Nikdy jsem se nepovažoval za nějakýho ochranáře nebo jednoho z těch pošahanců, co budou srnce léčit zlomenou nohu příšerně drahou operací, aby jim nakonec stejně chcípla ze všeho toho stresu. Asi proto pořád nechápu, co tady ta mrcha dělá. Sakra, už asi hodinu sedím na zemi, zadek bolavej jako blázen a já tady zírám na spícího čokla, krucinál!

Byli jsme se s lidma z práce napít, a já, nalitej tak akorát abych zvládnul chodit rovně, jsem šel ten kousek cesty domů sám, zatímco ostatní si buď povyzvedávaly jejich drahý polovičky, nebo si prostě vzali taxi.

Asi v polovině cesty jsem si všimnul, že z křoví se ozývá takový divný kníkání. Jo, jsem debil, šel jsem se podívat, i když jsem věděl, že to bude zvíře. Ale sakra, jsem policajt, takový věci bych neměl úplně ignorovat… Bylo tam štěně. Takový zrzavý hubení nic, co tam spalo a mělo noční můru. Bez legrace, ten čokl ležel a kníkal ze spaní. Fakt to znělo jako pláč. Tak jsem na to šáhnul, aby se to probudilo.

Rozhodně jsem nečekal, že se to probudí a jako dělová koule mi to vletí do náruče. Bylo to jak šílený. A fakt, fakt strašně to smrdělo.

 „V pohodě kámo, ten sen už se nevrátí. Čus!“ Zvednul jsem se a chtěl jsem odejít, ale ono to, potvora, běželo za mnou.

„Sakra, do čeho ses to uvrtal… Kruci, tos měl vědět, že se tohle stane…“ kolikrát jsem sám lidem říkal, aby nekrmili a nehladili toulavý zvířata, že se jich nezbavěj? A já tuhle potvoru rozhodně pohladil. Šel jsem pryč a přidával do kroku s tím, že když si toho čoklíka nebudu všímat, přestane ho to bavit. No, nevypadalo to, že to bude fungovat. Šel jsem tak rychle, jak mi můj aktuální stav dovoloval, a ta malá zrzavá věc pořád skákala kolem.

Pak to šlo ráz na ráz. Za mnou zařval motor, nějaký pubertální hovado zjevně pospíchalo. Pes se leknul a uskočil do silnice. Ten kretén ani nezpomalil, natož aby zastavil. Není možný, aby si nevšimnul, že něco srazil. Ale bylo mu to u prdele, prostě letěl dál. Štěně naříkalo. A to, co se mu předtím zdálo jako noční můra, byl proti tomuhle zjevně slabej odvar. Nemohlo se postavit, ale plazilo se. Plazilo se směrem ke mně, sakra.

Fakt nejsem žádný ochranářský pako, ale sakra, kdo by tohle vydržel, aniž by reagoval? Psa jsem chytil, vzal do náruče a letěl jsem směrem na veterinu. Vím kde tady je, brácha mě tam nedávno posílal vyzvednout jejich rodinnou kočku po kastraci. Až později mi došlo, že ve chvíli, kdy jsem se toho psa dotknul a zvednul ho, přestal naříkat.

Jo, a taky jsem nikdy v životě nebyl tak rychle střízlivej, to jen tak pro doplnění.

Přiběhnul jsem ke dveřím s cedulí „Veterinární pohotovost“. Ruce jsem měl plný toho malýho zraněnýho smraďocha, takže jsem do nich prostě kopal. Za chvíli mi dveře před dalším kopancem na poslední chvíli uhnuly a já trefil něčí nohu.

„Kurva jau!“ Ozvalo se a bílej obleček šel k zemi i s chlápkem, co ho měl na sobě. Odstrčil jsem ho.

„Je tu nějakej doktor? Toho psa právě srazilo auto!“ Bílej obleček se zvednul. Byl asi o deset čísel vyšší než já, a taky… Mohutnější. Já chodím do posilovny celkem pravidelně, ale tenhle frajer vypadal, že se tam narodil.

„Polož ho tady. Nečum a dělej, sakra! Tohle se musí stát teď, když jsem tu sám…. Vypadá to, že život v ohrožení není, ale ta noha je rozhodně rozlámaná na víc místech. Hm… Pěkně. Vezmi ho támhle, jde na RTG.“

Doktor mi nasadil jakousi modrou olověnou zástěru a přinutil mě to zvíře držet, dokud ho tím nehorázně hlučným přístrojem nenafotil. Snímky chvíli pozoroval.

 „No, tohle je na šrouby, ale noha mu zůstane. Jenže tu nemám dneska nikoho k … Hele, jak snášíš krev?“

„Co, já? V pohodě,“ přiznal jsem, aniž bych měl sebemenší tušení k čemu jsem se tím právě upsal.

„Fajn. Támhle se převlíkni a vezmi si rukavice, já ho zatím uspím,“ nasměroval mě ke skříni, ve který byla sada zelenejch zástěr, čapek a rukavic, s jakejma jsem se setkal jen při hodinách forenzní kriminalistiky ještě na akademii. A to už bylo sakra let.

Kdybych měl popsat, co všechno se dělo dál, asi bych řekl, že spousta řezání, vrtání, sekání podobný vylomeniny. Vůbec by mi nevadilo, kdybych zapomněl na všechno včetně dlouhých prstů, které se s jistotou pohybovaly a hlasu, který mi autoritativně, ale přesto klidně říkal, co mám dělat. Nemluvili jsme. Držel jsem, co mi dal do ruky a dělal s tím co mi řekl. Když toho psa zašil a položil do vyhřívaný klece, sesunul jsem se na židli. Bylo pět ráno.

„Neboj, bude v pohodě. Jak se vůbec jmenuje?“

„Kdo?“ zamumlal jsem, protože mi začala padat hlava únavou.

„Fenka. Však víš, ten pes.“

„Jakej pes?“

„Tvůj pes.“

„Já nemům pzaaa…“

 

Když jsem se probudil, ležel jsem v posteli, kterou jsem nepoznával.

„Sakra, tolik nalitej jsem teda zase nebyl, aby se mi tohle stalo…“ Pak jsem si vzpomněl. Nejspíš jsem u toho veterináře. Zvednul jsem se a došlo mi, že jsem nahej. Úplně.

„Co to kruci…?“ Otevřely se dveře a doktor vešel.

„Oh, koukám, že jsi vzhůru. To je fajn, tvůj pes už je taky při vědomí a bude dobrej.“

„Nemám psa. Říkal jsem to už včera, ne? Ale vysvětli mi laskavě, proč nemám hadry?“

Podíval se na mě s úšklebkem. „Smrděly. Strašně. A ty taky. To bych se snažil vyvětrat měsíc. Oblečení jsem ti vypral, a z tebe jsem setřel co nejvíc bordelu šlo. Na to, abych tě tahal po kluzký dlažbě do sprchy, na to seš velkej. Jsem rád že jsem tě dostal sem.“

Teprve tehdy jsem se na něj opravdově podíval. Vysokej asi ke 195cm, urostlej, na první pohled široký ramena a úzký boky svědčily o sportu. Hnědý vlasy ostříhaný na krátko a světlý, hnědý oči. Jako mléčná čokoláda.

„Co, mám něco na obličeji?“ uchechtl se.

„Nic“ odsekl jsem. „Potřebuju si něco oblíknout, musím jít.“

Přešel k posteli. „Nikam nejdeš“ zarazil mě „dokud si nevyjasníme, co bude dál.“

Vyprsknul jsem smíchy. „Sakra, to znělo jak věta od někoho, koho jsem právě přefiknul…“ sednul si vedle mě, a sledoval mě neproniknutelným pohledem. Najednou už mi do smíchu nebylo.

„No, já bych právě nerad, abys se mnou vyjebal. Takže tohle“ vytáhl z kapsy lístek „je cena za operaci a následnou péči o tvý štěně.“

 „Sakra to není můj pes, kolikrát ti to mám říkat?“ bručel jsem, ale papírek si od něj vzal. Nakonec, byl jsem to já, kdo ho přinesl na kliniku. Při pohledu na sumu jsem zblednul.

„Myslím, že tu máš blbě počet nul,“ vrazil jsem mu papírek do ruky a poprvé se mi udělalo trochu špatně od žaludku. Krucinál, to je můj plat za tři-čtyři měsíce!

 „Tolik prostě nezaplatím,“ zvednul jsem se. I kdybych měl odejít nahej, musím odtud vypadnout. Není přece možný, aby pár štoubů a destiček vyšlo na takovou pálku. Ani kdyby to byla platina!

Najednou jsem ležel zase na posteli a u mýho ucha… Jo, je to tak. On fakt vrčí! Jednou rukou mi držel ruce nad hlavou a nohou mi přišpendlil boky k posteli.

„Nikam nejdeš. Nejsi malej kluk, ne? Převezmi zodpovědnost za svoje rozhodnutí.“

Cože? Sakra, já ho… Hej cože? Proč mám jeho ruku mezi nohama? Ale sakra, vždyť jsem se právě probudil, takže tam rozhodně najde …

„Co si myslíš, že děláš?!“ ucedil jsem, a vůbec se mi nelíbilo, jak málo výhružně to znělo.

„Jako co to vypadá?“ broukl pobaveně, skoro bych až řekl spokojeně. To není dobrý.

 „Jako něco, čeho budeš kurva litovat, debile! Okamžitě mě pusť!“

Snažil jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně. Kruci, vždyť na tyhle situace nás trénují, proč nejsem schopnej se vykroutit? A co hůř, moje tělo reaguje. A sakra silně. Ten chlap… je vážně dobrej v tom co právě dělá. Jeho stitsk kolem mýho přátelštějšího já jsem cítil až v břiše. Cítil jsem, jak se mé boky automaticky snaží vycházet jeho doteku vstříc. „Nech… Ne…“

„Neplaš, prostě jen snížíš svůj dluh, ok?“ Jeho ruka se přesunula k mý … ale krucinál, tam fakt ne! On mě fakt hodlá přetáhnout jak nějakou rychlovku?!

„Kruci nech toho, tohle už vážně není prdel!“ snažil jsem se o varovný tón, ale i já z něj cítil stopy strachu.

 „Vidíš, a to já bych přísahal, že teda rozhodně je. A celkem výstavní,“ uchechtl se, zatímco ztěžka dýchal. Ucítil jsem tlak, jak do mě pronikl jeden jeho prst.

„Uvolni se, nebo si ublížíš.“

 Uvolni se… Uvolni se… Kdo by se sakra uvolnil v týhle situaci?

 „Haaah!“

Mým tělem projel elektrický výboj.

 „Takže tady? Hmm…“

Co se to…? Sakra, co to tam dole dělá? Tlak uvnitř mě začal být až nesnesitelně příjemný. Celé moje tělo se otřáslo. Přidal další prst. Krucinál! Bylo to čím dál lepší. Proč? Ke chlapům mě to nikdy netáhlo, sakra! Proč jsem se nebránil?! Proč to bylo tak... Zatraceně intenzivní.

 „Takže už to cítíš, hm?“ pustil mi spokojeně ruce, aby se mohl plně věnovat mému tělu. Teď je moje šance! Když ho dobře trefím na spánek, měl by odpadnout a já se odtud dostanu!

Tak proč… Proč moje tělo neposlouchá? Proč mám prsty zatnuté v jeho ramenou? A vůbec, jak se dokázal svlíknout??

Moje tělo pulzovalo. Něco takového jsem nikdy nezažil. S každým pohybem jeho rukou jsem se prohnul v zádech, vzdechy jsem se už ani nesnažil tlumit. Co to je? Proč? Krucinál, já ho fakt chci? Někoho, koho vůbec neznám??? Chlapa?! To přece... Jenže uvažovat bylo čím dál tím těžší.

Jeho prsty jsou úžasný, ale moje tělo… Moje tělo chce víc. Zaskučel jsem.

„Někdo je tu nedočkavej, hm?“ Podíval se mi do očí. Ten pohled… Stálo mě to veškerý sebeovládání, abych se neudělal.

 Na čele se mu začínal perlit pot. Oči měl přivřené, rty pootevřené. Je vůbec možný, aby chlap vypadal takhle sexy? Naklonil se ke mně a políbil mě. Jeho jazyk se spojil s mým, jako by se znali už roky a dlouho se nepotkali. Líbat ho, bylo ještě přirozenější, než dýchání. Kolem páteře mi přejel mráz.

Ucítil jsem, jak ze mě vytáhl prsty a jak na mě tlačí něco jiného. Chtěl jsem ho zastavit, ale jeho polibky se prohloubily a já nebyl schopen myslet vůbec na nic. Než jsem si uvědomil co se děje, byl ve mně.

Tak horký… Pocit plnosti byl trochu zvláštní, trochu to bolelo, ale když se začal pohybovat… Bože! Celý můj vnitřek kolem něj tepal a svíral se. Jakoby moje tělo netoužilo po ničem jiném, než po něm. Chtělo ho do sebe vtáhnout a nepustit. Jeho rty mě opustily.

 „Ah, kruci, tohle je…“ vzdychl,  pevně zavřel oči a zatnul zuby do vlastního rtu, viděl jsem jak silně. Ucítil jsem, jak uvnitř mě pulzuje. Jeho žár se rozlil ve mě. Při pohledu na jeho tvář jsem nevydržel a povolil. Udělal jsem se, a bylo to neskutečně intenzivní.

Ležel na mě a popadal dech.

 „Věděl jsem to. Tvůj zadek někdo udělal mě přímo na míru,“ vyhekl spokojeně unaveným hlasem.

Huh? Tak můj zadek, jo?! Tobě na míru? Do tváře se mi nahrnula krev a splašené srdce, které pomalu zvolňovalo svůj zběsilý cval, znovu rozpumpoval nával vzteku.

 „Slez ze mě, ty magore!“ vší silou jsem ho odstrčil.

„Kde mám oblečení?!“

„Na židli, už je dávno suchý“ podíval jsem se na něj. Ležel na posteli, naprosto vyčerpaný. Vždyť on byl taky vlastně celou noc vzhůru, nejspíš by se právě teď nedokázal posadit, ani kdyby moc chtěl.

Jeho dlouhé tělo vypadalo jako obraz. Lesklý od potu, štíhlý a svalnatý.

Reklama na postel, fakt. Nenenene, rozhodně ho nebudu litovat a už vůbec obdivovat! Vždyť ten kretén mě právě…! V rychlosti jsem se oblíknul a vypálil ze dveří.

Kudy ven? Našel jsem schody vedoucí dolů. Ocitl jsem se na recepci veterinární kliniky, hned u dveří vedoucích ven. Halelujá!

„Ah, dobré ráno! Můžete jít se mnou?“ chytila mě postarší sestra v pestobarevné zástěře za ruku a vlekla směrem dovnitř. Ale sakra, už jsem byl tak blízko úniku...

Žena mi do ruky vrazila štěně se zavázanou nohou a plastovým límcem kolem krku. „Doktor nařídil, ať ji sem vezmete za dva dny na kontrolu a převaz…“ téměř jsem nevnímal, co to plácá. Cítil jsem, jak mi totiž něco stéká po stehně. A celkem rychle mi došlo, co to je.

Vzal jsem štěně do náruče a fofrem couval ke dveřím.

V hlavě jsem měl úplně prázdno. Než jsem se nadál, byl jsem i s tím psem doma. Dal jsem polštář z gauče na zem a položil ho na něj. Fena okamžitě usnula. Sednul jsem si k ní.

„Tak dva dny, hm? To jsem zvědavej, kolik mi naúčtuje. Co myslíš, Trouble? Vzbudit tě z noční můry je asi ten nejdražší dobrej skutek, co jsem kdy udělal," podrbal jsem zrzavou příšerku za plandajícíma ušima.

No, příště bych se ho rozhodně měl zeptat na jméno.