, že opravdu nemá jak uniknout těm nevyžádaným dotekům. Řekl by nepříjemným, ale to by nebyla pravda. Od konečků ke kořínkům cítil chvění v místech, kde si ho rytíř tak zkoumavě osahával. Svýma hnědozelenýma očima hltal každý jeho pohyb a nedokázal pochopit co se to vlastně děje. S ním, s Darnasem, s celou touhle situací…

Válečník se narovnal, pohodlněji uvelebil na už méně pohodlném lůžku a sjel rukou na šlechtickou téměř labutí šíji. Měl drsné ruce, ale dotek něžný, jakoby si jen pohrával s lidskou panenkou, kterou se pro tento jedinečný okamžik jeho mladý pán stal.

Maeglyn tiše vzdychl nechápaje, co má tohle všechno znamenat. Vlastní tělo ho zrazovalo a žádalo si více pozornosti.

„Prosím, ne…“ zasténal. Mladý muž, jenž měl brzy vystoupit ze stínů královského majestátu a být představen vyšší společnosti jako skutečný následník trůnu se náhle kamsi vytratil a zanechal za sebou jen vyděšeného zmateného hocha.

Darnasův palec započal pronásledování zběsile létajícího ohryzku a tím jeho majitele znovu umlčel.

„Lež klidně, nenuť mě ti ublížit.“ Nikdy dřív mu netykal. Za žádných jiných okolností by si k němu nedovolil to co nyní…

Jeho vlastní srdce pumpovalo krev silně a hlasitě. Rytíř se však nenechal ovládnout strachem z důsledků. Znal je dávno před tím, než k tomuto přistoupil a současné napětí jen dovolovalo uvolňovat jeho touhu postupně.

V naběhlé erekci mu nedočkavě zacukalo.

Ještě si ho ale nechtěl vzít, jako nějaké divé zvíře, jen prosté šup sem šup tam. Ne… Musí to být výjimečné!

Pohladil svého prince po tváři a sledoval, jak se jeho víčka zavírají. Možná, že chtěla skrýt slzy, aby je dobyvatel Maeglynova těla nemohl spatřit. Zrovna tak se mohla pokoušet utajit jiskry počínajícího vzrušení, které měl pevně uvězněné v kůži drahých kalhot.

Mladému princi skutečně začínalo být dole více těsno. Ne, že by mu to dávalo nějaký smysl. Dech se mu zrychloval a ještě o to víc, když rytíř přesměroval svoji pozornost od krku ke knoflíčkům jeho zdobené haleny s krajkovými rukávy a límečkem, který rázem přestal dočista plnit svoji úlohu. Být to voják, již by čelil obvinění z dezerce. Kdo by však věšel ten nebohý kus krajky, který už svému pánovi beztak visel na krku až příliš dlouho?

Připadalo mu mučivé, jak se titěrné zlaté pečeti našité na látce soukají dírkami a jeho kůže přitom zůstávala netknutá. Bál se otevřít oči. Nechtěl, aby prozradily jak moc se mu Gradarova péče líbí. Dokonce i myšlenky nechal odplout do ztracena po řece zapomnění, protože by jinak musel jako dědic království zaujmout nějaké stanovisko a to by jistě se všemi těmi vjemy, kterými byl zahrnován, žádné rozumné nenalezl.

Darnasus  si prozatím odpíral pohled na bledou jen lehce ochlupenou hruď svého zajatce. Teprve, když rozepnul poslední knoflíček a Maeglynovi se stáhly svaly na břiše, uchopil ho celými dlaněmi v pase, palce namířené jako děla proti sobě. Vnímal chvění panického torza a pomaličku začal obě ruce soukat výš. Košile se jako na povel plazila centimetr po centimetru do stran po jemné pokožce a odhalovala stále víc…

Maeglyn si zkousl ret, aby zadržel sten toužící uniknout z jeskyně jeho úst. Místo toho sykl, jako bolestí.

To ale jeho trýznitele neodradilo. Odkrýval jeho ploché bříško až tam, kde se hedvábí zapřelo o vystouplé bradavky. Ty nechal stále zahalené a prsty opatrně hnětl prsní svaly v okolí růžolících hrbolků.

Hoch se neodvážil ani pohnout. Jen jeho tělo se neposlušně třáslo narůstajícím vzrušením.

Rytíř na svém pánovi poznal tyto nepatrné projevy. Sklonil hlavu a odvážil se políbit jeho hebkou pokožku. Chutnala slaně a princův vzdech mu kýženou reakcí potvrdil, jak příjemné to jeho dnešnímu milenci je.

Darnasovi krátké vousy jinocha na břiše škrábaly i lechtaly zároveň. Kůže z míst, poskvrněných polibkem vysílala roztoužené signály do celého těla, které reagovalo prohnutím v zádech. A když mu ten dobrodruh objevující nová místa zajel jazykem do propasti pupíku, napnuly se princi nejen svaly v celém těle, ale i erekce. V rozkroku ho tím pádem silně zabolelo, protože ho kůže kalhot neúprosně svírala.

Rytíř si vychutnal hluboký roztoužený vzdych. Jeho vlastní penis už také volal po ukojení. Pevně přirazil nohy koleny k sobě, aby ještě odložil potřebu vyrazit na zteč v neúprosné bitvě milostných gladiátorů, z nichž zabořit může pouze jeden.

Sjel polibky níž. A opasek mládenci rozepl až ve chvíli, kdy olízl kůži kol celého lemu až k bokům.

Maeglyn vzrušeně vydechl úlevou, jak se mu připravené mužství konečně vztyčilo v momentě, kdy bylo ošacení stahováno přes půlky. Steny na maličký moment utichly, když první kapičky ejakulátu poskvrnily spodní prádlo.

„Co to děláte?“ vypravil ze sebe dýchavičně, jakoby teprve teď opět přišel k vědomí.

Dlouholetý ručitel za princovu bezpečnost však na otázku neodpověděl. Stáhl mu ke kolenům i propocený spodní oděv a pak jej přesně ve švu mezi nohama přeřízl ostrým nožem, aby už nic nebránilo v tom, čeho chtěl docílit možná až příliš dlouho.

„Pane Granale…“

Nic nedbal nedořečených proseb. Nůž založil do pouzdra a odložil na podlahu. Jako zarážka se vklínil mezi bílá stehna. Prsty zašátral k vytoužené dírce a celou sedmnáctiletou chloubu pojmul do svých úst.

Maeglyn cítil, jak mu zahořely tváře. Oči slzely a tělo se vzpínalo a klesalo v rytmu laskání, kterého se jeho mužství dostávalo. Smysly měl rázem znovu otupělé a tělo v jednom ohni.

Darnasus slízával kapičky vášně a sál milencův úd, jako když sedláci kravám třou vemena ve snaze vydolovat i tu poslední kapičkou touhy, kterou v něm dokázal probudit.

„Ne, prosím, ne…“ zasténal hoch. Nebyl dost zkušený na to, aby poznal, že už je příliš pozdě. Vyvrcholil a zaplnil rytířova ústa svým “mlékem“.

Zastyděl se. Cítil se tak unavený, že se jen svezl do slaměné podestýlky a rozdýchával výdej tělesné energie i životadárné tekutiny, kterou pan Granal bez známek odporu všechnu spolykal.

Uvědomoval si jen na mimoděk dobyvačný prst mezi půlkami, uvolňující řitní svěrače proti jejich vůli. Nestihl se ještě ani vzpamatovat a už znovu stál v pozoru. Tedy ta jeho část, která toho byla překvapivě schopná.

Princův sexuální apetit, Darnase potěšil. Přidal k prostředníčku ukazováček a plival horské sliny na konečník, který se měl stát počátečním místem spojení, po kterém obě jejich těla nedočkavě volala.

 Přelezl pevná stehna a nahnul se nad spoutaného. Vpíjeli se pohledem jeden do druhého. A v očích mladíka vězela nevyřčená otázka podpořená obavami. Těžko říct, jestli se víc třásl vzrušením nebo právě strachem…

„Nemusíš se na mě dívat,“ procedil šermíř srze zuby, co nejpokojněji dokázal ve stavu maximálního napětí.

Maeglyn nechápal, kam tím směřuje. Čeho docílí tím, že se nebude dívat? Ale uposlechl, zavřel oči a ponořil se do tmy. V útrobách se mu bolest snoubila s rozkoší útočících vojáků, kteří jako beranidlem dobývali milostnou bránu.

Ke dvěma se přidal další a princův zrak se za víčky zvrátil dozadu. Už nezáleželo na krutém ponížení a poutech z provazu. Na zatuchlé chladné místnosti, únosu či faktu, že jsou oba muži. Jediné důležité bylo teplo rozlévající se mu celý tělem, jako gejzír z vulkánu a napětí ve slabinách, toužící po nové úlevně.

Darnasus se dostal do bodu, odkud již nebylo návratu. Potřeboval si to mladé tělo vychutnat dalšími smysly a ten nejdůležitější orgán se neúprosně hlásil o slovo. Jako generálovi, kterému se nedá odporovat, ustoupil válečník živočišnému pudu a zapřel se oroseným žaludem o roztáhnutou dírku. Naklonil se nad prince a zapřel rukama vedle mladistvé tváře, která mu ve snech již měsíce nedávala spát.

Zatlačil jen krátce. Pootevřená ústa ukořistil pro svůj chtíč a jazykem zdolával princovi obrané linie, jako nějaké vidláky z venkova.

Připraven o dech nemohl Maeglyn ani křičet bolestí, ani jí podlehnout. Cizí jazyk v ústech se ho pokoušel obrat i o poslední zbytky důstojnosti pokud ještě vůbec nějakou měl. Vyrazil do protiútoku, aniž by dokázal rozumně vysvětlit proč tak činí. Sliny se mísily, jazyky proplétaly a těla dotýkala.

Darnasus rozpojil jejich rty, až když už sliny přetékaly oběma koutky. A Maeglyn uhnul pohledem. Nedokázal se mu dívat do tváře po tom, co právě dělali. A co navíc pořád ještě dělají…!

Zadíval se do zrcadla. Tváře mu hořely a tělo nad ním se začalo pomalu rytmicky pohybovat. Stáhnul mimické svaly do bolestné grimasy, ale hlasitému sténání z rozkoše, když mu tam uvnitř svým perverzním nástrojem, rytíř zavadil o citlivé místečko, se ubránit nedokázal.

Darnasus byl opatrný. Nesnažil se do něj za každou cenu proniknout až po kořen. Sledoval mládencovi reakce a s každým vytěženým zasténáním se radoval jako zlatokop, který právě narazil na žílu drahého kovu. Ještě celé dlouhé minuty se dokázal mučit a držet, aby přinutil kluka pod sebou vyvrcholit pouze z análního prožitku. Teprve poté, co chlapcovo břicho potřísnila sprška bílých spermií, než by mohl mladík rozdýchat odeznívající orgasmus do něj několikrát rychleji a důrazněji přirazil, aby konečně i on, dobil vytouženého vítězství.

Rytíř se zapřel o lokty a čelem se dotkl levého spánku svého milence, jehož zelenohnědé oči žalovaly pitoresknímu úsměvu zlatých víl na rámu zrcadla, že byl právě zneužit svým ochráncem a navíc se mu to ještě líbilo.

Maeglyn nevěděl, kdy ztratil vysílením vědomí. Nejspíše někdy potom, kdy z něho pan Granal vystoupil, slezl, uvolnil mu pouta a přilehl k němu na nepohodlnou postel. Přitisknuti jeden k druhému sdíleli jen tělesné teplo toho druhého, a pokud mohl říct, neodvažoval se na nic myslet.

Když se probudil, ležel v čisté posteli docela jiného pokoje. Oknem na něj dopadaly paprsky slunce v němé stížnosti, jak si mohl dovolit spát tak dlouho…

Nedávalo to smysl a v hlavě mu už zase hučelo, i když tentokrát docela jinak. Tělo ho od pasu dolu neskutečně bolelo a představa jak půjde vykonat ranní potřebu, se v něm vzpříčila, jako něco naprosto nemožného.

Zamžoural na postavy vedle sebe, protože jej překvapilo, že zde neleží ani sám, ani se svým rytířem. Lože s ním sdílely tři spící nahé ženy a v jeho mysli pouze to zjištění stačilo, aby probudilo ještě mnohem silnější zmatek a co bylo zvláštnější, i nelibost.

Z přívalu paniky jej přinutilo procitnout náhlé zaklepání na dveře.

„Vaše jasnosti? Jste už vzhůru?“ Zaslechl tichý hlas svého komorníka.

Nechápavě stočil pohled na stranu a silou vůle se přinutil namáhavě posadit. Zuby drtil rty, aby nevydal jedinou hlásku a neprobudil tím spící něžné lehké děvy, které ho ovšem jinak vůbec nezajímaly.

„Pojďte dál, Sterene,“ vyzval ho šeptem. Chtěl se ujistit, že alespoň v tomto ohledu jej smysl nešálí. Vždyť čemu teď vlastně může věřit?

„Pane,“ uklonil se ten o deset let starší muž a nezúčastněně přelétl celou místnost pohledem.

„Kočí říká, že je vše připraveno k odjezdu, jak jste si přál.“

„Jak jsem si přál…?“ nebyla to vlastně skutečná otázka. Maeglyn po něm větu jen překvapeně zopakoval.

„A-ano, výsosti… Rytíř Granal tlumočil vaše přání jasně a zřetelně. Zdržíme se zde jednu noc a v poledne druhého dne vyjedeme na cestu. Koně i muži jsou odpočatí, a pokud je tedy i vaše jasnost připravena…“ nedořekl v jasné výzvě, že nyní záleží čistě jen na Maeglynovi.

Ten při vyslovení rytířova titulu a jména cítil, jak se cosi v jeho hrudi zatetelilo blahem. Aniž by si to uvědomil, na rtech mu vykvetl úsměv. A to, i když myšlenky s výrazem tváře ostře kontrastovaly.

Nevěděl, co se stalo, ani jestli ho skutečně chce tolik vidět. Jak by se k němu měl chovat po tom, co udělal? Bylo to skutečné nebo jenom sen? Kdyby měl soudit podle stavu zhuntovaného těla, tak nebylo pochyb o náplni dnešní noci. Ale vzhledem k tomu kde se nacházel, kdo ví, co se skutečně událo…

Mluvit s ním a žádat odpovědi, by ale nejspíš měl. Potřebuje přeci vědět na čem, je!

Ale i když vynaložil to nemalé úsilí, aby vstal, oblékl se do nového oblečení, které mu sluha donesl, a vysoukal se z domu rozkoše na denní oslepující světlo, rytíře se nedočkal.

„Odjel napřed, můj pane, připravit vše na váš návrat,“ odpověděl mu Steren na otázku a s těmi slovy mu hrudí projela ostrá bolest otrávené díky, kterou mu ten osvalený, bitvami ošlehaný dobyvatel ze zad bodl přímo do srdce, které doposud žádnou takovou bolest nikdy nezakusilo…

 

***

           

Když se slunko dotklo polední výše, byl šermíř již daleko na západě. Ještě naposledy se před vjezdem do hlubokého lesa zastavil a ohlédl, aby se ujistil, že jeho náskok je opravdu dostatečný.

Byl to on, kdo dal mladému pánovi napít vína s přídavkem uspávacího lektvaru při jízdě kočárem a následně vydal pokyny jeho jménem k zastavení v malém městečku u Královské cesty. Dal vojákům rozchod, sluhovi a kočímu práci a se spícím kralevicem odešel do nevěstince, kde již bylo vše domluveno a zaplaceno. Místnost ve sklepě přesně odpovídala požadavkům a připoutat bezvládné tělo mu nečinilo žádné obtíže…

Všiml si princových preferencí už před časem. Možná i díky tomu začal mít jeho směrem všechny ty divné myšlenky a sny. To ne že by o své orientaci nevěděl už dávno, ale vždy si vystačil s válečnými zajatci nebo placenými milenci. Toužit po někom, kdo mu rozkazuje, mu nepříslušelo.

A do toho všeho přišel král s úkolem, který všechno změnil.

„Dohlédneš na to, aby se z této cesty vrátil jako pravý muž!“ Tak mu bylo nakázáno. A k dospělosti patří i sex. Pokud princ dává přednost mužům, chtěl být jeho prvním.

Když s ním skončil, tiskl se k němu a vychutnával vůni spojením potřísněných těl. Cítil přes kůži i košili na chlapcových zádech tlukot srdce, které mu nikdy nebude patřit. Které ani nesmí nikdy chtít.

Věděl, že pokud to udělá a vezme si ho, natož násilím, navždy se stane psancem a lovnou zvěří.

Přesto to podstoupil.

Časně ráno vynesl spícího prince do horního pokoje, kde k němu ulehly místní prostitutky. Ty dostaly štědře zaplaceno za to, aby potvrdily, jakým kancem princ je. Sluha jej najde v jejich objetí. Nikdo nebude pochybovat, že se Maeglyn stal opravdovým mužem. A Darnasus sám?

Ten zmizí z dosahu jeho i možného králova hněvu. Bez slova rozloučení, bez vysvětlení či slz.  Jen se vzpomínkou na jeho rozvášněnou, roztouženou tvář…

Očím náhodných pozorovatelů zmizel osamělý jezdec ve stínu vzrostlých borovic a princův kočár drkotal dál po předem vytyčené cestě životem.

Zamilovaní rádi říkají, že by se pro svého vyvoleného vzdali všeho. Ale kolik z nich by to doopravdy udělalo?