„Dej mi růži.“

            Znělo to jako vtip.

Co za chlapa si přeje něco takovýho?

Odfrkl si a přitáhl límec kabátu blíž ke krku.

            A to, že je gay ho snad ospravedlňuje?!

            Mračil se na výlohu květinářství.

            „Dej mi růži.“

            Jen tolik našel dnes ráno napsáno na lístku v kuchyni.

            To má bejt nějakej blbej vtip?

Večer se bavili o vysněných dárcích. Řekl mu o tom, co si vždycky přál k Vánocům a chtěl od něho znát totéž. Jenže unaven po vášnivém milování usnul a odpověď si nepamatoval…

Následné ranní probuzení si však za rámeček opravdu nedal.

            Určitě mi to udělal naschvál!

            Kdyby to prostě řekl, mohli se tomu oba společně prostě a jednoduše zasmát a byl by klid.

            Růži… Co jinýho taky. Chlapovi! A ty mi snad dáš, to co sem si přál?!

            Podmračeně se odvrátil a pokračoval šedými ulicemi, mezi nevlídnými domy, pod zamračeným nebem, ze kterého se snášel šedý od smogu špinavý sníh.

            Prej “bílý“ Vánoce, to určitě… Kde mám podle něj sehnat růži?!

            A jako na potvoru hráli zrovna na vánočních trzích muzikanti a ten vandrák na podiu halekal: „Na pouti jsem vystřelil, růži z papíru…“

            Kdo kdy viděl pouť v prosinci, že jo?!

            Zakroutil hlavou.

            Nebyl žádný cimprlich. Bylo mu jedno, že by nějaká kytka musela pojít, aby ji ON mohl dát svému nevděčnému milenci.

            Jen je to uhozený jak kráva!

            Bloudil po městě celý den a přemýšlel jak to zaonačit. Nakonec jeho snaha skončila obálkou, tak ji alespoň nechal profesionálně zabalit a dal na ni velikou mašli.

            To sem to zas jednou pěkně pohnojil…

            Ne, že by tohle uvědomění něco změnilo.

            Neměli veliký stromek, zato ověšený obstarožními ozdobami.

            Každý daroval i dostal jednu věc.

            Hans otevřel obálku a na papíře si přečetl jedno slovo: „Růže.“

            Zasmál se.

            Gerhard otevřel svou, kde ho čekalo vymalované srdce…