Šlechtické kejkle

17. KAPITOLA

1

20. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, ráno - Ralkemos.

        Celý jeden den nechala Filipa čekat svého nezvaného hosta v pokoji po starém zahradníkovi, aniž by o něm komukoliv dalšímu řekla. I tak se zpráva o přítomnosti „Mihaila Theotokia“ ve venkovském sídle šířila jako mor a další den už si o něm povídaly snad i myši ve sklepení.

        Filipa pochopitelně nemohla dopustit, aby syn 1. emaronského mága strádal hladem, proto mu jídlo sama nosila. Zapříst rozhovor se ale nepokoušela. I přes Grigoriova slova se nedokázala přenést přes fakt, že Tiberius není tím, koho si tolik přála vidět. A on sám beztak nejevil žádnou snahu. Snad jen jednou řekl víc než zdvořilé: „Děkuji,“ a to hned další ráno od svého příjezdu.

        „V noci tu někdo byl,“ vypravil ze sebe, když mu přinesla snídani. Všimla si, že jeho hlas zní o poznání mdleji, než když přijel, ale hodila to za hlavu a věnovala mu pouze tázavý pohled.

        „Vyptával se. Grigoris Triantafyllou… Váš přítel, že?“ sice se ptal, ale Fí neměla pocit, že doopravdy očekává odpověď. Mlčky přikývla.

        „Hm…,“ vydechl a uhnul pohledem. A protože nic dalšího neříkal, odešla. Víc spolu už nemluvili. Pokud šlo skutečně o Griga, což dávalo smysl vzhledem k tomu co jí bratránek říkal před odjezdem, pak se nemusela ničeho obávat. Jen si ověřoval informace. Popravdě si připadala hloupě, že jí samotnou jeho jméno netrklo. Dokonce, ani když ho otec poválel na rtech jako velmi uzrálé víno, si nevzpomněla!

        Ono to samozřejmě dávalo smysl. Mnohem víc se zajímala o chod domova a venkova, kterého byl otec správcem, než o vrcholnou politiku, kteréž jí nepříslušelo se účastnit. Byla sice šlechtična, ale coby baroneta se nalézala na druhém nejnižším místě šlechtického žebříčku.

        V císařství Aegina, jak už název vypovídá, totiž vládne císař. Ten předsedá mimo jiné Velké Radě, tvořené zástupci čtyř hraběcích rodů. Konkrétně Stephanidis z Thermosu, Argyris z Patrasu, Ioannidis z Argosu a Xanthopoulos z Lamie.

        Velká Rada se zabývá jednak návrhy Malé Rady za druhé svými vlastními záležitostmi, které Malou Radu převyšují. Její členové tedy mají hlavní slovo, co se týče fungování a bezpečnosti říše.

        Oproti tomu Malá Rada je tvořena šesti knížecími rody. Michelakos z Istiaie, Giannopoulos z Aliarta, Konstantopoulos z Achaie, Triantafyllou z Kiata, Vrettos z Liviady a Sakellarios z Aitolika. Jejichž úkolem je zabývat se konkrétními problémy a zákony, které ovlivňují život poddaných v císařství. Ty následně postupují Velké Radě ke schválení.

        Tedy zatímco pokud něco odhlasují knížata, mohou hrabata s císařem jejich návrh smést ze stolu, zástupci Velké Rady si mohou odhlasovat cokoliv i bez vědomí knížat. Kromě jedné jediné výjimky!

        Pokud si Velká Rada prosadí návrh, který přes Malou Radu neprošel, pak pokud se knížata jednomyslně shodnou, si mohou vynutit nové projednání i za jejich účasti. Což se popravdě obvykle nestává…

        Po vetování návrhu Velké Rady totiž zákonitě následuje svolání tzv. Císařské Rady, jíž se účastní jak knížata, tak hrabata spolu s císařem. Vládce je pak ze zákona povinen vést novou diskuzi s oběma stranami a teprve poté směl zákon prosadit ať už v upravené nebo původní podobě.

        Baroni, jak z toho vyplívá, se nalézají až pod nimi. Jsou jinak známí také jako „správci venkova“. Starají se o zemědělské oblasti a dbají na klid a pořádek v oblastech, které spravují. Ze všech šlechticů jsou nejblíže obyčejným lidem, jejich starostem a problémům. Své případné připomínky či obtíže postupují sluchu knížat, což v praxi znamená, že když má baron nějaký návrh, zmíní se o něm svému knížeti. Pokud je chytrý, domluví si ještě před tím podporu ostatních baronů. Knížata pak na svém sjezdu zhodnotí a prodiskutují celou situaci. Výjimečně se stane, že si pozvou své leníky, aby přednesli argumenty osobně. Společnými silami pak vytvoří návrh, tak aby se kůň nažral a koza zůstala celá. Ten předají k projednání Velké Radě, která obvykle, pokud její členové nemají obzvlášť závažný důvod, návrh schválí. Čímž si císař pojišťuje, že se knížata nepokusí vystoupit proti některému z návrhů Velké Rady.

        Alespoň takhle to Filipa chápala. Bylo jí jasné, že kdyby se měly Velká a Malá Rada pustit do otevřené války pravomocí, pak by to neskončilo dobře ani pro jednu ze stran. V zákoně tedy sice existovala klauzule, která knížatům dávala pocit, že kdyby chtěli, mohou něco změnit. Ale zároveň si hrabata s císařem dávali velký pozor, aby k tomu nikdy nedošlo. Z čehož vyplývá, že baroni do dění v říši mohli celkově zasahovat pramálo.

        Zcela samostatnou kapitolou v přehledu hierarchie šlechty pak byli Páni. Pán, potažmo Paní, byl titul údělný, který mohl být dán muži i ženě, bez dědického práva. Pro jednoduchost sice většina dědičné šlechty jmenovala svým Pánem potomka toho předchozího, ale ne nutně tomu tak muselo být. Páni a Paní nevlastnili žádné léno, ale pobírali cyklovou rentu přímo od šlechtice, kterému sloužili. Převážně se jednalo o inteligentní vzdělané jedince, kteří sloužili svým šlechticům coby rádci. Na každý z jednadvaceti šlechtických rodů (včetně baronských) připadal jeden Pán. Teoreticky sice neměli žádnou výkonná moc. Ale protože byli rádci, mohli na své šlechtice působit a tím do politiky promlouvat z pozadí.

        Ovšem Filipiny možnosti, coby třetí dědičky rodinného majetku, titulu a panství, byly na hranici mizérie. Proč by si měla udržovat více než všeobecné povědomí? Navíc řešila dost jiných věcí ve svém každodenním boji s macechou, než aby jí zrovna jméno představeného mágské rady v Emaronu stálo za zapamatování.

        Ke „štěstí“ jí stačilo vědět, že v Emaronu mají velmi rozdílný vládní systém, od Aeginy. Tamní král totiž měl svoji Královskou Radu složenou jednak z vévodů, což byl titul v Aegině neužívaný, ale na společenském žebříčku odpovídal zdejším hrabatům, a za druhé ze zástupců jednotlivých cechů, včetně mágské obce. Mágové a Alchymisté, měli třináctičlennou mágskou radu tzv. Dekatriádu, do níž své členy volili, stejně jako jejího představeného 1. mága. Který poté zastupoval jejich zájmy přímo při jednání s králem.

        Netušila proč by měl svým původem Tibirus narušovat bezpečnost jejich říše. Pokud se nenarodil, jako Alchymista (protože v Emaronu, na rozdíl od císařství, nedělali rozdíly a pakliže si to pamatovala dobře i v Ditromii bylo možné studovat oba směry), protože jeho ukrývání by je mohlo uvrhnout v nebezpečí. Ale kdyby byl Alchymista, Mihail by ho sem jistě neposlal… Opravdu tomu chtěla věřit!

        Nakonec usoudila, že by měla být dost zodpovědná na to, aby se Grigoriovou radou alespoň zkusila řídit. Konec konců byl Tiberius přeci Mihailovi tak moc drahý, že mu věnoval svoji propustku! Možná by se mohla dozvědět i něco více o svém příteli…

        A tak spolu s Beriho druhou snídaní na Ralkemu, přinesla i návrh na společnou procházku po zahradách.

        „To myslíte vážně?“ vypravil ze sebe host poněkud zdráhavě. V jeho tváři bylo jasně čitelné překvapení.

        „Ovšem,“ ujistila ho. K úsměvu, byť hranému se však dokázala přinutit až v okamžiku, kdy vyšli na chodbu a ona se do něho zavěsila, jakoby byl skutečným Mihailem.

        Šli mlčky. Zachumlaní do teplých plášťů vzdorovali severovýchodnímu větru, který si pohrával se spadaným listím z hromady, kam jej navršil zahradník. Čtvrtletí větru se chýlilo ke své půli a nyní se jim příroda rozhodla tuto skutečnost opět připomenout.

        Filipa se pokoušela z výrazu svého společníka vyčíst jeho náladu, ale sama si nebyla jistá, jestli jde ještě o truc, nebo už o rozpaky. Jak by se k němu měla chovat?

        „Opravdu jste synem emaronského 1. mága?“ zeptala se, když zeď kolem nejbližšího okolí usedlosti nechali za sebou.

        Beri neochotně přikývl. Svůj pohled ale raději věnoval loukám a polím než jí.

        Filipa semkla rty.

        „Mihail se o vás zmínil v dopise. Prý vám hrozí nebezpečí a nemůžete se vrátit domů,“ nadnesla. „Je to pravda?“ zvolila lehký konverzační tón, jakoby právě hovořili o počasí, které jim dnes ale nebylo právě příznivé.

        Tázanému do tváře vstoupily chmury. Jeho tmavé oči se ponořily do stínů tak hlubokých, že Filipě přeběhl po zádech mráz.

        „Nesplnil jsem zkoušku,“ vypravil ze sebe mládenec z ciziny. „Otec…,“ to slovo jen stěží cedil skrz zuby, „očekává, že půjdu v jeho stopách. Jiná alternativa pro něj není přípustná.“ Ve tváři byl bledý, skoro až zesinal. Ruce zaťaté v pěsti se mu třásly.

        Proč?, nechápala Fí. Může mít stokrát despotického otce, s vysokým očekáváním, ale místo představeného Dekatriády se přeci nedědí! I kdyby vystudoval, neznamenalo by to, že se na ten post dostane… Ačkoliv co si matně vybavovala, minimálně současný představený byl skutečně synem toho minulého… Od vyslovení myšlenek nahlas ji ale odrazoval Tiberiův výzor. Navíc ji Grigoris upozorňoval, ať zbytečně nenaléhá.

        „Musíte být Mihailův drahý přítel, když vás poslal k nám domů místo sebe,“ usmála se a obratem změnila téma.

        Okamžik trvalo, než na změnu zareagoval i její společník. Trhl s sebou, pohlédl na ni, rozhlédl se kolem sebe a ty nejhorší stíny v jeho očích počaly ustupovat.

        „Ano,“ ztěžka polkl, „to Mihail je.“ Zastavil se a zvedl zrak k nebi. Vypadal jako v nějakém transu. Vítr si pohrával s jeho tmavými vlasy, ale barva do lící se mu navzdory chladnému větru vracela jen pomalu.

        „Nechci vám způsobovat problémy, baroneto. Ale nemám domov, kam bych se mohl vrátit. Teď už ne. Prosím, nechte mě zde. Zastanu jakoukoliv práci bude třeba, jen… mě nechte počkat až Mihail dostuduje a vrátí se ke mně.“

        Fí se to nelíbilo, ale prozatím souhlasně přikývla. Koneckonců neměla dvakrát na výběr…