Potomek Argyridů

20. KAPITOLA

1

27. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Kiato – večer.

        Cesta kočárem z usedlosti Ralkemos do Kiata, sídelního města knížete Triantafyllou, trvala poklidným tempem necelých 8 dní. Pro rodinu s tolika rozličnými charaktery bylo však cestování v jednom kočáře značně úmorné. Přespávali v zájezdních hostincích, či malých vesnických krčmách nebo přímo ve voze, nebylo-li kde jinde složit hlavy, a i tak si navzájem už lezli na nervy.

        Když tedy konečně přijeli na nádvoří hradu, byl každý z rodiny rád, že si mohl zalézt někam, kde bude pokud možno o samotě, nebo alespoň mimo veškerý zbytek příbuzenstva.

        Grigoris se vytratil jako první. Převlékl se a služebnictvo, které mu přineslo věci, vnímal pouze okrajově. Komorník věděl moc dobře, že mladému komtovi se nevybaluje, nýbrž trvá na tom, že tak učiní sám. Proto Grig nepotřeboval sloužícím nic připomínat. Měli jasné instrukce a jeho komnatu brzy opustili.

        Dlouho v ní však nepobyl ani on sám. Potřeboval si něco ověřit a to znamenalo kontaktovat Paladiův řád.

        Paladijci, jak se jim jinak také říkalo, byli následovníky Paladia z Uraraku. Génia, který vytvořil tak složité magické písmo, že ani dnes jej nebyl schopen užívat každý mág. Hlavně však, byli kultem starajícím se o tajemství. Sami jich skrývali mnoho, ale co bylo důležitější, schraňovali tajemství ostatních a zkoumali jednotlivé vazby a jejich dopad na zákulisí světa. Vedli si zápisky o všem, co kdo tajil, a bylo-li třeba, uváděli skutečnosti na pravou míru tam, kde bylo žádáno ověření skutečnosti.

        Kupříkladu, když nastal spor o následnictví. Je to dítě, které právě posadili na trůn, skutečně syn císaře? Pochopitelně se odpůrci pokusí využít čehokoliv, aby ho zdiskreditovali. Paladiův řád má ovšem o pravosti krve v jeho žilách záznamy. Nebo když se žena léta pokouší otrávit svého manžela. Ten na to přijde a obviní ji. Paladijci mohou soudu předložit řadu důkazů.

        Ale to je právě ta klíčová část, „mohou“… Strážci tajemství existují proto, aby tajemství drželi v tajnosti. Samozřejmě, že nemohou zařídit, aby je neodhalil i někdo jiný, ale také by neměli zasahovat a svévolně s informace vynakládat jak se jim zlíbí.

        Zapisovali tajemství, schraňovali důkazy a zkoumali co a koho jak ovlivní. Jaký dopad může mít levoboček komtesy umístěný do hraběcí rodiny? Hraběcí následník, který obětoval a zavraždil vlastní sestru? Milostný vztah druhého prince s prvorozeným knížecím synem? Velmi nadaný plebejský hoch poslaný na studia do sousedního království?

        Obzvlášť když se nová tajemství nabalí na ty už existující? Zapomenuté? Třeba, že se dcera císařovy sestry provdané do rodu Argyris 213. roku od skonu saně provdala v Emaronské říši pouhé čtyři generace nazpět?

        Ale potvrdit, či vyvrátit nějakou informaci, směl člen řádu jen tehdy, dostal-li svolení nebo přímo pověření, od pěti vůdců v čele chrámu Palade umístěném v Aitoliku.  A k tomu docházelo jen ve zcela výjimečných případech…

        Řád oficiálně sídlil v chrámu zasvěceném 10. kruhu, ale své lidi měl roztroušené po celém světě. A mnoho z nich ani netušilo nic bližšího o vyšší hierarchii spolku. Nepotřebovali to. A přesně proto byli vhodní k rozkazům typu: „Potvrď pravdivost toho či onoho tvrzení. Tady k tomu máš všechny náležitosti.“

        Jedním z takových byl i Lederos Modraveon. Písař knížete Triantaffylou a muž, který mladého komta Grigorie kdysi do řádu zasvětil. Měl na starosti archiv, ale často též navštěvoval budovu soudu. Nebyl přímo knězem, ale dělal pro řád právě tu nevděčnou úlohu, která zahrnovala zůstávat na očích.

        Grigoris byl po větru zvědavý hoch, ale zároveň byl cynický a sarkastický. Inteligentní, ale také příliš upřímný a nahlížel na některé věci z jiného či širšího meřítka než většina ostatních. Navíc měl svá tajemství, která si bedlivě střežil.

        Lederos nadhodil vějičku v podobě droboučké záhady. Bude mladého komta zajímat víc než oficiální vysvětlení? Samozřejmě! Dokáže pátrat a sbírat důkazy? Ovšem. Dokáže nikomu nic neříct do samého konce? Ano. Když Grigoris Ledera konfrontoval, bylo už vše připraveno pro nabídku, kterou druhý syn knížete obdržel.

        Zprvu to byl šok. Ale Grig neměl ve zvyku odmítat výzvy. Navíc si byl vědom vlastní nejisté budoucnosti. Stát se knězem zatím přímo nechtěl, ale v tomto ohledu řád nabízel řešení. Svěří jim svá tajemství a obdrží informace, o čemkoliv bude chtít. Naučí ho používat Paladiovu znakovou řadu, aby ještě lépe ochránil své soukromí, ale jeho soukromí a intimní záležitosti všech kolem něj se stanou vědomím řádu.

        Jen tímhle by jej nejspíš Lederos nepřesvědčil, ale Griga lákalo právě to pochopení zákulisí světa ze souvislostí, jež poskytuje právě znalost tajemství. A svěřit pár tajemství těm, kteří se na jejich ochranu specializují, nebyla za něco takového velká daň.

        Jenže tenkrát mu bylo tolik, co dnes Giannimu. Nemohl prostě sednout na koně a jet přes celé císařství do Aitolika, do hlavních archivů řádu. Proto se musel spokojit s tím, co nabízely kontakty přímo v Kiatu. Svůj zájem o hlubší pochopení však rozhodně neskrýval.

        Lederos nebyl jediným, zástupcem v řádu v Grigově okolí. Jeden kněz desátého kruhu pobýval přímo ve městě. Nikdo neznal jeho podobu, ale lidé si k němu uměli najít cestu, když se chtěli, nebo potřebovali, svěřit někomu, kdo jejich tajemství nevyzradí.

        A přesně tam vedly komtovy druhé kroky. Ne proto, aby se svěřoval, to udělal už u Ledera. Ale proto, aby se něco dozvěděl. Tenkrát se ovšem dověděl jen tolik, že nejprve musí prověřit jeho schopnosti. Magické, intelektuální, ale předně schopnost držet jazyk za zuby a nedat na sobě nic znát.

        Podstoupil tedy zkoušky, učení a zasvěcení na dálku. Bez návštěvy samotného chrámu. Postupně začal mít přístup k informacím týkajících se jeho okolí, města, jiných aeginských šlechtických rodů…

        Otázka tedy zněla, pamatuje si to jméno dobře?

        Grigoris se převlékl do volnějších lněných kalhot barvy lískového dřeva, delší šedé košile s úzkými rukávy a dlouhého černého kabátce půlkruhového střihu s dlouhými širokými rukávy a kápí. Tu si nasadil na hlavu až v okamžiku, kdy opustil hradní prostory a zamířil po cestě z kopce dolů do města.

        Z počátku se maskoval jen zastíracím kouzlem. To způsobovalo, že unikl pozornosti nepříliš soustředěných lidí ve svém okolí. Kdo by na něm náhodou spočinul pohledem, přehlédl by ho. Pozornost dotyčného by byla upoutána čímkoliv jiným. Skvrnou na zdi, obrazem, vázou s květinami… Kdyby se jich na něj někdo ptal, nevzpomněli by si, že kolem nich prošel právě mladý pán. Při nejlepším by si vybavili muže, který prošel kolem, nebo stín mihnuvší se na konci chodby. Díky tomu mohl nepozorovaně uniknout ze sídla, aniž by byl nucen sáhnout přímo po neviditelnosti.

        Ta totiž efekt zastíracího kouzla postrádala. Byl sice neviditelný, ale kroky byly slyšet. I kdyby se pojistil neslyšitelností, tak dveře otvírající se bez důvodu, také na nenápadnosti příliš nepřidají…

        Zneviditelnil se proto až přímo v ulicích města. Strážit tajemství totiž obnáší především, chránit samotný fakt, že přesně to je vaše poslání.

        Místo kam mířil, byla Kiatská Měšťanka. Touto denní dobou už dětmi opuštěná. Tam potřeboval vyhledat učitele Latsia Botsarida. Muže, který tvořil most mezi ním a Paladijci.

        Přejel prstem po magickém písmu na náramku a aktivoval jej. Vysílal tím do svého okolí žádost o kontakt. Jakýkoliv člen spolku v dosahu mohl od té chvíle následovat chvění totožného náramku na vlastním zápěstí a být doveden do místa, kde Grigoris čekal.

        Dosah ale nebyl příliš velký, proto komt zašel až k budově, v níž se chtěl setkat. Potřeboval však, aby mu Botsaris přišel otevřít a vpustil jej, k čemuž došlo o dlouhých pět minut později.

        Grigoris znal učitelovy oblíbené prodlevy, proto nemohl být odrazen ani uražen. Nehledě na to, že zrovna on se nikdy příliš neurážel, zato uměl velmi obratně urážet ostatní. Vešel do školy a následoval toho vitálního čtyřicátníka v béžových kalhotách a vestě stejné barvy přes netypickou černou košili až do jeho pracovny opředené tolika ochranami, že si o nich mohl skoro i císařský palác nechat jenom zdát. Ačkoliv Latsiovi šlo o to, aby se nic z řečeného uvnitř nedostalo ven a císaři naopak, aby se nikdo nepovolaný nedostal dovnitř, což byl významný rozdíl.

        Grigoris zhodnotil pohledem učitelovy dříve tmavé vlasy dnes již půl napůl prorostlé stříbrem. Mimoděk jej napadlo, jestli i on dopadne za pár let stejně, půjde-li cestou, kterou si zvolil. Alespoň pak budu moct každému říkat, aby koukali ctít moje šediny. Uchechtl se, zrušil neviditelnost a vystoupil na světlo lucerny, za těžkými černými zataženými závěsy.

        „Komt Grigoris, jak překvapivé,“ utrousil kantor. Opřel se o svůj stůl čelem k nečekanému návštěvníkovi a zahleděl se hluboko do jeho očí. „Zásnuby se vydařily?“

        „Dá se to tak říct.“ Grigoris vytáhl z rukávu svoji zprávu o tamních událostech uzamčenou spirálovou pečetí, kterou Latsis přehodnotil pohledem a odložil na stůl za sebe.

        „Potřebuji si něco ověřit,“ nadhodil Grig.

        „Ptej se.“

        „Co vám říká jméno: ‚Tiberius Marcius Pustula Dalmaticus‘?“

        Učitel se zamyslel.

        „Je to Emaroňan. Informace odtamtud přese mne nepřechází. Jsem převážně sběratel, to víš.“

        „Vím. Ale nemůžete popřít, že jste pro mě už dříve sháněl mnoho informací. Převážně ty o aeginské šlechtě. Tiberius je synem emaronského 1. mága Lucia Cominia Fabiana Dalmatica, není to ověřená informace, ale rodinné jméno by souhlasilo stejně jako fakt, že studoval na Ditromijské akademii. A já si pamatuji, že v rodu Argyris se před třemi generacemi provdala jistá Demi Argyris do ciziny…“

        „Správně roku 240 od skonu Saně se provdala za váženého mága Leftheria Aula Fabiana Dalmatica.“ Latsis tu informaci nemusel lovit dlouho. Byl trénovaný. Jakmile si nějakou informaci uložil do paměti, dokázal ji najít, když potřeboval.“

        Ano! To bylo to jméno. Jméno, které Grig zapomněl, ale pamatoval si, že existovalo. Že je už slyšel…

        „Potřebuji vědět, zda byli Lefterius A. F. Dalmaticus a Demi Argyris Dalmaticus Tiberiovými předky.“

        „Pokud by byli…“

        „Pak by byl Tiberius Dalmaticus jedním z možných následníků aeginského trůnu,“ dokončil Grigoris Latsiovu myšlenku. A v takovém případě ses Mihaile pěkně seknul s jeho bezpečím zde. Nechceš mi říct, jak ho máme s Filipou ochránit?! Tos ho mohl poslat rovnou na trattenersko-samacharskou frontu! A možná, že i tam by byl ve větším bezpečí…