Že se blíží prosinec, to zjistím každý rok i bez pohledu do kalendáře. Maty si totiž začne pobrukovat koledy ještě dřív, než s tím začnou otravovat prodejní řetězce. K prvnímu prosinci je u nás vždy vánoční nálada v plném proudu. Maty peče cukroví, které mi v práci závidí leckterá matka od rodiny, zdobí byt i okna, a jsme vždycky první, kdo rozsvítí v oknech elektrické svíčky.

Jo, Maty tyhle svátky miluje. Všichni naši známí jsou z něj nadšení, když ho vidí kmitat kolem, aby všechno bylo perfektní. Působí jako z jiného světa. Drobný blonďáček s kouřově šedýma očima, které umí na člověka upřít tak neodolatelně, že by pro něj šel bez zaváhání na smrt.

Jenže můj Maty má taky druhou stránku, a kdo viděl Kocoura ve Shrekovi, si ji asi dovede domyslet. Tohle sladký kotě, když se vzteká, se dokáže proměnit v sedmihlavou saň. S třískou v zadku.

Vzteklý Matyáš, to je něco, co by dokázalo srovnat konflikt na středním východě během polední pauzy, a ještě by mu ani nevychladlo kafe. Jo, člověk ho prostě musí milovat.

I když hází nádobím nebo mi dobře mířenou herdou vyrazí dech za můj nemístný vtip, stejně se mi večer stulí do náruče a nechá se hladit a opečovávat, nedočkavě ke mně vztahuje ruce a tiše šeptá moje jméno, když mě láká do sebe.

Jsme spolu vlastně od střední, byl moje první láska, a naprosto bezostyšně mě svedl. Jako kdyby mu někdo dokázal odolat, prckovi. Bydlíme spolu už  přes čtyři roky, ale letos poprvé nebudou Vánoce jen o nás dvou. Moji rodiče vyhráli zájezd k moři, a tak můj mladší bráška bude na svátky s námi. Hrozně se těší, Matyho jídla zbožňuje a plánuje si užít svátky jako z katalogu. Jo, můj malý bráška vůbec netuší, do čeho se žene.

 

 

„Tyhle, Tome?“ zeptá se mě Dan už asi po desáté a já protočím oči. „Ne. Tyrkysové. Tohle je moc tmavá modrá,“ vysvětlím, i když mi už trpělivost dochází. Včera jsem obdržel hodinovou přednášku o tom, jak vypadá tyrkysová, takže prostě seženu tyrkysovou!

„Pffft, jako kdyby v tom byl rozdíl,“ vrčí můj bráška, který je aktuálně na vrcholu bezmozkového období. Jo, puberťák, to je přesně to, co v člověku naladí tu správnou, sváteční atmosféru. Znechuceně hodí ozdobné mašle zpátky do regálu a vrazí ruce do kapes.

„Proč tohle vlastně musíme řešit? Vždyť musíte mít doma ještě loňský mašle, ne?“

Poraženecky povzdychnu. „Máme. Zlatý. A rok předtím červený. A taky stříbrný. Letos je to prostě tyrkysová, tak neremcej a hledej. Jak seženeme mašle, máme hotovo.“

Dan na mě zírá jako na blázna. Nemůžu říct, že bych neviděl proč.

„Děláš si srandu, viď? To fakt každej rok kupujete výzdobu v jiný barvě?“

„Hmm. Každý rok Maty vybere odstín a všechno do něj sladí, všechno musí být perfektní. Asi proto, že jako malej si nikdy pořádně svátky neužil, teď je to pro něj strašně důležitý.“

„Hele, já chápu, že Vánoce v děcáku jsou asi vopruz, ale musí to hrotit tak moc? Nemůže prostě použít třeba ty stříbrný, nebo tak něco? Už jsme byli v sedmi krámech, všude lidí jak červů v mršině, a pořád jsme nesehnali ten správnej odstín. Nemůžeš mu prostě říct, ať se na to vybodne?“

„To by taky ty koule, co bude večer věšet na stromek, mohly bejt moje…“ zabručím spíš pro sebe, ale Dan mě jako naschvál slyší. Vyprskne smíchy.

„Ty se směješ, ale on tohle bere fakt vážně. První rok, co jsme spolu bydleli, jsem si z něj na tohle téma chtěl vystřelit, a vystřelil on mě. Z bytu. V půl jedenáctý večer.“

„Vážně seš vůl, brácha. Je jedno co dostaneš za úkol, pokud je to od Matyho, prostě jak to tažný zvíře jdeš a úkol splníš. Nikdy jsem nezažil, že by ses naštval. To já bych už prskal jiskry prdelí…“

Dan se chláme dál a pokračuje s vozíkem mezi regály.

Naštvat se na Matyho? Jako kdybych to vůbec někdy dokázal. I když jednou moc nechybělo, a kvůli blbosti…

 

 

Jo, to bylo tenkrát, když Maty asi hodinu nahlas přemýšlel, jaký stromek pořídíme. Po všech těch informacích o jedlích, smrcích, borovicích a já nevím o čem všem ještě, jsem se otráveně zvedl z gauče, otevřel šuplík na chodbě a vytáhl vonný stromeček, připravený do auta. Hodil jsem mu ho vztekle do klína.

„Vyřešeno,“ zabručel jsem na něj, když na mě upřel šokovaný pohled. Sedl jsem si na gauč s tím, že teď konečně z toho filmu, na který jsem se týden těšil, uslyším taky nějaké dialogy. Ani náhodou. Ozvalo se jen: „Ty nekulturní hovado bez špetky úcty k tradicím!“, a už to jelo. Najednou kolem mě bylo nejmíň pět lidí, kteří křičeli, nadávali, házeli věcmi. Po mně. Když mě trefila teniska ve chvíli, kdy jsem odrazil letící knihu, došla mi vážnost situace a vyklidil jsem bojiště. Věděl jsem, že je na tohle Maty trochu citlivý, ale tohle jsem nečekal. Chvíli jsem se toulal nočním městem, dokud mi v kapse nepípla SMSka.

„Nastydneš“, nic víc. Musel jsem se usmát. Znamenalo to, že se uklidnil a mám se vrátit domů. Byl vždycky horká hlava, ale jen přede mnou. Nikdy by nepřipustil, aby ho někdo cizí viděl takhle běsnit. I mě se otevřel až po tom, co jsme spolu randili něco přes dva roky.

On tomu říkal „ústavní deformace“, odborník by to možná nazval jinak. Každopádně jim v děcáku tak dlouho vtloukali do hlav, že vzteklé a divoké děti, které nejsou roztomilé, si žádná maminka nikdy neadoptuje, že se hodně uzavřel do sebe. A tohle byla prostě asi jen další podobná věc.

Vešel jsem do bytu, kde po řádícím tornádu už nebylo ani stopy. Maty ležel v posteli. Vysprchoval jsem se a lehl si k němu. Tiše se ke mně váhavě přitiskl. Objal jsem ho a pevně sevřel v náruči.

„Promiň, Tome. Já jen… Vánoce… Tyhle jsou naše první společné. Prostě… Chtěl bych, aby byly dokonalé, víš,“ šeptal mi do kůže na hrudníku.

„Já vím. Neměl jsem tě provokovat, myslels to dobře,“ vtiskl jsem mu polibek do světlých vlasů a on se ke mně přitiskl ještě pevněji.

„Bál jsem se, že se nevrátíš,“ zašeptal tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměl.

Odtáhl jsem ho od sebe a podíval se mu do tváře, která byla i ve tmě viditelně zrudlá.

„Neblázni, mě se tak snadno nezbavíš… Je jedno co uděláš, vždycky budu s tebou,“ řekl jsem mu a políbil ho.

 

 

 

 

I když se Maty uměl vztekat jako čert, byl přesně tak křehký, jak se na první pohled zdálo. Pokračoval jsem za Danem, ještě zbývaly další obchody, ve kterých jsme nebyli.

Jenže jsme ty podělaný stuhy nesehnali ani tam. V posledním ze zoufalství vzal světle modré. Dan ze mě měl samozřejmě srandu.

„Hele, tak mu prostě řekni, že si je holt musí dobarvit, no… Jo, jeď domů napřed, ještě musím vyzvednout dárek pro tebe, u toho bejt nemusíš, ne? Domů trefím.“

„Vole, kdybych mu něco takovýho zkusil říct, tak mě fakt vykastruje… Tak zatím,“ mávl jsem na něj a šel pomalu směrem domů.

Na dveřích mě vítal věnec, v celém bytě vonělo cukroví. I stromek už byl nazdobený. Maty si letos máknul, když jsme odcházeli, byl ještě v krabici pod postelí. Asi nás chtěl překvapit.

„Zlato, jsem doma,“ zavolal jsem, zatímco jsem si svlékal bundu. Z obýváku se vynořila známá tvář s úsměvem od ucha k uchu.

„Ahoj,“ přiletěl ke mně a vtiskl mi pusu na tvář. „Pojď se na něco podívat, honem,“ táhl mě za ruku do obýváku. Na stole ležela krabička bohatě vystlaná papírem a bublinkovou fólií. Nevěřícně jsem se zadíval na její obsah.

Ne, to nemohl myslet vážně. Ne Maty, pro kterého byly vždycky Vánoce posvátné.

„Super, ne? Poslala mi ho Lůca, mají při studiu práce se sklem nějakej kreativní kroužek, a ji, trubku, nenapadlo nic normálního, tak nám udělala ozdobu na stromek…“

Nevěřícně jsem sledoval něco, co měla být nejspíš špička na stromek. No, nebylo pochyb, že to byla povedená práce. Barva, tvar i detaily byly jako živé. Lucka, která s Matym vyrůstala v dětském domově a byla jako jeho sestra, byla vždycky trochu jiná, ale tohle…

Opatrně jsem tu věc vytáhl a se zájmem si ji prohlížel. Maty zatím z kuchyně přinesl židli.

„Podrž mi to, ať se nezabiju,“ zahučel a opatrně mi sebral růžový skleněný penis z ruky. Velmi, velmi jemně a opatrně ho nasunul na špičku našeho umělého stromku, který byl jinak kompletně ověšený tyrkysovými ozdobami.

„Perfektní,“ mlaskl Maty, když slezl dolů a mohl své dílo zhodnotit.

„Nechápu,“ dostal jsem ze sebe konečně přiškrceným hlasem.

„Už nějakou dobu jsem nad tím uvažoval, víš? Že možná z toho všeho dělám zbytečný cirkus. Mluvil jsem o tom s Lůcou, a ona poslala tohle. Prej se mám začít o svátcích taky bavit, a já to chtěl zkusit. Jo, kde máš ty mašle?“

„V kuchyni na stole. Tyrkysové jsem nesehnal, tak mám jen světle modré,“ volám za ním, protože jako každý rok touhle dobou, funguje na hyper pohon.

„Děláš si srandu? Tome… Jasně jsem přece říkal tyrkysový!“ prská v kuchyni, i když ne tak nahlas, jak bych čekal. Slyším ho znovu zápolit se zaseklým šuplíkem kuchyňské linky.

Přistoupím k němu, abych mu pomohl, když v tom to zákeřný šuple povolí, a veškerou Matyho silou mi rohem napálí do rozkroku.

„Kurva“, vyheknu a klesnu na kolena. Z chodby se ozve zvonek ve stejnou chvíli, kdy Matymu cinkne kuchyňský budík.

„Na ránu do vajec ještě nikdo neumřel, miláčku. Můžeš Danovi otevřít?“ zaculí se na mě ta příšera nevinně, zatímco si nasazuje chňapky.

S námahou dojdu otevřít dveře.

„Pojď dál,“ vyzvu ho, a stále v mírném předklonu s rukou na poklopci ho následuji jako kačer co… No, dostal do koulí.

„Ty máš dost, co se ti stalo?“ baví se ten blbec, místo aby mi alespoň on, jakožto bratr, projevil nějaký ten soucit.

„Karma, za to, že nepozná tyrkysovou,“ zazpívá z kuchyně Maty, než se stihnu nadechnout.

„V obýváku už je stromek, Dane, jdi se mrknout, jsem zvědavej, co mu budeš říkat.“

Bráška vejde do místnosti a zůstane stát v němém úžasu, stromek už svítí a je opravdu nádherný.

Najednou zbledne.

Sleduji jeho pohled ke špičce stromku. Jako ve zpomaleném filmu vidím, jak otáčí hlavu ke mně, tvář orosenou potem. Jako kdyby viděl smrtku, sjede pohledem k mému rozkroku.

Než se stihnu nadechnout, abych uvedl věci na pravou míru, obrátí se mu oči v sloup a bezhlesně se sesune k zemi.

Jo, svátky.

Klid, mír, pohoda. Jednou bych to rád zkusil.