Z přípravny krmiv pro koně vyšel vysoký, modrooký mladík, který svým oblečením do stájí výrazně nezapadal. Štíhlými prsty si pročísl světlé kadeře, aby se ujistil, že v nich neulpělo nic, co by příliš

okatě vypovídalo o tom, odkud právě vylezl. Ohlédl se přes rameno, kde ve stinném koutě na pytlích ovsa unaveně oddychovala dobře rostlá služebná a jedno z mladých pážat. S úšklebkem si upravil tkanice na poklopci krátkých kalhot, překontroloval punčochy a rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že nebude nikým překvapen.

O jeho nenasytnosti se sice obecně vědělo, přesto si nepotrpěl na tiché, pokorné, ale výmluvné pohledy služebnictva. Zejména jeho stařičké chůvy, která jediná měla odvahu ho pokárat. Otec mu zemřel už před lety, v požehnaných šedesáti letech, na zápal plic. Jeho matce bylo tehdy pouhých sedmnáct, provdali ji za něj už v patnácti. Zůstala tak s ročním Filipem sama. Starostí s vladařením ji zbavili potměšilí páni ministři a rádci, ona tak měla dost času užívat si života vdovy. Malý Filip od ní nikdy neslyšel jediné slovíčko zákazu.

Vedla ho stejně, jako žila sama. Pro potěšení. A když snad mladičký princ někdy způsobil opravdové

potíže, smetla je ze stolu. Neustále omlouvala nevhodné chování svého jediného synka, zatímco buclaté prstíky natahovala po další sladkosti. Pokud to bylo jen trochu možné, starosti přenechávala ostatním.

Filip se znuděně se protáhl a vykročil směrem ke sluncem zalitému nádvoří. Pokud už ho ani trocha toho dovádění ve stájích nedokáže probrat z nekonečné nudy, co mu ještě zbývá?

„Jakube, pozor!“ zakřičel statný kočí hlasem tak plným hrůzy, až mladý princ zůstal překvapeně stát ve vratech. Přímo před ním dva podkoní bojovali s lany, poutajícími mladého hřebečka k úvazišti.

Divoch s bílou hřívou a ocasem, jehož nádherně zlatavá srst na slunci až bodala do očí, na nádvoří řádil jako pekelný posel. I zkušení stájníci se drželi stranou, aby se snad nedostali do cesty jeho kopytům, která s děsivou přesností bušila do země hned vedle jeho věznitelů, až to dunělo.

Jedno z lan povolilo a druhému už nechybělo mnoho. Zvíře jako by cítilo blížící se volnost, vzepjalo se a divoce hrabalo kopyty. Přední nohou kůň trefil kovovou obruč, ke které byl poslední provaz připevněn, a ta se s hlasitým „piong“ rozletěla na dva kusy. Zvíře bylo volné, přesto se však zatím ještě nepokusilo o útěk k bráně, ve které by ho dva hlídkující vojáci neměli šanci zastavit.

Až nyní princ uviděl, co tolik vyděsilo jinak otrlého kočího. Přímo pod koněm se mihl tmavovlasý stín. Jako přízrak vždy jen o kousek unikl ráně, která by od tak silného hřebce mohla snadno být smrtelná. Tu se přikrčil, tu uskočil a rychle se otočil kolem vlastní osy. Téměř to vypadalo, že s obrovským zvířetem tančí. Zůstal u divocha jediný, ostatní jejich souboj sledovali tiše z bezpečné vzdálenosti. Hřebci se vzrušením chvěly slabiny, světlá srst tmavla potem.

Chlapec na tom nemohl být o mnoho lépe, ke koni se přibližoval a hned od něj zase uskakoval, dobrou půlhodinu. Začínalo to vypadat, že hřebec cítí únavu a zklidňuje se. Najednou se znovu vzepjal a se zoufalým zaržáním znovu zahrabal kopyty proti chlapci. Ten neuhnul ani o centimetr, stál s rukama spuštěnýma podél útlých boků, jako kdyby vítal smrt od tak krásného zvířete.

Kůň však nemířil na jeho hlavu, jen jeho směrem. Když znovu stanul na štíhlých nohách, udělal k mladíkovi dva nejisté kroky a opatrně k němu natáhl nádherně klenutou hlavu. Chlapec pomalu a opatrně zvedl ruku a zvíře po zvědavém nose jemně pohladil. Když neprotestovalo, sevřel prsty kolem hřebcovy ohlávky.

„Výborně, Jakube!“ zahlaholil jeden ze stájníků, který jako by si až nyní uvědomil, co je jeho práce. Sebejistě vykročil ke dvojici uprostřed nádvoří.

Koník zastříhal ušima a nervózně přešlápl, což jinak zkušený muž ignoroval. Rázoval jejich směrem a zastavil až ve chvíli, kdy zvíře přitisklo uši ke krku a vztekle zadupalo.

„Myslím, že ho raději odvedu,“ ozval se tichý hlas mladíka, který tu bestii zklidnil. Muž si jej měřil nedůvěřivým pohledem, ale když hřebec znovu hrábl netrpělivě kopytem, ukázal mu rukou ke stáji, v

jejichž vratech Filip stál. Chlapec mírně potáhl za ohlávku a zvíře jej poslušně následovalo.

„Poslední stání na konci řady je pro něj připravené,“ vybídl muž hocha a teprve teď se tím směrem sám podíval.

„Vaše výsosti?“ užasl. Nebyl si doposud vědom přítomnosti svého pána a automaticky začal uvažovat, jestli budou pokáráni, že se nedokázali postarat o nejnovější královnin dárek pro prince. Nesourodá dvojice zatím došla až ke vstupu do stájí.

„Ustup, prosím,“ vyzval hoch prince. Ten jen pozvedl obočí.

„Takhle se mluví s princem? Neměl bys prokazovat trochu úcty?“ pokáral ho Filip.

„Ustupte, Výsosti, prosím,“ opravil se mladík. Když světlovlasý princ stále nereagoval, zjevně začal ztrácet trpělivost.

„Pokud bych poklekl, můj pane, zvíře se znovu splaší. Navíc, nerad bych si klekal do kobylince, ve kterém právě stojíte,“ doplnil a růžové rty mu zvlnil škodolibý úsměv.

Princ se podíval dolů a pronesl jednu z nadávek, co pochytil od mužů ve zbrojnici. Ustoupil stranou, aby z bohatě zdobených střevíců setřel alespoň to nejhorší. Chlapec si pobaveně odkašlal a odvedl zvíře do budovy.

„Janku!“ vykřikl princ a zaměřil svůj vztek na mladšího ze stájníků. „Jak mi vysvětlíš, že tu nejste   schopni udržet pořádek?!“

Ryšavý Janek sklonil hlavu, aby princ neviděl jeho cukající koutky. „Omlouvám se, Výsosti. Byl jsem právě na cestě tu uklidit, když ten kůň začal tropit neplechu. Když dovolíte, očistím Vás,“ nabídl se

a vykročil směrem k němu.

„Není potřeba. Jestli se to však bude opakovat, přijdeš o práci,“ zavrčel na něj princ. Janek nebyl tím, komu hodlal zatopit. Otočil se a vešel zpět do stájí. Mladíka našel ve stání s novým přírůstkem. Tiše ke koni promlouval, zatímco mu kartáčem vyčesával zaschlý pot ze srsti. Filip si je oba prohlédl. Zvíře bylo nádherné, to už věděl. Momentálně ho však víc zajímal chlapec. Tmavě hnědé vlasy mu v zátylku spínala dřevěná spona, ze které se mu několik neposlušných pramenů uvolnilo a rámovalo tak pohledný obličej. Hnědooký mladík nemohl mít víc jak šestnáct let, byl menší a útlý, přesto však o jeho kondici nebylo pochyb. Vždyť po tom, co právě předvedl, nebyl ani zpocený či zadýchaný. Kartáčoval zvíře pevnými, ale přesto jemnými pohyby, až se mu látka košile napínala na pevných

zádech.

„Jsi tu nový, Jakube?“ oslovil hocha.

„Ano, Výsosti,“ odpověděl, aniž by se k němu otočil.

Filip si nebyl jistý proč, ale měl pocit, že ho ten kluk nerespektuje tak, jak by měl. Něco v jeho držení těla, nebo možná tónu hlasu, když s ním mluvil…

„Kolik ti je?“ zeptal se.

„Osmnáct,“ odvětil prostě. Filip měl co dělat, aby skryl své překvapení. Ten kluk byl starší než on?!

„A odkud jsi?“ vyzvídal dál.

„Není to příliš velký zájem o jednoho pomocníka ze stájí, můj pane?“

Takže si to Filip jen nepředstavoval. V tom hlase rozhodně byl slyšet potlačovaný smích.

„Možná by pár ran holí napravilo, co tvůj předchozí pán zanedbal. Příště už bys svou hlavinku nemusel zatěžovat myšlenkami, o co je a o co není, příliš velký zájem tvého prince,“ vyštěkl Filip.

„Holí?“ podivil se chlapec a konečně princi věnoval plnou pozornost.

„Zbít pomocníka ze stájí holí, protože se nevhodně zeptal?“ ujišťoval se nedůvěřivě.

„Ne. Udělit lekci sloužícímu, který se neumí chovat,“ zazubil se na něj výhružně. „Možná bych z tebe měl udělat páže, abych se ujistil, že se naučíš správným způsobům. Navíc bych tě mohl mít víc pod dohledem,“ rozšířil úsměv a už si představoval, kolik zábavy by mu mohl tenhle mladík poskytnout. Byl možná trochu neotesaný, ale vypadal, že má odvahu. A pevné tělo, které by s ním mohlo udržet v

posteli tempo.

Ze stínu za princovými zády vystoupila opatrně postava. Světlovlasé páže udělalo jen pár kroků stájemi, když si všimlo princova pronikavého pohledu. Ihned pustilo látku kalhot, kterou si jednou rukou drželo od těla.

„Můj… Můj pane,“ kývlo pokorně a s ruměncem ve tváři se spěšně vydalo pryč. Vratká chůze dávala jasně najevo, že ho nohy nedrží příliš stabilně.

Jakub se za ním ještě dlouho díval a pak upřel významný pohled na prince, který se, navzdory své otrlosti, ošil.

„Tak páže? Ne, myslím, že ne,“ odfrkl a vrátil se ke koni, kterého dál opečovával kartáčem.

„A kdes přišel k tomu, že někoho zajímá, co si myslíš?“ ucedil jedovatě Filip. Chlapec ze stájí jako kdyby přesně věděl, čím ho nejvíce podráždní.

„Můj pane,“ mluvil Jakub klidně, aniž by se podíval jeho směrem. „Moje místo je ve stájích. S koňmi to, na rozdíl od lidí, umím. Jako páže bych ti nedokázal sloužit ani z poloviny tak dobře, jako ostatní.

Navíc, kdo by se staral o tohohle krasavce? Někdo ho musí přimět, aby spolupracoval,“ pohladil něžně zvíře po dlouhém krku.

Do Filipa jako by tím jen píchl. Otevřel vstup do stání a vešel k těm dvěma. Překvapeného Jakuba chytil za rameno a smýkl jím tváří k sobě.

„Je to můj kůň. Pokud bude potřeba, zkrotím si ho sám,“ sykl mu do tváře. „Stejně jako tebe,“ přizvedl mu ukazováčkem bradu. Chlapec přivřel hnědé oči, ale prince neodstrčil.

„A jak bys to udělal, můj pane?“ zeptal se tiše.

„Jsem tvůj princ a ty mě musíš poslechnout. I ten kůň časem pochopí, že nemá cenu se mi vzpírat,“ usmál se Filip sebevědomě.

„To ale není krocení, můj pane,“ povzdychl si Jakub a ustoupil z jeho dosahu. Princ jen nesouhlasně zamručel a založil si ruce na prsou.

„Co to tedy je?“ otázal se skepticky.

„Lámání. Tím bys to nádherné, nespoutané zvíře zlomil,“ vysvětloval tiše a znovu se otočil ke koni, kterého hladil od dlouhého krku až na svalnaté plece. Jeho malá dlaň opisovala perfektní křivky

koňského těla.

„Pokud se ti někdo podřídí silou a protože musí, není zkrocený. Je zlomený. Jel jsi někdy na koni, který si každý tvůj dotek užíval, který s tebou chtěl běžet s větrem o závod? Kůň, který ti sám

ukáže, jak krásný může být cval volnou přírodou? Takové zvíře, které se ti dobrovolně oddá, je naprosto jiné, než ta ostatní. Chce plnit tvé pokyny, chce si užít každičký krok s tebou v sedle. Když

sedíš na koni, který ti chce být partnerem, je to jako byste byli jeden. Tomu se nic nevyrovná.“

Filip se přistihl, že má otevřená ústa, a tak si jen navlhčil rty jazykem a rychle je zavřel. Vůbec si nebyl jistý, jestli Jakub mluví o koni. Už k němu natahoval ruku, když do stáje nakoukl jeden z komorníků.

„Vaše výsosti?“ zavolal prošedivělý tlouštík.

„Ano, Josefe?“ odpověděl princ, aniž by odtrhl pohled od Jakubových zad.

„Královna si žádá přítomnost svého syna u stolu.“

„Vyřiď, že tam dorazím za chvilku,“ vzdychl Filip.

„Můj pane…“ přešlápl tlouštík nejistě na místě.

„Hádám, že večeře už se podává, co?“ uchechtl se Filip.

„Ano,“ špitl Josef.

Filip se otočil a vyšel z hřebcova stání. Ještě se naposledy ohlédl za Jakubem, který o jeho odchod nejevil nejmenší zájem, a vyšel s Josefem ze stájí, aby se připravil na večeři. Nechtěl matku příliš

dráždit, moc dobře si byl vědom volnosti, kterou mu poskytuje – a své bezmoci, pokud by se to rozhodla změnit. Možný byl rozmazlený až hanba, ale hloupý nebyl.



Ve stáji zatím Jakub přitiskl zrudlou tvář ke koňskému boku. „Přežili jsme první koho, Jantare,“ vypustil zadržovaný dech. zvíře souhlasně zafrkalo.



***



Večeře probíhala ve velmi poklidné atmosféře. Filip, ukrytý ve vlastních myšlenkách, téměř nevnímal co jí. Pak jeho pozornost upoutalo páže u vstupu do sálu. V ruce drželo stříbrný tác se zákusky, nerozhodně však přešlapovalo na místě. Pokud se Filip nepletl, tohoto hocha zbavil nevinnosti někdy před dvěma týdny. Chlapec ho tehdy tiše následoval do jeho komnat a po celou dobu tiše fňukal. Jeho tělo bylo sice poddajné, ale ani tak mu neposkytl tolik rozptýlení, kolik původně doufal.

Filipovi se vybavila Jakubova slova. Rozdíl mezi zkroceným a zlomeným. Pamatoval si, jak ho přitahoval chlapcův přímý pohled, modré oči naplněné zvědavostí a obdivem k budoucímu králi. Když si ale nyní dodal odvahy a přinesl tác ke stolu, klopil oči a hrbil se jako ustrašený pes. Filip k němu zamyšleně vztáhl ruku, aby se ho dotkl.

Hoch vykvikl a uskočil, prázdný tác, který chtěl odnést, s hlasitým rachotem dopadl na podlahu. Starší služka mu ihned vyťala pohlavek, až hochovi klaply zuby.

„Nemehlo!“ sykla.

„Omlouvám se,“ píplo páže a rychle opustilo jídelnu.

„Veroniko,“ oslovila královna jednu ze služebných, které dohlížely na servírování jídla. „Ať tu toho kluka nevidím, dokud se nenaučí chovat.“

„Jistě, Vaše veličenstvo,“ poklonila se žena Filipově matce.

„Jsi dnes nějak zamlklý,“ promluvila na něj královna.

„Jen přemýšlím, matko,“ usmál se na ni mile.

„Nad čím?“ zeptala se, zatímco se natahovala pro talířek s ořechovou roládou.

„Myslíš, že je rozdíl mezi tím, když tě někdo poslechne z vlastní vůle, a když ho donutíš silou?“

„Ne,“ odpověděla královna okamžitě.

„Proč?“ podivil se Filip.

„I když se podrobí tvé síle, je to přece jeho rozhodnutí, poslechnout. Navíc… Není to jedno? Hlavní je, že poslechne. Na tom, co ho k tomu vedlo, nezáleží. Filipe,“ oslovila ho zamyšleně, „to ale není z tvé hlavy, že ne?“

„Ne, to není,“ usmál se princ tomu, jak dobře ho matka zná, i když spolu téměř netráví čas.

„Doufám, že ses nezapletl s některým z těch buřičů, drahý.“

„Buřičů? Máme tady rebely?“ vykulil Filip překvapeně oči.

„Samozřejmě, drahoušku. Všude mají rebely. Lenochy, kteří nechtějí pracovat pro své pány. Sobce, kteří si myslí, že mají nárok na víc, než dostávají. Volnomyšlenkáře, kteří tvrdí, že by si lidé měli

být rovni…“

Filipa to zarazilo. Nikdy ani nepomyslel, že by snad někdo mohl nesouhlasit s tím, jak žijí. V jeho světě byla matka, která ho od dětství rozmazlovala, ministři a rádci, kteří trvali na jeho vzdělání a řešili politiku, a pak nekonečná řada sloužících, připravených kdykoliv splnit každý jeho rozmar. Včetně těch, kdy jejich potomci, sourozenci, milenci, manželé nebo oni sami byli povoláni, aby prostopášnému princi dělali společnost v jeho komnatách.



***



Filip už od snídaně neměl stání. Včerejší setkání s chlapcem, který z něj měl očividně hrůzu, zaselo své semínko pochybnosti. A to vše jen kvůli Jakubovi! Oděn do jezdeckého, vrazil do stájí jako vichřice. Když mladého hřebečka nenašel na svém místě, nejraději by dal někoho zlískat. To, že tam nebyl ani jeho nový kůň, mu také na náladě nepřidalo.

„Hej,“ houkl na statného muže, který právě čistil jedno ze stání. „Kde jsou ti dva?“

„Dva, Výsosti?“ podivil se hromotluk s drsnými rysy.

„Ano, dva. Kde je můj nový kůň a ten kluk?“ prskal, pohrávajíc si s představou, jak by asi muž vypadal, kdyby mu obtiskl svůj jezdecký bičík do tváře.

„Jakub toho pekelníka vyvedl do ohrady, můj pane. Říkal, že s ním ještě bude hodně práce a že si tu musí napřed zvyknout,“ sklonilo chlapisko hlavu pokorně. Princova prchlivá povaha nebyla žádným

tajemstvím.

Filip bez poděkování vyrazil k ohradám. Už z dálky mohl určit, ve které ti dva jsou. Zlatavé zvíře si ladně klusalo po jejím obvodu, až se bílá hříva vlnila. Na neosedlaném hřbetě pevně seděl útlý

mladík, plně soustředěný na každičký svůj pohyb. Hnědá látka jeho krátkých kalhot pevně obepínala stehna a bílá halena, i když jinak volná, se náporem větru tiskla na chlapcovo tělo.

„Co děláš na mém koni?“ vyštěkl Filip, sotva došel až k ohradě. Kůň i jezdec byli tak soustředěni na práci, že si ho do té doby nevšimli. Hřebec se s příchodem vetřelce začal plašit, ale Jakub ho klidným hlasem a pevným stiskem stehen uklidnil.

„Je to divoch, můj pane. Pokud se mu nebude někdo pravidelně věnovat, stane se nezvladatelným,“ odpověděl mu Jakub klidným hlasem, zatímco si rukou setřel pot z čela. Vlasy měl tentokrát svázané koženým řemínkem, a tak vypadal o něco přísněji, bez těch pramínků lemujících mu tvář.

 „Proto jsem tady. Osedlej ho a dej mu pákové udidlo. Ještě dnes bude chodit pod sedlem, jakoby nikdy nepoznal nic jiného,“ přikázal Filip.

„Ne,“ vydechl Jakub tiše.

„Cos to řekl?“ zvýšil Filip hlas.

„To ne... Nedovolím, abyste ho takhle pokořil!“ zaplál v mladíkových očích plamen vzdoru.

„Ty si tu sukovici vážně chceš vyzkoušet, viď?“ zasmál se Filip zle. „Jasně jsem ti řekl, že mi ho nauzdíš a osedláš. Do toho, co tvůj princ dělá se svým koněm, ti nic není.“

„Byl jsem s Jantarem od jeho prvního nadechnutí, můj pane. Lepšího koně neseženete, i kdybyste propátral celý svět. Nedovolím, abyste ho z pouhého rozmaru zničil!“

„Mám tu spoustu skvělých koní, hochu. Co ty dovolíš nebo nedovolíš… O tom by se dalo dlouze diskutovat. Ale ne tady,“ sjel ho Filip pohledem. Nechápal, kde se v chlapci vzala odvaha mu čelit. Proč se o to vůbec pokoušel?

„Můj pane, pokud dokážu, že žádný z nich se Jantarovi nevyrovná, zvážíte znovu své rozhodnutí?“ upíral na něj prosebně hnědé oči, stále ještě planoucí nesouhlasem.

Filip si ho nedůvěřivě měřil, jako kdyby rozmýšlel, zda mu vůbec stojí za odpověď. „Dobrá,“ souhlasil po chvíli. „Ale pokud se pleteš a já tady mám koně, který je lepší než on, osedlám si ho hned zítra. Tebe pak ještě dnes,“ usmál se na něj sebejistě.

Jakub pevněji sevřel prsty, propletené v bílé hřívě. Podíval se na Filipa odhodlaně, vědom si toho, že prohrát si nemůže dovolit. „Domluveno,“ kývl. Za žádnou cenu nesměl prohrát.





***



Jakub se viditelně zarazil, když spatřil Filipa v sedle Jantarova soupeře. Plavý hřebec byl… Jedním slovem majestátní. Byl obrovský, silný a svaly na něm jen hrály. Vlnitá černá hříva mu povlávala ve

větru, zatímco nedočkavě pofrkával.

Filip se pousmál při pohledu na Jakuba, který se maličko nahrbil na Jantarově neosedlaném hřbetě.

„Tohle je Sen,“ poplácal hrdě zvíře po mohutném krku. „Ještě nikdo v našem království neběžel rychleji.“

V Jakubovi byla malá dušička. Jantar byl velký, ale Sen byl větší. Jantar byl silný, ale Sen vypadal silnější. Jantar byl rychlý, ale Sen vypadal, že bude ještě rychlejší. Navíc měl jeho jezdec sedlo, které mu umožňovalo lépe držet stabilitu. Zlatavý koník cítil jeho obavy a začal nervózně přešlapovat. Hoch se ho snažil uklidnit, ale ve výsledku byli oba ještě rozrušenější. Předstoupil před ně jeden z podkoních.

„Trasa vede přes padací bránu na hlavní cestu, tam vpravo po svahu nahoru. U kapličky na rozcestí se znovu dáte vpravo. Pak už je to rovně až zpátky na hlavní cestu a sem,“ vysvětlil, kudy povede závod.

„Několik sloužících stojí podle cesty, aby dosvědčili, že ani jeden z nás neporušil pravidla,“ mrkl Filip na Jakuba pobaveně.

Ten znovu jen přikývl, přes sevřené hrdlo by se mu nejspíš nepovedlo vydat ani hlásku.

Podkoní jim závod odstartoval a koně vyrazili zběsilým cvalem pryč. Jantar byl o něco menší a nebyl tak mohutný, ale zato byl mrštnější. Pomalu se propracovával před soupeře. Tmavovlasý jezdec se na jeho hřbetě držel jako klíště, v prstech svíral bílou hřívu, která ho nemilosrdně šlehala do obličeje.

Princ Filip, rozladění zjištěním, že se Sen ihned neujal vedení, vytáhl bičík a začal koně pobízet k vyššímu tempu. Na cestě nahoru po svahu mohl Sen konečně využít své mohutné svaly, které se chvěly námahou, když mocnými skoky ukrajoval vzdálenost, dělící ho od kapličky.

Jantar se pomalu propadal, jezdec ho pobízel tichým hlasem a chválil jeho snahu. Když dorazil ke kapličce, měl Sen náskok několik koňských délek a čekala je krkolomná cesta kolmo dolů, která navazovala na dlouhou rovinku až zpět do cíle. Jakub se snažil svého koně brzdit, nerad by si srazil vaz, ale rozdivočelé zvíře se odmítalo podřídit. Místo opatrného kroku zvolilo krkolomný sprint dolů, a tak se Jakub mohl jen pevně držet a zběsile modlit.

Filip nemohl uvěřit vlastním očím, když se kolem něj na úpatí svahu mihl zlatý přízrak s jezdcem, kterému se uvolnil řemínek poutající vlasy, jež za ním tak vlály ve větru. Znovu vytáhl bičík a bezohledně začal koně švihat přes boky, na kterých už pot tvořil bílou pěnu.

Zoufalý Sen tiše zaržál a z posledních sil vyrazil kupředu. Zvířata se hnala po dlážděné cestě za hlasitého klapotu podkov, div za nimi neodletovaly jiskry. Jantar vedl o délku jednoho nosu, ale Sen,

pološílený z necitlivého šlehání bičem, ho pomalu dotahoval. Jakub zariskoval jedním pohledem na tvář jezdce, kterého už měl téměř po boku.

Filip měl soustředěním přivřené oči, rty stažené do tenké linky. Vrhl rychlý pohled na Jakubův výraz, když Sen dorovnal Jantarův náskok a běželi tak bok po boku. Vítězně se na tmavovlasého jezdce usmál.

Jakub vyděšeně polkl. Nechtěl proti princi prohrát, ne teď a už vůbec ne takhle.

„Prosím,“ naklonil se blíž k hřebcově šíji. „Jantare, prosím, rychleji! Rychleji!“ povzbuzoval zvíře.

Kůň jako kdyby chápal co bylo v sázce, natáhl dlouhý krk dopředu a ještě zrychlil. Znovu získával vedení, na což princ reagoval několika jadrnými nadávkami a dalšími ranami bičem pro svého koně,  který už na ně ale nebyl schopen nijak reagovat. V nozdrách se mu objevily první

kapičky krve.

Do cíle dorazil Jakub o celé tři koňské délky před princem, který s divokým klením hodil otěže podkonímu, a víc se o zkrvavené a zpocené zvíře, které při každém nádechu nepěkně sípalo, nestaral.

Potřeboval si promyslet, co bude dělat dál, a tak, s tváří zkřivenou vztekem, vyrazil ke svým komnatám.



Jakub se vysíleně svezl ze zpoceného hřbetu zvířete. Kolena se pod ním podlomila a tak klesl na zem. Jantar k němu zvědavě sklonil hlavu a povzbudivě do něj šťouchal sametovým nosem.

„Já vím, já vím,“ zasmál se vyčerpaně jeho jezdec, opatrně se postavil a přitiskl čelo ke koňské hlavě.

„Děkuju,“ zašeptal a láskyplně zvíře pohladil. Odvedl ho k ohradám, kde s ním chodil tak dlouho, až se zvíře zcela uklidnilo. Pak koně zavedl do stájí, kde jej pečlivě vyčistil a dal mu pár hrstí ovsa navíc. Však si z nich dnes zasloužil každé zrnko.



***



Filipovi trvalo tři dny, než si srovnal myšlenky. Po celou dobu se stájím vyhýbal, jak jen to šlo.

Samozřejmě se k němu také doneslo, jak se na jejich závod dívá služebnictvo, a to se mu nelíbilo ani trochu. V Jakubovi viděli hrdinu, který se princi nejen vzepřel, ale dokonce ho i porazil. Poslední kapkou však byla jeho stará chůva Berta.

„Dlouho jsem tě neviděla v sedle, princi,“ prohodila od vyšívání, zatímco Filip dopisoval složitý text.

„Nevidíš, kolik mám práce?“ neobtěžoval se vzhlédnout od časování latinských sloves, bez kterých by podle vychovatele rozhodně nemohl žít. Berta se pousmála a místností se ozývalo jen škrábání

brku po papíru a občas zašustění látky.

„Víš, princi, moudrý vládce se nenechá porazit vlastním selháním. Naopak to přijímá jako výzvu, aby se zlepšil a příště zvítězil,“ řekla tiše.

I tak měl Filip pocit, jako by to na něj zakřičela.

„Neselhal jsem, jen jsem prostě neměl dost rychlého koně,“ zabručel si pro sebe Filip.

„Ale?“ podivila se stařenka. „Nebyl kůň toho chlapce menší a nezkušenější? Navíc, co se povídá, neměl na něm ani sedlo…“

Filip rozladěně vrazil brk do kalamáře, až několik kapek tmavého inkoustu potřísnilo vyřezávanou desku stolu.

„Co tím chceš říct?“ zamračil se na ni.

„Nic, můj princi, vůbec nic,“ usmála se na něj mile. Na oplátku se na ni ušklíbl a otočil se zpět ke stolu.

„Jen mě tak napadlo,“ začala znovu a Filip podrážděně vydechl. Co kdyby měl ten chlapec pravdu, a existoval by způsob, jak zlepšit tvé jezdecké umění?“

„Jsem nejlepší jezdec v království,“ naježil se Filip.

„No, zřejmě už nejsi. A i kdyby, tak co jiné země? To bys chtěl, aby tě porazil kdejaký řivandrovalec?“ povídala si Berta tiše u vyšívání, vědoma si toho, jak moc Filipa tlačí do kouta.

„Co je ti vůbec po tom, stařeno?“ vyprskl Filip. Nějaká latina ho v tu chvíli nemohla zajímat méně.

„Ten hoch je tady jako tvůj poddaný, princi. Neměl bys tedy jeho služby využít co nejlépe? Mohl by ti pomoci, i kdyby jen o trošku, lépe porozumět koňské duši.“

Filip se hlasitě odsunul od stolu, jen vyřezávané nohy židle zaúpěly. „Kdo se zajímá o koňskou duši?! Ten kluk mě prostě naučí své tajemství, abych byl lepší jezdec!“ zvolal podrážděně a rázně vydusal z místnosti, aniž by se jedinkrát ohlédl za nedokončeným úkolem.

„Možná i lepší člověk, princi,“ zašeptala chůva s úsměvem a dál pokračovala ve složité výšivce.



Do stájí Filip vrazil jako inkvizice, koně poplašeně zvedali hlavy od žlabů s ovsem.

„Jakube!“ zavolal do ticha, rušeného jen občasným přešlápnutím některého z koní. Došel až k zadnímu boxu, kde stál Jantar a nevraživě si vetřelce měřil.

„Kde máš toho svého ochránce, no?“ zabručel k němu Filip, ale zvíře jen ponořilo hlavu zpět do žlabu.

„Vaše výsosti?“ ozvalo se překvapené vyjeknutí od vrat, ve kterých stál Jakub, v každé ruce nesoucí kbelík s vodou.

„Kdes byl?“ vyštěkl na něj Filip.

„Já… Pomáhal jsem ostatním u kočárových koní…“ vysvětloval Jakub omluvně.

„Ty se máš přece starat o jezdecké koně. Zejména o ty moje,“ zavrčel Filip, kterému se pranic nelíbilo, že neměl nejmenší tušení, kde by Jakuba hledal.

„Potřeboval jste něco, můj pane?“ naklonil tmavovlasý chlapec hlavu ke straně.

„Ano. Chci, abys mi řekl a ukázal víc o té tvé teorii, která koně přiměje podávat lepší výkon,“ nařídil sebejistě.

„Takže se chcete naučit, jak zkrotit Jantara,“ odhadoval Jakub.

„Ano,“ souhlasil Filip.

„V tomhle?“ kývl hoch bradou na princovy nízké střevíce a brokátové kamaše, které z velké části zakrýval modrý kabátec se zlatými sponami a bohatou výšivkou.

„Od zítřka,“ upřesnil princ, když si uvědomil, že do stájí nepřišel zrovna v nejvhodnějším oděvu. S hlavou hrdě vztyčenou vyšel ven. Jakub se v příšeří stájí jen spokojeně usmíval.



***



Od toho dne docházel princ do stájí každý den, aby ho Jakub naučil, jak přistupovat ke koním. V podstatě s ním jednal jako s dítětem, a i když to Filipa rozčilovalo, musel uznat, že na tom něco bylo. Hned první den se od něj nechal Jantar pohladit, a Filip se při doteku té sametově jemné, na slunci téměř zářící srsti nemohl dočkat, jaké to bude s ním vyjet ven.

Stejně jako Jantar, začínal mu více věřit i Jakub. Nepůsobil už teď tak záhadně, když ho Filip občas zahlédl vyprsknout veselým smíchem. Něco ho však stále nutilo toho pohledného chlapce poznat blíž. Mnohem, mnohem blíž. Chtěl toho temperamentního mladíka cítit pod sebou, a podle jeho

dlouhých pohledů, když si myslel, že se Filip nedívá, ani on by nebyl proti. Přesto však zatím kdykoli Filip udělal krok k němu, on šikovně vyklouzl, což Filipa dráždilo a lákalo zároveň. Užíval si každou

chvilku v Jakubově blízkosti.

„Nesmíš na něj spěchat, princi. Dej mu čas, aby ti mohl vyjít vstříc. Pokud mu ukážeš, že na něj nebudeš tlačit a nebudeš ho k ničemu nutit násilím, tak on sám - Filipe!“ vykřikl nejednou Jakub

zděšeně, zatímco se princ potupně sbíral ze slámy v Jantarově stání.

„Nic mi není,“ zabručel. Věděl, že je hřebec vybíravý v tom, komu dovolí nasadit mu ohlávku, ale nečekal, že ho prudkým pohybem hlavy srazí k zemi.

„Já, omlouvám se, Vaše veličenstvo,“ sklopil zrak zrudlý Jakub. „Nic se neděje, vážně. A pokud u toho nikdo není, klidně mi říkej Filipe,“ mrkl na něj světlovlasý princ pobaveně. Při pohledu na Jakubův šokovaný výraz se rozesmál a plácl ho po ramenou.

„Zmrskat tě za to nedám, neboj,“ smál se. Jakub se na něj podíval, rty zvlněné nejistým úsměvem a Filipovo srdce udělalo něco, co ještě nikdy dřív. Při pohledu na zardělé tváře a zářící oči, zrychlilo svůj tep na maximální možnou míru. Tohle s Filipem pouhý pohled ještě nikdy neudělal. Cítil, jak mu zacukalo ve slabinách. Než se stihl zastavit, už měl pravačku v tmavých kadeřích a přitahoval si Jakuba k polibku.

„Vaše Výsosti,“ přerušil napjatou atmosféru Josefův hlas ze vrat, do kterých starý muž raději nevstupoval. „Královna si žádá Vaši přítomnost u oběda.“

„Řekni mé matce, že dnes budu jíst sám,“ odvětil Filip, aniž by odtrhl pohled od Jakubových doširoka rozevřených očí.

„Jak si přejete,“ uklonil se Josef a tiše se vytratil.

„Pojď sem,“ zatáhl oněmělého Jakuba za rukáv ven z Jantarova stání, kde by byli každému příchozímu na očích. Sotva si Jakub  uvědomil, že ho Filip táhne do přípravny krmiva, jako by mu paty vrostly do země.

„Tam ne,“ vydechl rozechvěle.

Filip se na něj překvapeně otočil, ale pak jen přikývl a zvolil druhý východ ze stáje, vedoucí do sedlovny. Tmavá místnost voněla kůží, koňským potem a olejem na promazávání sedel. Podél zdí byly dřevěné trámky, na kterých byla uskladněna různá sedla a místnost přepažovala stěna tvořená z rámu, na kterém byly na háčcích rozvěšené ohlávky a uzdečky všeho druhu. Za tuhle provizorní zeď z kožených řemínků Filip Jakuba dotáhl a pevně k sobě přitiskl. Jednu ruku si znovu zapletl do jeho vlasů, druhou mu automaticky zamířil k půlkám. Sklonil se k němu a dravě zaútočil na jeho ústa, aniž by čekal na sebemenší znamení souhlasu.

Jakub se snažil uhýbat co to šlo, ale prsty svírající jeho vlasy zpevnily sevření a znemožnily mu tak únik. „Počkej,“ sykl Jakub.

Filip na něj nevěřícně pohlédl.

„Copak ses nic nenaučil?“ pousmál se na něj tmavovlasý mladík  něžně. Pomalu přesměroval Filipovu ruku ze své zadnice na svůj pas, zvedl ruce a obtočil je kolem princova krku. „Nespěchej na mě,“ zvedl k němu tvář a špičkou nosu mu provokativně přejel po hraně čelisti. „Nech mě, abych ti vyšel vstříc,“ vydechl a mezi zuby jemně sevřel princův dolní ret.

Filip prudce nasál vzduch nosem. Najednou jako by všechny Jakubovi drzosti a neuposlechnutí dávaly smysl. Jakub po něm chtěl, aby ho zkrotil. Filip se v duchu vítězně zasmál, než pronikl jazykem do úst menšího muže. Jako kdyby ještě bylo co krotit, pomyslel si spokojeně. Pevně si k sobě Jakuba přitáhl a ten mu v náruživém polibku vjel prsty do světlých vlasů. Zatahal za ně, až Filip spokojeně zamručel. Cítil, jak jej tlačí poklopec a pravačka mu znovu sjela na mladíkův zadek, který stiskla tak pevně, až Jakub tlumeně vyjekl.

„Vaše Výsosti?“ ozval se ze stájí Josefův nejistý hlas.

Jakub vytřeštil oči a snažil se vyprostit z Filipova sevření. Tichý klapot podpatků starého muže se k nim pomalu blížil, ale Filip nevypadal, že by Jakuba hodlal v dohledné době pustit. Ten ho ze zoufalství hryzl do rtu, až ucítil kovovou pachuť krve.

Filip usykl a konečně uvolnil sevření.

„Co si to-“ vrčel, zatímco si několik rudých kapek otíral krajkovým kapesníčkem. Jakub při pohledu na jeho vražedný výraz raději o dva kroky ustoupil.

„Výsosti? Jste tam?“ přerušil Filipa znovu Josef.

„Ne, hlupáku. Jdi mě hledat jinam!“ štěkl po něm Filip otráveně.

„Jistě, výsosti. Ale dovolte mi, abych Vám sdělil, že královna na Vaší přítomnosti trvá, pane. Neoblomně,“ informoval Filipa starý sluha, načež se podle zvuku jeho kroků odebral ze stájí pryč.

Filip zasykl. Uražená matka, kterou si dovolil odmítnout… Tohle teď opravdu nepotřeboval řešit.

„Musím jít,“ zamračil se na Jakuba, zatímco si povoloval tkanice poutající jeho naběhlý úd v kalhotách.

„Samozřejmě,“ kývl Jakub a tvářil se, jako by se ho to netýkalo. Zrudlé tváře a zrychlený dech ho však prozrazovaly. Než Filip odešel, ještě se k Jakubovi jednou otočil.

„Proč se mi bráníš?“ naklonil zvědavě hlavu ke straně. Protože jsi to ještě stále nepochopil. Nechci, aby mě někdo do něčeho nutil,“ odpověděl prostě, ale pravdivě Jakub.

„Není to jedno? Výsledek je stejný. Tak jako tak skončíš v mé posteli,“ ušklíbl se na něj Filip sebejistě.

„Já vím. Ale je na tobě, jestli tam strávím několik nepříjemných minut, abych se před tebou pak spolu s dalšími schovával a vyhýbal se ti, jako samotnému čertu, nebo jestli tam strávím chvíle tak příjemné, že se tam budu ještě rád vracet,“ usmál se na Filipa, kterého Jakubova upřímnost naprosto rozhodila.

Jakub pomalu vykročil jeho směrem. „Je přece rozdíl, jestli tě budu celou dobu v slzách prosit abys

přestal, nebo…“ vypadal, že se kolem něj chystá jen projít, ale vztáhl ruku a pohladil nadouvající se poklopec vysokého blonďáka. „Nebo jestli tě budu v slzách prosit, abys nepřestával,“ mrkl na něj

pobaveně, jen pár kroků od dveří. Filip zalapal po dechu. Nevěřil vlastním uším. Nebo očím. Nebo… Nebo čemukoliv.

„Víš, že dost podobně se nabízí lehké holky?“ vydechl šokovaně.

„Jistě,“ přikývl Jakub okamžitě. „Copak ty nevíš, proč to dělají?“ houkl Jakub přes rameno cestou ke dveřím, ve kterých se otočil přes rameno, aby viděl Filipovu reakci, zatímco si sám sevřel půlky v dlaních.

„Protože to už celou věčnost funguje, můj princi. Proto,“ zasmál se vítězně a zmizel za rohem.

Filip za ním ještě chvíli hleděl. Musel uznat, že na tom něco bylo. Právě teď by byl schopen různých věcí, jen aby toho bujného hřebečka dostal pod sebe. Myšlenky na to, jak by se mu podvoloval, až by

byl zcela krotký a poddajný, raději zahnal. Čekalo ho setkání s matkou, a tam nemohl nakráčet jako na turnaj, s dřevcem připraveným do akce.

***



„Myslím, že jsem ti dopřála až příliš volnosti, Filipe,“ pronesla královna, jako by se jí to ani netýkalo.

„Jak to myslíš, matko?“ pozvedl Filip obočí v neblahé předtuše.

„Bude ti sedmnáct. Dokud jsi tropil hlouposti, brala jsem to jako mladickou nerozvážnost. Ale již několik dní si mi stěžují tvoji učitelé, že zanedbáváš studium kvůli tomu chlapci od koní.“

Filipovi se stáhlo hrdlo. Nikdy by ho nenapadlo, že ti knihomolové budou donášet královně.

„Dnes ses dokonce pokusil vyhnout společnému obědu. Bylo to také kvůli němu?“ věnovala mu postranní pohled. Filip si byl dobře vědom, jak je tahle situace vážná. Královna možná nebyla zrovna nejdůslednější matka, ale pokud ji něco podráždilo, bez výjimky se toho zbavila.

„Ne, matko. Ten hoch mi jen pomáhá zlepšit jezdecké umění. Byl první, proti komu jsem v závodě prohrál, a já bych ten pocit nerad někdy zakusil znovu,“ pokusil se o sebevědomý úsměv, který však

nepřipadal uvěřitelný ani jemu. Tím méně královně.

„Jistě. I takhle se na to dá dívat. Nicméně, už nějakou dobu vyjednávám se Západní říší. Jejich princezna je sice trošku starší než ty, ale bylo by to velmi výhodné partnerství,“ informovala ho o

svém rozhodnutí.

Filipova krev se rázem proměnila v bláto.

„Trošku? Matko, Grétě bude sedmadvacet, pokud se nepletu!“ zvolal, dobře si vědom, že argument věkového rozdílu jeho matku nijak neobměkčí. Gréta měla pověst milé a velmi chytré dívky, která se zajímala o bylinkářství a byla prý velmi pobožná. Dokonce se podle zvěstí zvažovalo, že vstoupí do kláštera. Bohužel, jak Filip již před lety zjistil od dvorního malíře, příliš krásy nepobrala.

„To ještě není tolik, aby se nemohla vdát. Možná není žádná krasavice, ale tvou postelí prošla slušná řádka žen, tak by neměl být problém, pokud si představíš některou z nich,“ usmála se královna, spokojena se svým nápadem.

„Matko!“ zbrunátněl Filip. „Možná jsem zprznil víc jak polovinu hradního služebnictva a dobře třetinu podhradí, ale i já mám své standardy!“

„No Filipe,“ zalapala královna po dechu. „Nezapomínej na své vychování! Jsi princ, tak se podle toho koukej chovat!“

„Přesně tak, matko. Jsem princ, a přesto mám zhruba tolik svobody ve výběru, jako chovný býk!“

„Filipe!“ zvýšila královna hlas. „Tohle není téma k diskuzi. Ještě dnes odpoledne se vypravíš do Západní Říše a o princezninu ruku požádáš!“

„Tak na to bych nevsázel,“ ucedil princ. Chvíli se s královnou propalovali upřenými pohledy.

„Stráže!“ zavelela královna. „Doprovoďte prince do jeho komnat. Dokud se nepřevlékne na cestu, nesmí je opustit.“

Filip jen zamžikal, když dva statní muži v zeleno-zlatých uniformách vykročili k němu.

„Máš na to hodinu, můj synu,“ ucedila královna chladně. „Pak tě nechám převléknout a vytáhnout ven třeba násilím. Pokud tě budu muset doručit Grétě svázaného do kozelce, udělám to.“

Filip se zděšeně podíval matce do tváře. Věděl, že nežertuje.



***



Už deset minut Filip rázoval svou ložnicí tam a zpět, dobře si vědom, jak rychle se mu krátí čas. Musel něco vymyslet a musel to vymyslet rychle. V jedné z mnohých prudkých otoček ho vyrušilo zaklepání.

S nadějí se podíval ke dveřím, aby zase povadl při zjištění, že to jen přišla Berta ověřit, jestli se už převlékl.

„Potřebuješ pomoc, princi?“ zeptala se ho s vlídným úsměvem, který mu právě teď jen přisypával sůl do ran.

„Ne, Berto. Obléknout se už nějakou dobu zvládám sám,“ zabručel, a odhodlaně ze sebe strhal halenu. Pokud se mu nepovede vymyslet plán teď, má ještě pořád čas necelé dva dny, než dojedou do Západní Říše.

„Kdo mluvil o oblékání?“ zasmála se stařičká chůva tajemně.

Zvědavě se na ni zadíval.

„Víš o způsobu, jak s téhle polízanice ven?“ vytřeštil na ni oči.

„Možná vím, možná nevím,“ mlžila spokojeně.

„Berto, Bertičko!“ zaprosil jako malý kluk a klesl před ní na kolena. „Tohle mi nemůže udělat!“

„Víš sám, že může, a že klidně udělá. Stejně tak víš, že by sis možná zasloužil i horší trest,“ zahrozila na něj tenkým, vrásčitým ukazováčkem.

„Vím,“ sklopil Filip hlavu.

„Tak když ty víš, tak to já taky vím,“ usmála se záhadně.

„Co? Co víš? Berto, nenapínej, čas se krátí…“ prosil Filip a znovu si připadal jako ten malý kluk, kterému Berta prozradila, kam učitel schoval jeho milovaný dřevěný mečík.

„Ve stájích stojí dva nejrychlejší koně království. Je veliká, převeliká škoda, že k nim schází jezdci. Taková pěkná zvířata, a ty se budeš kodrcat do Západní Říše kočárem. Jen kdyby ty koně někdo osedlal a připravil, stačilo by na chvilku upoutat pozornost stráží, než bys proklouzl do stájí. Pak už jen projet otevřenou branou za svobodou…“ usmívala se potměšile.

„Berto, ty jsi geniální!“ vtiskl jí mlaskavou pusu na vrásčitou tvář. „Teď jen, koho a jak uplatit, aby se to stihlo,“ zamračil se přemýšlivě.

„Věříš, že ti Jakub pomůže?“ vyzvídala stařenka.

Filip si vybavil jeho lekce o krocení a jeho vášnivou reakci na polibek. „Ano,“ odpověděl prostě.

„V tom případě, princi, by ses měl převléknout. Já mám nějaké zařizování ve stájích,“ mrkla na něj a tiše vyklouzla z komnat ven.

Filip za ní ještě na okamžik zaraženě hleděl a přemítal, kdy se stará chůva stala jeho pohádkovou vílou. Zatřásl hlavou, aby si srovnal myšlenky. Nad tímhle mohl dumat později. Teď potřeboval najít oděv, který bude vypadat dost slavnostně na cestu za snoubenkou, ale přesto bude dost praktický, aby vydržel jízdu v sedle. Dlouhou a nejspíš i dost divokou.

***



Královna seděla na pohodlném sedátku u okna a tvářila se, že vyšívá. Místo toho však netrpělivě vyhlížela svého neposlušného syna, který měl každým okamžikem scházet po schodišti.

Konečně zaslechla kroky a vzhlédla.

Její zlatovlasý chlapeček už byl opravdu muž. Černý kabátec se zlatou výšivkou dával vyniknout jeho širokým ramenům, světlé kalhoty dlouhým a pevným nohám a černé, vysoké holínky jen doplňovaly vzhled nádherného mladého prince. Královnu napadlo, jestli takhle vypadal její manžel zamlada.



Filip sebevědomě kráčel sálem, hlavu hrdé vztyčenou a v duchu si probíral možné scénáře svého útěku. V náprsní kapse kabátce ho tlačil nevelký měšec s penězi, který jako jediný dokázal ve svém

pokoji tak narychlo najít. Postavy v zelinkavých šatech, sedící u okna, si tak nevšiml. Myšlenka

na nějaké loučení s matkou mu hlavou ani neprolétla.

Na nádvoří už byl přistaven reprezentativní kočár se čtyřspřežím běloušů. Filip k němu nejistě zamířil, vědom si stáží za svými zády. Čekal na svou příležitost.

„Berto?“ vypískla jedna z děveček, když se jí stará chůva pomalu skácela k nohám.

„Berto!“ opakoval Filip, který jen žasl nad jejím hereckým uměním.

„Co koukáte, tupci!“ okřikl stáž. „Pomozte jí, dělejte něco!“ strčil nejblíže stojícího muže směrem k rychle se rozrůstajícímu hloučku, který Bertu obklopoval.

Oba jeho strážci poslechli a vyběhli pomáhat staré chůvě. Na tenhle okamžik Filip čekal. Vyběhl ke stájím, ale než stihl vrazit dovnitř, vrata se rozlétla dokořán a proti němu se hnal Jakub na osedlaném Jantarovi, uvázaný za otěže za ním běžel Sen.

Jakub jen mírně zpomalil. Víc Filip nepotřeboval, aby se vyhoupl do sedla. Jakub uvolnil otěže a hodil je princi. Během okamžiku už oba koně uháněli z nádvoří pryč, zanechávaje za sebou překvapené

služebnictvo, zděšené stráže, spokojeně se usmívající chůvu a královnu, nevěřícně pozorující jejich vzdalující se siluety z okna.



***



Dlouho hnali koně ostrým cvalem, aby se ujistili, že je nikdo nepronásleduje. Vyhýbali se hlavním cestám a vesnicím, a tak Filip, který se z hradu nikdy moc nevzdaloval, brzy ztratil přehled o tom, kde to vlastně jsou.

„Tady už můžeme zpomalit, víc by koně nemuseli vydržet,“ zavolal na něj Jakub, když vyjeli z lesa. Filip ho automaticky poslechl a zpomalil svého koně do kroku.

„Díky, že jsi mě v tom nenechal,“ usmál se na Jakuba. Srdce mu z celého toho vzrušení ještě pořád zběsile tlouklo a nevypadalo, že by se v dohledné době plánovalo zklidnit.

„K čemu by byl ošetřovatel princova koně v království, kde není princ?“ pokrčil Jakub rameny. „Jen si nejsem jistý, jestli jsi udělal moudré rozhodnutí, princi. Jak se po tomhle vrátíš domů?“

„Nevrátím,“ zazubil se na něj Filip, kterému adrenalin ještě pořád divoce tepal tělem. „Však se jako dva potulní podkoní neztratíme a hlady nepomřeme. Dost jsi mě toho naučil, a co ještě

zbývá, pochytím za pochodu,“ maloval si Filip růžovou budoucnost.

„No,“ zaváhal Jakub. „Můžu se svého předchozího pána zeptat, jestli by nás vzal oba do služby, ale…“

„Vidíš, tím je to jasné,“ poplácal Filip spokojeně svého koně po zpocené šíji.

„Popravdě, nejsem si jistý, jestli dokážeš někomu sloužit,“ vyslovil Jakub své obavy.

„Tak dobře jako ty určitě,“ vyprskl Filip smíchy. Ještě nikdy se necítil tolik probuzený, tolik čilý. Pomalu si uvědomoval, jak ho pohodlí a jednotvárnost ubíjely.

„Co se ti nezdá?“ naježil se tmavovlasý hoch.

„Nic, jen že na služebnictvo jsi ještě pořád tak trochu nezkrocený,“ bavil se blonďák, za což na něj Jakub dětinsky vyplázl jazyk.

Cesta jim utíkala rychle, povídali si a vtipkovali. K večeru už by nikdo nehádal, že jeden z nich je princ.

„Vidíš tam ten potok?“ ukázal najednou Jakub do dálky. Filip jen kývl.

„To je hranice. Tam končí tvé království a začíná Západní Říše. Můj domov.“

Filip se na něj překvapeně zadíval. „Tys s Jantarem přišel ze Západní Říše? Proč jsi mi to neřekl?“

„Nikdy ses neptal,“ usmál se Jakub. „Tam za tím lesíkem je malé prázdné stavení. Můžeme tam pohodlně obstarat koně a přečkat noc.“

Filip jen tiše kývl. Nejprve si vyčítal, že se Jakuba nikdy neptal na jeho život, ale když si uvědomil, že společně stráví noc někde, kde je nebude rušit Josefovo „Vaše Výsosti“, vše ostatní se mu vykouřilo z hlavy.



***



Na krajinu se snesl večer. V jednom ne tak úplně opuštěném stavení se dva koně pokojně krmili ovsem a dva muži dojídali maso s chlebem, které Jakub vylovil ze své sedlové brašny. Ve světnici bylo celkem čisto a útulno, v krbu vesele praskal oheň, přesto však panovalo dusivé ticho. Pohledy obou cestovatelů se totiž čím dál častěji stáčely směrem na jednoduchou dubovou postel v rohu místnosti.



Filip, který stále ještě nevěřil, že skutečně přežil mytí v ledové vodě ze studny, ležel na starém, proleželém slamníku a mezi prsty muchlal cíp deky. Slyšel, jak venku cáká voda, což znamenalo, že

se Jakub myje ve vědru čerstvě napumpované vody. Kriste, už jen ta myšlenka mu stavěla do pozoru mnohem citlivější místo, než chlupy v zátylku. Přesto však váhal. Co by měl udělat? Jistě, nejraději by se na Jakuba okamžitě vrhl, ale ten by nejspíš protestoval. Prvně v životě Filip nevěděl, jak někoho

přimět k sexu.

„Uááá,“ vpadl Jakub do místnosti jako povodeň. „Je vidět, že se blíží podzim, večery jsou čím dál chladnější,“ bručel a otíral si kapky studené vody, které mu ulpěly na krku.

Filip jen zatnul zuby a posunul se co možná nejvíc ke kraji postele. Byl si celkem jistý, že tohle celou noc nevydrží. Jakub měl na sobě také jen spodní kalhoty, jinak byl nahý. Jeho rozpuštěné, tmavé vlasy, spadající až pod ramena, ostře kontrastovaly se světlou kůží. Útlé tělo bylo namáhavou prací zformováno k naprosté dokonalosti. V šeru se jeho pohled sám od sebe stáčel ke tmavé cestičce chloupků, zdobící Jakubův podbřišek.

Filip hlasitě polkl.

„Škoda, že jsem vzal jen jednu deku,“ mlel Jakub dál, jako by se ho snad napětí v místnosti netýkalo.

„Nebyl čas sehnat náhradní a nečekal jsem, že ani tady nebude,“ usmál se na Filipa omluvně, když

nadzvedával jejich společnou pokrývku, aby si mohl lehnout k němu na slamník.

Konečně bylo na okamžik ticho. Tedy v místnosti. Ve Filipově hlavě zuřila divoká hádka o tom co udělat, a co naopak neudělat.

„Filipe?“ zašeptal Jakub, který k němu ležel zády.

„Hm?“

„Vrátíš se tam?“

„Ne. Ve chvíli kdy jsme opustili nádvoří, se mě nejspíš matka zřekla. Nesnáší neposlušnost víc než co jiného.“

„A… Nelituješ toho?“ vyzvídal dál Jakub tiše.

„Čeho? Že už nejsem princ?“ podivil se Filip.

„No… Ano.“

„Vlastně vůbec ne. Víš, možná to vypadá lákavě zvenčí, ale žít tam… Není tak snadné, jak se může zdát.“

„Jistě, spát téměř do oběda, jíst jen to nejlepší, celý den se poflakovat a večer ulovit někoho do postele. Chápu co tím myslíš, zní to jako Očistec,“ zasmál se Jakub.

„Skoro jsi to trefil. Od dětství ti bylinkáři dávají malá množství různých jedů, aby sis vytvořil imunitu, kdyby se tě někdo pokusil otrávit. Cokoliv děláš, musíš v tom být nejlepší. Bez výjimek. Od časného rána se u tebe střídají učitelé, kteří tě nutí opakovat složité poučky a nutí tě zapamatovat si informace, které nikdy nevyužiješ. A když jim dojdou, dostaneš za úkol časovat latinská slovesa. Minimálně dvě hodiny denně. Když máš dost sil, ještě než vyčerpaně usneš, zatáhneš některého ze sloužících do tmavého kouta, nebo svých komnat. Nemáš právo rozhodovat ani o tom, co budeš

jíst. To přísně hlídají, stejně jako tvůj zdravotní stav. A nakonec ti řeknou, že tě použijí ke spojení s jinou zemí. Nikoho nezajímá, co si myslíš. Už vůbec ne, co by sis snad přál,“ dokončil Filip

hořce, sám překvapen, kolik toho v sobě dusil.

„A… Co by sis přál?“ natočil se k němu Jakub zvědavě. Filipovy modré oči se ve světle pohasínajících uhlíků v krbu vpíjely do tmavých Jakubových.

„Vážně to nevíš?“ usmál se na něj princ a pod dekou mu přejel klouby prstů po nahé hrudi, která hřála víc, než čekal.

„Možná tuším,“ oplatil mu Jakub úsměv a překryl jeho ruku svou.

„Copak sis nevšiml, jak Jantarovi sluší sedlo?“

„Myslíš, že by mě taky nechal svézt?“ zrychlil se Filipovi dech.

„Když na něj budeš hodný, nejspíš nebude proti,“ šeptal Jakub a pomalu sunul princovu ruku ke svým slabinám.

Filip zatnul zuby, aby hlasitě nezaklel, když pod tenkou látkou spodních kalhot sevřel v dlani Jakubovo vzrušení. Cítil, jak jeho vlastní třísla hoří touhou.

Jakub jen spokojeně vydechl, když se Filip vyprostil z jeho dlaně a neomylně zajel pravou rukou pod plátěné kalhoty, jejichž tkanice v pase byla jen velmi nedbale uvázána a sama se rozvázala v pozvání. Pohladil celou jeho délku, palcem zakroužil po jemné pokožce žaludu, kluzké od první kapičky Jakubova vzrušení.

Filip se levačkou pokoušel vyprostit vlastní penis, ale rychle zjistil, že tkanice jeho spodního prádla se zřejmě nevzdá tak snadno, jako Jakubova. Ještě několikrát jí zoufale trhl, než to vzdal a svou chloubu

zkrátka vytáhl mezerou pod zauzlovaným tkalounem. Nebylo to nijak extra pohodlné, ale účel by to splnit mělo.

Jakub si mezi tím vychutnával princovy doteky a stáhl si z těla ten jediný kousek oblečení, který by stejně jen překážel. Vzrušeně zavzdychal a vztáhl ruku k Filipovým slabinám. Překvapený, že je

světlovlasý mladík ještě stále oblečený, vzhlédl k jeho tváři.

„Svlékni to,“ přikázal roztouženým hlasem.

„Ani nevíš, jak bych rád,“ povzdychl si Filip. Jakub přejel rukou ke tkanici, která v pase držela prádlo na místě. Stačil rychlý průzkum hbitých prstů a okamžitě věděl, kde je problém. Prudce odhodil deku.

Filip jen vyhekl, když se na něj nahý Jakub obkročmo posadil, až se o sebe jejich ztopořené penisy otřely.

Jakub se k Filipovi sklonil a nabídl mu své rty k polibku. Jeho tmavé vlasy se rozprostřely a zahalily princovu tvář.

Filip neodolal a přitáhl si Jakubovu tvář k nedočkavému, hlubokému polibku. Jejich ústa se spojila a Jakub vzrušeně zhoupl boky, až Filip zasténal.

„Ty to rozvážeš?“ vydechl Jakubovi do úst.

„Ne,“ usmál se mladík tajemně. Prudce škubl rukama a ozval se zvuk trhané látky.

„Jsi první, kdo ze mě serval oblečení,“ usmál se pobaveně princ, a v očích mu zaplála touha ještě silnější, než doposud.

„Možná budu první i v pár dalších věcech,“ zasmál se Jakub samolibě. Pomalu, s pohledem upřeným do Filipových očí, které se v příšeří zdály téměř fialové, se sunul dolů po jeho těle. Aniž by jen na okamžik přerušil oční kontakt, olízl princův žalud.

Filip překvapeně zasténal a jeho úd se zazmítal návalem touhy. Jakub se tiše zasmál a vsunul si ho hluboko do úst, přičemž si u kořene pomáhal rukou. Jazykem zkoumal každičký milimetr princovy chlouby, která sebou v jeho horkých ústech cukala.

Filip zatínal prsty do slamníku, boky nezvladatelně přirážel proti lačnému sevření Jakubových rtů. Cítil, jak se blíží, ale Jakub ho přesně v ten nejklíčovější okamžik pevně sevřel u kořene a začal olizovat celou jeho délku. Nespokojeně položil dlaň na Jakubův zátylek a přitlačil ho dolů.

Jakub okamžitě ztuhl a odtáhl se.

„Udělej to ještě jednou, můj princi, a tohle tvoje žezlo si odnese nepěkné stopy mých zubů,“ varoval zadýchaného mladíka pod sebou.

Filip zvedl ruce dlaněmi vzhůru, aby ukázal, že to nebude riskovat.

Jakub se pobaveně usmál, rty i v přítmí viditelně lesklé od slin, ale znovu se už k Filipovým nedočkavým slabinám nesklonil. Nahý se zvedl a přešel několik kroků místností k lavici, kam hodil své věci. S tichým šramotem jimi okamžik přehraboval.

Filip se vzepřel na lokti a pozoroval jeho postavu. Nevěděl, jestli se smát nebo si rvát vlasy  neukojenou touhou. Penis mu nepříjemně pnul a ve varlatech škubalo, zatímco Jakub od něj stál jen metrů, jako ten největší pokušitel. Ještě před pár týdny by prostě vstal, a i kdyby se mladík bránil zuby nehty, hodil by jím na postel a tvrdě do něj pronikl. Nedbal by slz, proseb ani bolestných výkřiků.

Teď si ale připadal jiný. Nechtěl, aby se ho Jakub bál. Sám byl zvědavý, co tmavovlasý mladík připravuje, čím ho ještě překvapí.

Proto jen zatínal zuby a doufal, že se k němu brzy vrátí. Konečně Jakub našel, co hledal. S koženým váčkem se vrátil na postel, kde ho už Filip netrpělivě vyhlížel. Mladík prince postrčil, až se

překulil zpět na záda na proleželém slamníku. Váček opatrně rozvázal a položil na širokou pelest postele. Rozbalil několikrát přeložené plátno a místností zavoněly bylinky.

Filip už se nadechoval, aby se Jakuba zeptal, jestli teď opravdu musí řešit takovéhle věci, ale svůdný úsměv tmavovláska ho zastavil, než stihl otevřít ústa.

„Teď jen lež a dívej se,“ řekl tiše. Něco si z váčku nabral na prsty a pak to rozdělil tak, aby měl v každé ruce část. Pravačkou tu vonnou směs roztíral po princově tepající touze, levačka se ztratila mezi jeho stehny.

Filip hořce zalitoval, že nepřihodil další polínko do ohně, aby tak mohl lépe vidět, co to vlastně Jakub dělá. Cítil, jak mu něco vlhkého a kluzkého roztírá po celé délce, jak jej štíhlé prsty střídavě mučivě pevně svírají a provokativně masírují. Při pohybech Jakubovy levé ruky Filip konečně pochopil. Jakub tou samou látkou masíroval i vstup do svého těla. To na něj bylo příliš. Vymrštil se a drobného tmavovláska strhl pod sebe na slamník. Pravačkou mu obě ruce sevřel nad hlavou.

Jakub vyděšeně vytřeštil oči, bál se, jestli svéhlavého prince neprovokoval příliš. Filip se k němu však sklonil a jemným polibkem zaplašil všechny obavy. Sám sáhl po voňavé hrudce, jejíž část si nabral na prsty levé ruky, kterou zamířil k Jakubovu konečníku.

Jakub se uvolnil a pokrčil nohy. Nebyl si jist, jestli princ někdy někoho připravoval, ale podle historek, co si o něm mladí pomocníci vyprávěli, o tom dost pochyboval. Proto ho překvapilo, s jakou samozřejmostí do něj Filip vsunul prostředníček a začal jím kroužit. Netrvalo dlouho a nedokázal zadržet hlasité steny, když v něm princ pohyboval třemi prsty naráz. Mučivě pomalu jimi otáčel, aby je mohl vytáhnout a prudce zasunout zpět tak, aby se otřel o jeho nejcitlivější místo.

„Filipe, prosím… Pusť mě,“ zašeptal roztouženě, když cítil, jak se blíží k vyvrcholení.

Princ se spokojeně usmál. Jeho vlastní erekce mírně ochabla do snesitelného stavu, a tak Jakubovu přání rád vyhověl.

„Lehni si na záda,“ instruoval ho mladík a Filip poslechl. Útlé tělo se tak znovu ocitlo nad ním. Filip sevřel svou chloubu a směřoval ji k Jakubovu kluzkému otvoru, kterým na něj mladík pomalu dosedal.

Oba věděli, že tohle nebude trvat dlouho. Příliš toužili jeden po druhém.

Filip sevřel Jakubovy boky a pomáhal mu s pohyby. Místnost naplnilo dvojí hekání, doprovázené hlasitým vrzáním staré postele.

Jakub dosedal čím dál prudčeji na princovu tvrdost, nořil ho sebe až po kořen a cítil, jak se kolem něj svírá.

Filip si vychutnával tmavovláskovy přírazy, těsnost jeho těla ho přiváděla k šílenství. Cítil, jak se kolem něj začal Jakub stahovat ještě pevněji v blížícím se vyvrcholení. Konečně s výkřikem zaklonil hlavu, bílou sprškou zkropil princovu hruď. Filip pevněji zabořil prsty do chlapcových boků a během dvou prudkých přírazů ho následoval.

Jakub se vyčerpaně svezl na princovu hruď. Nechal ze sebe vyklouznout jeho úd a rukou šmátral po dece, kterou by je přikryl. Než se mu to však podařilo, svět mu zčernal a on usnul.

Filip ucítil Jakubovo pravidelné oddychování a tiše se zasmál. Poslepu sáhl dolů vedle postele pro deku, na druhé straně než ji hledal vyčerpaný hoch, a oba je přikryl. Sevřel chlapce v pevném objetí a

následoval ho do říše snů.



***



„Vaše Veličenstvo,“ slyšel Filip tichý hlas. „Pokud se budeme nadále věnovat Vašemu nenasytnému žezlu, brzy nás dostihnou.“

Cítil, jak mu štíhlé prsty jemně sčesaly vlasy z čela. Nechápavě zamžoural na postavu sedící vedle něj na posteli. Jakub se na něj zubil s rukou v princově rozkroku.

„Nebylo by tak nenasytné, kdybys mu neustále nesliboval lákavá sousta,“ zašklebil se na něj.

„Tohle žezlo bylo větším postrachem než leckterý drak ještě dlouho před tím, než jsem se k němu vůbec přiblížil,“ zasmál se Jakub a ruku odtáhl.

„To je možné,“ souhlasil princ bez sebemenšího náznaku studu. „Ale od té doby bych řekl, že je to s ním mnohem horší.“

Jakub pobaveně zavrtěl hlavou. „Vážně bys měl vstávat, princi,“ řekl vážně. „Nevíme, jestli

za námi nejedou. Nerad bych si nechal setnout hlavu za tvůj únos.“

„Pochybuji, že za námi matka vůbec někoho poslala. Nejspíš mě právě teď všichni písaři v království přepečlivě vymazávají ze záznamů,“ odfrkl si Filip, ale vstal, aby se mohli vydat na cestu.



Čím déle putovali, tím pozorněji Filip sledoval Jakobovy pohyby v sedle. „Co, chceš mi něco říct?“ nevydržel se mladík tvářit, že si ničeho nevšiml.

„Ne, jen žasnu, že jedeš jako obvykle,“ přiznal Filip.

„Asi že nejsem křehká dívenka,“ vyplázl na něj jazyk Jakub. Filip se však zamračil.

„Věděl jsem, že máš zkušenost s mužem, ale po včerejšku mi trochu vrtá hlavou, kolik těch mužů vlastně bylo.“

Jakub zastavil koně a nevěřícně se na Filipa zadíval. „Tos neřekl,“ zašeptal.

„A pokud ano?“ naklonil Filip hlavu na stranu.

„Pak jsi normální prase, které si nevidí na špičku nosu!“ zakřičel na něj Jakub a princ ještě zahlédl slzy v jeho očích, než hoch pobídl Jantara do divokého cvalu.

„Do hadího vemene!“ zaklel Filip a pobídl svého plaváka, aby rychle se vzdalující dvojici následoval.

Jantar měl náskok, přesto ho však Sen začal rychle dohánět. V koutku mysli pocítil Filip vděčnost za Jakubovy rady, protože takhle rychle jeho plavák ještě neběžel.

„Šikovný koník, nenecháme je utéct, viď? No tak, hochu, ještě trochu přidej!“ pobízel ho slovy místo bičem.

Běželi unikající dvojici po boku.

„Jakube!“ snažil se Filip mladíka přimět aby zastavil, ten se však jen naklonil ke koňskému krku a Filip snad ani nechtěl vědět