Baroneta

12. KAPITOLA

1

18. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, odpoledne.

          Než se Kyriaki vrátila na slavnost, stavila se ve svém pokoji. Musela si omýt tváře a líčením zamaskovat pláč.

          Nemohla uvěřit, že jí sestra pomáhá utéct od nechtěného sňatku. Vždycky měla za to, že jí Filipa pohrdá a nemá ji ráda.

          Kyriaki nechápala proč tomu tak je. Časem usoudila, že je nevlastní sestra zkrátka jen nafoukaná, protože pocházela z otcova prvního manželství a ten ji měl ze všech svých dětí nejraději. Tvářila se jako by byla tou nejchytřejší, nejsvětáčtější, nejrozumnější, nejlepší, nej… zkrátka všechno NEJ! A proto ji nesnášela.

          Jenže teď při ní Filipa stála. Slíbila, jí pár minut s Gavriilem o samotě. Poskytla naději…

          Kyri cítila, že tohle je její poslední příležitost uniknou a rozhodla se, že vše musí být dokonalé. ONA musí být pro Gavriila dokonalá!

          Zásnubní šaty měla oblečené. Modrý samet jí ladil s očima a zdůrazňoval všechny půvaby dokonalé postavy. Účes byl zdobný a od rána stále ještě držel tvar. Usmála se na sebe v zrcadle, co nejroztomileji dokázala. Rozhodla se. Udělá to…

2

          Filipa sestru u hostů náležitě omluvila. Že se mladá dívka čas od času potřebuje upravit, pochopí každý. Zvlášť, pokud jde o oslavenkyni. Ani komt Ioannis, kterého zanechala samotného, se nezdál pohoršený. S milým pousmáním, přijal výmluvu a poděkoval Filipě za vyřízení. Fí z toho ale neměla dobrý pocit. Nedokázala s určitostí říct, že je jeho výraz falešný, ale ani na okamžik nepřipustila, že by mohl být upřímný. Jakoby měl na tváři karnevalovou škrabošku, která jí bránila prohlédnout.

          Přejela si zuby po spodním rtu.

          „Děje se něco, sestřenko?“ otázal se příhodně Gavriil, který jejich rozhovor sledoval od nedalekého rohou sídla a nyní přišel blíž zaujat vážností ve Filipině tváři.

          „Prosím?“

          „Nebuď tak upjatá,“ věnoval jí hřejivý úsměv, „brzy tato šaráda skončí, jako všechny slavnosti a ty opět získáš svůj klid.“ Gavriil kývl hlavou směrem ke stolku s nápoji.

          Filipa zdvořile přijala jeho nabízené rámě a zavěsila se do něho.

          „Čemu vděčím za tvou starostlivost?“ zajímala se.

          Gavriil byl jen o dva roky starší než ona. Společensky sice výše, ale pořád nevlastní bratranec. Sice si s ním nerozuměla tolik jako s Grigoriem, ale považovala ho za rozumného muže. Občas byl možná trochu dětinský, ale který muž není, že?

          „Zřejmě mé naivitě, s níž se pokouším zachránit tvou labutí šíji,“ uchechtl se.

          To Filipu pobavilo.

          „Vskutku? A jak přesně, že to ochraňuješ můj krk?“

          „Není to zřejmé? Odvádím tvou pozornost od zjevného záměru zabít císařova synovce.“

          „Domnívám se, že císař by si případné ztráty synovce ani nevšiml,“ odvětila Filipa. Přijala nabízenou číši a napila se. Maskovala tak, že dala průchod svému pobavení, které se jí zračilo v očích.

          Gavriil se tvářil spokojeně.

          A jak to tak vypadalo, i všichni ostatní se dobře bavili.

          Její otec s oběma knížaty rozprávěli na jednom konci jídelního stolu, a jejich manželky na druhém.

          Pán Christakos se již stačil navrátit mezi hosty a nyní si cosi vysvětloval s ohněstrůjcem, který měl na starosti vyvrcholení večerního programu.

          Irida s Angelem a Georgií trápili Grigorie při hře na hádání historicky významných osobností.

          Dvojčata Ioanna a Ioannis Vrettos obsadila houpačku a hlas komtesy doplňující právě hranou skladbu nádherně doplňoval muzikany v jejich díle.

          Evan s Giannim leželi vedle sebe nad nějakou knihou a vypadalo to, že pilně studují. Zrovna tihle dva? Za jakýchkoliv jiných okolností by jí to připadalo divné, ale teď měla Filipa docela jiné starosti.

          Kyriaki se totiž vrátila!

          „Omluvíš mě?“ otočila se ke Gavriilovi.

          „Ale jistě,“ odložil pohár.

          „Mohl bys na mě, prosím, počkat v altánku?“ požádala ho.

          „Ovšem,“ souhlasil a rozdělili se.

3

          Kyriaki bojovala s nervozitou. Když jí sestra obdařila strojeným úsměvem, oplatila jí nejistým pohledem.

          „Je v altánku.“

          Kyri přikývla.

          Šly bok po boku. Usmívaly se, jakoby šlo o tu nejsamozřejmější věc na světě, že se spolu právě ony dobře baví. Na rohu se oddělily. Filipa, aby měla výmluvu, proč nejde za Gavriilem a přesto opouští sestru, předstírala, že ji volají.

          „Ano, už jdu!“ odpověděla imaginárnímu hlasu a odspěchala ke skupince hádajících. O minutku později již přizvala i dvojčata. Kyriaki mohla pouze obdivovat lehkost, s jakou si Filipa dokázala za každých okolností poradit. Neměla však času nazbyt. Zmizela za rohem spěchajíc k dřevěnému altánku, odkud Gavriil vyhlížel její starší sestru.

          Ten byl náležitě překvapený, když namísto Filipy uviděl svoji malou sestřenku.

          „Přicházíš se ukrýt před nechtěnými zraky?“ zeptal se jí přímo. Ačkoliv kdyby bylo jejím cílem nalezení útočiště, mohla klidně zůstat v domě. Ne, že by dlouhodobou absenci oslavenkyně etiketa dovolovala.

          Kyriaki se zarděla a uhnula pohledem.

          Gavriil sledoval, jak si o devět let mladší dívka strká pramen hnědých přizrzlých vlasů za ucho a pousmál se.

          „Nabídl bych ti něco na kuráž, ale ke zlosti Kruhů, vše zůstalo v nápojovém stanu,“ povzdechl si. Víc kvůli sobě, než kvůli ní.

          Kyri mu stydlivě oplatila úsměv. Všechny naivní dívčí představy o romantických láskách a vyznáních se jí rozplynuly před očima. Uvědomovala si, že je to celé špatně a takhle si to vůbec nepředstavovala. Jak to mohlo být dokonalé, když je ona tím, kdo mu musí vložit srdce do dlaní a on je myšlenkami u pití?

          „Jsi v pořádku?“ zajímal se Gavriil s upřímným zájmem.

          „Ehm,“ přikývla. Třásla se.

          „Opravdu?“ přistoupil k ní blíž a jemně ji uchopil za ramena.

          „Gavriile?“

          „Ano?“

          „Líbím se ti?“ špitla.

          „Ovšem,“ přelétl sestřenku hodnotícím pohledem, „jsi krásná mladá dáma. Netušil jsem, že si děláš až tak velké starosti o svůj vzhled.“ Cvrnknul ji prstem do nosu, jako to dělával dřív, když jí chtěl rozesmát.

          „Tak to… nemyslím,“ vzdychla si. Dlaně se jí v rukavičkách potily. Chytila Gavriila za paže, v očích úpěnlivou prosbu.

          „Máš mě rád? Můžu se stát tvojí ženou, stačí říct,“ naznačila.

          Gavriil na ni nechápavě zahlížel

          „O čem to mluvíš? Nemáš snad dnes mimo narozenin i svůj zásnubní den?“

          „A-ano, a-ale…“

          „Pak ti nerozumím,“ vydechl zmateně. Bral Kyriino zasnoubení jako hotovou věc…

          „Nechci si vzít Ioannida!“ vyhrkl a dupla přitom špičkou střevíčku o parkety. „Nelíbí se mi, nemám ho ráda, nemiluji ho…“

          Gavriil zavrtěl hlavou.

          „To je všechno hezké, Kyriaki, ale proč to říkáš mě?“

          Kyriakiny oči už doslova plavaly v slzách.

          „Matka mě neposlouchá, otce to nezajímá, Filipa nic nezmůže…“

          „Ale proč to říkáš mě?!“ zopakoval důrazněji.

          „Protože… protože… Mám ráda tebe,“ vyhrkla a ze rtů jí splynulo zoufalé uchechtnutí. Znělo to tak hloupě! „Přála bych si, abys to byl ty. Přísahám, pokud mě teď požádáš o ruku, řeknu ‚ano‘. Prosím…“

          vGavriil zůstal stát s pootevřenými ústy. Považoval by to za velmi dobrý vtip, kdyby se u toho sestřenka netvářila tak neskutečně vážně. Tohle je šílené!

          „Kyriaki,“ vydechl snad po půl vteřině. „Posaď se,“ vyzval ji a pomohl jí usednout na lavičku. Stále k němu upírala nadějný pohled. Gavriil na okamžik zavřel oči. Čekala, že teď poklekne a vysloví, po čem její srdce toužilo. On se však jen ironicky ušklíbnul.

          „Máš mě ráda,“ vydechl. „Chceš, abych si tě vzal za ženu,“ dodal odtažitě a shlédl na ni ze své výše pohledem chladným jako ocel. „Ale proč si myslíš, že bych tě měl chtít já?“

          Kyri nechápavě zamrkala.

          „J-já…“

          „Podívej se na sebe,“ prohlédl si ji, jakoby ji snad mohl svléknout očima. „Jsi ještě dítě.“

          Kyri se zachvěla.

          „Já jsem dědic kiatského knížectví. Ty? Obyčejná baroneta z venkova. Nemáš mi snad za zlé, že mířím výš?“ odfrkl si. „Odpusť, sestřenko, ale nemám zájem se zahazovat s někým, kdo je pod moji úroveň. Pokud jsem v tobě čímkoliv v minulosti vzbudil naději, pak se omlouvám,“ odmlčel se. „Nepožádám o tvoji ruku. Nebudu rytíř, který tě zachrání před svatbou s Ioannidem. Jen blázen by si rozhněval liviadskou kněžnu.“ S tím se otočil na patě a odkráčel.

4

          Na plácku určeném pro sporty a společenské hry se všichni bavili. Filipa se sice tu a tam ohlédla směrem k altánku, ale většinu času se věnovala hře. Coby jedna ze tří nových účastníků zábavy musela nyní hrát s Ioannidem a Ioannou. Vybrali si tři sourozence z hraběcího rodu Argyris, z časů občanské války, jejichž příběh dal dokonce vzniknout velmi oblíbené divadelní hře.

          „Já jsem nejstarší, ze čtyř sourozenců,“ představila hrdě Filipa svoji postavu.

          „A já ji bezmezně miluji,“ připojila se Iaonna a poslala Filipiným směrem vzdušný polibek.

          „A já, třetí potomek, padl rukou své matky.“ Naznačil Ioannis zásah kletbou a padl k zemi jako podťatý.

          Nikdo zatím netušil.

          „To se tu od teď bude jen válet?“ zeptal se Grigoris Filipy. Nemohl se však nezasmát.

          „Co bys čekal od mrtvoly?“ kontrovala mu otázku Irida.

          „Nic, přemýšlím, jak dlouho už je mrtvý, jestli uvidíme i ty červy, jak si na něm budou pochutnávat.“

          Ioanna do Grigorie šťouchla. „Jste nechutný, komte Grigorie!“ prohlásila.

          Angelos s Iridou se zasmáli.

          Tři „herci“ chtěli pokračovat v nápovědách, ale to už k jejich skupině dorazil Gavriil. Tvářil se vážně, pohledem probodával Filipu.

          Všichni se po něm tázavě otočili.

          „Stalo se něco?“ starala se Georgia.

          „Nechceš se přidat, bratře?“ zeptal se Grigoris.

          Gavriil mlčel.

          „Ale no tak! Kdo by nechtěl vidět dvojčata Vrettos se dobrovolně zesměšňovat?“ kývl hlavou, aby se k nim připojil Gav.

          To ovšem nejstarší ze sourozenců neměl v úmyslu.

          „Děkuji vám, baroneto, že jste mi obstarala chvilku soukromí,“ pronesl k Filipě odměřeně.

          Vysoká štíhlá dívka mu zdvořile přikývla.

          „Nemáte zač, komte, jsem ráda, pokud se vám podařilo uspořádat si své záležitosti,“ křečovitě polkla.

          „Jistě,“ odtušil odtažitě, „nemusíte se o ně již více starat.“

          Filipa uhnula pohledem.

          „Ovšem,“ vydechla a sklopila zrak.

          Gavriil odkráčel.

          Georgia přelétla pohledem ztichlou společnost, omluvila se a vyrazila za bratrem.

          „To nám to pěkně začíná,“ poznamenal Grigoris a hořce se uchechtl.

          „Spíš končí,“ opravil ho jeho strýc. Angelos Stephanidis se zvedl z lavičky. „Pokud mne omluvíte,“ naznačil úklonu a vydal se tam, kde čekaly nápoje.

          Ioanna pomohla bratrovi na nohy a Ioannis se omluvil, že se zajde převléknout. Oba pak plácek opustili.

          Irida přišla k Filipě.

          „Co se stalo?“ zajímala se.

          Fí kývla hlavou k altánku.

          „Myslím, že tě Kyri potřebuje,“ vydechla přidušeně. Doopravdy nedoufala, že by měla její nejmladší sestra u bratrance šanci. Ale jak měla očekávat, že to Gavriila až takto popudí?

          Irida kývla a vzdálila se.

5

          Grigoris se opřel loktem o koleno a hřbetem prstů pravé ruky si podložil bradu. Vzhlížel k nevlastní sestřenici.

          „Když už jsi zjevně pokazila, co se dalo, nechceš si sednout a vysvětlit mi, co přesně měl znamenat ten dopis?“ ptal se přímo k věci, která jej pálila na mysli již od chvíle, kdy četl ony řádky.

          Filipa se posadila. Chtěla si o tom s Grigoriem promluvit od chvíle, kdy přijel. Tušila, že má spoustu otázek, sama je měla, ale právě v téhle chvíli…

          „Pojď se mnou,“ vyzvala ho nakonec. Možná že právě tohle je ta jediná příležitost, kterou budou mít.

          Grigoris tedy vstal a doprovodil ji do jejího pokoje.

6

          Irida našla Kyriaki v altánku. Její sestra tam seděla se skelným pohledem upřeným kamsi do prázdna.

          Zmocnil se jí odpor.

          Ne… Promiň Fí, na to tohle nemám… Chtělo se jí to vzdát a odejít. Je to hloupý nápad. Nikdy si s Kyri neměla co říct, nebyla empatická, nedokázala snést sestřino neustálé fňukání, co si sestra vlastně představuje, že by jí měla říct?

          Sestra k ní vzhlédla zprvu nepřítomně. Pak se však v jejích očích zalesklo poznání a další z jistě velkého množství už prolitých slz unikla z vězení jejích víček a ztekla po líbezné tváři.

          „Přišla ses mi vysmát?“ pípla Kyri nešťastně.

          Irida se zatvrdila. Takové obvinění se jí hluboce dotýkalo.

          „No dovol,“ odtušila. „Ale můžu, jestli chceš,“ dodala odměřeněji.

          Kyriaki zakroutila hlavou a sklopila pohled.

          Irida si v duchu povzdechla a usedla vedle ní. Přesně proto si s mladší sestrou nikdy nerozuměla. Bylo nesmírně únavné vystát všechny její nálady.

          „Co jste si s Gavriilem udělali?“

          Kyri zrudla a schovala tvář do dlaní.

          „Ublížil ti?“

          Mladší z dívek zakroutila odmítavě hlavou.

          „Nemůžu ti pomoct, když mi nic neřekneš,“ naznačila Irida. Však pokud jí něco trápí, má to prostě říct, nebo s tím něco udělat, no ne?

          „Nemůžeš mi pomoct vůbec!“ odsekla Kyriaki plačtivě.

          „Tak podívej!“ zvýšila Iri na sestru hlas a rukou ji přinutila zvednout hlavu. „Žádné ‚nemůžu‘ neexistuje! Je to jen v tvé hlavě.“ Prstem jí jemně zatlačila na spánek. „Každá situace má východisko. Vždycky existuje řešení. A když náhodou nastane bezvýchodná situace, vždycky z ní můžeš alespoň vyjít se ctí.“

          Kyri ztěžka polkla knedlík v krku, který jí hrozil zadusit.

          „Jediný, kdo mi mohl zachránit, o to nestojí,“ hlesla. „Kdyby mě Gavriil požádal o ruku, nemusela bych si vzít Ioannida, ale on… on…“ Kyri se znovu odvrátila a propukla v zoufalý pláč.

          Irida si nevěděla rady. Vážně si Fí představuje, že tomuhle stvoření poskytne východisko? A jaké asi?!

          Posadila se vedle ní a pozorně naslouchala sestřinu trhanému tklivému vyprávění, jak jí bratranec dost nevybíravě odmítl. Mračila se. Tohle tedy Gavriil opravdu nemusel. Za prvé mu nic nebránilo souhlasit, protože od zásnub je do svatby ještě velký skok a mohli by zásnuby posléze zrušit. A za druhé, když už jí musel odmítnout, jistě se to dalo říct i jinak! A to věděla i takový kulturní barbar, za jakého se Irida považovala.

          „Ještě pořád se můžeš dát k armádě jako já, nebo odejít do kláštera,“ navrhla sestře hlasem bez života.

          Kyri zakroutila hlavou.

          „Na to je pozdě,“ vyhlédla z altánku. Slunce už se pomalounku chýlilo k západu. „Matka to brzy oznámí…“

          „Můžeš utéct,“ nadnesla další možnost. „Odvedu tě pryč, jestli chceš. Znám v horách dobrý úkryt, kam – “

          „Nemá to smysl,“ přerušila ji Kyriaki odevzdaně. „Podívej se na mě,“ požádala ji, „vypadám, že přežiji v nějaké jeskyni?“ hořce se uchechtla. „Nic nemá smysl…“

          Irida našpulila rty a chřípí se jí roztáhlo. Tohle neakceptuje. Každá situace má východisko! Třískla pěstí o dřevěný trám.