Sladké sny

     „Sladké sny.“ Je to staré rčení, které používají lidé snad od nepaměti. Přání krásných snů a klidné noci. Občas je zapotřebí…

     Ovšem pro mě už dávno nemá tento význam. Nikdy totiž nezapomenu na poslední slova mého přítele. Na jeho vyzáblé tělo, utrápenou tvář a horečnaté oči plné šílenství. Jak jeho ruka křečovitě svírá tu moji a v mém nitru něco umírá. Sny jsou celkově věc záhadná…

     Kdysi jsem měl milence. Už je to dávno. Jmenoval se Teodor Jánský. Bylo to s ním fajn. Znali jsme se už od první třídy základní školy a šli spolu i na střední. Jo, to byly krásné časy. Pamatuji si, bylo to okolo pololetí, když přišel s tím bláhově dětským nápadem. Měli jsme zrovna výpočetní techniku. Učitelka nám vykládala o zacházení s nějakým programem, zatímco Teo seděl s hlavou opřenou o ruku a spal. Klasická školní spací poloha, kterou používali žáci k tomu, aby ukázali učitelům, že je látka absolutně nezajímá. A Teodor byl vždycky ospalec…

     Probudil jsem ho, když se učitelka otáčela při svém pochodu na druhý konec třídy. Podíval se na mě a se slovy: „Bolí mě hlava,“ se opět vrátil do spací polohy. Dodnes nemůžu pochopit, jak je možné, že si toho učitelka nevšimla, když tam tak polehával. Ale spíš myslím, že už Teodora moc dobře znala, a tak to přehlédla schválně. Důležité ovšem bylo, co se stalo potom.

     „Člověče, asi se budu muset naučit spát s otevřenejma očima,“ povídá mi takhle po hodině, jakoby to snad byla ta nejobyčejnější věc na světě.

     „Seš cvok? To přece nejde?“ odporoval jsem tím nejhloupějším argumentem, který mě zrovna napadl. S jeho slovy ale vstoupil do mé mysli stín plný obav, kterým jsem nerozuměl.

     „Jde to. Slyšel, nebo čet jsem někde o tom,“ povídal mi nadšeným hlasem. Nejspíš si myslel, že mě jeho nápad nějak zaujal. Ale já jeho slova ignoroval. Byla to jeho věc, i kdyby to náhodou dokázal.

     „Ty vole, s tvojí ospalostí by si nejspíš zaspal celý život,“ odvětil jsem a zasmál se. Teodor můj smích opětoval, políbili jsme se, sami na školních záchodech, a bylo zase všechno v pořádku. Nechal jsem to být, dokud mi jednoho večera, když jsem byl na diskotéce. Jako sestřin doprovod, nezavolal: „Čau to sem já, Teo, slyšíš mě Michale?“

     „Ne moment!“ zrovna jsem kvůli jeho telefonu musel přerušit rozhovor s Lenkou, „Jo, už tě slyším, tak co je?“

     „Povedlo se mi to! Já jsem to dokázal, chápeš to?!“ mluvil úžasně nadšeně. Jakoby právě dostal Nobelovou cenu. Já už měl mírně vypito a nedošlo mi o čem mluví, ale on mi to vysvětlil. Popisoval, jak se snažil usnout s otevřenýma očima a že takhle prospal celý odpoledne. Prý si jeho máma myslí, že si celou dobu četl. Nějak mi to nešlo pochopit. Taky tvrdil, že se cítí odpočatě a svěže a že se to pokusí občas aplikovat ve škole. Mluvil o různých plánech, co by se takhle dalo dělat. Jako ve dne spát a v noci si užívat. Ale pak uznal, že si to ještě nechá projít hlavou. Rozloučili jsme se klasickým: „Ahoj,“ a už jsem nad tím zase nepřemýšlel.

     Až druhý den. Byla sobota a já si vzpomněl na jeho telefonát. Svalilo se to na mě jako kámen, o kterém jsem si myslel, že ho pevně svírám v rukou. Jenže se ukázalo, že je těžší než jsem si vůbec dokázal představit. Hlava se mi zatočila. Žaludek mi plaval na vodě. Přepadla mě vlna naprostého a upřímného děsu. Takový ten šestý smysl, kdy víte že je něco špatně, ale už nedokážete racionálně vysvětlit, proč to cítíte právě takhle… Musím to Teovi rozmluvit. On v tom nesmí pokračovat.

     Volal jsem mu, ale nebral mi to. Jel jsem k němu domů, ale jejich sousedka mi oznámila, že jsou na chatě. Teodora jsem tedy potkal až v pondělí ve škole a byl opravdu neobvykle čilý. Dokonce ani neusínal při počítačích. Ptal jsem se ho, jestli to má opravdu takové blahodárné účinky. A on na to, že pak prospal celou noc a pak i neděli, protože se mu po takovém úspěchu nechtělo nikam chodit. Nemohlo mi však uniknout, že si neustále mne své zarudlé oči…

     Několik dalších dnů šlo všechno v pohodě. Život se opět vrátil do starých kolejí. Škola, brigáda, diskotéky, občasné návštěvy a tajné milování… A zdálo se, že Teo usíná normálně. Jakoby se snad nikdy neučil spát s otevřenýma očima. Ani jsme se o tom už nebavili. Což mne sice překvapilo, ale nebyl to důvod z toho vyvozovat nějaké závěry. Myslím, že jsem se k tomu vlastně doopravdy ani nechtěl vracet. Ještě stále jsem si pamatoval pocit nevolnosti, který mne přepadl po jeho slovech.

     Pak ho ale jednou ve škole náš učitel vyvolal k tabuli na zkoušení, protože mu připadalo, že Teo nedává pozor. Přesnější, ale bylo, že vůbec nevnímal. Jenže Teo se ani nepohnul. Raději jsem do něj strčil a vysvětlil mu, co se po něm chce. Žaludek se mi v ten moment sevřel úzkostí. Teodor nakonec vstal a došel ke katedře takovým mírně houpavým krokem. Čekal jsem, že se bude vymlouvat a nebo si nechá dát pětku, jako to ostatně dělalo dost lidí ze třídy, ale byl zřejmě tak ospalý, že se na nic nezmohl. Dusil mne ten tupý výraz v jeho očích. „Jde to. Má máma si myslí, že sem si celou dobu čet,“ tak to tehdy říkal…

     Pomalu se došoural až k učiteli a postavil se tak, aby byl mírně opřený o tabuli. Otázky nevnímal a neodpovídal na ně. Stál tam jako socha. Velice realistická, ale naprosto tupá socha. Učiteli brzy povolily nervy. Vzal svůj notes a napsal mu za pět. Poslal ho, aby se posadil, ale Teo se ani nepohnul. Nakonec do něho učitel jen mírně strčil prstem a on upadl, čímž se probudil ze svého prapodivného stavu. Ten šílený lesk se z jeho očí vytratil a Teo se tvářil zmateně. Celá třída z toho měla záchvat smíchu.

     „Co je s tebou?“ zeptal jsem se ho, když si ke mně znova přisednul.

     „Nic… Co by mělo být?“ tvářil se překvapeně a zmateně, ale já věděl, že pokud je z něčeho zmatený má otázka to nebude.

     „Hele, Teo, něco je špatně. Ty to víš, ale nechceš si to přiznat. Mu - Musíš s tím přestat. Rozumíš?!“ naléhal jsem, po hodině.

     „Cože?! Ty ses asi zbláznil. Teď nemůžu přestat. Ty nevidíš ty netušený možnosti? Tohle ještě nikdo nedokázal a nevyužíval. Byla by to škoda, ne? Vzdát se toho teď. Ne! Jen se to musím naučit ovládat a kontrolovat,“ jeho hlas byl zastřený, ale dodnes nevím, jestli tak doopravdy mluvil a nebo jestli mi to tak jen připadalo, protože se mi opět zatočila hlava. Znovu mě přepadla nevolnost. Chtěl jsem na to ještě něco říct, ale nedokázal jsem to. Musel jsem se opřít o stěnu, abych neupadl, a než jsem se rozkoukal, Teo už byl pryč.

     Týden šel za týdnem. Ještě několikrát jsem se mu to snažil rozmluvit, ale bylo to marné. Nedal na mě. Začal se mi vzdalovat. Nebral mi telefony, nechodil k nám domů, ve škole mně ignoroval a s brigádou seknul úplně. Pak už jsme se nebavili vůbec. Jediný pohled na něj prohluboval šrám v mém srdci. Tížil mě strach, že ho ztratím. Ovšem bylo mi zcela jasné, že si svou situaci musí nejprve uvědomit on sám. Že on sám musí chtít pomoct. Jinak mu totiž nikdo pomoci nedokáže. A právě tahle bezmoc mě hluboce mučila.

     Jeho prospěch se rapidně zhoršoval. Sedával vedle mě v lavici, jako obvykle - už nepolehával se skloněnou hlavou, ale nacházel se ve vzpřímeném sedu, se zrakem upřeným na tabuli. A zatímco učitelé byli rádi, že konečně dává pozor, já seděl vedle něj s pocitem úzkosti, neboť jsem věděl, že doopravdy spí.

     Co se mu asi zdá?, ptal jsem se sám sebe.

     A tak to šlo každý školní den. Jednou jsem to už nemohl vydržet. Sedět v lavici vedle něj bylo pro mne utrpení. Řekl jsem učitelce, že se mi udělalo špatně. Vlastně to ani nebyla lež. Ještě naposledy se naše oči setkaly a v těch jeho bylo znát zoufalství. Na ten okamžik se probudil, ale poté zase usnul…

     Už jsem ho nikdy nechtěl vidět. Nenáviděl jsem to, co se z něj stalo.

     „Co se děje? Vypadáš jako bys vstal z mrtvých,“ pokusil jsem se o nejapný žert, když za mnou o přestávce přišel na záchod.

     „Z mrtvých? To je to opravdu tak zlý?“ ptal se o poznání bázlivěji než kdykoliv předtím.

     „Co zlý, tak se podívej sám!“ křikl jsem a natočil ho tváří k zrcadlu. On se na sebe jenom krátce zahleděl, a pak se otočil zase ke mně. Nastalo hluboké, tíživé ticho. Snad chtěl i něco říct, ale sváděl sám se sebou vnitřní boj, poznal jsem to.

     „Mám problém,“ vyhrkl vzápětí, po vnitřním přemáhání.

     „Problém, a jakej?“ snažil jsem se to brát jako rutinu. Věc, která se děje každý den a dá se jednoduše řešit.

     „Přestávám to ovládat…“ dostal ze sebe a zapil ta hořká slova douškem vody z vodovodu.

     „Jak to myslíš, ‘přestávám to ovládat‘? Co tím chceš říct?“ ptal jsem se, přesto že odpověď mi byla až příliš známá.

     „Nevím, ale je to hrozný. Usínám všude. Doma, ve škole, na diskárně, na záchodě… Už umim spát i ve stoje,“ pokusil se o úsměv, „ale ztrácím nad tím kontrolu. Pokaždé, když je můj organismus unavený, tak vypnu a spím. To ale není to nejhorší. Přestávám vidět rozdíly mezi snem a realitou. Nevim, co s tím mám dělat,“ mluvil takovým upřímně zoufalým hlasem, který mě u něho překvapil. Pochopil jsem, že ke mně stále něco cítí, že jsem jediný, komu může věřit, když se rozhodl svěřit se právě mě…

     Chtěl jsem ho konejšivě obejmout a slíbat z jeho tváře stopy trápení, kterým si procházel, ale ten měsíc, kdy jsem mohl jen sledovat jak se sám ničí ve mně zanechal příliš velkou jizvu.

     Spoléhal se na mě. Vložil do mě veškerou svou důvěru. Věděl jsem, že mu musím a chci pomoci, ale už netušil jak…

     „Musíš s tím přestat. Je to nebezpečný. Zkus se pořád na něco soustředit a nepolevuj. Choď spát až večer a zavírej oči. Soustřeď se na to, abys měl ty voči zavřený. Během dne se nenech přemoct únavou. Musíš se prostě znovu vrátit do starýho režimu,“ odpověděl jsem jedinou věc, která mne napadla. Držel jsem jeho tvář ve svých dlaních, nutil ho dívat se mi zpříma do očí a mluvil na něj tak naléhavě, jak mi vlastní hlas umožnil.

     „A vzdát se takový dovednosti? Víš co to je?!“ oponoval mi. Strach z něj jakoby vymizel a sám se najednou snažil hájit svůj problém. Opět z něho sálala jeho stará ješitnost. Jeho hlas se změnil tak náhle, že se mi z toho opět zatočila hlava. Vždyť já už málem uvěřil, že má naději na změnu, že se chce zachránit!

     „Ne, pokud to nedokážeš ovládat!“ vykřikl jsem naštvaně. Nelíbilo se mi jeho jednání. Napřed chce pomoc a když mu ji dávám, tak na mě div neplive. Sebral se a odešel. Jenomže nebyl zamyšlený, ale uražený. Sváděl sám se sebou obrovský vnitřní boj. A já netušil, který Teo vlastně vyhrává…

     Došlo mi, že na to nestačím a tak jsem se rozhodl vyhledat psychologa.

     Po víkendu, jsem za jedním zašel a pověděl mu o Teovi. Jenomže jsem mu nesdělil jméno. Inu nemohl mi poradit. Prý by musel mluvit přímo s ním a ne se mnou. Že ho k němu mám přivést. Jenomže Teo by k psychologovi nikdy nešel. Obzvlášť teď ne. A tak jsem odešel s nepořízenou.

     Můj neklid ale sílil a strach, který mě svíral, se nedá ani vypovědět. Rozhodl jsem se, že ho navštívím u něj doma. Otevřela mi jeho matka a ptala se, co chci. No, chtěl jsem si ještě jednou promluvit s Teodorem, a tak jsem se jen zeptal, jestli je doma.

     „Ano, je doma, ale zrovna píše úkoly,“ vysvětlovala mi.

     „Píše úkoly? Jste si jistá?“ ptal jsem se s úžasem, i když mi bylo celkem jasné, jak to jeho ´psaní´ doopravdy vypadá.

     „No ovšem, že jsem si jistá, mladíku. Dobrá tedy, pojď dál, ale zuj se!“ odsekla mi rodičovsky. Ale i na její tváři byly znát obavy.

     Vešel jsem k němu do pokoje a moje předtuchy se potvrdily. Seděl nad sešitem a nenapsal zatím ani čárku. Mluvil jsem na něj, ale on nevnímal můj hlas. Zkusil jsem s ním zacloumat, aby se probral. Jeho první reakce byla docela příznivá. Ptal se, co se stalo a jak dlouho už jsem tu a že prý zkoušel, co jsem mu poradil a že se mu to už skoro podařilo. Na jednu stranu mi bylo jasné, že kecá, ale na druhou tu pořád byla naděje, že ne. Že to třeba skutečně zkoušel, a pouze selhal…

     Jenomže pak se to zvrtlo. Pověděl jsem mu o psychologovi a on se na mě rozčilil. Nenechal si nic vysvětlit a rychle odešel z domu. Chtěl jsem ho následovat, ale…

     Zvuk startování motoru a odjíždějící motorky, mě zastavil.

     Bylo pozdě…

     Moje naděje odjely kamsi s ním a já věděl, že mou snahu o pomoc, bere jako zradu. Viděl a slyšel jsem znovu naše rozhovory. Jako bych to musel prožít celé znovu. Mé tělo uvěznil třas. Ta bolest byla nesnesitelná. Zbývala mi už jen jediná věc. Poslední zoufalý pokus. Říct o tom jeho rodičům. Byl jsem ochoten udělat všechno, abych ho z toho dostal, a v tomhle se skrývala poslední možná varianty řešení.

     Jeho máma to vzala po svém. Označila mě svými slovy za megalomana a skoro i za lháře. A jeho otec, naneštěstí, toho dne nebyl doma. Zajel jsem proto ještě jednou za tím psychologem. Zastihl jsem ho večer, když odcházel z ordinace, a pověděl mu ten zážitek, který se stal u Teodora doma. Najednou měl i on v očích strach. Upřímný strach o mého přítele… Popadl mě za ruku a vtáhl do svého auta. Jel rovnou na policejní stanici, kde po něm vyhlásili pátrání. Vysvětlil jim cosi o tom, že dotyčný je nebezpečný sobě i okolí a já musel nadiktovat poznávací značku Teovy 125tky.

     Čekal jsem tam dlouho. Dodnes, když si na to vzpomenu, cítím to podivné bodání u srdce – pocit viny. Že za to možná mohu já.

     To čekání bylo nesnesitelné. Z nedočkavosti jsem poslouchal hlášení různých policejních hlídek, až to nakonec přišlo…

     „Veliteli, tady hlídka osm, Krausova ulice. Hlásím dopravní nehodu. Malý motocykl zde narazil v plné rychlosti do sloupu veřejného osvětlení. Zhruba sedmnáctiletý chlapec, řidič motocyklu, byl nalezen s vážnými zraněními.“

     Ve mně úplně hrklo.

     „Zjistěte totožnost řidiče,“ zavelel muž na dispečinku, kde jsme s doktorem čekali.

     „Teodor Jánský…“

     Zbytek hlášení už pro mne nebyl důležitý. Nedokázal jsem dál vnímat. Svět se mi zřítil před očima. Všechno jakoby pozbývalo smysl. Byla to tak velká rána, že jsem dokonce omdlel. Z bezesného spánku jsem procitl až v nemocnici. Vedle mě seděl ten psycholog. Hleděl na mě a v jeho tváři se zračil mírně utrápený výraz, ale i přesto se snažil o úsměv.

     „Teodor je vážně zraněn…“ odpověděl na moji nevyřčenou otázku, „doktor říkal, že až se probudíš, můžeš ho jít navštívit.“

     Oblékl jsem se do pyžama a došel do jeho pokoje. Teo tam ležel a vypadal ještě ubožeji než kdykoliv předtím. Mluvil jsem na něj a snažil se o vlídný bezstarostný tón. Ale nešlo to. Bylo mi zcela jasné, co se stalo. Teodor nastartoval motorku. Rozjel se. Byl rozčilený, ale uvědomoval si zároveň, že jsem měl pravdu. Znovu sváděl svůj vnitřní boj. Rozjel svou sto-pětadvacítku naplno. Těžko říct čeho tím chtěl dosáhnout. Jestli se jen snažil setřást svůj vztek nebo doufal, že tomu může ujet. Ale pak jej opět přemohl spánek. Byl příliš vyčerpán svým bojem, na to aby odolal. A pak už bylo pozdě. Náraz - tma…

      I když jsem si uvědomoval, že to nebyla má vina, cítil jsem se být za to zodpovědný. Dodnes si říkám, že sem snad mohl něco změnit. Lidé by se měli spokojit s tím, jaký život je, a ne dělat ze sebe pokusné králíky. Teodor zemřel o několik chvil později. Viděl jsem ho chátrat i umírat. A byl to… byl to on, kdo mi z posledního dechu popřál jen:

     „Sladké sny…“