Pán Dimitriadis

2. KAPITOLA

1

15. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, 23 hodin v noci.

       Noční host se v hraběcím loži spokojeně zavrtěl. Otočil se na bok, přehodil paži přes obnažený lehce ochlupený hrudník svého milence a majetnicky se k němu ve světle svící přivinul, hlavu položenou na jeho rameni. Hrabě však, jakoby jej nevnímal. Ruce měl pod hlavou zabořené hluboko do vodopádu dlouhých černých vlasů a nepřítomně hleděl kamsi do tyrkysových nebes svého lože.

       „Jsi stále duchem mimo,“ konstatoval unaveně Agapios s lehkým úsměvem na tenkých růžových rtech.

       „Pak se zřejmě tvá snaha mne rozptýlit minula účinkem,“ uchechtl se Loukas. Vymanil jednu z dlaní zpod hlavy a pocuchal svému milenci lokny jeho hnědých vlasů, aby ho trochu upokojil.

       Agapios spokojeně zapředl jako kotě. Netrvalo to však dlouho a hlazení přestalo. Šestadvacetiletý Pán Dimitriadis si povzdechl, přetočil se na břicho a zdvihl se na loktech.

       „Souvisí to s tvým navrátivším se bratrem?“ zeptal se přímo.

       Loukas mu pohlédl krátce do zelenohnědých očí mandlového tvaru, než se opětovně zahleděl nahoru.

       „Možná,“ připustil ne zcela ochotně.

       „Co s ním vlastně zamýšlíš?“ vyslovil Agapios nahlas otázku, která vrtala hlavou i Loukovi od bratrova příchodu.

       „Nevím,“ přiznal hrabě s povzdechem.

       „Nemá smysl ho tu držet násilím,“ naznačil Agapios. Husté hnědé kadeře spadaly mladému Pánovi na ramena a rámovaly jeho oválnou tvář.

       „Nedržím ho násilím,“ ohradil se Loukas. Aniž by chtěl, vkradla se do jeho hlasu podrážděnost.

       „To je pravda, nazývejme to pravým jménem, vydíráš ho.“

       „Nevydírám!“

       Oči milenců se setkaly.

        „Ne? Zaplatíš dluhy jeho mrzkého otce, když tu zůstane. Tak jak bys to ráčil nazvat?“ Agapios se uchechtl.

       Loukas se od něho odvrátil. Samozřejmě, že mu o podvečerním rozhovoru s Theodorem řekl. I o jeho podstatě. Agapios byl nejen jeho milenec, ale také rádce a osobní sekretář. Sám ho do této funkce jmenoval nedlouho po smrti svého otce, když se Hermes Dimiatriadis, Agapiův otec, vzdal funkce. Přiřknul mu šlechtický titul Pána z Thermosu a od té doby s ním sdílel strasti každodenního života. Byl zvyklý probírat s ním své záležitosti. Teď mu ale jeho zájem nebyl vůbec příjemný.

       „Zkrátka nechci, aby se hned sebral a znovu odešel z mého života.“

       „Že by tě pořád trápila ta stará láska?“ Agapios se k němu naklonil a škádlivě mu dýchl na obnažený krk.

       „Ale kde, že.“ Loukas od sebe o pět let staršího muže odstrčil a posadil se na okraj postele zády k němu.

       Agapios ho ale odmítl nechat tak snadno odejít. Přisunul se k němu zezadu, přitiskl svou hruď na jeho páteř a pod pažemi jej něžně, ale přitom pevně obejmul.

       „Opouštíš mě?“ Položil si hlavu na milencovo rameno.

       Loukas ztuhnul. Nepoložil mu dlaň na paži, ani jinak nedal najevo zájem o Agapiovo počínání.

       „Já přeci vím, že jsi ho nikdy nepřestal milovat,“ pošeptal mu rádce do ouška laškovným hlasem.

       „Je to už dávno. Neřeším to.“

       „Vážně? Chceš mi namluvit, že ho zde chceš držet čistě z bratrské solidarity?“

       „To je snad má věc,“ odsekl Loukas. K tomu, aby svého milence odehnal, se ale neměl.

       „Ale uvědomuješ si, můj milý hrabě, že tvůj mladší nevlastní bratr je synem pravého Alchymisty? Jeho přítomnost zde je nebezpečná jak pro tebe tak pro něj, nemluvě o zbytku tvých příbuzných a jeho skutečné matce…“

       „Myslíš, že to nevím?!“ Loukas se s konečnou platností zvedl a poodešel k oknu. Dveře na balkón měl zavřené. V ozdobném krbu s kruhovými rytinami na bocích stále ještě doutnalo několik posledních uhlíků, jejichž světlo se lesklo na jeho holé naolejované kůži. „Byl jsem jeden z těch, kteří rozhodli, že Zacharias Floros musí zemřít. To my,“ tím myslel Velkou radu, „poslali na jeho pravého otce vraha.“ Loukas Stepphanidis se ošil a potřásl hlavou. „Ale Theodoros zdá se o ničem z toho nemá ani ponětí. Jeho výuka nejspíš nepostoupila do fáze zasvěcení…“ uvažoval nahlas.

       „A ty myslíš, že to bude ostatní mágy zajímat?“ naléhal Agapios.

       „I kdyby se narodil s talentem pro nepřímé využití magie, může přeci prožít celý život, aniž by s ní přišel do styku.“

       „To platilo do okamžiku, než se stal učněm mistra Flora. Věříš mu, že se nic nenaučil, tak moc, abys dal vsázku vlastní život?“ Agapios měl husté hnědé obočí. Když jej nyní povytáhl, jeho vysoké čelo protkalo několikero rovnoběžných vrásek táhnoucích se od jedné strany ke druhé jako brázdy na poli. „Musí ti být jasné, že pokud jeho dluhy zaplatíš, zpráva o jeho návratu se rozkřikne. Stejně tak jako o polovině jeho původu. Velká rada v čele s císařem bude žádat vysvětlení. Možná i jeho odstranění…“

       „Nezabiju ho!“ uťal Loukas rázně směr rádcových myšlenek.

       „Dobře,“ připustil hnědovlasý muž. „A co tedy hodláš dělat?“ Vstal z lože a přistoupil ke svému milenci blíž.

       Ano! To byla klíčová otázka, na níž záleželo ponejvíc. Hrabě se s ní pořád trápil. Ale až nyní, když se k němu Agapios přivinul a dráždivým pohybem ukazováku mu obkroužil jednu z bradavek, poznal kýženou odpověď.

       Pevně chytil svého milence za hýždě a rty se přisál na jeho šíji. Milovali se před pár okamžiky, přesto jeho tělo bylo znovu stejně žádostivé, jako když se Agapios večer vetřel do jeho ložnice.

       „To je podlé, vaše milosti,“ vydechl rádce.

       Loukas všechny jeho další protesty umlčel dlouhým vášnivým polibkem. Dotlačil ho svou vlastní klesající tendencí na koberec před krbem a položil jej na lopatky. Slíbal sůl z jeho snědé kůže a užíval si každý slastný sten uniknuvší z milencových rtů. Obkročmo si mu sedl na kotníky. Agapiova chlouba se trhaně vzdouvala prosíc o pozornost. A Loukas mu věnoval všechnu svou péči…

2

       Leželi spolu zabořeni do dlouhých vláken bílého koberce a těžce oddychovali.

       „Neodpověděl jsi mi,“ podotkl Agapios s úšklebkem na rtech.

       „Já vím,“ odvětil mu Loukas vážně.

       Možná až příliš vážně…

       Pán Dimitriadis zamrkal a otočil se k hraběti. Loukas z profilu v potemnělém pokoji, kde už svíce téměř vyhořely a v krbu i doutnající uhlíky pohasínaly, vypadal nedosažitelný. Jako modelové sochařů, vystavení na odiv a přeci nedotknutelní.

       Cosi mu našeptávalo, že by tady neměl být. Že je něco špatně.

       „Co máš tedy v plánu?“ Agapios nepochyboval, že Loukas nějaký má.

       Hrabě si povzdechl a otočil se tváří ke svému milenci. Leželi tak blízko, že se jejich nosy téměř dotýkaly.

       „Udělím mu šlechtický titul Pána z Thermosu,“ prohlásil Loukas odměřeně. V jeho oříškových očích nebylo nic než chlad. Agapia ta změna chování zmátla.

„Takže se mě přece zbavuješ?“ otázal se. Hlas mu vázl v hrdle, aniž by chápal proč přesně.

       „Ano.“

       „Bude působit divně, když vyměníš Pána po necelých čtyřech letech služby,“ upozornil na další nesporný fakt.

       „Ne, pokud zemřeš.“

       Agapios chtěl ještě něco říct, ale po těch slovech se zastavil s ústy otevřenými dokořán. Loukas začal prsty činit příslušný sled gest a šeptat magická slova.

       „Ne!“ Agapios stísněně polkl. „Nedělej to!“

       Marná snaha.

       NE!“