Pomalu jsem kráčel ulicí, plně se soustřeďujíc na rytmus mých kroků. Můj dech tvořil v chladném odpoledni obláčky, vycházející mi z úst. Pěkně jednu za druhou, hůlkou jen tak trošku odlehčovat, aby toho na mě nebylo moc, přeně jak mi radili. Věděl jsem, že dokud se budu soustředit na plynulý pohyb kupředu, tak to zvládnu.

Dokážu obejít zdejší park.

Sám.

Vchod mého domku se zjevil zpoza keřů přesně ve chvíli, kdy jsem začínal cítit pochyby a cukání ve svalech.

Nevzdám se. Dojdu tam. Když se nebudu soustředit na blbosti, jako třeba jak směšně musí moje kolébavá a místy trhaná chůze působit, tak to půjde. Jak moje chůze vypadá, to můžu řešit později. Teď je nejdůležitější, abych zase dokázal chodit. Abych se mohl znovu zapojit do života. Najít si práci. Začít žít.

Nový život.

Život, ve kterém už nebudu „chudáček Tomášek“. Mrzák kluk, který svým rodičům zlomil srdce, což je samozřejmě přece moje vina, jak se tak říká.

Měl jsem je poslechnout. Měl jsem jít na dobrou školu, učit se jako dobrý syn. A taky si vyhnat ty nesmysly z hlavy, a najít si dobré děvče. Pak by mě čekal dobrý život, ve kterém by na mě moji dobří rodičové mohli být pyšní.

Jenže já je neposlechl. Na školu jsem se vykašlal a šel za tím, co mě bavilo. Brigádničil jsem jako automechanik, i když jsem měl hotové přijímačky na prestižní vysokou školu. Být gay taky dodnes nepovažuji za nesmysl, a už vůbec si ho nehodlám vyhánět z hlavy. Tím se nám vylučuje i to „dobré děvče“. Měl jsem přítele, kterého jsem považoval za „dobrou“ volbu, ale když se to podělalo, tak zatraceně rychle vycouval.

A mít dobrý život… Měl jsem svůj dosavadní život rád, plnil jsem si v něm všechno, o čem jsem kdy snil. Tedy, než se to stalo, ale... Však já se ve světě neztratím ani takhle.

V patnácti jsem si udělal řidičák na malou motorku, na kterou jsem si našetřil z brigád. Hned jak to šlo, začal jsem jezdit. Jezdil jsem dobře a jezdil jsem rychle. Brzy si toho všimli na blízkém závodišti, kam jsme čas od času jeli s klukama blbnout. Z jednoho týmu mě oslovili, jestli bych nechtěl jezdit pro ně. Okamžitě jsem kývnul. Bohužel chtěli souhlas rodičů, což byl zpočátku téměř neřešitelný prblém. Sliboval jsem, prosil, vyhrožoval, až nakonec povolili – pod podmínkou, že půjdu na rande s několika děvčaty a půjdu udělat zkoušky na školu, kterou mi vyberou. Vše jsem odkýval.

Přežil jsem ve zdraví dvanáct schůzek, než jim došly dcerušky známých a kamarádů.

V přijímacím řízení na soukromou školu jsem byl na třetím místě. Z patnácti set.

Mohl jsem jezdit.

Když jsem začal vyhrávat, i mým rodičům se motorky najednou zalíbily. Ono vítat návštěvy v místnosti plné pohárů, trofejí a novinových výstřižků s mou fotografií, to jim dělalo moc dobře. Postupoval jsem nahoru neskutečnou rychlostí. Příští jaro jsem měl jezdit světový pohár. A to je mi dvacet. Dokonce už jim nevadil ani můj přítel, Marek. Bylo mu pětadvacet, pracoval v reklamní agentuře, pro kterou jsem několikrát pracoval jako model.

Měl slušnou, dobře placenou práci a klapalo nám to. Sice jsme na sebe neměli moc času, ale zvládali jsme to. Občas mě sice zamrzelo, že se k sobě nemůžeme hlásit veřejně, protože svou orientaci ještě doma nepřiznal, ale věřil jsem, že se to časem poddá.

Nepoddalo.

Ono se to totiž všechno totálně podělalo.

Loni.

***

Posledních pár kol před koncem závodu. Sponzoři se dívali. Všichni byli pod tlakem. Byl jsem první, věděl jsem, že to dokážu. Srdce mi zběsile bušilo. Poslední zatáčka před cílem, i přes řev motoru jsem slyšel nadšení z tribun.

Pak se ten pitomec za mnou rozhodl, že se předvede. Chtěl mě zkusit podjet, ale nevešel se. Narazil do mojí motorky, a poslal nás oba v sérii kotoulů k zemi.

Když jsem se probral v nemocnici, moje pravá noha končila pod kolenem.

Matka s otcem seděli u mé postele. Neplakali. Nikdy neplakali, dokud nepřišel někdo, kdo by je u toho viděl. Třeba doktor. To pak slzy máčely podlahu, že to bylo pomalu na mop. První, co mi moje milovaná matička řekla, bylo: „Jsem zvědavá, jak si takhle najdeš děvče. Budeš rád, když ti někdo z rodiny dohodí slušnou práci. Mrzákovi,“ ušklíbla se.

Pecka, ne? Žádný „To bude dobrý!“ „To zvládneme!“ „Hlavně že žiješ!“ ne, jen pěkně bez milosti do mě. Moji rodiče... No, řekněme, že nikdy nebyli vzorem citlých bytostí, oba kariéristé posedlí tím, jak je vidí okolí.

Nedělal jsem z toho vědu. I bez nohy můžu makat v depu, a Marek mě podrží. Navíc, měl jsem našetřenou slušnou sumu, po vstupu do světového poháru jsem nám s Markem chtěl koupit pořádný dům, abychom mohli žít spolu, namísto tajných schůzek.

Že to nebude tak snadné, jsem se dozvěděl právě od něj.

Přišel mě navštívit, když už naši byli pryč. Jeho pohled neustále směřoval k mému pahýlu. Po pár minutách to nevydržel.

„Tome, tohle já nemůžu. Nedokážu se na … Na to… Ani podívat. Zvedá se mi žaludek. Promiň.“

Poslední slova mého milence, se kterým jsem zabil poslední dva roky svého života. Nehodlal mi pomoct, nechtěl se o to ani pokusit. Zvedal se mu ze mě žaludek. Super.

Přišli i kluci za závodiště, ale… Chovali se ke mně, jako kdybych umřel. Bavili se o tom, kdo si smí vzít moje věci. Když přišla řeč na moje nářadí, které jsem si hlídal jako ostříž, ozval jsem se.

„Hele, a když si všechny moje věci rozeberete, čím budu opravovat mašiny?“ zeptal jsem se s úsměvem, i když vážným tónem.

Bylo ticho, rozpačitě se po sobě dívali. Když odešli, zůstal tam jen šéf garáže.

„Tome, já vím, že to asi budeš brát jako podraz, ale… Nechci, aby ses do depa vracel. Možná za pár let, až se tam změní kolektiv… Ale ty děcka co jsou tam teď, víš jak… Připomínal bys jim, co se jim může stát.“

„A to je tak špatný?“ zalapal jsem po dechu.

„Ne, ale… Když budou jezdit na jistotu, nebudou vyhrávat. Když nebudou vyhrávat, nebudou sponzoři. Když nebudou sponzoři, můžeme se jít klouzat všichni.“

„Jasný. Chápu. Mohl bys už jít? Chce se mi spát.“

Odešel, a mě začaly stékat slzy po tvářích.

Jeden pád. Jeden pitomej pád, a přišel jsem o všechno.

O rodinu.

O lásku.

O přátele.

O práci.

O budoucnost.

O celý můj svět.

Na chvíli jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdybych se po tom pádu neprobral. Moji rodiče by byli samozřejmě žalem zničeni, všichni by je litovali. Marek by truchlil, ale však on už by ho někdo v jeho žalu utěšil. Kluci by pili na mou památku a mé jméno by bylo navždy vyryto do mramorové stěny síně slávy na závodišti. Ale takhle? Nikdo z nich už se mnou nechtěl nic mít. Spoléhal jsem na ně.

Sakra, vždyť jsem to pořád já! Jen holt o kousek kratší!

Přišel doktor. Viděl, v jakém jsem stavu, a rovnou zašel pro kolegu. Psychologa. Ono sebevraždy v takových případech jsou prý celkem běžné. Starší sympatický pán si se mnou o všem promluvil. Když přišla řeč na mou rodinu, zlomil v ruce tužku.

„Doktore, to chce klid…“ snažil jsem se ho povzbudit. Už hodně dávno jsem si nedostatek rodičovské lásky nebral k srdci. Vyrůstal jsem s nimi, a nikdy mi nijak city neprojevovali. Možná to znělo divně, ale vztah, který jsem s nimi nikdy neměl mi prostě nechyběl. Takhle to prostě bylo a já to tak bral. Nebyl jsem pro ně milovaný syn, spíš součást obrazu, který chtěli ukazovat lidem ve svém okolí. Další ze seznamu položek, které tvořily model dokonalé rodiny.

„Ne, to chce panáka,“ odsekl.

„Víš, Tome, já jsem měl dceru. Bylo jí sedmnáct, když jela s kamarádkou na chatu. Dodávka jim nedala přednost. Dal bych cokoliv, abych ji mohl ještě vidět. Nehledě na to, kolik by toho z ní chybělo, krucinál!“

Nevěděl jsem, co mu na tohle říct. Věděl jsem, že ostatní mají s rodiči trochu jiné vztahy. 

„Víš, ty jsi na svůj věk až moc vyspělý. Neměl bys mě utěšovat. Měl by ses vztekat. Na rodiče, na kamarády, na přítele. Ale ty to bereš tak s klidem, až mě to děsí. Měl bys začít někde znovu. Někde jinde. Někde, kde tě nebudou znát jako slavnýho motorkáře, ale prostě jen jako Tomáše.“

Ten nápad se mi líbil. Hned druhý den mi pomohl domluvit s mým ošetřujícím lékařem přeložení na druhý konec republiky. Vybrali jsme kvalitní nemocnici, která je však od mého rodného Brna dost daleko. Měl jsem peníze, takže v podstatě nic nebyl problém. Do týdne jsem byl z Brna pryč. V nové nemocnici věděli jen to, že jsem měl nehodu na motorce.

Víc nevěděli.

Už jsem nebyl zmrzačená celebrita, byl jsem normální pacient. Bylo to… Jiné. Lepší. Byl jsem zase člověk. Snažil jsem se co nejdříve získat protézu. Rehabilitovat. Online jsem si koupil přízemní domek, prostorné 2+1 s velkou garáží a ještě větší zahradou jen pár kilometrů od nemocnice. Vypadalo to jako dobré místo pro nový začátek. Všechny ostatní jsem nechal v Brně, včetně mého starého mobilu a všech kontaktů v něm.

***

Už jsem viděl bránu svého domu. Stačilo ujít jen posledních sto metrů.

Vtom se mi noha podlomila a já tvrdě dopadl na zem. Hůl mi odletěla mimo dosah a já se válel po zemi jako opilec, několik kolemjdoucích dokonce odvrátilo pohled, aby mi nemuseli nabídnout pomoc.

„Jste v pořádku?“ ozvalo se nade mnou starostlivě.

Překvapeně jsem vzhlédl.

„Jistě. Jen… Můžete mi podat mou hůl?“ požádal jsem cizince.

Poodešel a vrátil se i s mojí dřevěnou holí. Nepodal mi ji však, místo toho mi nabídl svou ruku. Vděčně jsem ji přijal. Ono zvedat se o člověka je tak nějak mnohem pohodlnější.

„Opravdu jste si nic neudělal? Byl to ošklivý pád,“ ujišťoval se melodický, příjemně hluboký hlas.

„Jo, to byl. Ale tohle bylo v pohodě,“ uchechtl jsem se.

Muž na mě nechápavě hleděl a já si ho teprve teď prohlédl. Nebyl o tolik starší, zaručeně mu ještě ani zdaleka nebylo třicet. Hnědé delší vlasy měl vzadu sepnuté gumičkou a z jeho čokoládových očí vyzařovala upřímná starost.

„Neberte to nějak zle, ale… Mohl bych Vás pozvat na kávu, jen abych se ujistil, že jste v pořádku?“

„Nebude to potřeba, nedaleko bydlím.“

„A bude tam někdo, pokud se Vám udělá špatně?“ ujišťoval se.

„To ne,“ přiznal jsem.

„Tak prosím, jen jednu kávu…?“

Nechal jsem se přesvědčit. Nakonec, dřív nebo později se budu muset zase stýkat s lidmi. Tak proč nezačít s ním?

„Tak pojďme,“ kývl jsem s úsměvem. Celý jeho obličej se rozzářil, když vyrazil směrem k nedaleké kavárně s cukrárnou.

„Nevadilo by tykání? Jsem Alan,“ natáhl ke mně ruku.

„Tomáš,“ přijal jsem ji a už se připravoval na otázky, proč vlastně kulhám a proč jsem spadl.

Žádná z nich však nepřicházela.

S Alanem jsme nad výtečnou kávou a až děsivou spoustou zákusků mluvili o všem, krom mého zranění. O sportu, politice, muzice, filmech – ale osobním tématům jsme se ze všech sil vyhýbali.

Trval na tom, že mě doprovodí domů. Nebránil jsem se.

„Tome, myslíš… Myslíš, že bych si u tebe mohl odskočit?“ zeptal se nervózně, zatímco si třel prokřehlé ruce. Byl sice teprve listopad, ale už bylo opravdu chladno.

„Jistě, první dveře nalevo,“ kývl jsem, aby šel dovnitř. Pověsil svůj tmavý kabát na věšák, vyzul se a vešel.

Když jsem osaměl, promasíroval jsem si v rychlosti bolestivě ztuhlé stehno. Nejspíš na rehabilitaci zase dostanu pojeb, že mám nové otlaky od protézy. Dnes jsem ji měl na sobě mnohem déle, než bylo v plánu. Ale stálo to za to. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy jen tak s někým mluvil. A Alan mi byl vážně sympatický. Líbil se mi.

Uslyšel jsem tekoucí vodu a následně kroky. Zjevil se přede mnou jen v těch perfektně padnoucích černých kalhotách a béžovém svetru s výstřihem do véčka, pod kterým měl bílý rolák.

Mlčky si mě měřil zvídavým pohledem. A že to muselo stát za to, po vyválení se v bordelu podzimních ulic jsem musel vypadat vyloženě k nakousnutí, fakt.

Přistoupil až těsně ke mně.

„Chtěl jsem počkat, jestli mi ještě třeba něco nenabídneš, ale… Možná… Možná bych si měl nabídnout sám…?“ zašeptal a vzal mě za bradu.

Přitáhl můj obličej ke svému, až jsem cítil jeho dech na mých rtech.

„Smím?“

Téměř neznatelně jsem kývnul a pootevřel ústa. Jak je to dlouho, co mě někdo políbil? Naposledy Marek, pro štěstí před závodem. A to už je… Skoro přesně rok.

Jeho teplé, měkké rty se přitiskly na mé. Nikam nespěchal, pomalu se s nimi mazlil. Ucítil jsem jeho zvídavý, nesmělý jazyk, jak se jemně dotýká mého spodního rtu, jako by čekal na svolení. Objal jsem ho kolem krku a svůj vlastní jazyk vyslal na průzkum. Povzbuzen mým souhlasem se Alan do polibku zcela ponořil. Zmizela nejistota a nahradila ji vášeň.

Tak takhle mě tedy ještě rozhodně nikdo nelíbal.

Srdce mi tlouklo jako při závodě, má mysl byla stejně prázdná. Přitiskl jsem se k němu a on zasténal. Že by? Nalepil jsem se na něj v tříslech, abych se ujistil.

No fakt že jo. Oba jsme proti sobě stáli jak ve středověkém turnaji, navzájem na sebe míříc připravenými dřevci.

Postrčil jsem ho směrem ke gauči, na který jsem se posadil tak, aby se tyčil nade mnou. Pomalu jsem mu rozepnul kalhoty a stáhl spodní prádlo. Jeho penis se chvěl touhou po mém doteku a já jsem mu jej dopřál. Přejel jsem po něm několikrát nahoru a dolů rukou, než jsem ho ochutnal.

Alan zalapal po dechu. Nejspíš to nečekal. Jazykem jsem ho obkroužil, než jsem se důkladně přisál. Pohyboval jsem hlavou a pomáhal si rukou. Občas jsem jemně zapojil zuby, aby si to opravdu užil. Netrvalo dlouho, a ucítil jsem, jak se mi snaží oddálit hlavu.

Nenechal jsem se, naopak, začal jsem sát silněji a jazykem zajel do štěrbinky na jeho žaludu. Zaskučel a začal mi plnit ústa. Ze zvyku jsem vše spolykal.

Podíval jsem se vzhůru na něj, a on na mě upíral pohled, ze kterého přímo prýštila touha, překvapení a uspokojení.

Padl na kolena přede mě, a rozepnul mé kalhoty, které už mě nějakou dobu nepříjemně těsně svíraly. Stáhl je jen pod boky, takže má protéza zůstala skryta jeho zraku. Sklonil se mi k tříslům a začal oplácet mou předchozí službičku. Zatínal jsem prsty do sedačky a vychutnával si návaly vášně, které mnou zmítaly. Po takové době to nemohlo dopadnout jinak, netrvalo dlouho, a vyvrcholil jsem mu do úst, zatímco se mé prsty bořily do záplavy jeho vlasů, ze kterých mu sjela gumička, a ty mu tak teď spadaly do poloviny zad.

„Pojď,“ zašeptal naléhavě, „svlékni se… Na druhé kolo tě chci vidět,“ dožadoval se roztouženě.

Zarazil jsem se. Nahý? Tak to ani náhodou. Veškeré vzrušení ze mě rázem vyprchalo.

„Ne,“ odmítl jsem ho chladně a zastavil jeho ruce, které se mi snažily stáhnout kalhoty.

Překvapeně se na mě podíval.

„Nechápej mě špatně, nemám nic proti druhému kolu. Nebo třetímu a čtvrtému, když jsme u toho, ale svlíkat se nebudu.“

Užasle na mě hleděl.

„Ale to je nesmysl… Proč by ses… Co je špatného na tom, že tě chci vidět celého?“ nechápal, a bylo vidět, že ho mé odmítnutí zranilo.

„Prostě ne, rozumíš?!“ nechtěl jsem ho nijak urazit, ale taky jsem nechtěl, aby mi řekl totéž co Marek.

„Ne, to teda fakt nerozumím,“ docházela trpělivost i jemu.

„Tak se seber a vypadni!“ zařval jsem na něj bezmocně. „Vypadni, slyšíš? Seber se a jdi, odkud jsi přišel!“ začal jsem po něm házet jeho věci, které on překvapeně a naštvaně posbíral.

Bez jediného slova za sebou práskl dveřmi.

Já šel do koupelny, odepnul řemínky přidržující protézu a přesunul se do sprchy. Ani jsem si nevšiml, kdy mi začaly téct slzy.

 

 

O dva týdny později jsem měl další velkou kontrolu s primářem rehabilitací. Na klasické cvičení jsem chodil pravidelně každý týden, ale jednou za čas jsem musel ukazovat pokroky primářovi. Byl s mou prací spokojený, varoval mě, abych to nepřeháněl se cvičením, ale já už se nemohl dočkat, až budu zase schopný fungovat jako normální člověk. Domluvili jsme se na příští schůzce, rozloučili a já se vydal domů. Při čekání na výtah jsem však v části zaměřené na dětské rehabilitace zahlédl povědomou postavu.

Otočil se ke mně čelem a oba jsme zůstali stát v šoku. Alan.

Co tady chtěl? Měl na sobě bílý stejnokroj… Je doktor? Fyzioterapeut?! Vydal se směrem ke mně a já neměl kam utéct.

„Ahoj,“ pozdravil tiše.

„Ahoj,“ odpověděl jsem stejně tiše a modlil se, aby ten výtah už konečně dorazil.

„Na rehabilitaci?“

„Jen na konzultaci.“

„A dobrý?“ zeptal se se zájmem.

„Jo,“ odpověděl jsem, ale uhnul pohledem. Nikdy to nebude úplně dobrý. Vždycky budu mít pahýl.

„To… To jsem rád.“

„Díky.“

Zavládlo mezi námi dusivé ticho. Chtěl jsem se mu omluvit, vysvětlit mu… Ale nedokázal bych to vyslovit.

Chodbou se ozvaly rázné kroky.

„Tomáši!“ zavolal na mě primář. „Jsem rád, že jsem tě ještě stihnul. Tohle jsem ti zapomněl dát,“ podával mi do ruky jakousi brožuru. Nechápavě jsem se po něm podíval.

„No to jsou ty nové protézy, co teď dokončili v Americe. Jsou mnohem pružnější, takže bys s ní neměl tak viditelně kulhat,“ vysvětloval spokojeně. 

A bylo to.  Polil mě ledový pot. On to prostě musel říct, sakra. Protéza. Mám protézu. A kde je protéza, je i pahýl. Pahýl, ze kterého se zvedá žaludek. A Alan to teď ví.

Nepřítomně jsem brožuru narval do kapsy kabátu, pevněji sevřel hůl a bez poděkování či rozloučení vpadl do výtahu, který se konečně uráčil dorazit.

Alan, který celou situaci nechápavě pozoroval, na poslední chvíli naskočil do výtahu za mnou.

„Počkej, Tomáši, já…“ začal, ale já ho nenechal dokončit větu.

„Jo, já vím, jasný? Chápu. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl. Mám protézu. Umělou nohu, která maskuje pahýl, který zbyl po té původní. Vím to, jasný? A taky vím, jak to vypadá, a že se z toho lidem zvedá žaludek. Neboj, chápu, že mě víckrát nechceš vidět…“ sypal jsem ze sebe všechno najednou a cítil, jak se mi v očích hromadí slzy.

„Přestaň!“ okřikl mě Alan naštvaně a červeným tlačítkem zastavil výtah.

„Já chápu, že se zase tak dobře neznáme, ale to mně fakt máš za takovýho kreténa?! O tvojí protéze vím celou dobu. Podívej se na mě.“

Ani náhodou, dál jsem sledoval podlahu výtahu.

„Podívej se, krucinál, na mě!“ zvedl mi silou obličej ke svému.

„Já jsem dětský fyzioterapeut. Každý den se starám o kluky a holky, co jsou na tom mnohem hůř, než ty. Že máš protézu, jsem věděl ještě dřív, než jsi na tý ulici upadl. Tak si laskavě dostaň z hlavy ty nesmysly a pro dobro lidstva i toho debila, který ti je tam nasadil!“ syčel vztekle.

Překvapeně se mu zadívám do očí. Vypadal jako bůh pomsty v pyžamu, s tím širokým bílým nemocničním trikem, ale já přesto nikdy neviděl nic hezčího.

Slzy se mi spustily z očí.

Pevně mě objal.

„Tak Tomáš Nocar, hvězdný objev motosportu, taky může cítit strach a nejistotu, hm? Že tys tak trochu zapomněl, že jsi pořád ještě v podstatě kluk?“ šeptal mi uklidňujícím hlasem do ucha.

Přes slzy jsem se zasmál.

„Teď jsi zněl jako starej pedofil. Jak dlouho víš, kdo jsem?“ ptal jsem se překvapeně.

„Od začátku. A víš co? Tak tenhle starej pedofil tu dneska končí ve čtyři. Pak přijde k tobě, a ukáže ti, jak málo mu záleží na tom, jestli máš nohu jednu, dvě nebo tři,“ mrkl na mě a stiskl tlačítko. Výtah se dal do pohybu.

„Ale ne před šestou," opravil jsem ho pevným hlasem. „Abych stihl uvařit večeři. Ani staří pedofilové nemůžou žít jen ze zákusků z cukrárny,“ řekl jsem a vyšel z výtahu.

Když jsem se ve vchodě otočil, ještě pořád tam stál, s napůl nevěřícným a napůl pobaveným výrazem.

Myslím, že tohle nakonec není tak špatný způsob, jak znovu začít žít.