Milenka a bojovnice

22. KAPITOLA

1

4. den doby vichrů, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Acharské hory – po poledni.

          Když se Irida zastavila v namáhavé chůzi, bylo již zcela jistě po poledni. Mezi vysokými skalními masivy se čas určoval těžko, ale tímhle si byla jistá.

          Zaklonila hlavu, protáhla krk, sňala z hlavy kroužkovou i koženou kuklu a otřela si čelo orosené potem do nátepníku pravé ruky. Nebylo horko, naopak. Mezi skalisky se proháněl neposedný chladný vítr, který čechral listí a jehličí nepočetným rostlinkám, dost houževnatým, aby se zde uchytily. Navíc se slunce, kterého už tak v těchto končinách bylo poskrovnu, před okamžikem skrylo za mračnou peřinu slibující brzký první sníh. Irida se potila, protože už několik hodin stoupala horskou kozí stezkou, vhodnou tak leda pro kamzíky, vlekouc za sebou svého koně a stále ne a ne dojít k cíli.

          Už musím být blízko, ujišťovala se v duchu. Chápala, že se museli přesunout, ale zrovna takové místo… To mi určitě vybrala k zlosti.

          S nasazováním ochrany hlavy se už neobtěžovala. Zastrčila obě kukly za opasek a pokračovala vzhůru. Měla štěstí, že díky magii dokázala sledovat stopy i v tak nepoužitelném kamenitém terénu. Kdyby měla po trattenerských uprchlících pátrat nablind, byla by dozajista v koncích.

          Když se konečně vyšplhala dost vysoko, aby si povšimla osoby skrývající se za kamenem, byla tajnému úkrytu svých chráněnců takřka nadosah.

          „Jdeš pozdě!“ osočila ji bruneta delších hnědých rozpuštěných vlasů s nesmlouvavým pohledem. Kožený korzet dával vyniknout její štíhlé postavě a dlouhý štíhlý na jejích zádech varoval, že tato žena, leč disponuje jistými půvaby, opravdu není partie pro každého.

          „Lepší než nikdy,“ odsekla jí Irida vzdorující jejím hnědým očím mrazivým pohledem svého zdravého oka.

          „Co se děje?“ dolehl k nim další ženský hlas. Hnědovláska se příchozí blondýně uklonila s pravou pěstí přiloženou k levému prsu. Než však stačila své paní odpovědět, tak ta si všimla příchozí aeginské vojačky. Hrdě zdvihla hlavou a založila si ruce na hruď.

          „Není od tebe dvakrát hezké, takto mne nechat čekat.“

          „Hanio,“ oslovila ji Irida hrubším tónem, kvůli kterému si bruneta odfrkla, „jsem to jediné, co vás drží od odhalení a zajetí. Mohu tě nechat čekat, jak dlouho budu chtít.“ Rusovláska pohodila hlavou a vlasy jí zavlály kolem obličeje. Úšklebek koutkem úst a ďolíček, který díky tomu ozdobil její levou líc, vykouzlili na tváři nejmladší trattenerské princezny úsměv hodný víc vesnické dívky, než princezny.

          „Vítej, strážkyně aeginská, v mém skromném obydlí.“

          Bruneta, osobní stráž její výsosti, si odfrkla podruhé. Hania, celým jménem Johania Sofia Dalia Endre vale Jakab, ji ale ignorovala a pokynula Iridě aby vstoupila do tábora umístěného na skalní plošině.

          Stany z šedozeleného plátna, které z dálky splývaly se skalním masivem, stály v kruhu, kolem ohniště, na nějž zde sice obtížně, ale evidentně dokázali sehnat dostatek živných dřevin. Irida však projevila uznání pouze v duchu. Koně zanechala u ostatních zde a následovala princeznu do jejího nouzového příbytku, kde se konečně po dlouhé cestě usadila na medvědí kožešině rozložené po zemi.

          Blondýnka se strhanou stále ještě dívčí tváří se usadila naproti ní. Měla modré oči světlejšího odstínu než Irida, které navzdory jejímu výrazu či zvlnění rtů působily dojmem, jakoby se měly každou vteřinkou rozplakat.

          Rusovláska se naklonila blíž a natáhla k ní ruku. Svojí dlaní zakryla tu její a obdařila ji povzbudivým výrazem. Hania vzdorovala jen chvíli. Pozvedla zrak a znovu se nechala obejmout pocitem, jakoby padala do hlubokého bezedného moře, který milovala a zažívala jen s touhle zvláštní vojačkou. Na zátylku ji zamrazilo. Tolik jí chyběla!

          Oběma rukama si chvíli pohrávala s tou Iridinou, než jí sejmula koženou rukavici. Přiložila si hrubou dlaň na svou jemnou tvář a na okamžik zavřela oči.

          „Taky se mi stýskalo,“ utvrdila ji Irida.

          Hania se pousmála, přesto se jí zpod víček vylily dvě lesknoucí se slzy veliké jako hrachy.

          „Pojď sem,“ naznačila jí Irida a pomohla své princezně, aby si uložila hlavu do jejího klína. Pravačkou, kterou zbavila rukavice sama, pak vískala její po zadek dlouhé světlé vlasy, aby ji utišila a ujistila zároveň.

          I když u sebe byly tak blízko, stále tomu nemohla uvěřit. Předpokládala, že ten zvláštní pocit nepatřičnosti časem zmizí, ale i když už se spolu stýkaly skoro jednu otočku, pokaždé se znovu dostavil.

2

26. den doby bouří, čtvrtletí větru, rok deváté hlavy, 324 let od skonu Saně, Acharské hory – po poledni.

          Hvězdáři by řekli, že byl poslední den jedné otočky. Mezi lidmi se toto označení, ale nikdy neuchytilo. Těm stačilo vědět, že nazítří začne nový rok a je třeba jeho příchod řádně oslavit.

          I Irida slavila, i když jinak než ostatní. Byla totiž na své první výpravě do okolních hraničních hor. Přesněji, během tříletého výcviku v ašské pevnosti jich absolvovala několikero, tohle ale byla její první samostatná mise. Být sama v této nehostinné divoké přírodě, pro ni mělo zvláštní nádech dokonalosti. Nemohla si totiž přát víc.

          Pravda, kdykoliv se mohlo cokoliv přihodit, což dokazovala i páska přes její ztracené levé oko, jenže to ji netrápilo. Za pocit svobody, kterou právě cítila, to totiž rozhodně stálo! Měla dojem, že i kdyby zde někde měla zemřít, zemřela by šťastná.

          Kruhy na nebesích však měly s jejím životem docela jiné plány…

          Irida Rallios byla přidělena k jednotce průzkumníků. Tito vybraní vojáci brázdili horské průsmyky a dohlíželi na to, aby žádný vetřelec nepřekročil hory mimo vyhraněný přechod v Acharské úžině. Pohybovali se v horách jednotlivě a měli důmyslný systém nemagických majáků a signálních ohňů, díky čemuž dokázali pokrýt poměrně velké území.

          Irida byla přidělena do oblasti téměř u trattenerských hranic. Celý druhý čtverec na průzkumnické mapě severně od úžiny patřil až do večerních hodin 2. dne doby potoků, kdy jí přijdou vystřídat, jen a jen jí. Měla jasné instrukce. Pohybovala se po předem daných cestičkách, pokud možno nahodile, aby její trasu nebylo možné předvídat a měla tak větší šanci, někoho odhalit. Šla od jedné rozhledny ke druhé, střídala vyvýšené body s údolími a hlavou jí nevířily žádné zbytečné ani složité myšlenky.

          A to až do chvíle, kdy zahlédla odlesk světla mezi stromy lesíka podél malé říčky, která o několik kilometrů dál stékala do sousední říše. Jistě, mohl to být jen odraz od hladiny. Ale Irida se rozhodla danou věc prozkoumat. Pokud by totiž někdo skutečně toužil proniknout přes hory, je cesta proti proudu Greanie jasnou volbou.

          Koruny stromů podél řeky mohou menší skupinku téměř spolehlivě skrýt. A i v místech, které dřevěné dominanty nestřeží, je břeh sice s obtížemi, ale schůdný. Prakticky až k soutoku potoků Grí a Nien, kde jeden stéká ve vodopádu z vysokých skalisek a druhý přitéká ve vymletém hladkém kamenném korytu porostlém tak maximálně mechem se dalo úspěšně stoupat do nitra Acharských hor. Ostatně tam byl i konec Iridina strážního čtverce.

          Vydala se tedy nepříliš schůdnou cestou, přímo ke zdroji záblesku, který se už neopakoval. Svého vypůjčeného vojenského koně nechala přesně tam, odkud zpozorovala možné vetřelce a v podřepu sestupovala jako nějaká horská koza směrem k lesu.

          Brzy už jí skluzy mezi kameny a keříky dovedly pod jehličnatý příkrov nepříliš vysokých borovic, kde se s tichým heknutím rozběhla kýženým směrem. Meč v pochvě si přidržovala levou rukou, připravená kdykoliv tasit. Své magické síly využívala pouze ke ztišení pohybu a zvýšení rychlosti. Krytá ve stínech lesního podrostu pospíchala směrem, kde tušila narušitele.

          A pak je skutečně zahlédla. Instinktivně zaklekla za drobný hustým jehličím pokrytý smrk ztepilý a dýchala co nejmělčeji. Skupinka trattenerských zatím pokračovala bez povšimnutí svým vlastním směrem a tak měla možnost si je důkladněji prohlédnout.

          V čele průvodu kráčela plavovláska skoro až aristokraticky bledé pleti s vodovýma světle modrýma očima a strhaným výrazem ve tváři. Sice byla oděná do ocelových plátů trattenerských vojáků, ale kráčela pomalu a obtížně, jakoby jí každý krok v té nádheře působil nevýslovná muka. Iridě neunikla špína na šatech pod brněním ani krev na rukou i v obličeji. Nezdálo se však, že by patřila přímo jí.

          Hned druhá žena v průvodu byla bruneta s vlasy spadajícími na ramena a čelem zakrytým šátkem stejně šedé barvy, jako měly i její oči. Oděná do černé kožené zbroje, rovněž zbrocená krví, se však s odhodláním ve tváři lopotila s nosítky, na nichž odpočívala skutečně zraněná členka jejich výpravy.

          Hnědovláska s rozcuchanými kadeřemi ležela v bezvědomí, zřejmě po velké ztrátě krve. Měla ošklivou ránu na boku, ale již primitivně ošetřenou a obvázanou, takže se Irida mohla pouze domýšlet, jak vážné její zranění skutečně je. Z šatů už jí mnoho nezbývalo a nezdálo se, že by původně odívala zbroj. Dekou měla přikryté zatím pouze své dlouhé nohy.

          Zadní část nosítek třímal v rukou nepříliš vysoký muž. Výškou jí připomínal strýce Platona, ale na rozdíl od pleší zdobeného knížete Triantafyllou měl tento Tratteneřan světle hnědé vlasy a neustále mžoural, jakoby mu již slábl zrak. Rozhodně nevypadal jako voják, spíše jako nějaký vzdělaný muž.

          Další šla dívka, které nemohlo být víc jak patnáct let. Pokud si Irida kdy pokoušela představit bytost vzešlou ze samotných Nebeských kruhů, vypadala přesně jako ona. Vlásky tak světlé, jako sluneční paprsky. Oči modřejší než nejčistší tůň odrážející jasné nebe. Symetrický obličejík bez jediného kazu. Líčka růžová, jako čerstvě narozená ještě neochlupená myší mláďata. Ručky měla spojené v klíně a neustále si nervózně pohrávala s prsty. Oblečená byla do chladného počasí, ale spíše prostě.

          A hned za ní šli ve dvojstupu čtyři trattenerští vojáci, vedoucí všechny jejich nádherné ušlechtilé koně. Irida hned poznala, že nejde o prachobyčejné valachy odněkud ze statku. Byla to nádherná mladá zdravá zvířata. Jeden jediný z nich by měl cenu několika tisíců genů…

          Jenže tu nebyli jenom ti koně. A Iridiným posláním coby průzkumnice rozhodně nebyla jejich krádež!

          Iridia věděla, že správně by se teď měla otočit, vytratit se z jejich dosahu a vrátit se ke svému koni. Jen dvacet kilometrů nazpět po její poslední trase stála rozhledna. Soustavou zrcadel mohla velmi jednoduše podat zprávu do ostatních čtverců. Důmyslná řeč krátkých a dlouhých záblesků vyvinutá přesně pro tyto strážní účely umožňovala pokročilou komunikaci i na delší vzdálenost. Netrvalo by to dlouho a v odpověď by dorazily posily. Iridě by stačilo jen dál sledovat postup Tratteneřanů a ve správný okamžik se spojit se svými druhy ve zbrani…

          Ale co pak?, položila si otázku. Zajali bychom je a odvedli do Achy. Tam by možná vyléčili jejich raněnou, pokud by přežila do té doby a pak by je nadřízení podrobili výslechu ohledně jejich nelegálního pokusu překročit hranice. Výsledek? Otočili by je a poslali zpět do jejich říše… V tomto ohledu byla císařská nařízení přísná. „Aegina zaujímá ve válce Samacharu s Trattenerem neutrální stanovisko. Žádný Samachařan ani Tratteneřan až do odvolání nepřekročí hranice,“ zněly instrukce, které jim tlumočil velitel pevnosti.

          Jenže Irida si uvědomila, že nechce, aby je potkal stejný osud, jako ty nebožáky před pevností. Byly to ženy a děti, které prchaly před hrůzami války, zřídka doprovázené starci. A často jim zbývalo jen málo jídla. Ti lidé přicházeli špinaví, strhaní, v botách s prošlapanou podrážkou… a v pevnosti je nepřijali.

          Utábořili se v úžině před pevností v naději, že je tam bezpečněji, než přímo v jejich zemi. Při pohledu na ně jí napadlo, jak zoufalí musejí doopravdy být, když nevidí, že pokud by samacharská armáda dospěla až sem, nebude pro ně žádného úniku a skončí sevření ve vojenských kleštích.

          Nejednou se jí rusé vlasy na zátylku zježily při představě, jak bude stát v bojové linii a sekat do zad nebohých civilistů, které má rozkaz nevpustit, zatímco nepřítel je bude systematicky vyvražďovat zepředu.

          Rozkazy byly rozkazy. Přesto Irida zaváhala, když došlo na jejich plnění. Něco jí na té skupince nesedělo.

          Měli drahé koně. Čtyři, byli dozajista vojáci. Možná šest, pokud připočte ty dvě ženy vpředu. O té zraněné si nedovolila mít žádné mínění. A ti zbylí dva, mžourající čtyřicátník s několikadenním strništěm a dívenka s vlasy barvy slunce, tak kolem těch se vznášelo ve vzduchu víc otázek než odpovědí.

          Na nějakou předsunutou jednotku jich bylo málo. Nehledě na to, že Tratteneros měl dozajista spoustu jiných míst, kam poslat vojáky, než zrovna do Aeginy. Nemluvě o těch dvou, kteří mezi ně dozajista nepatřili. Tak kým mohou být? Proč se pokoušejí přejít hranice?

          Sama nespatřena se rozhodla je sledovat.

          Povinnost jí sice velela jinak, jenže tihle lidé byli prostě a jednoduše divní! Nepřemýšlela přeci rovnou o tom, že je vpustí do Aeginy, no ne? Jen o nich chtěla zjistit víc…

          Zvažovala své možnosti. Dokud nevyjdou z příkrovu stromů, není velká pravděpodobnost, že by je mohl zahlédnout nějaký průzkumník z jiného čtverce. Pokud je chce „vyslechnout“, řekněme, pak má jedinečnou příležitost, právě zde. Kdyby je dokázala zastavit a přimět ke spolupráci, mohla by se o nich dozvědět víc.

          A tak jí pohled znovu padl na zraněnou ženu. Irida nebyla úplně mistryně v léčitelství, ale kdyby se jí podařilo ji zachránit, třeba by s ní pak jednali…

          Věděla, že riskuje. Riskovala dokonce dost. Rozhodně víc, než by měla. Na druhé straně věděla i to, že jí poslali právě sem, protože kdyby jí něco proklouzlo, je za jejím čtvercem ještě dost dalších, aby někdo z průzkumníků případné vetřelce odhalil. A představa smrti nebohých uprchlíků v úžině před Achou, jí kroutila útroby do gordického uzlu takovou silou, že by nedokázala žít sama se sebou, kdyby se alespoň nepokusila něco změnit.

          Navíc ta zraněná skutečně potřebovala rychlou pomoc a co tak měla možnost Iri vidět, nikdo z těch lidi nedisponoval magickou aurou. Bez magie, jak jí chtějí zachránit? A kdyby se náhodou o něco pokusili, měla bych mít proti nim výhodu, rozhodla se.

          Vyrazila vpřed a oběhla je rychlostí větru vanoucího v korunách.

          Vůdkyni včele průvodu z toho zavlály světlé vlasy z culíku dopředu podél tváří. Zarazila se a unaveně zdvihla ruku, aby její věrní zastavili.

          Irida vyšla ze stínů, ve zbývajícím oku modrý chlad.

          Ve tváři špinavá vůdkyně jí pohled opětovala. V jejím postoji bylo cítit jakési zoufalé odhodlání. Irida z ní měla pocit, že je na pokraji sil. Přesto se však nevzdávala.

          „Co pohledávají trattenerští vojáci v Acharském pohoří?“ chtěla se Irida zeptat. Tváří v tvář té ženě, která se zblízka zdála o pár let mladší než ona, se však zarazila. Svou obvyklou jízlivost jakoby nedokázala použít. Nedostávalo se jí slov.

          Vykročila. Meč sice v ruce, ale stále uvnitř koženého pouzdra.

          Vůdkyně Tratteneřanů ji pozorovala, jako kočka připravená chránit svá mláďata, i když sama ještě napůl kotě.

          Když jí Irida míjela, blondýna ji chytila za levou paži.

          „Kam si myslíš, že jdeš?“ promluvila Aeginsky.

          Irida se zastavila v půlce kroku. Věnovala tvrdý pohled nejprve ruce a pak samotné ženě s culíkem.

          „Jestli mě nepustíš, ta žena zemře.“ Irida pohodila hlavou směrem k nosítkám. Bruneta, která je držela vpředu, na vůdkyni upřela prosebný pohled. A ta se podvolila.

          Iri měla opět volnou ruku i cestu ke zraněné. Až když si ji mohla prohlédnout zblízka, si všimla podoby, kterou sdílela s druhou brunetkou v průvodu. Že by sestry? Dvojčata? Občas se stávalo, že dvojčata nebyla zcela identická, někdy se lišili dokonce i pohlavím. To sice nebyl tento případ, ale protože věkově nemohly být příliš daleko od sebe, připadalo jí docela možné, že by jimi mohly být.

          „Musím prohlédnout její zranění,“ obeznámila skupinu trattenerských věcně. Nebyla dobrá na jazyky, z tratteneřštiny ovládala sotva základní fráze. Díky slovům vůdkyně těchto uprchlíků, ale už věděla, že minimálně ona Aeginštinu ovládá na výbornou.

          Blondýna přikývla.

          Irida se poté naklonila nad dívku v bezvědomí a začala jí odmotávat obvaz. To co následně uviděla, potvrdilo všechny její nejčernější obavy. Tohle zranění nebylo způsobené mečem. Bodné rány byly hluboké a nejspíš pocházely od rohů kamzíka. Jejich okolí již zarudlo a nebylo pochyb o tom, že ta žena ztratila spoustu krve.

          „Musíte zde zastavit,“ zpravila je. „Mám-li jí pomoci, potřebuji na to klid.“

          Když bledá plavovláska v čele opět přikývla, nosiči odložili své břemeno. Celá trattenerská skupina se následně seskupila kolem své modrooké zbrojnošky o něčem vášnivě rozprávějíc.

          Irida jim však nerozuměla jediné slovo. Právě teď se rozhodují, jestli tě zabijí hned, nebo až za chvíli, prolétlo jí hlavou. Koneckonců by to nebylo nic divného. Jak se ale má v takové situaci soustředit?!

          Zhluboka se nadechla. Rozhodla se. Necouvne! Ignorovala veškeré tlachání ve své blízkosti. Nejprve musela vyčistit rány. Sáhla do tlumoku, který jako správná průzkumnice měla vždy při ruce. Nosila v něm vše potřebné, včetně silné pálenky. Nezaváhala. Otevřela ocelovou placatku a nalila alkohol do obou ran. Bylinou mast na podporu hojení vyňala z dřevěné krabičky a namazala na čisté plátno coby nouzový obvaz. Teprve, když byla hotová se základním ošetřením, včetně šití, přistoupila k užití magie.

          Irida skutečně nebyla léčitelka v pravém slova smyslu. Znala základy první pomoci a protijedy proti běžně užívaným jedům. Magii sice ovládala, ale učila se ji užívat pouze od strýce Angela a posléze v pevnosti v rámci výcviku. Ovládala tedy hlavně kouzla bojová, a podpůrná. Taková, která mohla použít pro své přežití, či k dosažení vítězství. S čímž si sice léčení neprotiřečí, ale ani to neznamená, že by se jej učila nějak do hloubky. Uměla zhojit povrchové oděrky, zhmožděniny, naraženiny, uměla kouzly potlačit bolest. Ale pokud by ta žena měla nějaké vnitřní zranění, nedokázala by jej odhalit, natož vyléčit.

          Existoval však ještě jeden způsob, jak mohla pomoci. Dost nejistý, co se výsledku týče. Vyčerpávající… Jak se zrzka tak dívala na bezmocnou dívku jen o málo starší, než byla sama, pochopila, že to udělá.

          V principu se jednalo o metodu, kdy mág vypustí svou magii s nějakým konkrétním záměrem. Nešlo však o kouzlo v pravém slova smyslu. Pokud mág neznal kouzlo, které potřeboval, nebo byl zkrátka příliš zoufalý, mohl se uchýlit k této metodě. V podstatě vypustil veškerou energii vázanou na jeho auru s nějakým toužebným přáním. Čím silnější pohnutky, tím větší šance, že magie skutečně učiní, co si mág přeje. Ovšem také mohla udělat i cokoliv jiného! Což bylo to největší riziko.

           Zkušený léčitel by znal zaklínadla, která by k léčbě potřeboval. Zdatný a nadaný mág i jiného než léčitelského zaměření, by se dokázal na pacientku napojit a magii vlévající do jejího těla usměrnit dle potřeby přímo.

          Irida však měla jen svůj instinkt. A ten velel, nevzdat to!

          Usadila se, zkřížila nohy, dlaně vztáhla nad raněnou a soustředila se. Kouzlit bez použití formulí či gest byla jedna věc. Ovšem kouzlit bez toho, abyste znali kouzlo už je o dost těžší disciplína. Irida to nikdy nezkoušela, nikdy to nepotřebovala. A teď, když se situace změnila, nevěděla jak doopravdy uvolnit svou magii.

          Soustředila se na svůj záměr. Na to, proč se vůbec hodlala o něco podobného pokoušet. Na důvod, proč je vlastně tolik důležité, aby ta žena přežila… Musí se uzdravit. Chci jí dát energii, aby se vůbec mohla uzdravit. Chci podpořit její vlastní sílu a vůli k životu. Chci, aby se moje síla stala její silou… Potřebuji, aby žila! Jen tak mi budou věřit. Musím zjistit, kdo jsou a co tu chtějí, dřív než je vydám nadřízeným. Nechci, aby skončili v mlýnku na maso!

          Měla zavřené oči. Soustředila se tak moc a víčka měla tak pevně semknutá, že neviděla záři, která se jí počala linout z dlaní směřujíc přímo k ženě na nosítkách.

          Vzbuď se! Bojuj! Je to při třetím Kruhu tvůj život, tak si ho braň! Tady ta tvoje sestra, nebo co to je, se může pominout strachy. Jak dlouho jí v tom chceš ještě nechat?!

          Čím víc emocí do toho zrzka dávala, tím silnější byla myšlenka i odhodlání. Silnější, leč ztrácela jasný tvar.

          A pak v jednu chvíli, kdy už v nedalekém hloučku hodnou chvíli nikdo ani nedutal, pacientka otevřela oči a její léčitelka odpadla vedle nosítek do bezvědomí místo ní.

3

5. den doby potoků, čtvrtletí vody, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, jeskyně v Acharských horách – hluboká noc.

          Johania stála zvenku ústí jeskyně zakrytého dekou. Hleděla na nebe nevlídně potaženého jeho vlastní duchnou z těžkých mraků. Nebylo možné spatřit Nebeské kruhy, přesto právě k nim upínala svoji znavenou mysl. Role vůdkyně jí nesvědčila. Tolik odpovědnosti… Nikdy o ni nestála!

          Ale věděla, že ať se cítí sebemizerněji, nesmí si zoufat. Ne, tak, aby ji někdo spatřil nebo snad zaslechl.

          Uplynulo pět dní od toho, kdy jim zastoupila cestu ta aeginská průzkumnice. Prostě se vynořila zpoza stromu, prošla kolem ní, řekla, že bez její pomoci Harmonia zemře, a pak už bez sebemenších problémů prakticky velela celému jejich malému oddílu, dokud sama neupadla do bezvědomí.

          Ať se na to Johania dívala z jakéhokoliv úhlu pohledu, nedávalo jí to smysl. Hned jak zrzka odpadla, Herenia se k sestře samozřejmě rozběhla. Nevypadalo to, že by se něco změnilo, ale už za pár hodin nabyla Harmonia vědomí a její zranění se léčilo lépe, než by čekali. Zato její zachránkyně se ne a ne probudit.

          Johanii říkal každý nerv v těle, že by ji neměli nechávat naživu. Kdo ví, co udělá, až se probudí…? Evidentně byla jedna z těch pověstných aeginských mágů, o kterých doma slýchala zvěsti. Těch, kteří se pomátli na rozumu, těch kteří v touze po moci zabili božského strážce…

          Přesto, rozkaz usmrtit ji, nevydala.

          Herenia s Harmonií, byly nejen její nejvěrnější strážkyně. Ale také byly přítelkyně. Nehledě na to, že i když se to Harmonii příčilo stejně jako Johanii, ta žena jí zachránila život. A proto možnost zabít ji, pro ně doopravdy nikdy neexistovala, ať už lektor Varand říkal seberozumnější argumenty.

          Jako bych je snad sama neznala…, pomyslela si osmnáctiletá blondýnka s tváří pozvednutou k nebi očima pozorující první padající sněhové vločky nového roku.

4

4. den doby vichrů, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Acharské hory – po poledni.

          Irida se tenkrát probudila nedlouho po té, kdy se z nebe začal snášet první sníh. Zavolali dovnitř tu, které říkali: „Nina svigar“ tedy „Její výsost“. A Iridu z nějakého důvodu překvapilo, že to není ono mladé půvabné děvče z prostředka průvodu, ale blondýnka, která bez své zbroje působila o dost křehčeji.

          Johania, jak se představila, nebyla vůbec jako Irida. Nenarodila se pro boj ani s vášní pro něj. Narodila se jako královská dcera žijící ve stínu svých starších sester a bratra. Přesto na ní bylo něco, kvůli čemuž od ní zrzka nemohla odtrhnout pohled.

          Trattenerská princezna si držela vážnou tvář a s hrdostí nesla úděl opatrovat své věrné. Ve své duši však byla obyčejnou zoufalou dívkou volající o pomoc. Iridu ten kontrast fascinoval.

          Trvalo několik dní, než nabrala dost sil k návratu ke své jednotce. Během té doby se s princeznou dost sblížily. Vyslechla si důvod, proč se pokoušejí v takové nepřízni doby i počasí přejít hraniční pohoří a chápala jej. Návrat do vlasti pro ně nebyl přijatelnou alternativou, ale zrovna tak je Irida nemohla nechat přejít přes hory. Za prvé kvůli rozkazům, za druhé kvůli tomu, že by pro ně jen stěží zařizovala průchodnou cestu mezi průzkumníky. A možnost, že by coby císařovnina sestra, přijela do Aeginy oficiálně, zase nepřipadala v úvahu kvůli jejich bratrovi, králi Tratteneru.

          A tak je zde ve svém čtverci od té doby ukrývala. Přesouvali se, buď podle jejích instrukcí, nebo sami. Naučila je číst průzkumnické signály. A řekla jim, v jaké oblasti se mají pohybovat, aby je mohla čas od času navštěvovat. Už tomu bylo skoro rok.

          Když nyní seděla s Johaniinou hlavou ve svém klíně, skoro nemohla uvěřit, že už je to takovou dobu.

          Tehdy po ní průzkumnící už samozřejmě pátrali. Jakmile dokázala vyjít z jeskyně a přečetla několik hlášení od svých lidí, věděla, že se její čtverec bude brzy hemžit hlídkami. Rozloučila se s nimi proto a pro své velící si vymyslela historku, kterak něco zahlédla, sestup k řece už ale nezvládla a ztratila vědomí. Následně nějaký čas trvalo, než se vymotala z jeskynních komplexů a jak je ráda, že je zpátky. A protože neměli důvod jí nevěřit, vše se brzy uklidnilo.

          Každé období, po které se Tratteneřany podařilo udržet mimo dohled ostatních průzkumníků, bylo malým vítězstvím. Ale všichni tušili, že status quo nebude možné udržovat věčně.

          „Hani,“ začala Iri měkčeji než mluvila ke komukoliv jinému, „spíš?“

          „Em, em…,“ zakroutila mladší z dívek nesouhlasně hlavou a její rty ozdobilo vlídné pousmání.

          „Říkalas, že až budu něco potřebovat, za Harmoniin život, pomůžeš mi.“ Irida měla v krku podivně sucho. Když jí Johania ta slova říkala, v duchu se jim smála, protože předpokládala, že její nabídku nikdy nebude potřebovat využít. Jenže pokud měla nějak zařídit Kyriakin únos, byli Hania a její lidé ti jediní, „které k tomu mohla využít“, jak by řekl Loukas.

          Blondýnka otevřela oči.

          „Co potřebuješ?“ zajímala se.

          Zrzka mlčela. Nechtěla je do toho zatahovat. Nehledě na to, že by to obnášelo spoustu dalších věcí, které si ještě neuměla představit, jak přesně má naplánovat, natož aby tušila, jak se vlastně dostane k potřebným informacím, ale…

          „Jednou jsme rodina. A jako rodina musíme držet při sobě. I když bude celý svět proti nám, my vytrváme. S podporou jeden druhého, přežijeme vše,“ tak to říkávala. I když Kyriaki neměla ráda pro její nesnesitelnou povahu, pořád to byla její sestra. Musí jí pomoct!

          „Iri,“ připomněla se její princezna, „co se děje?“

          Zrzka se ani nepokoušela o nějaký svůj typický žert. Pouze se nadechla a vážně pronesla: „Potřebuji, abys se svými lidmi pronikla do nitra Aeginy a provedla tam únos mé mladší sestry.“

          Haniiny oči se rozšířily překvapení.

          „Únos?“

          „Ano.“

          „Proč?“ nechápala blondýnka. Zvedla se vedle Iridy do polo sedu a svůj obličej měla téměř u její tváře.

          „Protože je nepřijatelné, aby se provdala za někoho, koho nemiluje,“ odpověděla Irida věcně. Přesto téměř neznatelný důraz na poslední slovo dával znát, jak moc je pro ní právě tohle důležité. A jak moc to souvisí i s nimi dvěma.

          „D-dobře,“ vypravila ze sebe princezna s počínajícím ruměncem ve tvářích. „A-ale zaplatíš předem,“ vyhrkla a zaútočila na zrzčiny plné rty.