Každý rok v září u nás bylo vinobraní.

Mělo svá nepsaná pravidla, hlavně pro mladé.

V pátek odpoledne, kdy se spouštěly atrakce a otevíraly stánky, chodila většinou mládež a party kamarádů.  Školy a úřady ve městě ten den zavíraly dřív, učitelé místo výuky brali žáky na procházku městem, omrknout letošní atrakce. Kdo měl ve škole kamarády, šel hned ze školy na pouť.

V sobotu během dne chodívali rodiče a jejich děti, večer pak páry, takže samozřejmě nejlepší kapely a umělci vystupovali právě v tu dobu. Každý rok byl i velkolepý ohňostroj, srovnatelný s novoročním.

Nedělní dopoledne bývalo pro další příbuzné – babičky a tak. Zní to asi trochu divně, ale takhle to prostě fungovalo.

Proto jsem nikdy neviděl žádné z pátečních či sobotních vystoupení. Seděl jsem totiž doma na posteli s knížkou, zatímco jsem otevřeným oknem toužebně poslouchal dunění muziky a smích. K nám na vinobraní totiž jezdili lidé ze širokého okolí, vypravovali pro ně speciální vlaky i autobusy.

Asi bych měl být konkrétnější.

Nikdy jsem neměl kamarády – ani na základní škole ne.

I když bylo pár lidí, se kterými jsem se ve škole bavil, rozhodně to nebyli kamarádi. Nedokázal jsem se s lidmi sblížit. Moje vystupování bylo téměř vždy špatně pochopeno, takže jsem byl často terčem šikany. Obzvlášť, když si mé okolí uvědomilo, že jsem nejspíš gay.

Bydlel jsem blízko centra, takže jsem mohl z okna pozorovat lákavá světla a davy lidí, proudící kolem. Nikdo se nestaral o to, že tam nejsem. Nikomu jsem tam nechyběl.

Vyrůstal jsem jen s matkou, a ta na „courání kolem komediantů“ neměla čas ani finance, jak mi vždycky opakovala. Takže mou jedinou šancí bylo čekat na neděli, až se staví babička a půjdeme do centra.

Bože, takhle to zní strašně pateticky, ale zkuste si to představit. I když jsem moc chtěl jít, nemohl jsem. Ani později, když jsem byl ve věku, kdy jsem doprovod dospělého opravdu nepotřeboval. Kdo by se dokázal bavit na pouti sám? S největší pravděpodobností by to bylo bolestivější, než zůstat doma. Navíc, pokud by mě potkal někdo známý, a pak někde veřejně poreferoval o tom, jak hluboko jsem klesl… Ne, děkuji. Tohoto rizika jsem si byl vědom už jako puberťák.

Jenže já už dávno nejsem malý kluk. Bude mi pětadvacet. Moje matka se znovu vdala a s otčímem žije v zahraničí, babička před lety zemřela a já se dávno odstěhoval do jiného města. Přesto jsem letos svítil jak vánoční výzdoba ve výloze, a čím víc se blížil termín vinobraní, tím výrazněji. To já trval na tom, že tu strávíme právě tenhle víkend.

Letos to byl můj rok. Letos jsem konečně mohl vidět sobotní program, který jsem se nedočkavě naučil z paměti. Mělo přijet několik známých kapel a zpěváků, a já je měl vidět na živo. Měl jsem stát v publiku, objímat svou lásku a nonšalantně kývat na pozdrav bývalým spolužákům. A kdyby někdo z nich přišel blíž, tak bychom se dali do řeči.

Ty fráze jsem ve své představivosti roztáčel jako ruletu.

„Já? Já pracuji jako scénárista ve filmovém studiu,“ tvářil bych se jakoby nic, přestože jsem na svou práci byl patřičně hrdý.

„Cože, ty se budeš rozvádět a jsi na ubytovně? To je mi líto…“ nasadil bych soucitný výraz, zatímco by se má škodolibá dušička tetelila blahem.

„Tys zhubl? Osm kilo? No vypadáš naprosto úžasně,“ lichotil bych, zatímco bych moc dobře věděl, že by měl sundat ještě alespoň dvacet, pokud se hodlá na své přirození podívat jinak, než za pomoci zrcadla… Sjel bych ho pohledem, a opřel se o tělo svého milovaného. O tělo vypracované sportem k dokonalosti.

Marek by po mě samozřejmě střelil nesouhlasným pohledem, nesnášel, když jsem se jím chlubil. Ale tohle měla být výjimka. Tohle měl být ten rok.

Rok, kdy se ošklivé káčátko vrátí mezi tyrany jako nádherná labuť, a všichni udělají jen „áááách“…

Díky internetovému peklu s písmenem F na modrém poli, jsem o bývalých spolužácích věděl za pár týdnů víc, než za celou školní docházku.

Marek měl mít na tenhle víkend volno, zamluvil jsem nám ubytování v luxusním hotýlku poblíž centra, a nechával se unášet fantaziemi, které v podstatě nebyly nic jiného, než nedospělé masírování vlastního ega.

Věděl jsem to. A co? Kdo si občas nepředstaví, jaké by to bylo, kdyby…

Jenže pak přišla ke slovu realita. Markovi zrušili dovolenou, měl nastoupit do služby.

Naštěstí se ukázalo, že měli jít sloužit právě na tomhle vinobraní.

Marek v dubnu oslavil osmadvacáté narozeniny a pracoval v zásahové jednotce policie. Při pohledu na 190cm vysokého, štíhlého muže se širokými rameny, černými vlasy a šedýma očima, bych čekal, že si budou kriminálníci nosit vlastní pouta, aby je mohl co nejrychleji zatknout. Byl pořád v práci.

Původně měl mít jen pohotovost, v pátek a v neděli odpoledne, místo kolegy, který onemocněl, takže jsme se domluvili, že plány měnit nebudeme. Vyrazíme si spolu, až prostě nebude ve službě. Byl to už skoro rok, co jsme spolu jeli někam jen tak vypadnout, takže jsme se na to oba těšili.

Jenže včera mu prostě musel zazvonit telefon!

Vedoucí jeho skupiny potřeboval přehodit několik mužů. A Marek byl mezi nimi. Do služby měl jít v pátek v poledne a končit měl v sobotu v osm večer. Speciální směna na pohotovosti, tak to jeho šéf nazval.

Že je něco špatně jsem poznal, hned jak zvedl telefon. Semkl rty a jeho pohled zpřísněl, napřímil se v ramenou. To obvykle znamenalo, že se snaží ovládnout, aby nevybuchl. Něco do telefonu odsouhlasil, zavěsil a podíval se na mně, zatímco jsem kontroloval svou příruční tašku na zítřejší odjezd.

Nemusel mi nic říkat. Prudce jsem dosedl na postel, opřel se lokty o kolena a schoval hlavu v dlaních. Tiše si sedl vedle mě a pokusil se mě obejmout. Setřásl jsem jeho ruku a natáhl se k tašce. Pomalu jsem z ní začal vytahovat oblečení a další věci.

„Ne, nech toho, pojedeme, ano? Máme páteční dopoledne jen pro sebe, sobotní večer a nakonec i celou neděli… V sobotu končím v osm, takže stihneme i ohňostroj, když mi přijdeš naproti… Lukáši…“ šeptal, aby mě uklidnil.

Přestal jsem vybalovat a tiše jsem kývl. Tohle je poslední šance. Pokud se ještě něco pokazí, tak vážně končím.

Nebylo to tak, že bych od samého začátku tak strašně toužil znovu zažít pouť ve svém rodném městě. To vůbec ne! Naopak, být po mém, nikdy v životě už bych se tam nevrátil, ale…

Poslední asi tak rok a půl jsem nemohl spát. A když jsem usnul, vracely se mi vzpomínky na dobu, kdy jsem tam žil. Když už se mi podařilo usnout, většinou díky práškům, tak jsem se znovu ocitl zamčený nahý ve skladu za tělocvičnou, zamčený na záchodcích, kde na mě něčí ruka z lahve lila moč, nebo jsem stál v šatně jen ve cvičebním úboru, a moje oblečení bylo pryč – což vzhledem k tomu, že byl leden, nebylo úplně příjemné.

Došlo to tak daleko, že mi už ani prášky nezabíraly, nedokázal jsem se soustředit na práci, natož třeba na řízení auta. Začalo to být vážně nebezpečné. Když jsem před půl rokem omdlel z vyčerpání, Marek mě přinutil navštívit psychologa, se kterým se znal z práce. Už nějakou dobu totiž pochyboval o schopnostech doktorů v místní nemocnici.

To tenhle doktor přišel s tím, že lepší než prášky na spaní, vonné svíčky a podobné legrácky, nejspíš bude najít, a hlavně vyřešit problém, který je uvnitř mé mysli.

To on řekl, že by mi mohlo pomoci, pokud budu čelit svému strachu, a ze střetu vyjdu jako vítěz.

Nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč se mi tohle děje teď, po tolika letech, když jsem byl konečně šťastný.

Proto jsme naplánovali tenhle víkend.

Proto Marek souhlasil, dokonce se o tom s nadřízeným několikrát pohádal, i když ve finále to stejně dopadlo takhle.

Všechno to bylo kvůli mně, a já se i přes počáteční strach a neochotu začal na tenhle víkend opravdu těšit.

 

Vyrazili jsme hned v pátek ráno, ubytovali se, pomilovali, najedli a Marek šel do práce. Vrátil se večer tak unavený, že sotva stál. Sprchoval se v práci, takže ze sebe jen shodil oblečení, padl do postele, kde rozevřel náruč, abych se k němu mohl přitisknout, a ještě než jsem přes nás přehodil deku, už tvrdě spal.

Ráno mě probudil jemný polibek a vůně Markova deodorantu. Seděl oblečený na posteli a jeho ruka si jemně pohrávala s pramínky mých světlých vlasů.

„Už musíš jít?“ zahuhlal jsem rozespale. Večer jsem se bál, že tady neusnu, tak jsem si vzal o dvě tabletky víc, a podle všeho to nebyl nejchytřejší nápad. Sice jsem prospal skoro celou noc, ale i tak jsem byl jako po srážce s nákladním vlakem. Bolelo mě celé tělo a v hlavě mi třeštilo, jako bych měl silnou kocovinu.

Unaveně jsem se na něj usmál.

„V osm se sejdeme u radnice, podíváme se na ohňostroj a pak se půjdeme projít nočním městem, dobře? Zatím si odpočiň. A Luky… Jestli si ještě někdy vezmeš toho svinstva víc, než je nezbytně nutný, tak se ale vážně naštvu.“

„Jak si věděl, že…Uááá…“ zívl jsem a Marek jen povytáhl obočí.

Musel jsem se usmát.

„Dobře, slibuju. Do večera se dám dohromady, neboj,“ udobřoval jsem si ho, zatímco mě přemáhal spánek.

V Markových očích jsem viděl starost. Nechtělo se mu odejít, byl ten typ, který by nejraději zůstal a pečoval o mě.

Vztáhl jsem k němu svou neskutečně těžkou ruku a přitáhl si k sobě jeho hladce oholenou tvář.

„Jen jdi, a dej na sebe pozor,“ zašeptal jsem a políbil ho. Jemně mi polibek oplácel, ale oba jsme věděli, že už vážně musí jít. Neochotně se zvedl a odešel. Podíval jsem se na budík, bylo sedm. Než se Marek nahlásí na služebně, nemělo by být víc než půl osmé, takže do práce pozdě nepřijde. Úlevně jsem si oddychl, než jsem znovu upadl do spánku, který spíš připomínal koma.

Když jsem se probral, byly už dvě hodiny odpoledne. V hlavě mi nepříjemně bušilo a celé tělo jsem měl ztuhlé. Vypotácel jsem se do sprchy, pustil horkou vodu a nechal ji uvolňovat ztuhlé svaly.

No, nemůžu říct, že bych si tenhle víkend představoval právě takhle.

 

 

Napřed jsem byl k doktorovu návrhu dost skeptický, ale časem se mu podařilo mě pro tuhle myšlenku nadchnout. Obzvlášť, když si se mnou sedl k internetu a pomáhal mi vyhledávat mé tehdejší trýznitele. Překvapivě, ani jeden z nich to v životě nikam nedotáhl.

Na tom pak doktor stavěl při dalších sezeních – ukazoval mi názorné příklady toho, kam jsem se od té doby posunul já a kde zůstali oni. Ano, pomáhalo mi to, ale ne dost, abych mohl spát. Noční můry to nezahnalo, proto přišel s tímhle. Nejdřív jsem byl proti, ale když jsem viděl, že se blíží vinobraní… Neodolal jsem. Tolik let jsem si ho chtěl užít jako ostatní, takovou dobu jsem jim záviděl, a teď, teď jsem měl šanci zjistit, o co jsem vlastně celou tu dobu přicházel. Na to jsem se vážně těšil.

Jak s Markem půjdeme městem za zvuku řvoucích repráků, koupíme si u stánku burčák nebo třeba i tu pitomou cukrovou vatu, co se nám bude všude lepit… Jak se v davu budeme držet za ruce, abychom se jeden druhému neztratili, jak si mě bude hlídat, aby se mě někdo nepokusil okrást, zatímco budeme poslouchat koncert… A třeba spolu půjdeme i na nějakou atrakci…

 

 

 

Ve sprše jsem strávil neuvěřitelné dvě hodiny a vyšel jsem z ní unavenější, než jsem do ní vcházel. Ale svaly ani hlava už tolik nebolely. Natáhl jsem se na postel a připojil se na internet. Původně jsem si chtěl ještě projet profily bývalých spolužáků, ale nakonec jsem na to neměl náladu. Pustil jsem si novou komedii, kterou zrovna uvolnili pro online zhlédnutí, nastavil si upomínku na půl sedmou a snažil se relaxovat. Stačí, že Marek bude z práce unavený, ještě abych byl na pokraji sil i já…

 

 

Vyšel jsem z hotelu kolem sedmé večer, nervózní, jako kdybych šel na první rande, dokonce i oblečení jsem vybíral v podobné atmosféře. Srdce mi tlouklo trochu rychleji než obvykle. Pomalu jsem se vydal do města.

Bylo to jako bych se pohyboval mimo realitu. Viděl jsem náctiletá děcka, jak popíjí, vodí se za ruce, nebo se snaží vykousnout jedno druhému krční mandle.

Takové to mohlo být? Kdyby všechno bylo jinak, byl bych tehdy taky takový? Neubránil jsem se myšlenkám na to, co jsem nikdy nezažil a co se už nikdy nevrátí. Pomalu jsem procházel jednou ulicí za druhou. Míjel jsem strašidelné domy, autodromy, kolotoče, stánky s cukrovím, masem, alkoholem, řemeslnými výrobky ale i oblečením, klasické houpačky i supermoderní atrakce, u kterých jsem se občas zastavil, abych se ujistil, že lidé se z toho vážně dokážou vymotat živí.

Myslel jsem si, že to bude jako vrátit se v čase, ale spíš jsem si připadal, jako by to ani nebylo skutečné. Jako bych se procházel expozicí v muzeu nebo sledoval 3D představení.

Ještě ani nebylo osm, a už jsem se opíral o zeď radnice.

Ještě chvíli.

Stačí, když vydržím ještě chvíli, a Marek vyjde ven. Provizorní zázemí mají právě na radnici, protože místní policie nemá dostatek prostoru pro všechny ty jednotky, které jim sem přijeli pomoci.

Uslyšel jsem rytmický dusot. Dveře radnice se otevřely dokořán a svižným klusem kolem mě v sevřené formaci o dvou řadách proběhlo osm mužů. Směřovali k obchodním domům, nejspíš nějaká větší rvačka.

Marek mezi nimi určitě nebyl, ale i tak se mi zatajil dech. Vyvolávalo to vzpomínky, na které už jsem málem zapomněl.

Marek neměl moc rád, když jsem ho navštěvoval v práci, a já to respektoval. Nakonec, zásahová jednotka není banda natěračů, aby k nim mohl kdykoli kdokoli přijít na pokec.

Vlastně jsem ho v práci viděl jen jednou jedinkrát, a to při našem seznámení.

 

 

 

Nějaký šílenec tehdy vyhrožoval nožem prodavačce v obchodě, kde jsem zrovna nakupoval. Zdejší policie si na to netroufla.

Přijela zásahová jednotka, muže zpacifikovala ještě dřív, než se k prodavačce mohl vůbec přiblížit. Marek tehdy nebyl ani přímo ten, kdo útočníka odzbrojil. Jen tam stál, kryl svým kolegům záda a držel civilisty z dosahu. Jmenovitě mně, samozřejmě.

Když už bylo po všem, zakopl jsem o vlastní nohu a spadl na něj tak nemožně, že jsme se oba váleli po zemi, a můžete mi věřit, válet se na po zuby ozbrojeném muži, který má 190cm když máte jen 175cm a vážíte dobře o dvacet kilo méně, není nijak pohodlný zážitek, druhý den jsem byl samá modřina.

A samý cucflek, protože ještě ten den mě pozval na skleničku. Z jedné skleničky v baru jsme navyšovali víc a víc, až z toho nakonec byla lahev u něj doma.

Myslel jsem si, že mám vysokou toleranci alkoholu, ale proti Markovi jsem byl nic. Když se se mnou začal motat svět, dal mi léky a uložil mě do své postele. Sám si lehl na gauč. Jenže… Já se v noci probudil. S erekcí.

Díky alkoholu jsem se bál vstát a jít do koupelny. Kdybych cestou o něco zakopl, zaručeně bych ho vzbudil a takovou ostudu jsem si udělat rozhodně nehodlal.

Zajel jsem tedy rukou pod deku a přejel si po ztopořeném údu.

Věděl jsem, že tam nejsem sám, občas jsem slyšel, jak se ve vedlejší místnosti pohnul, a to mě z nějakého důvodu vzrušovalo ještě víc. Dveře nebyly zavřené, mohl by kdykoli vejít.

Zatímco jsem jednou rukou svíral svůj tepající penis, naslinil jsem si prsty druhé ruky a pomalu si pohrával i se svou dírkou. Bylo jedno, jak pevně jsem zavíral oči, Markův obličej jsem měl stále před sebou, stejně jako jeho nádherné tělo, jasně se rýsující pod oblečením. Zuby jsem zatínal do vlastních rtů, abych nesténal nahlas. Už… Jen… Trošku…

„Lukáši?“ ozval se tichý hlas ve tmě a to byla poslední kapka, víc jsem nevydržel. Vyvrcholil jsem si do dlaně a prudce oddechoval.

Pak mi to došlo.

Otevřel jsem oči a sledoval Marka, stojícího přímo přede mnou.

I v té tmě jsem věděl, že jsem okamžitě zbledl, abych následně nehorázně zrudl.

Neřekl ani slovo, jen se otočil, sáhl za sebe a podal mi krabičku papírových kapesníků.

Bože, vážně se mi chtělo umřít. Teď a tady. Kdyby mě třeba trefil šlak, nemusel bych se na něj podívat, nemusel bych na něj mluvit, nemusel bych…

No, usoudil jsem, že tyhle věci se asi nedějí na základě žádosti.

„Dě… Děkuju,“ vysoukal jsem ze sebe.

Jak jsem mu měl říct, že bych ocenil, kdyby odešel a nechal mě bídně zhynout studem?! Kruci kruci kruci! Kluk co se mi vážně líbil, a on mě musel načapat, jak si to dělám v jeho posteli! Jako kdyby nestačilo, že jsem se v podstatě na první schůzce opil…

Když jsem se očistil, přinutil jsem se ho vyhledat pohledem. Byl jako zjevení z mých fantazií, stál zády k oknu, takže měsíční světlo za ním tvořilo až pohádkovou atmosféru.

Podal jsem mu krabici, a když se otáčel, aby ji vrátil na místo, všiml jsem si.

Viděl jsem.

A zalapal po dechu.

Marek tam stál jen v boxerkách. A ty boxerky mu právě teď byly vážně, ale vážně těsné. Marek byl vzrušený.

Jak dlouho tam vlastně stál a sledoval mě?

Co jestli… Co jestli na tom byl jako já?

Měl bych se ho zeptat, nebo bych měl dělat, že jsem si nevšiml?

Hltal jsem pohledem jeho svaly obalená ramena, vypracované paže, útlé boky a silná stehna… Pokud ho nepřitahuji, tak stejně nemám co ztratit, ne?

„Jestli se ti na tom gauči spí špatně, můžu si tam jít lehnout já,“ navrhl jsem. Bez reakce.

„Nebo… Si taky můžeš prostě lehnout sem ke mně.“

Marek naklonil přemýšlivě hlavu.

„Když si lehnu k tobě, nevyspíme se ani jeden. Jsi s tím v pohodě?“ zeptal se mně s naprostou vážností.

To... To se vážně ujišťoval, jestli smí?!

Jako jasnou odpověď jsem nadzvedl deku a posunul se na stranu postele. Marek víc neváhal a několika rychlými kroky byl u mě na posteli a sevřel mi obličej do dlaní.

Čekal jsem, kdy se naše rty spojí, ale on se zastavil a jen se mi hluboce zadíval do očí. Hlavou mi duněly údery mého splašeného srdce, které bušilo divočeji než před pár okamžiky.

Jeho horké dlaně se mi vpalovaly do pokožky, až jsem si byl jistý, že mi po nich zůstanou lesklé popáleniny.

Vnímal jsem jeho dech na mé tváři a bál jsem se pohnout. Co to dělal? Co to měl v úmyslu? Rozmyslel se a chtěl vycouvat, nebo jen vychutnával okamžik?

Nejistě jsem si olízl rty.

Z Markova hrdla se ozval hluboký vzdech a konečně mě políbil. Jeho rty se lačně přisály k mým, jeho jazyk se mi nedočkavě dobýval do úst.

Ovinul jsem mu paže kolem krku a vyšel mu vstříc. Škádlil jsem jeho jazyk svým, provokoval a lákal k prohloubení polibku.

Vůbec jsem nezaregistroval, kdy jsem se dostal do lehu a kdy se Marek přesunul nade mne, ale rozhodně mi to nevadilo. Jeho nádherné tělo se tisklo k mému, jeho kůže pálila jako žhavé uhlíky a v místě, kde se o mě třel jeho rozkrok, jsem měl pocit, že nejspíš musím hořet jasným plamenem.

Nedočkavě jsem se mu sápal po spodním prádle, abych si mohl jeho dotek vychutnat naplno, a když už jsem v tom byl, shodil jsem i zbytek toho, co jsem měl na sobě já.

Konečně jsme byli oba nazí.

Tentokrát jsem to byl já, kdo se zarazil. Tiše a nevěřícně jsem si Marka prohlížel.

Tohle musel být jen sen.

Měsíční paprsky se odrážely od jeho lesklých, tmavých vlasů a v kombinaci se hrou stínů na jeho svalnatém těle vytvářely nezapomenutelný pohled. Působil jako démon. Incubus, vzpomněl jsem si, démon který byl poslán na svět jen proto, aby sváděl smrtelníky.

Namáhavě jsem polkl. Rozhodně jsem nebyl panic ani žádná upejpavka, ale tohle… Něco takhle dokonalého jsem měl před sebou poprvé.

Vážně můžu? Je to v pořádku, když k němu vztáhnu ruku a dotknu se ho?

Pomalu jsem k němu zkusil naáhnout ruku a všiml jsem si, jak se mi chvějí prsty.

Marek se zájmem sledoval moje počínání. Když viděl, že se má ruka nejistě zastavila, přestal vyčkávat.

Chytil mě za zápěstí a mou ruku nasměroval ke své chloubě.

„Tohle se mnou děláš. Takhle moc tě chci. Není důvod držet se zpátky,“ zašeptal do ticha a mou tvář znovu polila červeň.

Jak mohl vědět, s čím zápasím?

Sevřel jsem dlaň kolem jeho přirození a srdce se mi málem zastavilo, když jsem si uvědomil jeho rozměry.

Tentokrát mi Marek nedal šanci zaváhat nebo pochybovat. Naslinil si prsty a už jsem cítil, jak se tlačí na vstup do mého těla.

Když do mě hladce pronikl, pocítil jsem, jak se mi tělem rozlévá hřejivý pocit. Ano, tenhle nádherný muž s vzezřením démona a povahou anděla o mě stojí. Brzy, již brzy ho budu mít v sobě.

Snažil jsem se co nejvíc uvolnit svaly a pohybem pánve mu naznačit, aby neváhal a přidal další prst, nakonec, byl jsem ještě roztažený z předchozí one-man show…

Jeho rty mi bloudily po krku, zatímco jeho prsty ve mně kroužily a roztahovaly mě čím dál víc.

Nepřestával jsem ho laskat, zatímco on se mého roztouženého a tepajícího já ještě ani nedotkl, což nebylo zrovna to, co bych od něj čekal. Jako kdyby se právě tomuto místu vyhýbal.

Konečně usoudil, že jsem připravený a jeho prsty opustily mé nitro. Téměř okamžitě jsem však pocítil, jak do mě proniká něco mnohem většího, pevnějšího a žhavějšího.

Neubránil jsem se zasténání, když moje tělo obepnulo jeho žalud. Byl vážně velký, bolelo to.

Marek okamžitě ustal v pohybu a jemně, hluboce mě políbil. Po chvilce jsem cítil, jak se to mě tlačí dál a dál. Nikam nespěchal, postupoval pomaličku, téměř po milimetrech. Zatnul jsem zuby.

Všiml si toho, a zasypal mi obličej drobnými polibky. Začal se ze mě vysouvat.

Ne! To jsem nechtěl!

„Počkej… Jen… Dej mi trochu času,“ šeptal jsem horečnatě a pevněji sevřel jeho ramena, aby se ode mě nemohl vzdálit.

Bylo mi jedno, že to bolelo. Chtěl jsem ho cítit v sobě.

Podíval se mi do obličeje a já tak viděl, jak měl tvář staženou soustředěním a nesouhlasem.

„Víš to jistě? Můžu dojít pro gel…“ z jeho hlasu byly slyšet obavy.

„Ne, nikam nechoď. Neopouštěj mě,“ vypadlo ze mě, aniž bych si to uvědomil.

Marek se na mě usmál a něžně mě políbil. Znovu jsem ucítil, jak se dere do mého těla. Vždy o kousek hlouběji, pak o trošku couvl. Tak to pokračovalo, dokud nebyl celý uvnitř mě. Přestal se hýbat a oba jsme zhluboka dýchali. Sledoval mou tvář, a zkoumal můj výraz.

Po chvíli jsem se na něj usmál a provokativně zakroužil boky.

Marek zalapal po dechu a pevně zatnul prsty do matrace vedle mé hlavy.

Můj úsměv se rozšířil a pohyb jsem opakoval. Už to bylo v pořádku, mé tělo se přizpůsobilo vítanému návštěvníkovi.

Pochopil a začal se hýbat. Tehdy jsem zalapal po dechu já.

Jeho pohyby uvnitř mého těla byly přesně směřovány na nejcitlivější místo, a já jen cítil, jak mu zatínám nehty do zad, zatímco mi ze rtů unikají roztoužené steny.

Tentokrát se usmál Marek. Nebyl to ten něžný, uklidňující úsměv. Ne, teď, víc než předtím, vypadal jako démon, s tím vědoucím, chlípným výrazem ve tváři se jeho ruka přesunula na mé zmučené přirození a stiskla.

Vykřikl jsem. Kdyby mě nesvíral tak pevně, už jen tenhle dotek by býval stačil, abych znovu vyvrcholil.

Došlo mi, proč se mě ani nedotkl. Jen tím vybičoval mou touhu a citlivost na nejvyšší možnou míru.

Palcem mi přejížděl po špičce údu a kroužil kolem skulinky, jejíž dráždění mě přivádělo k nepříčetnosti.

Znovu se ve mně začal hýbat a já měl pocit, že brzy ztratím vědomí. Povolil stisk kolem mé chlouby a já za hlasitého výkřiku vrcholil, znovu a znovu, jako kdyby to nemělo konce.

Tehdy se Marek začal opravdu hýbat. Přirážel do mě ve stále se zvyšujícím tempu a já jen vysíleně sténal rozkoší. Přitiskl svou tvář k mému tělu a jeho přírazy byly dlouhé a hluboké. Ucítil jsem jeho zuby na své pokožce, cítil jsem, jak mě líbá a saje.

Uvědomil jsem si, že slyším jeho hlas sténat mé jméno. Vyvrcholil do mého těla a já cítil, jak se ve mně rozlévá jeho horké sémě. Mé tělo sevřely ocelové pařáty křeče a já měl pocit, že pokud nezemřu, rozhodně mě to roztrhá na kusy.

Poprvé v životě jsem zažil to, čemu se říká suchý orgasmus.

 

Druhý den jsem, samozřejmě, nedokázal ani vstát z postele. Marek zůstal celý den se mnou a já si připadal jako v pohádce. Odnesl mě do vany, kam si vlezl se mnou a pečlivě mě omyl. Uvařil nám jídlo, ležel se mnou v posteli, povídali jsme si, smáli se…

A mě došlo, že jsem se zamiloval jako ještě nikdy. Marek se mi přiznal, že jsem se mu líbil od chvíle, kdy mě uviděl, ale až když jsem na něj tak potupně spadl a strhl ho na zem, došlo mu, že tohle nebylo jen líbí/nelíbí, ale láska na první pohled.

 

Nikdy bych nevěřil, že se něco takového může stát i mimo knížky a televizi, vážně. Považoval jsem se vždycky za realistu.

 

Den za dnem jsem čekal, kdy se z toho snu probudím. Kruté ráno však stále nepřicházelo. Po nějaké době jsem čekat přestal a přijal fakt, že Marek se mi vážně nezdál. Tou dobou jsme spolu totiž už nějakou dobu bydleli.

 

 

Na rameno mi dopadla něčí těžká ruka. Leknutím jsem nadskočil a probral se tak ze vzpomínek.

Prohlédl jsem si postavu, která se vedle mě objevila, a srdce se mi zastavilo. Byl to Petr.

Petr, který se mnou chodil do třídy na základní škole.

Petr, který byl hlavní postavou v mých nočních můrách.

To on nařídil klukům, aby mě svlékli do naha a zamkli. To jeho ruka svírala lahev s močí, kterou mi přes stěnu záchodové kabinky nalili na hlavu. To Petr byl ten, který ostatním říkal, aby se nebáli a pořádně si do mě kopli, zatímco jsem se krčil na podlaze.

Změnil se. Hodně. Ze štíhlého, vysokého sportovce s chladným pohledem byl teď muž s pivním mozolem, počínající pleší a zlýma očima.

„Jestlipak to není buzík Lulyn?! Tebe bych tu nečekal,“ použil mou starou přezdívku a mě se zhoupl žaludek.

Jeho proslov přerušily dveře od radnice, které se nečekaně otevřely. Vyšel z nich Marek a Luboš, jeho kolega a přítel. Marek na Luboše jen mávl na rozloučenou a vydal se směrem ke mně.

Stačil mu jediný pohled na mou tvář, a z jeho uvolněného a hřejivého výrazu byla rázem ledová maska. Nejspíš celkem snadno vydedukoval, co se právě děje.

Spěšně k nám došel, postavil se vedle mně a obranářsky mi ovinul ruku kolem pasu.

„Děje se tu něco, pánové?“ zeptal se přísným hlasem.

Petr, kterého Marek převyšoval o půl hlavy, se jedovatě ušklíbl.

„Tak buznička si pořídila ochranku? Seš jako on, svalovče? Taky homokláda? Vyprávěl ti tady Lulyn, jak tady s řiťpichama nakládáme, hezoune?“

Marek se napřímil a pustil mě ze svého sevření. To nebylo dobrý.

Petrovi se ho povedlo naštvat. Hodně.

Plynulým pohybem se postavil z části přede mě jako živý štít.

Sledoval jsem jeho profil, jeho široká ramena, odhodlaný výraz a sevřené pěsti. Byl připravený se porvat.

A z téhle rvačky by Petra nejspíš uklízeli lopatou a balili rovnou do igelitových pytlíků. To jsem nemohl dovolit.

Sjel jsem pohledem na Petra, který si začínal uvědomovat svou chybu. Zřejmě mu taky došlo, že tu stojí sám, bez party, která by za něj dělala špinavou práci.

Bylo na něm vidět, jak se pomalu, ale jistě jakoby scvrkává, jak jeho sebevědomí mizí jako kouř z cigarety, až zůstal jen obtloustlý nemachrovaný ubožák, o kterém jsem věděl, že je rozvedený a na pracáku, protože mechanika s jeho vztahem k alkoholu nikdo zaměstnat nechce.

Takhle proti Markovi vypadal jako šváb.

Nechutný zmetek co uteče, když na něj posvítíte.

„Marku, nech ho,“ zatahal jsem ho za rukáv černé košile. „Když si nepospíšíme, přijdeme o ohňostroj,“ snažil jsem se ho přivést na jiné myšlenky.

„Víš to jistě?“ utrousil směrem ke mně, ale pohledem stále provrtával Petra.

„Jo. Vykašli se na něj. Slíbils mi, že si to tu užijeme spolu, ne?“ tlačil jsem na něj. Objal jsem ho zezadu kolem pasu a obličej mu přitiskl mezi lopatky.

„Pojď už,“ zahuhlal jsem mu do zad.

Cítil jsem, jak uvolnil postoj a věděl jsem, že mám vyhráno. Vzal mě za ruku a společně jsme šli do parku na náměstí, odkud byl na ohňostroj nejlepší výhled.

„Luky… Víš jistě, že je to takhle v pořádku? Budeš… Budeš v pohodě?“ zjišťoval starostlivě, zatímco mě zezadu objímal, abych se o něj v tlačenici diváků mohl opřít.

„Jo. Něco mi totiž došlo, víš. Je jedno, kde lidi z mojí minulosti jsou nebo co dělají. Vždycky nad nimi budu mít navrch. Nepotřebuju si o nich nic zjišťovat, nebo si něco dokazovat. Mám něco, o čem se jim nikdy ani nesnilo,“ vysvětloval jsem s pohledem upřeným na nebe, kde měl každým okamžikem vypuknout ohňostroj.

„A to je…?“ zeptal se překvapeně.

„Mám tebe,“ řekl jsem tiše a zaklonil jsem hlavu tak, abych mu viděl do tváře.

Marek nevěřícně vykulil oči, v dalším okamžiku mě už však pevně objímal a líbal. Vracel jsem mu polibky a byl jsem si jistý, že i když si dnes nevezmu žádný prášek na spaní, budu spát jako mimino.

Že byl nějaký ohňostroj, to nám bylo oběma fuk.