Chtěl jsem vidět svobodu.

Tak jsem tomu vždycky říkal, už od mala. Pokaždé mě to táhlo někam nahoru, odkud bylo vidět co možná nejdál. Jako prcek jsem se musel spokojit s vrchním trámem babiččiny stodoly, nebo s výklenkem, kterým se dalo vylézt k našemu komínu. Jak jsem ale rostl, možností přibývalo. Mohl jsem letět balónem, nebo si zaplatit vyhlídkový let cesnou. Ale to nebylo ono.

Potřeboval jsem u toho být sám. Rodiče to považovali za takovou moji úchylku. Lezl jsem po kopcích a hledal ten nejhezčí výhled. Nic mě nedokázalo tolik uklidnit, ale zároveň to nikdy nestačilo. Bylo jedno, kde jsem byl, jak jsem jednou tu scenérii viděl, víc mě to k ní netáhlo, a hledal jsem dál. Víc. Výš.

Ve svých pětadvaceti už jsem se považoval za celkem zcestovalého. Viděl jsem slušnou řádku světoznámých vyhlídek, národních parků, hor i propastí. Ale pořád to bylo málo. Jako kdyby uvnitř mě něco neustále hladovělo po dokonalém pohledu do krajiny, pořád mě to hnalo dál a dál.

Proto jsem taky byl tady. Dnes ráno jsem přijel na tenhle tichomořský ostrůvek, odkud jsme se měli s průvodcem zítra přesunout na jiný, kde polezeme na vyhaslou sopku.

Nechtěl jsem zabíjet den na hotelu, a tak jsem se vydal nejbližší pěšinou nahoru. Že se ocitnu nad útesem, který se tyčil vysoko nad bouřícím mořem, to by mě nikdy nenapadlo. Popravdě, čekal jsem přinejlepším vodopád, ale ne to, co se právě zjevilo přede mnou.

Slunce se pomalu sklánělo k západu a já věděl, že bych se měl vrátit. Být takhle daleko od hotelu po tmě, to by byla fakt hloupost. Ale nemohl jsem si pomoct.

Seděl jsem tady, na kraji útesu už několik hodin, a pozoroval vlny, jak se divoce tříští o skály pode mnou. Čím víc se připozdívalo, tím víc začínalo nebe měnit barvu z jasně modré na oranžovou. Když ještě chvíli počkám, jakou barvu uvidím?

Z nedalekého houští se ozvalo zašustění listí a zapraskání větviček. Překvapeně jsem otočil hlavu. Teprve teď mi došlo, že u sebe mám jen klíč od pokoje a nic víc. Žádný telefon, nůž, nic. To všechno zůstalo připravené na pokoji, abych to měl hned ráno při ruce. Ano, zase jednou jsem se zachoval jako vůl.

Zvuky v křoví nabíraly na intenzitě a rozhodně se blížily. Kdyby se mi povedlo dost rychle vyskočit, možná bych zvládl prosvištět kolem toho křoví na pěšinu vedoucí dolů k hotelu, než by to, co ten hluk působilo, zaregistrovalo mou přítomnost… Na rychlost svých nohou jsem se vždycky mohl spolehnout, to jsem věděl. Opatrně jsem se podepřel rukou, abych nezpůsobil víc hluku, než bylo nezbytně nutné.

Teď! Vyskočil jsem na nohy a –

Ani prd, místo abych se rozeběhl plnou rychlostí, vystřelila mi ostrá bolest z obou nohou pomalu až do zad, a podlomila se mi kolena.

Podíval jsem se na svoje nohy, ale nebyly v nich žádné střepy ani železné dráty, jejichž přítomnost bych v tu chvíli býval odpřísáhl. Uvědomil jsem si, co to vlastně cítím. Mravenci. Podělaný mravenčení, to jak jsem hodiny seděl jako imbecil a zíral na moře, mi znemožnilo pohyb! Začal jsem si prudce třít obě lýtka, abych ten odporně bolestivý pocit co nejrychleji rozehnal. Samozřejmě, že jsem to jen zhoršil, a zvuky z křoví byly stále blíž a blíž.

„Dělej, Calebe, no tak už se seber, sakra!“ hulákal jsem na sebe v duchu, zatímco jsem se bál spustit pohled z křoví.

Zvuky utichly.

Šlo to pryč? Bylo to tak, jak vždycky říkal děda, a to zvíře (nebo co to bylo) se mě bálo víc než já jeho?

Úlevně jsem vydechl a neubránil se úšklebku. Jo, to se mi povedlo. Alespoň, že tentokrát u mého trapasu nebylo žádné publikum. Vsadil bych se, že kdyby mě někdo viděl, válel by se smíchy po zemi.

Opřel jsem se rukama o zem za sebou a zaklonil hlavu. Vítr mi vehnal vlasy do očí, a já se je neobtěžoval vrátit zpátky do gumičky, odkud se uvolnily. Zhluboka jsem se nadechl a prostě čekal, až bolest odezní.

Patetický, to jsem prostě celý já.

„Uííííík!“ ozvalo se příšerně nahlas ze křoví, a proti mně vyrazila tmavá příšera. A nevypadala, že by hodlala zastavit, sakra!

Vyskočil jsem, tělo mi polil ledový pot. Takže tam přeci jen něco bylo! Divoké prase se za těžko uvěřitelného dusotu hnalo přímo na mě. Chtěl jsem začít utíkat, ale nohy mě ještě pořád odmítaly poslouchat, takže místo plynulého běhu, jsem předvedl jen pár vrávoravých kroků, než se mi levá noha znovu podlomila. Tentokrát jsem však už neměl to štěstí, abych dosedl na zem. Prudkým pohybem jsem ztratil rovnováhu a moje vlastní setrvačnost mě hodila přes hranu útesu.

Nekřičel jsem, to vím jistě. Proč taky. Z téhle výšky jsem neměl moc šancí. A to ani v případě, že bych uměl plavat, což jsem, samozřejmě, neuměl. Výšky jsem vždycky miloval, ale do vody mě to nikdy moc netáhlo. A když už mi bylo dvacet, tak jít do nějaké školy plavání…? Ne, díky.

Zahlédl jsem, jak se na hraně útesu mihla hlava toho prasete, jako kdyby se chtělo ujistit, že odvedlo dobrou práci.

Tohle se mi přece nemohlo dít. Přece neumřu takhle pitomě, nakonec, ještě jsem neviděl všechno, co jsem chtěl…

Náraz o hladinu mi vyrazil dech. Bolelo to. Jako fakt že jo. Nos i ústa mi naplnila ledová voda. Chtěl jsem ji vykašlat, ale místo toho jsem jí do sebe dostával víc a víc. Panikařil jsem, mlátil kolem sebe rukama a kopal nohama.

Nenapíchl jsem se na žádnou skálu, pořád jsem měl naději, krucinál! Pokud bych se dokázal dostat nahoru, k hladině, třeba bych se dokázal dostat i ke břehu, zavolat nějak pomoc, dostat se z toho…

Bodavá bolest v hrudníku mě však ujistila v tom, že tohle není pohádka. Plíce se mi plnily mořskou vodou, a já jsem si to uvědomoval. Už nemělo cenu se tomu bránit. Upnul jsem pohled na třpytivou hladinu nade mnou, a přestal vzdorovat. Nechal jsem se unášet proudem a klesal níž a níž.

Třpit hladiny nade mnou najednou narušila silueta. Byl to muž, měl široká, svalnatá ramena a natahoval ke mně ruku. Do tváře jsem mu neviděl, příliš mě oslňovalo slunce nad hladinou, ale…

Byl jsem rád, že jsem se nezabil pádem na skálu, o tenhle pohled bych se nerad připravil.

 

 

 

První věc, kterou jsem si uvědomil, bylo ticho, které nebylo. Neslyšel jsem vůbec nic, ale přesto to nebylo to klasické ticho, které jsem znal. Jako kdybych měl zalehlé uši, a snažil se zachytit zvuky, které nepřicházely.

Ležel jsem. Vnímal jsem, jak mě do boku tlačí nějaký měkký hrbol, nejspíš zmuchlaná deka.

Pomalu jsem otevřel oči.

Modrá.

Proč je tady modrá? Modrá není barva, kterou by v hotelech používali do ložnic… Navíc je to divná modrá. Taková do zelena. Navíc to vypadá jako fototapeta. Modrá barva, a v pozadí nějaké ty skály nebo korály nebo jak se ten bordel pod vodou jmenuje… Kdo tyhle fototapety vymýšlí, sakra? Tohle bych viděl tak do akvária, a ne na zeď…

„Jsem rád, že jsi vzhůru,“ zazněl sametový hlas. Vytřeštil jsem oči, ale jeho původce jsem nikde neviděl. Nadzvedl jsem se na lokti a rozhlédl se kolem.

Voda. Všude. Utopím se, kurva!

„Neplaš, normálně dýcháš,“ ozval se znovu ten hlas. Pro jistotu jsem si přiložil ruku na hrudník, a s hrůzou sledoval, že se opravdu pohybuje. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů.

Jak to, že jsem dokázal dýchat pod vodou? Nevěřícně jsem se znovu rozhlédl kolem. Někdo na mě mluvil, někdo tu přeci musel být!

„Žábry. Za ušima,“ zazněl znovu hlas a já bych přísahal, že jsem se ocitl asi tak milimetr od infarktu.

Nevěřícně jsem zvedl ruku a sáhl si za ucho. Soustředil jsem se na dýchání a opravdu jsem je nahmatal. Hýbaly se ve stejném rytmu jako můj hrudník, mohl jsem dokonce cítit proud vody kolem konečků mých prstů.

Zaměřil jsem pozornost sám na sebe. Kde jsem to vlastně byl? Proč jsem ležel? A… Proč, sakra, byl přes moje nohy hozený nějaký kus igelitového pytle na odpadky?!

Štítivě jsem ho chytil za okraj a odtáhl stranou.

Nevěřil bych, že můžu oči vytřeštit víc, než doposud. No, pletl jsem se.

Sledoval jsem linii mého břicha, místa, kde se moje „cihličky“ na které jsem byl patřičně hrdý, měly chlubit černým pruhem chloupků vedoucích až k intimním partiím.

Jenže chloupky tam nebyly. Nebyly tam totiž ani intimní partie.

Ale co tam bylo, byl zeleno-červenými šupinami porostlý rybí ocas.

A je to. Jeblo mi. Normálně mi přeskočilo. Beztak to byla jen otázka času.

Slyšel jsem pobavený smích. Rozhlédl jsem se kolem, ale krom řasami porostlých skal jsem nic jiného neviděl.

Za jednou ze skal jsem si konečně všiml pohybu. Mezi vlnícími se hnědými rostlinkami jsem zahlédl něco černého. Nejspíš majitel toho sametového hlasu.

Chtěl jsem na něj zavolat, ale když jsem otevřel pusu, nevyšlo ze mě nic. Ani bublinka, jen podivný skřek.

„Mysli nahlas, ať ti rozumím,“ vnímal jsem zašeptání, které mi přejelo po páteři jako požár. Tak proto? Ten hlas jsem slyšel uvnitř své hlavy?

Soustředil jsem se.

„Vylez!“ pomyslel jsem si tak intenzivně, až s sebou vršek hlavy, ukrývající se mimo dohled, překvapeně trhnul.

Konečně se dal do pohybu. Mohl jsem sledovat, jak se přesouvá k hraně porostlé skály, až se konečně zjevil přede mnou.

Rád bych řekl, že stál přede mnou. Ale může vlastně stát někdo, kdo nemá nohy? Jen se přede mnou tak vznášel ve vodě, tmavozelená ploutev se mírně vlnila, aby ho udržela ve vzpřímené poloze.

Odpoutal jsem pohled od jeho ocasu a skutečně si ho prohlédl. Dlouhé, černé vlasy měl stažené z obličeje, vlnily se mu však téměř do půli zad. Měl široká ramena a svalnaté paže, na obou rukou měl několik náramků – jeden na každém bicepsu a několik kolem zápěstí. Sledoval mě tmavýma očima, na rtech spokojený úsměv. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled. Pak mě to napadlo.

Moje ramena sebou začala škubat, jak jsem se marně snažil potlačit záchvat smíchu, který byl spíš projevem šoku.

Malá mořská víla. Zbláznil jsem se, a je ze mě zasraná malá mořská víla!

„Malá co?“ ozvalo se.

Došlo mi, že on asi nebude vědět, o co jde. A to mě přimělo smát se ještě zoufaleji. Nebýt ve vodě, nejspíš by ze mě slzy stříkaly jak z požárního hydrantu.

A nebo taky ne. Tělem se mi rozlil otupující pocit klidu, něco jako po lokálním anestetiku. Bylo mi jasné, kdo v tom jede. Nevěřícně jsem se na něj podíval.

„Fakt nemáš žádné otázky?“ pozvedl obočí.

Jasně že jsem měl otázky, mraky otázek, ale… Předně jsem se nemohl zbavit dojmu, že tohle se prostě neděje. Nebylo to reálný. Prostě ne.

A… I kdyby…

Jak jsem se ho měl sakra zeptat?!

„Mysli. V klidu a jen na jednu věc.“

Jo, jasně. A z pusy mi vyjede bublina jako v komiksech, a v tý bublině bude napsáno, co jsem vlastně myslel, a ty si to prostě přečteš, a pak mi stejným způsobem odpovíš, ne?!

Nedokázal jsem se ubránit kousavým myšlenkám.

„Nevím, co je komiks, ale když se trochu soustředíš, je pro mě jednodušší tě slyšet.“

Slyšet? Jak jako… Slyšet…?

„To já tě přeměnil, takže mezi námi bude vždycky trochu snazší komunikace. Ber to tak, že se ti přede mnou prostě budou hůř udržovat tajemství. Jinak tady každý komunikuje takhle, slyšíme si navzájem myšlenky, pokud s tím obě strany souhlasí. Tak jako se potřebuješ naučit mluvit, naučím tě taky jak ovlivnit to, koho a kdy uslyšíš. Kdybys měl poslouchat každého v dosahu, brzy by ti asi vážně přeskočilo.“

Jo, jako kdybych si teď zrovna připadal naprosto normální, neubránil jsem se úšklebku.

„Ale no tak… Zkus to. Začni třeba svým jménem,“ vybízel mě jeho tichý hlas.

Caleb.

Caleb!

„Caleb!“ zahulákal jsem v duchu a on sebou znovu trhnul.

„Vidíš, že to jde. Teď jen trochu ubrat na intenzitě, tohle by mohlo zburcovat celé okolí,“ usmál se na mě.

Soustředěně jsem se zamračil.

„Ty. Jméno.“

Zeširoka se usmál, a celý se rozzářil.

„Já jsem Lan, rád tě poznávám, Calebe,“ mávl ke mně rukou, nejspíš na znamení pozdravu, nebo tak něco.

Bože, kdybych nebyl celý život odpůrce drog, nejspíš bych tohle celé bral jako jeden velkej, feťáckej úlet. I když… Třeba jsem se někde něčeho napil… Něco snědl… A jsem prostě na tripu, nebo tak něco…?

„Pomalu, ano?“ přerušil Lan vír mých myšlenek.

„Nemáš hlad?“

Jo, hlad jsem si uvědomoval.

„Něco bych snědl…“ Lan spokojeně kývl a otočil se ke mně zády. Pomalu plaval směrem ode mě.

„Tak poplav!“ zavolal.

Ale já se nedokázal ani hnout. Tak předně, neuměl jsem plavat. Ale co mě právě teď trápilo ještě o trošku víc, byl aktuální stav mého těla. Nervózně jsem si přejel oběma rukama po bocích, až jsem sjel na šupinatý ocas, pokračoval jsem až k místům, kde jsem dříve míval kolena.

A nic!

Nebyl tam!!!

Myslí mi divoce vířily obrazy.

Mysli, Calebe… Co jde dovnitř, musí jít ven. Když máš potřebu jíst, budeš taky mít potřebu… Dostat to ven! Ale… Kudy… Jak…

Vybavil jsem si pohled na dědečkovo akvárko, míval v něm zlatou rybku, která si tam tak elegantně plavala… A občas to z ní prostě vypadlo. Jako… To já teď taky budu jen tak plavat, a ono to bude… Do vody… Kolem mě… A kdybych třeba blbě máchl ocasem, tak to pošlu…

No ty krááááávo, to ne!

Cítil jsem, jak blednu. Začínala se mi točit hlava. Lan se zarazil na místě, a pomalu, nevěřícně se podíval přes rameno. Vyhledal mou tvář, a pak sjel pohledem dolů, pod moji ploutev.

Až příliš dobře jsem si uvědomoval, co tam asi čeká, že uvidí.

„Calebe…?“ zněl jeho hlas opatrně. „Mohl by ses uklidnit, abych ti rozuměl…?“

Uklidnit?! Jak se mám kruciprdel uklidnit!

Zděšeně jsem si hrábl rukou tam, kde jsem míval rozkrok. A když jsem nic nenahmatal, vážně jsem si myslel, že mě trefí šlak.

Kde je?! Kde je můj…?! Copak tyhle pologrundle nemaj péra?!

Začínal jsem být hysterický, jeho naštvaného výrazu jsem si však všimnout stihl. Prudce máchl ocasem a byl v mžiku u mě.

Jeho obličej byl těsně před mým, žábry mi zběsile pumpovaly, aby mi připomněly, že být člověk, lapal bych teď po dechu.

„Tak předně,“ zavrčel mi v hlavě, a po sametu v jeho hlase nebylo ani památky, „nazvat někoho pologrundlí je opravdu trapná urážka, a někdo s menší trpělivostí by ti za ni taky mohl natrhnout ploutev. A to co tak hledáš,“ pokračoval nevraživě, „je tady!“

Prudce vjel rukou mezi několik šupin pod mým břichem, o kousek níž, než bych já hledal normálně, našel štěrbinu, odkud jako z poklopce, vysvobodil můj penis.

V životě jsem neměl takovou radost, že ho vidím!

Měl jsem chuť ho pohladit a přivítat se s ním, jako s nejlepším přítelem, který se málem navždy ztratil, zeptat se ho, jestli je v pohodě…

Ale to by ho Lan napřed musel pustit.

Nejspíš si to také uvědomil, a ruku odtáhl.

„Promiň,“ zkusmo jsem k němu vyslal. Jeho pohled se změnil, už nepůsobil tak nebezpečně.

„Ty promiň, nemohls to vědět, a já měl čekat, že tě to vyděsí. Zatím to snášíš tak dobře, že jsem prostě zapomněl, že je to pro tebe všechno nové,“ omlouval se, a já v jeho obličeji opravdu viděl lítost.

„Mohl bys mi, ještě jednou a pomalu, vysvětlit co tě předtím tak vyděsilo, a co měla znamenat tak kálející ryba a ty výkaly všude kolem tebe celkově?“

Tak jak jsem předtím zbledl, jsem teď zrudl až k ramenům.

„No… To… Jak jsi mluvil o jídle…“ snažil jsem se k němu vysílat souvislé věty, ale tohle bych blekotal i kdybych to měl vyslovit…

„Máš hlad? Proto jsi tak jančil?“ nechápal Lan.

„Taky, ale spíš… Víš… Došlo mi, že když něco sním, budu pak taky muset… Však víš… A vzhledem k tomu, že jsem nenašel kudy… Nevím, jak to mají ryby, jen jsem jednou viděl dědovu rybičku, a tak… Prostě… Se to tak nějak…“

Lan nevěřícně zamžikal.

Pak vytřeštil oči, a zlomil se v pase, až jeho černé vlasy zavířily kolem.

Že se řehtá jako magor bych poznal, i kdyby mi jeho burácivý smích nerezonoval celým tělem.

„Kdybys to laskavě ztlumil, já bych si tady prostě lehnul, a umřel studem... Nebo leknul, nebo co bych měl říct…“ brblal jsem si pro sebe, ale z nějakého důvodu se Lan smál ještě víc.

Vážně jsem litoval, že neumím plavat. Kdybych tak mohl máchnout ploutví a být od něj pořádně daleko…

Čím víc se smál, tím jsem byl naštvanější.

Vlastně, proč ne?

Rukama jsem se odrazil od místa, na kterém jsem doposud ležel, až jsem se vznášel půl metru nad ním. Vybavil jsem si startovní postoj, který jsem jednou viděl v televizi při závodech v plavání. Napjal jsem obě ruce a sepnul je nad hlavou. Vší silou jsem máchl ocasem.

A byl to fakt, ale fakt dost blbej nápad. Moje tělo se vymrštilo, otočilo, přetočilo, znovu otočilo, ještě jednou přetočilo, až sebou prásklo na písčité dno tak efektivně, že jsem měl písku plnou pusu. Snažil jsem se ho vyplivnout, ale místo toho se mi v puse jen vytvořil podtlak vody, který ho zase vcucnul zpátky.

No, kdyby nic jiného, Lana jsem tak šokoval, že se přestal smát.

„To… To bylo co, prosím tě?“ dostal ze sebe překvapeně.

„Napadlo mě, že je nejvyšší čas, abych se naučil plavat,“ odsekl jsem, zatímco jsem si prstem vyhrabával písek z pusy.

Všiml jsem si, jak se Lan začal jakoby nafukovat a došlo mi, že nemá daleko k dalšímu záchvatu smíchu.

„Než se začneš zase smát, rád bych tě upozornil, že příště tou ploutví plesknu po tobě, už jenom proto, abych ti ten škleb setřel z tváře,“ ucedil jsem k němu naoko nezúčastněně, zatímco jsem si připadal tak uboze, jako ještě nikdy.

Jako jo, asi bych měl být v šoku, z toho, co se stalo a tak… Nejspíš bych měl být šťastný, že vůbec žiju a tak… Ale… Já ani neuměl plavat. Vodu jsem nikdy neměl moc rád, možná tak na koukání… A dopadl jsem takhle.

A to jsem si dřív myslel, že jsem patetický. Co bych teda byl teď?!

„Promiň, Calebe, bylo to ode mě dětinské. Vážně se omlouvám,“ šeptal mi Lenův hlas tiše a smyslně. Najednou byl zase tak strašně blízko, těsně přede mnou.

Přejel mi rukou po tváři, palcem zatlačil na bradu, až mě donutil otevřít ústa. Viděl jsem, jak zavírá oči a pomalu se ke mně přibližoval. Jeho druhá ruka se mi přesunula na záda a přitiskla mě k němu.

Vnímal jsem, jak mi do pusy vyslal proud vody, který rozvířil zbytek písku, který tam byl. Na chviličku se oddálil, aby nás oba zbavil droboučkých nepříjemných kamínků.

Moje žábry kmitaly rychlostí křídel kolibříka, když se ke mně znovu přitiskl, a tentokrát mi do úst vsunul jazyk. Automaticky jsem ho objal a polibek opětoval. Nebyl jsem žádná nepolíbená kopretinka, ale něco takhle sexy, to jsem neviděl ani v televizi.

Moje mysl si opět jela vlastním směrem, a čím víc se polibek prohluboval, tím šílenější věci mě napadaly.

Jako třeba… Jak to vlastně mají ryby s pářením?

Jikry a mlíčí?

Len se ode mě odtrhl a na tváři měl nevěřícný a zároveň pobavený výraz.

„Řekni mi jednu věc. To všichni lidé mají tak tragický nedostatek představivosti, nebo jsi prostě jen čestná výjimka?“

Uraženě jsem se chtěl otočit, ale přitáhl si mě zpět do náruče, a já se nebránil.

Pokud je to sen, nechci se probudit. 

A kdyby to náhodou bylo reálné, tak nejspíš… No… Však on už mě to Lan naučí.

Nakonec, kde je penis, vždycky musí být místo, kam s ním.

No ne?