V obyčejném starém městském bytě, jakých bylo ve velkých městech bezpočet, seděli tři sourozenci na koberci v chlapeckém pokoji. Po návratu ze školy, si řekli, že si čas ukrátí hrou Dračího doupěte, než se rodiče vrátí z práce. Hra se však neobešla bez incidentů. Jejich postavy se dostali do neřešitelné situace a Adam nevěděl co dělat, což se nejstaršímu bratrovi a Pánovy jeskyně vůbec nelíbilo.

Adamovo horečné přemýšlení a narůstající napětí v nastalém tichu náhle prolomil Vaškův hlas:

„Tak mysli herdek!“

V Adamovi hrklo.

„Nevím…“

Vašek si odfrkl.

„Mysli.“

- „Já myslím.“

„Seš fakt blb!“

- „Ale já - “

„To by napadlo i tu tvojí debilní kamarádku!“

- „Cilka není debilní!“ Byla to jediná kamarádka, kterou měl. Ta nejlepší! Už od mala. To jen nikdo kolem něho nechápal, jak strašně moc potřebuje spřízněnou duši.

„Napadlo by to úplně každýho!“

- „Hm…“

Dlaň pleskla o tvář.

 „Au!“ To bolí… Adam se na bratra ublíženě podíval.

„Seš kurva kouzelník!“ Naštvaně se od něj odvrátil, narovnal se v tureckém sedu a cosi vygumoval ve svém sešitě Pána jeskyně. Nejmladší sestra Jiřina mlčela a sledoval, jak se jejímu bráškovi oči zalévají slzami a tvář začala po facce růžovět.

- „A-ale m-mě v-vážně n-nic n-nenapadá…“ zakoktal se Adam samou nervozitou.

„Tak seš vůl.“

- „A proč to musím vymýšlet já?“ Hruď měl úzkostí celou sevřenou. Nenáviděl hádky, nebo když někdo na někoho křičel.

„Protože seš kouzelník.“

- „Máš tam taky postavy!“

„To je něco jinýho.“

- „Proč?“

„Protože to řikam!“

- „Ale…“

„Tak co budeš dělat, hm?“

- „JÁ NEVIM!“ Zakřičel a slzy už potlačovat nezvládl. Ta hra ho vlastně nebavila. Vlastně vůbec nechápal, co se od něj chce, nebo proč mu nejstarší bratr nedá alespoň malou nápovědu, nebo třeba čas přemýšlet. Byl zoufalý. Mnohem raději by si hrál s legem, co na to že už mu bylo 13, nechtěl hrát Dračí doupě.

- „J-já u-už n-nechci…“

Vašek si mohutně povzdechl a praštil sešitem o zem.

„Co zas nechceš?!“

- „Už nechci hrát…“ Adam si otřel nudli z nosu do rukávu a dýchal přerývaně, jak bojoval se stále dotěrnějším pláčem a knedlíkem v krku.

„A to zase proč, brácha?“ Propaloval ho Vašek zlostným pohledem.

- „Prostě nechci.“ Adam odložil průvodní listinu i s knihou co sloužila jako podložka na koberec a vstal.

„To není žádnej důvod a koukej už hrát, Adamouchu!“

Mladší chlapec se otřásl. Já ale nejsem Adamouch…! Nesnášel to oslovení.

„Dřepni si!“

- „Už nebudu hrát…“ vzepřel se. Neměl sílu se dál hádat, prostě neznal odpověď.

„Proč?“

- „Říkam, že nechci.“ Hlas ho zrazoval a třásl se.

„To není důvod.“

- „Táta říká, že je…“

„Táta tu neni! A když naši nejsou doma, tak musíte poslouchat mě! Sem nejstarší!“

Adam sklopil bezradně hlavu. Takhle to bylo vždycky. S Vaškem se nikdy nemělo cenu hádat.

- „Všechno nemusí mít důvod…,“ otřel si uslzené oči.

„Všechno má důvod.“

- „Mě se Dračí doupě nelíbí…“ Stačí?! Popotáhl a polkl.

„Cože?! Je to nejlepší hra na světě! Musí se ti líbit!“

- „Proč?“

„Protože je to nejlepší hra!“

Žaludek měl sevřený, až bolelo břicho.

- „Není!“

„JE!“

- „A NE!“ Adam nakopl knížku i s listinou. Vašek se urazil a vstal. Navzdory čtyřletému rozdílu ve věku byli stejně vysocí.

„Tak fajn, když seš blbej, tak seš blbej! Nechceš s náma hrát, tak my si tě nebudeme všímat. Dokud se neomluvíš a neodprosíš, nebudeš pro nás existovat!“ Prohlásil Vašek nekompromisně.

Adam zamrkal. Cože?

Vašek si založil ruce na hrudi.

„Neviděls Adama?“ Otočil se na Jiřinu. Nejmladší ze sourozenců nevěděla, co se děje, ani co by měla dělat.

„Ještě před chvílí tu stál a najednou je pryč…“

Jiřina na Vaškova slova jen pokrčil rameny a těkala pohledem z jednoho bratra na druhého.

- „Ale já sem tady,“ vypravil ze sebe ztěžka Adam, kterému začalo docházet, že to asi Václav myslí doopravdy vážně.

Ten o něj ale nezavadil ani pohledem.

„Sem tady,“ upřel Adam prosebné oči na Jiřinku, která však sklopil hlavu a odvrátila se.

Adamovi se zatočila hlava a tak se posadil na gauč. Potlačovaný pláč ho skoro dusil a nikdo si ho nevšímal. Vašek s Jiřinou se ani nenamáhali uklidit pravidla a listiny pro Dračí doupě. Všechno nechali tak, jak skončili. Jen chodili po pokoji.

Ne… ne, ne, ne, ne, ne, ne… NE!!! Adam objímal svá kolena tak pevně, jakoby se je snažila rozdrtit, Vašek neustále nahlas přemýšlel, kam asi mohl bratr zmizet, a Jiřina mu pouze dělala živý stín.

„Třeba se šel vychcat.“

- „Hm…“

„Měli bysme ho jít hledat.“

- „Hm…“

Nakonec odešli z pokoje. Adam se prudce vymrštil na nohy a vyběhl ke dveřím za nimi. Na předsíni byla tma. To přece nemůže být pravda… Já jsem tady! Jsem tady! Bál se připustit si, že to Vašek myslí vážně. Já přece nic neudělal, jen už to nechci hrát. To není zločin! Zavřel oči, opřel zády o dveře a svezl se k zemi. Už to nemohl vydržet a naplno se rozplakal.

Takhle se s Vaškem nepohádal dlouho. Jakoby snad bylo proč se hádat. Tak nevěděl co má v té podělané hře dělat. Vůbec to nebylo jako Dungeon Master na počítači a ani tam se nedostal nikdy dál než na třetí podlaží. To Vašek byl vždycky ve všem nejlepší a nejchytřejší, tak proč musel logické úkoly řešit Adam a ještě sám?

Bál se, to bylo celé. Nevěděl jak se rozhodnout a měl pocit, že by mu Vašek nadával ať by udělal cokoliv z toho, co ho napadalo. Což by ostatně nebylo vůbec nic divného, dělo se to skoro pořád…

Proč? Proč musí bejt všechno tak těžký? Já chci umřít… Bože já chci umřít… Proč mě třeba taky někdo nezabije, ve zprávách je to každej den. Proč mě taky nemůže přejet auto? Měl bych klid… Prosím, já chci umřít… Začal se pláčem dusit.

Ne… To nejde. Nesmím brečet… Nemůžu brečet…Kluci nebrečí… Co mám dělat? Jak dlouho mě můžou ignorovat? Pomalu se vyškrábal na nohy. Nevěděl jak dlouho tam tak seděl. Hodiny byly jen kuchyni a náramkové nenosil, asi z části i proto, že nevěděl, kam je dal, ale hlavně mu byly nepříjemné na ruce.

Vyšel z pokoje a začal se rozhlížet po bytě. Vašek s Jiřkou byli v kuchyni. Měl žízeň, ale nechtělo se mu za nimi. Uchýlil se proto do koupelny, kde vládla absolutní tma. Nebylo tam žádné okno a Adam si nerozsvěcel. Měl tmu rád, když chtěl být sám. Což v bytě 2+1 obývaným šesti lidmi a psem šlo poměrně těžko a nikdy ne na dlouho.

Sedl si na plastovou rohož vedle vany a ponořil se do vlastních představ. Povídal si s dětmi, které si vymyslel, jeho jedinými opravdovými kamarády. Co na tom, že neexistovali. Byli vždycky s ním, když se mu dělo něco ošklivého…

Vládlo tam příjemné uklidňující ticho. Pláč po chvíli odezněl a zůstal jen strach z toho, že bude navždy ignorován. Že už si nikdy nebude mít s kým hrát. Je to přece můj brácha, no ne? Proč mě nemůže mít rád alespoň trochu? Jen maličko… Připadalo mu, že nikdo kolem něj nechápe, jak strašně ho to bolí.

Nemůže mě pořád přehlížet ne? Co když si toho někdo všimne? Jak to vysvětlím našim?

No tak… No tak, uklidni se. Bude to dobré, uvidíš, bude to dobré…

Ale kdy? Až přijdou naši?

Když to řekneš rodičům, přikážou mu, aby toho nechal, a on bude akorát víc naštvaný a zmlátí tě. Adam se mimoděk otřásl.

To se mu vážně mám omluvit?

Jestli chceš, aby s tebou zase mluvil, asi budeš muset…

Nechci… Nechci… Nevím jak…

Adam netušil, kolik času uplynulo. Připadalo by mu to málo, i kdyby tam strávil půl dne. Venku za dveřmi koupelny na něj totiž čekal krutý nelítostný svět, kam zrovna nespěchal.

Ale pak Vašek otevřel dveře do koupelny tak prudce, až se Adam lekl a nadskočil. Nejstarší bratr suverénně napochodoval dovnitř i s Jiřkou, zavřel, zamkl a rozsvítil. Adama světlo na okamžik oslnilo.

„Podíváme se, jestli neni tady.“ Vašek nakoukl za skříňky s mycími prostředky v malém výklenku, zatímco Jiřka se postavila k umyvadlu.

Adam přešel ty dva metry prostoru, které ho dělily od dveří, ale klíč v zámku nebyl. Co teď? Ohlédl se. Vašek se zrovna nakláněl nad vanu, jakoby tam snad neviděl.

Vzal za kliku a několikrát zalomcoval dveřmi, ale nic. Byl bez šance.

„Tohle je poslední místo, kde může bejt. Měl by se přestat schovávat a omluvit se, abysme mohli odemknout a jít zase hrát.“ Vašek se na něj nepodíval a mluvil, jakoby snad o nic nešlo. Bratr se posadil se na okraj vany a vůbec mu nevadilo, že vězní oba své sourozence.

Adamovi ale bylo akorát tak znovu do pláče. To ne… to přece nemyslí vážně, to ne… Pojednou mu začala koupelna připadat hrozně malá. Chtěl ven, ale nemohl. Schoval se za skříňky do výklenku, kam se Vašek díval jako první, aby alespoň nemusel sourozence vidět. Opřel se hlavou o plastovou vaničku plnou špinavého prádla a rozeštkal se.

Proč? Proč mi to dělá? Já mu přece neublížil, ne? Proč mě nikdo nemá rád?

„Tak se omluv, co ti to udělá?“ zašeptal sám sobě.

„Ale já… Já nemůžu… Nechci… Nemám za co…“ odpovídal si sotva slyšitelným hlasem.

„Nemusíš to myslet vážně. Jen se omluvíš, on bude spokojenej a odemkne…“

„Ale co když ne?“

„Ale jo… Nebude mít důvod pokračovat v týhle hře.“

„Já ho nenávidím… Nenávidím ho!“ Slzy mu tekly z očí proudem.

„Ale no tak. Nemůžeš ho nenávidět, je to tvůj bratr.“

„Tak proč mi pořád tak ubližuje? Jsem snad zlej? Proved sem mu něco? Všechno sem mu odpustil, kruci. Všechno…“ Zalykal se.

„To bude dobrý… Uklidni se, ano? Sme s tebou. Omluv se mu, uvidíš, půjde to…“ Přikývl vymyšlenému kamarádovi, utřel nos do rukávu a spolkl slzy.

„Dobře… Dobře, já se… Já se omluvím…“ Jen chci pryč… Chci pryč…

„Omlouvám se…“ hlesl stejně tiše, jako doposud mluvil a hned vzápětí se mu trochu ulevilo se mu. Omluvil sem se, teď už Vašek musí otevřít… Vyšel ze své skrýše a koukl na bratra. Pořád se díval kamkoliv jinam, než na Adama.

No tak! Odemkni už, já se omluvil, slyšíš?! Dýchal zrychleně, ale bratr ani sestra jeho omluvu neslyšeli.

 

„Ahoj!“ ozvalo se dvouhlasně od dveří bytu přes předsíň. Rodinný zvyk zdravit pokaždé, když se někdo vrátí domů.

Rodiče… Adam se zhrozil. Co teď? Budou nás hledat, sme tu zamčený, Vašek neodemkne… Rozhlížel se v téměř panické hrůze.

„Ahoj!“ Opětovali pozdrav Vašek s Jiřkou.

„A-ahoj.“ Slyšeli mně? Pomůžou mi? Svěsil hlavu. Dobře věděl, že ne. Tak naivní už nebyl. Když potřeboval nejvíc, nikdy nebyli nablízku, nebo mu dokonce nevěřili. Proč by to teď mělo být jiné?

„Brácha by měl přestat zdržovat, abysme mohli jít ven,“ prohlásil Vašek sebejistě.

Ale já…

„Kdyby nebyl úplně pitomej, omluvil se už dávno.“

To myslí vážně?

- „Ale já se omluvil!“ Vylétlo z něj téměř zoufale.

„Neslyšelas něco?“ Otočil se Vašek na Jiřinku. Ta nesouhlasně zavrtěla hlavou, protože netušila, jestli se ještě hraje na ignoraci nebo ne a jen blázen by Vaškovi odporoval.

- „Omluvil sem se! Tam za tou skříní…“ Ukázal roztřesenou rukou na svou skrýš.

„Já teda nic neslyšel.“

- „Tak já se omlouvám, stačí? Omlouvám se, mrzí mě to…“ Adam už se celý chvěl.

„Jé, hele, Adamouch je tady…“

Další slzy unikly z jeho očí. Jo, tak už odemkni, slyšíš?

Vašek se vítězně usmál: „Ještě musíš odprosit.“

Adamovi se chtěla zastavit krev v žilách, byl bledý jako smrt, což ostře kontrastovalo s velkýma tmavě hnědýma očima i vlasy stejné barvy.

„Na kolena!“ přikázal mu Vašek a on věděl, že teď už nemá na výběr. Vykročil k němu, klekl si a vzal do úst bratrův penis, který si mezi tím bratr osvobodil z kalhot. Nenáviděl to, ale nic jiného mu nezbylo. Nechal si za vlasy určovat tempo a myslel na něco jiného. Představivost měl velikou a barvitou. Říkal si, že je v bazénu. Měl rád bazén. Trochu ho bolelo za krkem, ale raději vnímal tuhle bolest než ponížení z toho co právě musel dělat. Adamovo jediné štěstí bylo, že měl Vašek alespoň tolik rozumu, aby mu ho vytáhl z pusy ještě před výstřikem, protože jinak si byl jistý, že by se určitě pozvracel.

A tak Adam sledoval odkapávající bílou hmotu a dostal za úkol jí ještě utřít. Jejich sestřička to celé pozorovala bez hlesu prázdnýma očima. Bylo jí deset ani nemohla vědět, čeho se právě stala svědkem.

„Tak už… Otevřeš?“ zajíkal se Adam s čím dál silnějším nutkáním do něčeho praštit. Co na tom že by si zlomil pár kloubů, pořád se mu ta vidina zamlouvala víc než tohle…

Vašek se potutelně usmíval, schoval svou chloubu do kalhot, ještě několikrát protočil klíč v ruce a pak už šel bez dalších okolků ke dveřím, aby odemkl. Klíč se v zámku protočil, ale dveře nešly otevřít. Vašek zamkl, znovu odemkl, ale stále nic.

Ne… To ne…

Adam to zkusil sám, ale k ničemu to nebylo.

- „Co teď?“ vypravil ze sebe a chvěl se po celém těle.

„Kdyby ses omluvil rovnou, nemuselo se to stát!“ okřikl ho Vašek. Adam na něho zůstal nevěřícně zítra. Copak na mě svede i tohle? Pokud Adam potřeboval důvod, aby vždycky raději ustoupil, než si stál za svým názorem, tohle mu ho dalo…

- „M-mami! Mami pomoc!“ zavolal konečně, protože toho už na něj začínalo být příliš.

„Co je? Co tam děláte?“

„Zamkli sme se a teď nemůžeme ven,“ vysvětlil Vašek.

„Kde je klíč?“

„Tady, ale i když odemknu, dveře nejdou otevřít.“

„Co ste s tim dělali?!“ zahromoval z druhé strany dveří tátův hluboký hlas. Nikdy se odtud nedostaneme… Adamovi se začala motat hlava.

„Nic, jen sme si hráli, zamkli se a teď chceme ven a nejde to.“

„Počkejte tam.“ Táta odešel a Adam se posadil na zem vedle pračky.

„Vyndejte ten klíč.“ Vašek ho vytáhl. Táta z druhé strany zkoušel jiný. Odemykal, odemykal, ale nepomohlo to.

„Zámek se zaseknul. Jděte od těch dveří, vyrazim je!“ Vašek ustoupil. Jiřka byla daleko celou dobu. ‚Adam se přinutil zvednout a šel k sestře.

Náraz. Dveře se otřásly.

Znovu….

Povolily. Vyletěly z pantů jako by byly z papíru.

Tati… Adam se hned rozběhl k tátovi a prudce ho objal. Pro tu chvíli byl jeho zachránce, protože je nenechal tam, za těmi dveřmi…

Táta syna pohladil po vlasech a temný svět se stal pro Adama na malou chvíli zase o něco přijatelnější a snesitelnější.

 

Říká se: „Než za sebou práskneš dveřmi, ověř si, z které strany je klíč.“; ale někdy je mnohem důležitější, s kým za těmi dveří vlastně jsi…